Prvopočátky

Santa Fe v Novém Mexiku si nárokuje první rodeo založené na základě dopisu z roku 1847, napsaného kapitánem Maynem Reidem ze Santa Fe kamarádovi do Irska: „V tuto roční dobu dobytkáři mají takzvané shromažďování, kdy značkují telata a vybírají vykrmené kusy, které jsou odvedeny na trh stovky mil daleko. Toto shromažďování je pro kovboje skvělým časem. Soutěží mezi sebou v lasování a házení, mají zde koňské dostihy a whiskey a víno. Za jasných nocí se v ulicích tančí." Z jiných zdrojů lze zase vyčíst, že první organizované rodeo se pořádalo v Cheyenne ve Wyomingu v roce 1872 po americké občanské válce. Prescott v Arizoně zase tvrdí, že jim bylo poctou pořádat první profesionální rodeo, když vybírali startovné a rozdávali trofeje v roce 1888.

Rodeo vyzdvihuje svůj obraz hrdiny Západu a vznik ryze americké záležitosti. Ve skutečnosti má své základy v praktikách španělských rančerů a jejich mexických rančovních pomocníků (vaqueros), jakési směsi hlídání dobytka a býčích zápasů, které se datují zpět až k dobyvatelům Ameriky do 16. století. Rodeo původně nebylo sportovní událostí, ale součástí dobytkářského života v oblastech se španělským vlivem. Pracovní rodeo se udrželo v některých částech amerického jihozápadu i po americko-mexické válce. Ve skutečnosti se rodeo stalo natolik důležité, že v Kalifornii získalo dokonce právní status:

Zákon pro regulaci rodeí (3. dubna 1851)
„Každý majitel dobytčí farmy je povinen jednou ročně uspořádat jedno rodeo uvnitř hranic svého ranče, a to v době od prvního dubna do třicátého prvního července v okresech San Luise Obispo, Santa Barbara a San Diego; v ostatních okresech od prvního dne března do třicátého prvního dne srpna...za účelem setkání zainteresovaných osob a roztřídění jejich dobytka, který jim patří."

Autentický popis jednoho z těchto obchodních rodeí pořádaných v roce 1858 ve starém okrese Los Angeles od Harrise Newmarka:
„Třetí týden v únoru jsem se stal svědkem jednoho z nejzajímavějších setkání v rancheros stylu, které jsem kdy zažil. Bylo to typické rodeo trvající dva nebo tři dny, pořádané za účelem roztřídění a seskupení dobytka a koní, konající se na pozemcích Williama Workmana na ranči La Peunte. Přesněji řečeno, rodeo netrvalo déle než dva dny, protože dobytek, který měl být roztříděn a označen, musel být odstaven od obvyklého krmení, takže práce musela být odvedena rychle. Pod vedením Soudce plání - při této příležitosti nažehlený kavalír Don Felipe Lugo - byl dobytek prohlédnut, rozdělen a označkován nebo přeznačkován horkým železem (většinou písmenem nebo zvláštním monogramem), které muselo být řádně zaregistrováno u soudu a chráněno certifikátem v okresních záznamech. Nikdy jsem neviděl vybranějšího horsemanshipu než právě na této akci u těch, jejichž úkolem bylo vybrat dobytče, chytit do lasa jeho hlavu nebo nohu. A přestože většinou neminuli, jejich nadšení bylo vždy obrovské, když některý vaquero položil svou oběť. Mezi hosty byla většina známých a bohatých rančerů se svými sloužícími, kteří se jako společnost těšili z proslavené pohostinnosti Workmanů. Kromě práce s tříděním tak obrovského množství smíšeného dobytka v co nejkratším čase tuto akci činila také výjimečnou obdivuhodná, až ohromující schopnost jezdců kontrolovat svá zvířata; lasování nebyla jejich jediná silná stránka.

Vaquero za starých časů byl chytrý horseman okolo koní, především těch bronco (často chybně psané jako broncho) někdy mustangů, někdy indiánských koní. Ze stáda, kde ani jeden kus nikdy nebyl osedlán, vaquero zalasoval jednoho, nandal mu ohlávku a oslepil ho pruhem látky širokým nějakých 10 až 15 centimetrů přes oči a připevněným k ohlávce. Pak na bronco rychle naskočil a strhnul tento pruh látky. Kůň, který nikdy nezažil omezení a neučil se disciplíně, vyhazoval a kopal přes čtvrt míle, se pak zastavil jen proto, že byl vyčerpaný. Pouze s občasným případem zranění se tak vaquero podařilo téměř bez výjimky mustanga obsednout během tří až čtyř dnů. Tento malý mexický koník, možná ne tak elegantní jako jeho americký bratr, byl známý svou vytrvalostí a pokud to bylo potřeba, mohl cválat od rána do večera bez známek vážnějšího vyčerpání. Když mluvíme o zručnosti, mohl bych ještě dodat, že původní kalifornští vaqueros své dovednosti pěkně předváděli i ve městě. Útěky, částečně z důvodu nedostatku uvazovacích míst stejně tak jako z nedbalosti, byly na denním pořádku a dovedný horseman, který se vyskytoval poblíž, vyděšeného koně předstihnul a zalasoval ještě předtím než se mohl někde vážně poranit."

