Ohnivý lehký jezdecký kůň s vysokými chody ze severní Afriky, berber, je podobný andaluskému koni. Stejně jako jeho „slavnější" soused, arab, je pouštním koněm, ale od arabského plnokrevníka se velice liší jak povahou, tak i vzhledem.

O prošlechtění tohoto koně se zasloužili Berbeři, kmeny, které v severní Africe kočovně žijí od 7. století - odtud tedy název plemene. Toto jméno je ve skutečnosti přezdívka z řeckého Barbaros, kmeny samotné se nazývají Imadžigen. Oblast severní Afriky byla již od starověku vystavena mnoha cizím vlivům, což se odrazilo i na vývoji zdejších koní. Existuje teorie, podle které berber pochází ze skupiny divokých koní z úrodných pobřežních oblastí, jež v době ledové unikly zpustošení. Kdyby byla pravdivá, pak by bylo plemeno berberský kůň mnohem starší než arabský plnokrevník. Jedná se o spornou teorii, kterou mohou rozřešit pouze nálezy pozůstatků dávných předků, žádné doklady o tom totiž neexistují...

Historie

Berber je starobylé plemeno z oblasti Maroka, Alžírska, Tunisu a Libye. Během muslimských výbojů v 7. a 8. století pravděpodobně došlo ke křížení berberských a arabských koní, což však berbera v typu příliš neovlivnilo - uchoval si vlastní charakter i typické znaky (delší, mírně klabonosou hlavu, strmou záď a nízko nasazený ocas).

Někteří odborníci soudí, že se berbeři do Afriky dostali z Iberského poloostrova již v předhistorických dobách, jiní se přiklání spíše k tomu, že přišli koncem starověku s Vandaly, nejvíce pravděpodobná teorie ale je, že se vytvořili na místě splynutím různých plemen dovezených Řeky a Féničany. Je možné, že se na jejich vzniku podíleli i koně egyptští, potomci koní hyksóských.

Severní Afrika je oblastí, která koním vcelku vyhovuje - a v minulosti byla pro ně zřejmě ještě příznivější. Od starověku byla vystavena mnoha cizím vlivům, což se odrazilo i na vývoji koní. Nejsou doklady o tom, že zde žili divocí koně, ale mohlo dojít ke zdivočení koní dovezených, kteří tak vytvořili vhodný základ pro upevnění velmi typického a svérázného plemene.

O nejnovějších výzkumech nejstarších plemen podává informace také článek Arab, berber, andalusan, mustang - jak to mezi nimi vlastně je

Berberští koně tvořili podstatnou část muslimských jízdních vojsk, jež vtrhla do Španělska v osmém století. Berberští koně tak ovlivnili i vývoj španělských koní, jejichž nejznámějším představitelem je andaluský kůň. Ze Španělska a Portugalska se pak dostali i do Ameriky a nejedna vynikající vlastnost mustangů je dědictvím právě po berberech.

Středověký limousin, dnešní polokrevník chovaný pro vojenské účely, má většinu předků v berberských koních dovezených do Francie muslimskými vojsky. Když byli muslimové v bitvě u Poitiers roku 732 poraženi, ukořistění berbeři posloužili k zušlechtění franských koní, kteří se po bitvě ukázali jako příliš pomalí v pronásledování poraženého nepřítele.

Později se koně ze severní Afriky pod různými jmény dováželi do evropských hřebčínů, zejména do královských hřebčínů v Anglii, a to především za vlády dynastie Plantagenetů ve 12. až 14. století. Grošák Barbary byl jedním z mnoha koní berbeského původu vychovaných v královských hřebčínech - stal se oblíbeným koněm Richarda II. (manžel Anny České).

V severní Africe je dodnes jedním z nejrozšířenějších jezdeckých koní, uplatňující se výborně také jako kůň válečný. Tradičně slouží slavnému jezdectvu sipáhiú, nejvíce se vyskytuje v Alžírsku, Maroku a Tunisu. Často se však objevuje i daleko na jihu, například v Nigerii a v Kamerunu.

Charakteristika

Berberský kůň patří mezi teplokrevníky. Podobně jako arab nebo achaltekinský kůň má velmi tenkou kůži, což jej činí odolného proti vedru a suchu. Nemá krásu a plavný pohyb araba, ale je velmi otužilý a vytrvalý. Je mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou dlouhou úzkou hlavou a mírným klabonosem, která se velice liší od příbuzného araba.

