Co nebo kdo Vás přivedl k tomu, že jste se stal rozhodčím rodeových disciplín?

K westernu jako takovému mě přivedl Pony expres, a protože rodeový sport jednoznačně patří k této zájmové činnosti, tak jsme se mimo jiné účastnili různých rodeových závodů. Mně se v té době nelíbila úroveň rozhodčích, kteří nedokázali být nestranní a do toho rozhodování šli podle mě už dopředu s tím, že „to těm jezdcům chtějí vlastně vytmavit“. To byl hlavní důvod, proč jsem se tomu začal věnovat. Jak ale čas běžel, ukazovalo se, že disciplíny nemají vždy jasná pravidla. Až během nadcházejících let a především díky informacím ze zahraničí se pravidla jednotlivých disciplín uzpůsobila pro naše podmínky tak, aby se zohlednila i úroveň koní a jezdců a hlavně, aby pravidla byla pro všechny jasná a srozumitelná.

Kdy to bylo? 

Zhruba před dvaceti lety.

To je dlouhá doba. Co se za tu dobu změnilo?

Všechno se mění, disciplíny se vyvíjejí a přibývají. Za ty roky, co jezdím na rodeo, vidím, jak se obměnila plemena koní, na kterých se závodí. Jsou fantasticky výkonní, všechny disciplíny se zrychlují a časové limity pro jednotlivé disciplíny se tím pádem zkracují na polovinu nebo i méně. Bývaly disciplíny, které trvaly tři minuty, a teď se většina disciplín jede na půl druhé minuty nebo na minutu, což svědčí právě o té výkonnosti koní i jezdců, o tom, jak vyzráli. Zkrácení časových limitů většiny disciplín je dobré hlavně pro dobytek, který se tak „pošetří“. Ono se to pozná hned, jestli je jezdec se svým koněm schopen „číst“ dané tele a pracovat s ním. Pokud ne, tak by mu nepomohlo, ani kdyby tam společně zápolili půl dne.

Co obnáší být rozhodčím na rodeu? 

Rozhodování je v tomhle případně o neustálé pozornosti a také o tom, aby rozhodčí jezdce nijak nepoškodil. Být rozhodčím na rodeu samozřejmě znamená mít přehled o jednotlivých disciplínách, a jak už jsem řekl, je to o té nestrannosti. Pro mě to znamená, že v momentě, kdy závodník odstartuje, tak ztrácí obličej a totožnost a zajímá mě pouze jeho výkon.

Jak ve Vašem případě probíhá takový soutěžní den?

Soutěžní den pro mě začíná tím, že se dojdu podívat na arénu, obejdu si ustájené koně a prohlédnu si, v jakém jsou stavu. Zjistím si časový rozvrh a pořadí disciplín a domluvím se s kolegou, případně už od pořadatele tou dobou víme, kdo je ten den či víkend hlavní rozhodčí.

Dále si zjistím, kdo má na starosti časomíru, kdo bude závody komentovat a také chci vědět, kdo je v bull teamu (pozn. tým lidí, kteří mají na starost technické zázemí závodu a péči o dobytek). Chci vědět, jestli už jsou krávy patřičně očíslované, v jakém jsou stavu a jestli mezi nimi není nějaký vadný kus, který by mohl zkomplikovat průběh závodů. To je takový začátek.

Pak si také zjistím, kolik kusů dobytka je pro závod připraveno a jaký je to druh – jestli jsou to „mlíčňáci“ nebo „masňáci“ – protože každý druh dobytčat jiným způsobem reaguje a má jinou výkonnost.

Když vím všechny informace o stavu dobytčat, zajímá mě, kolik jezdců je přihlášených do jednotlivých disciplín a jestli jsou mezi nimi junioři. Pro ty jsou totiž mírnější časové limity.

Po každé disciplíně je určitý čas na přestavění arény podle typu následující disciplíny. To znamená, že se musí postavit podle daných rozměrů ohrádky a následuje znovu kontrola arény, aby tam nebylo nic, o co by se mohli jezdci či zvířata zranit.

Soutěžní den je náročný, protože pozornost se musí věnovat opravdu jenom dění na aréně a není to pouze o tom, jak jezdci plní samotnou disciplínu, ale také o tom, jestli je ze strany jezdců vždy korektní přístup jak k dobytčatům, tak ke koním, protože se samozřejmě nesmí chovat hrubě k žádným živým tvorům. Nesmí se porušovat zásady ochrany zvířat, to znamená, že se nesmí zvířatům jakkoliv ubližovat například nadměrným kopáním, dloubáním, trháním či cukáním za hubu a podobně. Těch věcí, kterých si musí člověk všímat, je hrozně moc, ale postupem času už to funguje, řekl bych trochu podvědomě, protože i když je jezdec ode mě stranou, tak vím, jakým způsobem pracuje, co dělá za pohyb a jestli to náhodou tomu zvířeti neubližuje. To se všechno „okoukne“. Za tyhle věci je většinou jezdec diskvalifikován, protože pro ně zkrátka není omluva.

Co musí člověk absolvovat, aby se mohl stát rodeovým rozhodčím? A jaké by měl mít takový člověk předpoklady? Může to dělat každý, kdo se naučí pravidla disciplín a projde školením?

Je dobře, když člověk nějaký čas sám závodí nebo se alespoň pohybuje v tom dění, aby si zažil ani ne tak samotné disciplíny, ale hlavně chování jezdců, aby se mu vrylo pod kůži. Školení rozhodčích je vlastně ujasnění toho, co všechno je na aréně možné a co možné není.