Malý rodeový slovníček

Rodeo - původně termín pro shánění dobytka, pochází z lat. rotare, špaň. ródeár - otáčet, obtáčet
Bull riding - ježdění na divokém býku
Stampede - rodeová show, masová akce
Bull wrestling (steer wrestling, bull dogging) - chytání a povalení býčků s koně (původně se zakousnutím do horního pysku)
Triková jízda - gymnasticko-akrobatické cviky na cválajícím koni
Roping - lasování
Steer roping - chytání býků do lasa
Team roping - oddělování telat v týmech
Calf roping - chytání telat do lasa, jejich svázání na čas
Bareback bronc riding - ježdění na neosedlaných divokých koních
Saddle bronc riding - ježdění na osedlaných divokých koních

Jednou z aktivit, které byly dovezeny Španěly a byly začleněny jako součást sportovního rodea, je Bull riding. Další byl Bull wrestling, který se skládal ze skolení dobytčete k zemi tím, že ho jezdec dojel, chytnul za ocas a přetočil ho k zemi. Bull wrestling byl součástí starověké tradice v celém starověkém Středomoří včetně Španělska. Staří Kréťané praktikovali skok přes býka, jízdu na býku a složení býka. Bull wrestling mohl být jedním z olympijských sportů starověkého Řecka. Soutěže se šířily místokrálovstvím Nové Španělsko a v 19. století se na ně dalo narazit na trzích, závodištích, fiestách a slavnostech v jihozápadních oblastech, které dnes zahrnují i Spojené státy. Nicméně tyto soutěže, stejně jako lasování, ježdění a závodění, nikdy nepřitahovali přívržence z řad anglosaských kovbojů nebo diváků. Jsou ale jedněmi z nejoblíbenějších součástí charready, typu rodea, které vzniklo v mexickém státě Jalisco.

Disciplína Steer wrestling (Bull wrestling) by se možná vůbec nestala součástí amerického rodea, nebýt jednoho černého kovboje z Texasu, který se jmenoval Bill Pickett a který si vytvořil svůj vlastní styl pokládání dobytka. Skočil ze svého koně na záda býčka, kousnul ho do horního pysku a srazil ho k zemi chytnutím za rohy. Předváděl tento styl v představeních na místních trzích a rodeích ve středním Texasu, kde ho objevil agent, který ho přihlásil na výstavu Cheyenne Frontier Days v roce 1904. To Billovi vyneslo kontrakt se slavným Rančem 101 v Oklahomě a poté cestoval s Wild West show, s kterou strávil řadu let představeními ve Státech a v zahraničí. Pickett přilákal mnoho napodobovatelů, kteří se objevovali na rodeích a Wild West představeních, a brzy jich bylo tolik, že stálo zato uspořádat pro ně soutěž.

První ženský bulldogger se objevil v roce 1913, když tento výkon předváděla velká šampionka v trikové a bronco jízdě - Tillie Baldwin.
Ženská soutěž v bulldoggingu se nicméně nikdy neprosadila. Kovbojové ovšem tento sport přijali s nadšením - i když bez kousání do horního pysku - a když byla ustanovena pravidla steer wrestlingu, stal se jednou ze standardních disciplín. Dvě síně slávy uznávají Billa Picketta jako jediného vynálezce bulldoggingu. Je to jediná disciplína, jejíž vznik je připisován jednotlivci.

Rodeo jako takové vzniklo po texaské revoluci a americko-mexické válce, když se anglosaští kovbojové naučili dovednosti, slovníku a převzali vybavení a sport jako takový od vaqueros. Soutěže ranče proti ranči se postupně rozrůstaly; disciplíny bull riding, bronco riding a roping se začaly objevovat na závodních dráhách, trzích a slavnostech všeho druhu.

William F. Cody (Buffalo Bill) založil první hlavní rodeo akci Wild West show v North Platee v Nebrasce v roce 1882. Na základě tohoto úspěšného konceptu Cody začal jezdit se svou Wild West Show a ostatní organizátory nechal pořádat to, co se dnes stalo profesionálním rodeem. Rodea a Wild West show koexistovaly dlouho pospolu a zaměstnávaly ty samé hvězdy, které vydělávaly na přetrvávajícím kouzlu mytického Západu. Ženy se k Wild West Show a k soutěžím připojily v 90. letech 19. století a jejich účast se rozšiřovala s tím, jak se obě akce rozšiřovaly geograficky. Ochránci práv zvířat se na rodeo začali zaměřovat již od jeho začátků a od té doby své aktivity prosazují s větším či menším úspěchem.

