Kdo zná Jiráskův románek z doby panování prozíravého bratříka krále Jiřího z Poděbrad jistě pochopí, proč mne napadl právě tento titulek. Podle tehdejšího středověkého povědomí byl konec světa na portugalském pobřeží, kde pevninu omývá oceán. Za velkou louži oni tenkrát ještě pořádně neviděli, Kolumbus měl teprve vyplout. Naše výprava vycestovala ze srdce země české, nedaleko Karlštejna, a po "vlastních" se vydala do Španělska (koně pod kapotou...). I my, stejně jako tenkrát oni, jsme procestovali několik království, překonali Pyreneje a přes Španělskou "poušť" se dostali na místo určení . . .

Než jsem odjela na dovolenou za slovenskou vytrvalostí, jistě jsem věděla jen to, že pro mne není v autě místo a tak jsem jen hádala, zda do Španělska na mistrovství světa mladých a juniorských jezdců vůbec pojedu. Už takhle bylo ve výpravě pět lidí... V džípu, který táhl vozík s Kamerunem, mohly jet jen 4 osoby. V pondělí před odjezdem, 10. září, jsem čekala na verdikt. Odpoledne se mi ozvala Zuzana, naše reprezentantka, jestli tedy s nimi mohu, že bez tlumočníka odmítá jet, a zda mám pojízdné auto. Bylo třeba druhé, doprovodné vozidlo. Sebevědomě jsem přitakala, že já i mé auto jsme Zuzaně k dispozici.

Ještě než jsem v úterý večer zajela pod peřinu, abych se oddala byť krátkému spánku, připojila jsem se na internet abych aktualizovala stránku, ale že bylo už přes půlnoc, k mnoha novým informacím jsem zapomněla vytvořit linky. To se tak už stane, že jeden chce udělat mnoho, a neudělá nakonec nic. Budík nastavený na půl čtvrtou pak rozhodným cvrlikáním rozčísl noční klid. Vzrušení z té daleké cesty a sám fakt cestování mne z postele po jen tříhodinovém spánku okamžitě vystřelily jako pružinu. Mimochodem také skutečnost, že jsem si budík dala na druhou stranu pokoje. Cestou do Kozolup jsem ještě natankovala plnou nádrž. K mé radosti zrovna klesly ceny benzínu.

Cesta tam

V půl páté jsem už byla v Kozolupech a v hlavě rychle probírala, co všechno jsem mohla doma zapomenout. Přitom jsem neodolala, a takto ráno šla do spící stáje opatrně pozdravit svého hajzlíka. Slyšela jsem, jak ve svém boxe tvrdě spí Koudy - hlasitě sténal, jako by byl v posledním tažení. Dnes už mne jeho hlasitý projev nikterak neděsí. Ještě než jsem u správného boxu stačila zašeptat Neptunovo jméno, ucítila jsem ve svých dlaních jemný čumák, a vzápětí Nepťákovy polibky na své tváři - v naději, že dostane něco dobrého. Nezklamal se ani v tuto ranní hodinu. Dostal mrkev, obratně se vyhnul mé tápající ruce, která ho chtěla polaskat, a dál hledal po mých kapsách. Byl však čas odejít. Ostatní koně sebou začaly nebezpečně mlít.

V 5:00 jsme odjížděly z Trněného Újezda, kde se naložil Kamíček a jeho jezdkyně s ošetřovatelem. Konečná sestava tedy vypadala takto:

Džíp:	vozík a Kamerun, Ota řidič č.1 a poskytovatel džípu; Filip - řidič č.2; Barbora Křtěnská.
Peugeot:	Zuzana - jezdkyně; Radim - ošetřovatel Kamíkův i Zuzanin, a zároveň řidič č. 2; Neptunka (tedy já) - tlumočník z anglického a španělského jazyka, poskytovatel autíčka a řidič č.1; Dachule (jinak též Zuzana) pomocný ošetřovatel a "můj závozník".

