Někdo si představí jízdu na divoce se vzpínajícím koni, pološílené a nekontrolované běhání mezi koňmi a telaty či vousatého pána v zašlé kostkované košili a zmuchlaném klobouku zběsile točícího lasem nad hlavou ve snaze chytit tele do lasa.

Někdo si představí opak. Urostlého sexy kovboje obratně zvládajícího rančerskou práci spolu se svým koněm, který je mu v danou chvíli jediným parťákem a pomocníkem.

V očích některých jde o zábavu na úkor zvířat, pro někoho je to sport, někdo vidí jen ukázku rančerské práce, pro někoho je to životní styl. V takto rozporuplných pohledech na jeden z nejmodernějších sportů v Čechách bychom mohli dlouze pokračovat.

Záměrně jsem použila slovo „sport“. Právě rodeu jakožto sportu chci věnovat tento článek. Nejenže v posledních letech získává na oblibě, ale i samotní farmáři, či chcete-li po česku zemědělci nebo „po americku“ rančeři, se čím dál častěji uchylují k původním způsobům práce s dobytkem. Neznamená to, že nedisponují moderní technikou či motorovými dopravními prostředky, ale zkrátka jsou místa, kam se s jakýmkoli dopravním prostředkem prostě nedostanete. A pokud zrovna v těchto místech se nachází zatoulané tele, které podle zákona musí být označené, nemáte moc možností, jak se k němu dostat. A nemusí jít jen o tele zatoulané či neoznačené, může jít o zvíře zraněné či vyplašené. V takových případech přichází ke slovu zručný jezdec a jeho spolehlivý kůň.

Není nic výjimečného v posledních letech slýchat od jezdců, že je ten či onen soused zemědělec požádal, zda by mu takové zatoulané tele našli, přivedli, označkovali, zda by mu před zimou sehnali stádo krav pasoucí se od jara na hektarech luk, zda by to či ono tele naložili do přepravníku.

Co si budeme nalhávat, autem, traktorem i čtyřkolkou by to měl pan zemědělec více než obtížné. Zatímco pro pár schopných jezdců je to při jejich vzájemné spolupráci vcelku příjemná činnost. Pomineme-li krizové a nepředvídatelné situace, které samozřejmě mohou nastat kdykoliv. Přece jen, pořád je to práce se zvířaty. A to nemluvím o faktu, že dobytek přirozeně lépe reaguje na koně než na drnčící motor. Zvířata tak nejsou vystavena žádnému stresu.

Najednou se zdá užitečné mít koně, který se nebojí krav, ani toho, když mu nad hlavou šviháte lasem, koně, který umí na mlasknutí sprintovat a v mžiku zastavit či zareagovat na nečekaně prudkou zatáčku a neupadnout při tom. A to všechno s minimálním použitím jakýchkoliv pomůcek, takříkajíc na myšlenku a naprosto bez prodlevy. Reakce musí být okamžitá.

Dá se říci, že kůň musí sám přemýšlet a být schopen vymyslet, co bude následovat. Měl by mít svůj vlastní instinkt. V rodeovém sportu se tomu říká „cow sense“ neboli cit pro tele. Vzájemná důvěra mezi jezdcem a koněm je klíčová…

Přenesme se ale z ranče a zelených pastvin na závodní arénu. Začít můžeme rovnou stejnou větou, kterou jsme zakončili předchozí odstavec. Vzájemná důvěra mezi jezdcem a koněm je zde klíčová.

A všechno výše zmíněné tady lze vidět. Chtělo by se říct, že v trochu přeneseném smyslu, ale není tomu úplně tak. Práce s telaty je totiž pořád stejná a přitom pokaždé jiná. Rozdíl je samozřejmě v tom, že pracujete na uzavřeném prostoru a s dobytkem, který je již na koně zvyklý, tzv. opracovaný.

Každá disciplína simuluje konkrétní a reálnou činnost. Ať už jde o oddělování telete od stáda nebo chycení do lasa (pozn. tele se nechytá pevnou smyčkou, laso mu v podstatě „jen spadne na krk“), značkování či nakládání do pomyslného přepravníku. Všechny se jedou buď na čas, nebo se musí v určitém časovém limitu splnit.

Oproti jiným jezdeckým odvětvím je rodeo bohatší a zajímavější právě o faktor práce s dalším zvířetem. Leckdy svéhlavým a často nevypočitatelným. V tomto případě by tím svéhlavým a nevyzpytatelným zvířetem neměl být váš kůň, jelikož při reálné práci je to on, kdo má na svých kopytech váš život mezi stádem rozdivočelého a nervózního dobytka.

Velmi prostě jsme si zúžili pohled na rodeo jako na sportovní odvětví. Jako takové bude mít vždy řadu příznivců i odpůrců. Stejně jako kterékoliv jiné odvětví jezdeckého sportu. Jako v každém odvětví jezdeckého sportu jde vždy o jedno. A jeho působení navenek je vždy o samotných jezdcích.