Slovo rodeo bylo pro sport amerických kovbojů používáno jen zřídka až do 20. let 20. století (profesionálové tento termín oficiálně přijali až v roce 1945). Podobně se až do roku 1929 neobjevovaly žádné snahy soutěže standardizovat. Od 80. let 19. století do 20. let 20. století byly soutěže nejčastěji označovány jako hraniční dny (frontier days) nebo masové akce (stampede) či soutěže kovbojů.

Cheyenne Frontier Days, které začaly v roce 1897, zůstaly nejdůležitější výroční oslavou celé komunity dodnes. Všichni cowboys a cowgirls, kteří se Cheyenne zúčastnili, byli až do roku 1922 považováni za světové šampiony. Do roku 1912 pořádání této akce spadalo pod místní občanské výbory, které vybíraly disciplíny, vytvářely pravidla, vybíraly rozhodčí, zařizovaly zázemí a dobytek a staraly se o všechno kolem této slavnosti. Řada těchto prvních soutěží nesla více společných znaků s Wild West Show Buffalo Billa než se současným rodeem. Zatímco dnešní rodea pořádaná pod hlavičkou asociace PRCA musí obsahovat pět disciplín (calf roping, bareback a saddle bronc riding, bull riding a steer wrestling, je možné přidat steer roping a team roping), rodea před 1. světovou válkou se skládala pouze ze dvou z těchto disciplín.

Celodenní program rodea obsahoval různorodé aktivity zahrnující závody Pony Express, závod v nočních košilích a opilecké jízdy. Jeden se dokonce vyznačoval fotbalem. Téměř všechny soutěže byly prezentovány jako mistrovství světa, což způsobovalo nedorozumění, která přetrvávají dodnes. Kovbojové a kovbojky často neznaly složení disciplín až do příjezdu na místo pořádání a neznali pravidla soutěže, dokud nezaplatili startovné.

Před 2. světovou válkou se nejoblíbenějšími disciplínami stalo trikové a efektní lasování a ježdění spolu s dostihy. Soutěžící v trikovém lasování museli svými lasy vytvářet tvary a figury předtím, než je hodili, aby chytli člověka/dobytče nebo více osob či telat. Tyto dovednosti předváděli jak ze země, tak z koně. Efektní lasování byla disciplína, která se nejvíce přibližovala původním vaqueros, kteří ji vynalezli. V trikovém a efektním ježdění atleti na koni v plné rychlosti okolo arény předváděli gymnastické výkony.

Nejpopulárnější dostihy zahrnovaly římské dostihy vestoje, kdy každý jezdec jednou nohou stál na hřbetě jednoho koně, a štafety, kdy si jezdec po každém kole vyměňoval koně. Oba dostihy byly extrémně nebezpečné, někdy i smrtelné. Dalším rozdílem mezi těmito pestrými soutěžemi a jejich dnešním protějškem bylo, že v nich neexistovala žádná vypouštěcí zařízení a žádné časové limity. Velkému dobytku byly přikryty oči a byl dopraven doprostřed arény, kde jezdci nasedali. Pak byla zvířata volně vypuštěna. Ve velkých arénách, které často zahrnovaly i celou dostihovou dráhu, jízdy často trvaly i déle než 10 minut a někdy se i stávalo, že soutěžící zmizel divákům z dohledu.

V těch dobách ženy jezdily bronco, býky a lasovaly dobytek. Také se účastnily celé řady dostihů, stejně tak jako v trikovém a efektním lasování a ježdění. Ve všech těchto disciplínách často nastupovaly proti mužům a vítězily! Stejně tak se v hojném počtu účastnili Hispánci, Afroameričani a původní obyvatelé Ameriky. Někteří pořadatelé zvali původní americké obyvatele, aby si v místě konání postavili tábor, předváděli divákům své tance a jiné aktivity a účastnili se soutěží pořádaných pouze pro ně. Některá rodea tyto skupiny diskriminovala, ale většina byla otevřená všem, kdo měl na zaplacení vstupního poplatku.

Tohle všechno se začalo měnit s příchodem roku 1912, když si skupina obchodníků z Calgary najala amerického lasaře Guy Weadicka, aby zorganizoval a zviditelnil první Stampede. Weadick vybral disciplíny, vytvořil pravidla a vstupní požadavky, vybral rozhodčí a pozval známé cowboys a cowgirls, aby se zúčastnili. Doufal, že přiláká ty nejlepší kanadské ruce, aby soutěžily proti těm ze Států a Mexika, přestože účast Mexičanů byla přísně omezena kvůli občanským nepokojům v jejich zemi. Nicméně Stampede byl velký úspěch a Weadick pokračoval pořádáním akce Winnipeg Stampede v roce 1913 a s mnohem méně úspěšnou akcí New York Stampede v roce 1916. Přestože Weadickova poslední organizační práce na Calgary Stampede v roce 1919 byla jen malým úspěchem, zavedl novou éru, kdy rodeu začali dominovat mocní organizátoři proti místním výborům a přilákal pozornost široké veřejnosti.

Příště se podíváme, jak se rodeo vyvíjelo po 1. světové válce.