Za dvě hodiny jsme byli na Folmavském přechodu. Veterináři prý věděli, že máme s koníkem přijet, přesto trvalo dvě hodiny, než se na koníka někdo přišel podívat. Předběhli nás tak kapři, ale i rybičky a vodní šneci, které chtěl přechodový veterinář mocí mermo vhodit do vody, čemuž se řidič vehementně bránil, že by je tím utopil, protože mají plíce.

Z prosklených dveří folmavské kanceláře nakonec vyšel hubený laboratorní plášť sahající tmavým kalhotám ke kolenům. Více než útlé a trochu shrbené tělo, které plášť neslo, vypouklá očička a barva pláště mi okamžitě připomněly jedno z Tolkienových "dítek". Bledý Glum s vystouplými bulvami schovanými za obroučkami brýlí poručil si otevřít vozík a sundat Kamerunovi zadní převozní kamaše, zkontroloval popis koně, řekl "hodní hobitci, mám lád hobitky, jšou chodní na chudáška Gluma" či něco podobného (já mu moc nerozuměla, německy opravdu neumím), a za chvíli jsme odjížděli. Před námi bylo nějakých 2 500 kilometrů a tři státy. Bylo 11:15 a nabírali jsme směr Norinberk. Naše mobily ukazovali německý signál D - D1 Denbetz. Omobilovaní jsme byli všichni.

Německo nám ukázalo spoustu stromů podél dálnice. Její stavitelé ji projektovali v neobydleném kraji, lépe řečeno - vyhnuli se městům, a tak viditelnost snížená přívaly deště naši náladu nijak neomezovala. Naopak - z kazet nám hrála příjemná hudba, a Španělsko a celá cesta byly stále ještě před námi. Těsně po 16. hodině začala na svém sedadle vyskakovat chuchelská odchovanka Dachovka, protože piktogramy na návěstích sdělovaly, že Baden-Baden je město klusáckých dostihů. Radim kvitoval, že nás po té tříproudové dálnici míjejí milióny a milióny marek. Skutečně to byla hotová přehlídka automobilů. Za půl hodiny jsme přejížděli řeku MURG, a já si vzpomněla na klasickou větu: "nic zlého přes tekoucí vodu nemůže" (Drákula, ale také H.J. Smith: "Upíří deníčky"). My jsme ji v pohodě a bez problémů přejeli a ve směru Basel/Freiburg/Strassburg míjeli stromy, stromy, stromy, stromy a zase ty stromy.

17:30 - FRANCÖSISCHE GRENZE - 35 km. Po celou délku dálnice jsme byli na střídačku přesvědčováni, abychom si ladili Radio SWR 3 na 97,0 E a Radio Regen-bogen na 101,1. Nám však z kazety vyhrávali bratři Nedvědi, a občas je vystřídaly hity 60. let ze soundtracku filmu Forrest Gump. Obě Zuzany na zadních sedadlech postupně probíraly mužské. Občas zmizely stromy, a my z blízka pohlíželi na štíhlé lopatky větrných elektráren. Rozebírali jsme možnost udržení se na jejich koncích, protože kruhy jež jejich okraje opisovaly byly značné, a tedy i rychlost, které dosahovaly.

17:50 - přejeli jsme řeku RHEIN a vzápětí nás svou velikostí a přístavem ohromil GRAND CANAL d\'ALSACE. Jeho ruch by mu mohly závidět i historické filmy ze staré dobré Anglie. Za pět minut naše mobily ukazovali F SFT signál. Hranice tu existovaly už jen na mapě a připomínaly je pouze budovy, které tu z těch před euro dob zůstaly. Byli jsme v EU. První hodnocení přišlo od Radima: "Je to tu samej Peugeot a kruhovej objezd".

Zakrátko jsme zastavili u krásného mrňavého údolíčka. Tedy na jeho vršku. Ukrývalo v sobě skvostnou přírodní nádrž, krásné stromy a schůdky až do vody, kterou opět čeřil deštík, a také cedulky s nápisem, že se jedná o soukromý pozemek a že je hlídán. Zuzka se jala sedlat hucula a šla s ním na procházku. V obyčejném plotě se vinula réva vinná a její hrozny si tam prostě jen tak visely. Nikdo neodolal. Některým se zdály kyselé, ale ty, co jsem utrhla ze sluníčka, mi chutnaly docela sladce. Réva se tvářila jako vyložený plevel, nechtíc rostoucí v okách plotu. Bylo mi to vyloženě sympatické, protože u nás takhle většinou rostou maliny.