Rozhodčí by měl mít u jezdců dostatečnou vážnost, aby se nestávalo, že jezdci budou s rozhodčím o jeho rozhodnutích diskutovat, ale aby brali jeho rozhodnutí jako nezvratné. Pro žádnou diskuzi tady není prostor. Znát disciplíny a naučit se jejich pravidla je samozřejmě nutné.

Předpokládám, že funkce rozhodčího není v našich podmínkách příliš výdělečná…

O výdělku jako o odměně pro rozhodčího se nedá mluvit, je to opravdu symbolika. Záleží samozřejmě na pořadateli, ale je fajn, když přispěje ještě alespoň na cestu.

Je tedy pro Vás hlavně koníčkem? 

Je to opravdu koníček, dělat to pro peníze nejde. V naší republice je několik organizací pořádajících rodeo a každá má trochu jiné možnosti a rozpočty, ale opravdu to není o penězích jako takových za ten soutěžní den.

Měl jste někdy chuť s rozhodcováním skončit?

Když mě trápilo zdraví, měl jsem obavy, abych udržel stoprocentní pozornost a nikoho nepoškodil. V případě, že si nejsem sám na sto procent jistý výsledkem, ani kolega mi není schopen ho s jistotou potvrdit, musím důvěřovat jezdci, který mi tvrdí, že to bylo správně. To je taková zásada v rozhodování ve prospěch jezdce.

Co Vás u soudcování rodea drží?

Napříč všemi možnými organizacemi mě utvrzuje v dobrém rozhodování přístup jednotlivých závodníků a pořadatelů, kteří mě na soutěže zvou. Kdyby se mnou byli nespokojení, tak by mi to mohli dát velice srozumitelně najevo. Výběr rozhodčích záleží na pořadateli, takže pokud mě budou zvát, budu velice rád jezdit. Myslím, že dokážu přispět k dobré úrovni závodů.

Dokážete se po těch letech dívat na soutěž ještě jako obyčejný divák?

Dokážu, ale trošičku tam to podvědomí přece jen funguje. Snažím se na to dívat jinak, dívám se na samotné koně, na ústroj, vnímám tu závodní atmosféru, je to pro mě pak taková oddychovka.

Jste si za ta léta vědom nějakého svého pochybení? 

Ano. Vždy jsem se to ale snažil neprodleně napravit, například tím, že jezdec dostal šanci jet disciplínu znovu. Stalo se to zřídka, ale stalo.

Rodeo je poměrně rychlá záležitost a rozhodnutí padají okamžitě. Nastala někdy situace, kdy jste byl opravdu na vážkách, jak danou skutečnost vyhodnotit? 

Rodeo je opravdu rychlá záležitost, rozhodnutí skutečně padá okamžitě, ale situace, kdy bych měl být na vážkách, se vyřeší poměrně snadno, protože je tam kolega, který se na soutěž také dívá a i kdybychom si ani společně nedokázali pomoci, tak jsou tam lidé z realizačního týmu, především z bull teamu, kteří to mají všechno úplně u nosu. Takže kdybych si nebyl jistý svým rozhodnutím, tak se s nimi dojdu poradit a též se poradím i s tím dotyčným závodníkem, protože potřebuju mít jistotu, že ho nepoškodím.

Na aréně jste na soudcování vždy ve dvou, je to tak?

Ano. Rozhodování ve dvou je určitě jednodušší.

Dostali jste se někdy s druhým rozhodčím do konfliktu? A jak se v takovém případě postupuje, kdo má poslední slovo?

Dostat se do konfliktu je prakticky nemožné, protože my spolu musíme spolupracovat. Konflikt je dost vážné slovo. Nemusíme mít stejný názor na výsledek disciplíny, ale poslední slovo má ten, kdo je v daný den hlavním rozhodčím.

Na rodeu soutěžily svého času poměrně velmi úspěšně i Vaše děti. Představovalo to problém ať už pro vás, pro ně nebo pro ostatní jezdce? Jak se k tomu kdo stavěl?

S rozhodováním rodea, kde soutěží rodinní příslušníci, nemám žádný problém. Všichni, co mě znají v mém rozhodování, vědí, že neexistuje možnost, že bych někomu nadržoval. Myslím, že ani samotné jezdce nic takového nenapadlo. S tím jsem neměl a nemám žádný problém.

Co Vám pohled na jezdce z pozice rozhodčího vzal a co Vám to naopak dalo?

Pohled z pozice rozhodčího mi vzal iluzi o některých lidech. Naopak mi ale dodal přesvědčení, že jsou lidé pilní a že jsou ochotni ledacos obětovat, aby se tomuhle krásnému sportu mohli věnovat. Obdivuju všechny pořadatele, kteří vybudovali úžasné areály, věnují tomu nemálo času i prostředků. Úroveň soutěží se astronomicky zlepšila, jak už výkonností koní nebo ústrojí jezdců. Povahu některých jezdců ale člověk ani jako rozhodčí nezmění.

Myslíte si, že má rodeo – sport, který nemá v Čechách tradici, budoucnost?

Rodeo opravdu nemá v Česku tradici. Je to sport, který je u nás poměrně nový, ale velice dobře se u nás uchytil. Jediný problém jsou podmínky ochrany zvířat, které jsou po celém světě čím dál přísnější. Nicméně vzhledem k tomu, že rodeový sport simuluje rančerskou práci s dobytkem, což se v současné době i v našich podmínkách poměrně rozmáhá, tak si myslím, že budoucnost tento sport u nás má. Jediné, co to může zhatit, je ekonomika, protože je to finančně velice náročný sport. Ale budoucnost určitě má.