Mají mnoho místních rázů, protože jsou rozšířeni po obrovském území severní Afriky, ale vesměs se jedná o štíhlé koně vysoké 147-155 cm. Berber má hluboký hrudník, ploché a poněkud strmé plece, výrazný kohoutek, štíhlé, ale velmi silné nohy, strmou záď s nízko nasazeným ohonem. Krk bývá delší, kopyta jsou pevná s neobyčejně tvrdou rohovinou, mívají ale sklon k zúžení a někdy bývají dokonce těsná. Zadní nohy někdy mají sblížená hlezna, což je dědictví po horském typu.

Původní berberové byli hnědáci, tmaví hnědáci nebo vraníci. Teprve s příměsí krve arabů se objevili také bělouši - a bílá barva je pro ně v dnešní době typickým zbarvením.

Vynikají výjimečnou tvrdostí, jsou neobyčejně výkonní a schopní snášet těžké podmínky. Dalšími klady je nesmírná obratnost a schopnost dosáhnout značné rychlosti na krátké vzdálenosti. Jsou oblíbeni pro svou učenlivost, i přesto, že jejich povaha je poněkud svérázná.
Z různých typů a rázů můžeme jmenovat například lybijského berbera, který je ušlechtilejší než původní typ, je vyšší a mnohem rychlejší.

Povaha

Vzhledem k tomu, že se povaha berberského koně formovala ve velmi drsných podmínkách, vznikl kůň bez problémů snášející vedro, sucho, hlad i žízeň. Společnost kočovníků toho totiž koním nemohla mnoho nabídnout, i když k nim vždycky měli neobyčejně úzký vztah. Berber bez problémů zdolá všechny přirozené problémy i překážky. V neklidné Africe musel být tento kůň vždy připraven k boji, takže se stal ideálním váečným koněm, a to pro svoji statečnost, pevné nervy i obratnost. Jedinou nevýhodou v povaze bývá jejich svéráznost, u hřebců se údajně objevuje také určitá nesnášenlivost. Ostatní kladné povahové vlastnosti ale toto jistě bez problémů vyváží.

Využití

Jedná se o poměrně dobře ovladatelného jezdeckého koně, který ochotně poslouží i jako soumar. Je zvyklý pravidelně nosit s jezdcem i náklad, především vaky s vodou. Je to kůň s výborným smyslem pro rovnováhu, zejména v horách je velmi spolehlivý díky svým jistým nohám. Z novodobých sportů tedy může být vhodný pro enduranci.

Byl pravým kočovnickým koněm schopným denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Využíván také jako kůň válečný.
Podílel se na vzniku nebo vylepšení mnoha plemen koní. V chovatelských programech má i nadále trvalou pozici, jeho krev byla využita pro zlepšení vlastností i tak renomovaných plemen, jako jsou lipicáni, fríští koně, frederiksborgové a dokonce i starokladrubští koně.

Zajímavosti

Marocký berberský hřebec jménem Godolphin Barb byl jedním ze zakladatelů anglického plnokrevníka. Berber může mít také něco společného se slavnými bílými koňmi z Camargue, kteří se mu značně podobají. Znaky berbera se samozřejmě objevují i u plemen a typů koní ze Severní a Jižní Ameriky. Některé společnosti pro záchranu a chov Mustangů v Severní Americe s nadšením upřednostňují „španělsko-berberskou" krev. Dokonce se zde z mustangů vyčlenil „primitivní berber", který je registrován v samostatné plemenné knize a hodnotí se stejně jako původní severoafrické plemeno.

Existují také záznamy prozrazující, že irský connemara vděčí za mnoho právě berberským koním.
Thomas Blundeville, hipolog z 16. století, berbery nazývá rychlonohými běžci z tuniské země.

Obsah čísla 10/2012:

Plemeno: Berberský kůň
Starám se o...: SK Great Future
Fotoseriál: Zkoušky ze startovacích boxů; Jak na čištění?
Jedu, jedeš, jedeme: ...na Ranč Dubská Hajnice
Fotografování koní: V hale a na sněhu
Sběratelská karta: Berberský kůň
Pohled: Peruánský paso, klisna Róza

Plakáty:
A2: Anglický plnokrevník, klisna Agama
A3: Arabský plnokrevník, hřebec Samir Gadda
A3: Shetlandský pony, klisna Borůvka of Kadov
A3: Kinský kůň, klisna Lady Jane Kinská

Ostatní:
Nový seriál: Výživa koní
Cesta hříběte: Na vodítku
Rodeo Plástovice
Ze zahraničí: Bundesschau
EPHC - Hrrr na ně!
Začátky v sedle; ABC Drezúrních koní
Bondův ponykoutek a Listárna
Příběhy a Foto čtenářů
Osmisměrka a další soutěže
Koniklec a Žužuova poradna

...a další