Začali jsme plundrovat zásoby. Potravin bylo požehnaně - nikdo nevěděl, jak na tom budeme s penězi. Na našich mobilech se střídal signál F ITINERIS s F SFT. Z celé Francie jsme však neměli vůbec nic. Projeli jsme jí během noci. Zuzany vzadu spaly, a my s Radimem probírali osud, víru, náboženství, nevěru, volnou lásku, sex a podobná lehká konverzační témata, abychom se udrželi bdělí. Radim se k tomu dopoval Coca-Colou. Nicméně i on se posléze na jedné pumpě "odložil" na zadní sedadlo spát, a já zůstala v té tmě sama, jen se čtyřmi malými červenými světýlky, patřící vozíku s Kamerunem, přede mnou. Pustila jsem si cikánské písničky francouzských Gipsy Kings a doufala, že mi to jako společnost postačí. Začala na mne doléhat samota za volantem a totální klid v autě.

Asi 200 km od španělských hranic bylo ve vzduchu cítit jistou změnu: do auta zavanul vlahý, na tu časnou ranní hodinu teplý a vlhký proud vzduchu. Lépe se dýchalo. Na obzoru, stále zahaleném do tmy, jsem tušila moře. Jen tušila, protože do svítání bylo ještě daleko. Okolo páté přišla na řidiče v džípu krize a zastavil na parkovišti u jednoho motelu. V ten moment, kdy jsem vypnula motor a zhasla světla, mi došlo, že se také překonávám jen silou vůle a tíhou zodpovědnosti za lidi, kteří v mém autě spali, včetně mého spolujezdce, a že noční jízda z Brno Trophy ve čtyři ráno s pěti lidmi na palubě byla jen slabým odvarem a chabou přípravou na tuto dalekou cestu. Marně jsem každou chviličku, kterou jsem něco žvýkala, vzpomínala na Marínu, která únavu v autě řeší nějakým drobným dlabancem. Krize si našla i mne.

Těch "ubohých" deset minut totálního odtrhnutí od řízení a mini spánečku však udělalo své, a já občerstvena mohla opět vyrazit za džípem. V ospalém tichu auta jsem si prozpěvovala Bamboleo a pozorovala, jak se obzor pomaličku mění v šedivou, a posléze růžovou záplavu červánků. Nad Francií svítalo. Bůhví proč jsem si vzpomněla na Johanku z Arku. V sedm hodin, na minutu, jsem vykřikla: ¡Viva la Espaňa! a vzbudila posádku našeho vozu.

Na hranicích se tyčila mohutná pyramida připomínající Aztéky a Mexiko. Proč ji tam měli, to opravdu netuším. Rozverně jsem nadhodila, že bychom ji mohli cvičně zdolat, abychom se řádně probrali do druhého dne - schodíky byly sympatické a pravidelné až k samému vrcholu. Radim odtušil, že bych se musela leda plazit, protože "schodíky" měly asi metr do výšky. Zklamaně jsem protáhla tvář a šla jazykově vypomoci do směnárny. Pesety měnili i za české korunky. Za volant si sedl Radim. S přibývajícím světlem, kterým nás vycházející slunce zaplavovalo, nás však Španělsko přestávalo pomalu bavit. Sice padaly otázky typu: "Jak tu opadávají listnaté stromy? (to jest - jaký je asi roční cyklus), "jsou to olivy?", nebo "... to jsou asi cypřiše, ne?...", "...to odtud vyvážejí španělské pomeranče?!", ale jinak nebylo na co koukat. Přisedla k nám nuda.

V prvním městečku jsme chtěli nahnat Kamíka do moře, aby si ochladil nožky, ale mezinárodně hovořící obrázky nesmlouvavě naznačovaly, že na koni a se psy se k pláži nelze přiblížit. Zastavili jsme tedy v nedalekém lesíku. Působil trochu jako pohřebiště či místo masového přepadení. Povalovaly se tu spousty kůstek, žeber, atlasů a jiných obratlů. Měkká půda, pokrytá velikými jehlicemi ze stromů okolo se tyčících, v následujících minutách pohltila nejen zvuky z Kamerunových podkov.

