Pointa této disciplíny netkví ani tak v příliš velkém jezdeckém umění jako spíš v odvaze jezdce samotného a v jistotě, kterou vkládá do svého koně i do sebe sama. K bezpečnému a úspěšnému zvládnutí této disciplíny je totiž spolehlivost a opora v koni klíčová. A to doslova.

Abychom se ale dostali k jádru věci. Jezdec startuje ze startovacího boxu, přičemž na jeho pokyn je do arény z vypouštěcího zařízení vpuštěno tele. V ten moment může jezdec odstartovat. Z druhého vypouštěcího boxu současně s ním vyjíždí druhý jezdec. Ten nesoutěží, nýbrž pomáhá. A nemělo by to být jen tak „na oko“, jeho role je velice důležitá. Nejen, že nese obrovskou míru zodpovědnosti, ale přidává i nemalý podíl na tom, jak soutěžní jezdec disciplínu zvládne. Měl by mu pomoci udržet tele v pohybu a tzv. „na lajně“, kde by měl soutěžící jezdec v ideálním případě seskočit z koně, souběžně s tím chytit tele a daným způsobem ho povalit na zem. Zřejmě už chápete, proč je tato disciplína v určitých skupinách lidí tak nepopulární, ba dokonce je někým považována za týrání zvířat. Důležité ale je si uvědomit, z čeho tato disciplína, potažmo pak celé rodeo vychází – z rančovní práce. Pokud je tele například zraněné, nemocné nebo je potřeba ho z jakéhokoliv jiného důvodu odchytit z pastviny, není příliš mnoho možností, jak si pomoci…

Ale zpět k wrestlingu jako sportovní disciplíně. Úkolem soutěžícího jezdce je tedy daným způsobem povalit tele na zem. Tele při tom musí cválat a jezdec nesmí ztratit kontakt s teletem. Je tedy nepřijatelné, aby jezdec skočil na zem, pak teprve chytil tele a povalil ho. Vše se musí odehrávat plynule a souběžně. Pokud se jezdci na první pokus nepodaří úkol splnit, může naskočit na koně a pokusit se znovu o splnění disciplíny. Musí to však stihnout v časovém limitu, který je zpravidla jedna minuta. I tady hraje velkou roli pomoc druhého jezdce, na kterém je, aby dostal tele pod kontrolu a umožnil tak soutěžícímu jezdci další pokus. Co si ale budeme nalhávat, kdo se pustí do takovéto disciplíny, měl by jet na jistotu a na první pokus. Cokoliv navíc se stává nebezpečné a svým způsobem i neohleduplné. Nehledě na to, že konečný výsledek zpravidla už nestojí za nic.

Je evidentní, že se jedná o mužskou disciplínu. Ačkoliv daly by se najít i výjimky. Pokud bychom sáhli hlouběji do historie českého rodea, našli bychom ve výsledkových listinách i platné pokusy, které mají na svědomí dámy. Existuje však také snadnější verze této disciplíny, tj. Steer Wrestling – stuha. Rozdíl je v tom, že jezdec neseskakuje z koně a nepokládá tele na zem, pouze sundá za jízdy stuhu z krku telete.

V úvodu jsme zmiňovali, že nejdůležitější fáze disciplíny závisí na koni. Je to ten okamžik, kdy se jezdec tzv. vyvěsí ze sedla a chytá tele. Každý, kdo trochu jezdí, ví, jak důležitá je rovnováha. V tento okamžik se veškerá váha jezdce přesune na jednu stranu, což samo o sobě může koně rozhodit. Navíc v ten moment nesmí kůň ztratit rychlost, ba naopak, měl by ještě přidat a neuhnout ze stopy. V opačném případě si jezdec, slušně a velmi mírně řečeno, nabije čumák. Kůň tedy musí přesně vědět, co dělá a co je jeho úkolem.

Soutěžící jezdec by rozhodně neměl podcenit ani výběr svého parťáka. Měl by to být člověk, o kterém ví, že se může spolehnout jak na jeho jezdecké schopnosti, tak na schopnosti jeho koně. Musí být schopen vystartovat přesně na pokyn soutěžícího jezdce, držet rychlost a krok s ním i s teletem a v neposlední řadě musí být schopen svého koně v mžiku a na místě zastavit, aby soutěžícího jezdce při seskočení z koně, případně při nečekaném pádu nepřeběhl a nezpůsobil mu tak zranění. Asi není třeba zdůrazňovat, že by to měl být člověk, kterému soutěžící věří a ví, že s ním jede proto, aby mu pomohl disciplínu co nejlépe zvládnout, a ne naopak.

Ne každý kůň je schopen být takto spolehlivým parťákem, už třeba jen proto, že sám může být nervózní nebo nezvládne s jistotou udržet stopu, pokud ho jezdec vyvede z rovnováhy. Proto by si každý jakkoliv ambiciózní a odvážný jezdec měl rozmyslet, zda jsou na to se svým koněm skutečně připraveni. Pokud ne, není to ani bezpečné, ani „koukatelné“ a vlastně ani správné.

Zkušený jezdec zdolá tuto disciplínu do deseti vteřin, nanejvýš. Průměr je zhruba sedm sekund a rekordy jsou někde okol čtyř vteřin.

Jakkoliv může být tato disciplína neoblíbená a haněná, platí tady to, co pro kterékoliv jezdecké odvětví – pokud se to umí, je to pěkná podívaná.