Svět ve směru Barcelona byl pro změnu velmi nudný, a tak jsem ho přestala sledovat a zavřela oči. Mno - svět, poušť bude výstižnější slovo. Když se kazeta s Nedvědy asi třikrát obrátila, objevila se - réva, réva, réva, réva, réva, réva vinná a zase réva. A pak opět Nedvědi. A zase Nedvědi. Nedvědi ještě jednou. Ve 12:30 jsme odbočili na Zaragozu. Radim o krajině prohlásil že to je: "Zvrásněná neúrodná placka". Neptunka (tedy já): "Postavená na pískovci." Radim: "I na téhle nahotině za ta tisíciletí udělali terasy, aby se jim aspoň něco urodilo." A zase Radim: "Ale ani kozy by se tu nenapásly." Zuzka: "Leda by to byli kamzíci." Marně jsem je přesvědčovala, že například v Andalusii je to všechno jiné. Ne-ne, to co jsme viděli na vlastní oči byl silnější argument. Aspoň, že bylo hezky a teplo. Studené a deštivé Německo bylo daleko za námi.

Někdy odpoledne - náhle, uprostřed pustiny - stal se zázrak. Objevila se zelená oáza kukuřičného pole. Obrovská kukuřice si tu rostla jako nikde jinde na stovkách hektarů. Díky zavlažovacímu systému, jistě důmyslnému, tu uprostřed nehostinného kraje rostly nekonečné lány kukuřice, a možná i obilí. Po několika dalších x kilometrech kukuřičných polí jsme měli tu čest "podjet" Greenwichský nultý poledník. To bylo po kukuřici asi jediné vzrušení na naší cestě španělskými Pyrenejemi. Už jsme byli notně otrávení jednotvárnou cestou. To v Jiráskovi zažili pár přepadení, sněhovou vánici, ztratili několik mužů a koní; my jen hlídali osmdesátku na tachometru a prokousávali se písčitou, hnědavou krajinou. Nakonec ji oživilo průmyslové předměstí Madridu, které však za pozornost také nestálo.

Na tomhle místě se musím zmínit o řidičích. A netýká se to jen řidičů v přecpaném Madridu - evidentně jsme přijeli v době dopravní špičky a tak trochu uvázli v zácpě. Dopravní, samozřejmě. Když u nás jedu po dálnici a už z dálky na mne blikají řidiči silnějších a rychlejších aut a já jim dostatečně rychle neuhnu, blikají o to víc, troubí, najíždějí příliš blízko auta, a to i kdyz notně překračuji stanovenou maximální rychlost. Jak je známo o Italech a Španělích, jsou to horké hlavy. Nezažila jsem však dosud ohleduplnější řidiče, než byli ti ve Španělsku! Bourák minimálně o dvou a půl litrech, halogenová světla, řítící se rychlostí minimálně 160tikilometrovou zabliká, že mu máme uhnout, ale zpomalí, když vidí, že nám to rychleji nejde, v klidu počká, než se zařadíme do pomalejšího pruhu, nenajíždí, je trpělivý, dodržuje bezpečnostní vzdálenost. Cihlu na pedál opět položí až když mu uvolníme místo, a zase si klidně sviští dál. Při veškerém stresu z nevyspání a z jednotvárné nezáživné cesty na mne jejich řidičská "laskavost" působila jako balzám. A to se týkalo i řidičů kamiónů, kteří nás všichni předjížděli v dostatečné vzdálenosti. Opravdu na mne udělali dojem - Španělé jsou milí a ohleduplní řidiči.

Do Villacastin jsme dorazili po deváté večer. K našemu velikému štěstí byla kancelář závodu, navzdory hodinovému rozpisu, stále otevřena. Lidé v ní, zejména Haidi (Němka žijící patnáct let na Kanárech), byli velmi ochotní a snažili se nám ve všem vyjít vstříc, i když jsme přijeli pozdě, a to nejen z hlediska denní doby, ale i z hlediska propozic. Hodnou chvíli jsem s nimi domlouvala nějaké náhradní ubytování, místo toho, které tu na nás mělo čekat. K našemu obrovskému překvapení, nechci říci šoku, totiž nečekalo. Podle informací, které Barbora jako šéf výpravy měla, je měli zařídit pořadatelé, a ČJF prý rezervovala pět míst v hotelu - ode dne příjezdu až do dne odjezdu. Hotel však nebyl a pořadatel o placení noclehu a jídla pro tři osoby nic netušil. Až po řádném nastudování propozic na místě jsme pochopili, že došlo k velkému informačnímu šumu.

Pořadatel nezajišťoval ubytování, ani neplatil stravu pro equipu tří lidí, jak jsme pevně věřili. V propozicích pouze stálo, že pořadatel zajistí místo pro stany a karavany v místě pořádání závodů bez nároků na platbu. Velké nedorozumění, které nás stálo mnoho sil při hledání noclehu v pozdních nočních hodinách. A z hotelu jsme potvrzení o rezervaci také neměli. Tak tohle ČJF evidentně nezvládla, říkali jsme si, když se jsme se ukládali k spánku - Radim se Zuzlí a Zuzanou do vozíku, a já do svého auta. Byli jsme tu a pořádně ani nevěděli kde. Noc byla pořádně chladná.

Pátek 7. září

Stáje byly zpřístupněny už ve čtyři hodiny ráno, ale celí utrmácení jsme vstávali až v sedm. Kamík se zdál býti v pohodě. Kancelář otevírala až v devět, ale ve skutečnosti jsme čekali až do půl jedenácté, než oficiálové přišli. Na dveřích stála velká cedule, která anglicky a španělsky upozorňovala, že schůze výprav byla už ve čtvrtek v deset hodin ráno. Tu jsme tedy nestihli. Veterinární přejímka koní však na našem časovém rozpisu byla, na tu jsme přijeli včas.

Zatímco jsme byli s koněm stále na cestě, proběhlo na místě závodů úvodní uvítání. Ze španělských novin jsem vylovila, že ceremonie byla krásná a důstojná. Každé přítomné výpravě zahráli národní hymnu, dali do rukou vlajku, hrála hudba, promluvila Její Královská Výsost Doňa Pilar de Burbón. Následovala schůze, kde se vysvětlila pravidla, ustájení, časový rozpis, rozdávaly se informace a program, sdělovaly se důležité pokyny, seznamovali se veterináři se šéfy equip . . . A tam všude jsme chyběli. Šetření časem občas nebývá na místě. Všechny informace jsem pak musela postupně během dne tahat ze stewardů a pomocníků v kanceláři, kteří měli během dne svou vlastní práci. Přesto mi velmi ochotně vycházeli vstříc. Málokdo z těch lidiček však hovořil anglicky. Rychle jsem tedy přepnula z jazyka anglického do hispánského, protože bych se kýžené informace zřejmě dozvěděla až po bůhvíjakdlouhé době. Na hladinou tak vyplouvaly další a další informace, které nebyly kompatibilní s našimi, ale vše se naštěstí vyřešilo jednoduchým "prosím" a nestresovým jednáním. Nakonec - do závodu bylo času habaděj.

V deset hodin tedy začala vstupní veterinární prohlídka. Nejprve koně prohlédla veterinářka Juliette Malison, která u nás před nějakou dobou přednášela taktiku vytrvalostního ježdění. Trochu se zhrozila, když zjistila kdy jsme odjeli z Čech a kdy přijeli, a varovně zdvihla prstík. Změřila tepy (36), poslechla střeva, zapsala dechy (36!) a doporučila nám, abychom koně ostříhali, protože mu je horko. Nemuselo by to pro něj dopadnout dobře. Prohmatala mu kohoutek, záda a záď, nohy, zjistila stupeň hydratace, přeptala se na chuť koně jíst a pít, a vše zaznamenala. Bylo mu povoleno jíti na klusový test.

Místu k tomu určenému se nedalo vytknout nic. Povrch byl regulérní, dostatečně ohrazený a upravený (zametený!), a viditelný ze všech stran. Kamík prošel. Ne všichni koně měli to štěstí. Někteří i z daleko vzdálenějších krajin, než je Česká republika, neprošli a nemohli se tak zúčastnit prvního Mistrovství mladých a juniorských vytrvalostních jezdců. Klusová zkouška je vyřadila na samém začátku.

Jala jsem se shánět strojek na holení koňských chlupů - procházela jsem od jedné vlajky k druhé. Všichni holili koně ostošet, ale nikdo vlastním strojkem, každý si zřejmě půjčoval od Švédů. U Švédů nikdo nebyl doma, jen jedna "valkýra", která na mne spustila jazykem, jež můj mozek prostě neregistroval. Nakonec jsem trochu uspěla u pouze francouzsky hovořících Francouzů, kteří nám půjčili úplně nový běžný strojek na vlasy. Začali jsme shánět prodlužovačku. Když jsme objevili i tu, vrčely na jejím konci řádné stříhací "zvířecí" žiletky.

To už ale bylo dávno pět hodin odpoledne. Se sedmnáctým úderem pomyslných hodin se objevila veliká auta s kouřovými skly. Přijeli sponzoři a nejdůležitější lidé - Arabi. V dlouhých bílých hábitech si nechali předvést své koně. Kde se vzaly tu se vzaly - dva televizní štáby, dvě kamery, mikrofony. Natáčeli se emirátští arabští koně, dělaly rozhovory, a náš huculek, ještě chlupatý, jak jsme tam tak sháněly tu fungující zásuvku a prodlužovačku, budil užaslý zájem a velikou pozornost. Museli jsme se smát, jak na něj mezi těmi koňskými šlechtici nevěřícně koukali.

Na pátou byla také plánovaná schůze šéfů equip, takže jsme tam s Barborou naklusaly. Vstup měl na schůzi povolen pouze šéf a veterinář výpravy. U nás udělali výjimku. Se slovy - my tam šéfa mít budeme, ale co nám to bude platné, když nebude rozumět ani slovo? - dovnitř vpustili i mne. Po zahájení a kontrole přítomných zástupců jednotlivých zemí nás znovu seznámili s tratí a jasně vyložili pravidla, zejména u veterinárních prohlídek. Má-li prohlížející veterinář pochybnosti, a chce koně vyřadit z dalšího závodění, musí si pozvat další dva veterináře. Ti koně opět posoudí v klusu, každý na lísteček napíše svůj názor a odevzdají rozhodčímu "JURY". Ten si je přečte. Aby byl kůň vyřazen, musí se všichni tři veterinář shodnout. Neshodnou-li se, kůň pokračuje dál. Dále nám objasnili, že nelze podvádět. všude bude policie, mezi samotnými účastníky budou mobilní jednotky (na motorkách a koních) místní policie, požádali šéfy equip, aby své jezdce poučili o tom, kde se závod koná - aby se chovali k okolní přírodě ohleduplně, a začalo se řešit definitivní složení závodních týmů.

Belgický tým se ohradil proti změně v italském týmu: Italové jednoho svého koně odhlásili, a přihlásili koně emirátského. Podle pravidel bylo vše v pořádku, ale že Italům zapůjčený emirátský kůň byl nominován jako emirátský, nikoli italský, zamlouvalo se jen velmi málo. "Je velmi hezké, a fér, že Arabi půjčili svého koně", děl belgický šéf, "ale od Italů to tak fér není. Tohle je Mistrovství světa, a ne charita." Za deset minut se stanem nesl potlesk, který ocenil rozhodnutí šéfa italské výpravy - čtvrtého koně do týmu vybral ze svých dalších náhradních koní. Další, podle mého velmi pozitivní rozhodnutí, které tu padlo bylo povolení mobilních telefonů. "Vzhledem k tomu, že jde o Mistrovství mladých a juniorských jezdců, trať je dlouhá a náročná, povolují se mobilní telefony. Všude budou k dispozici hlídky, ale po cestě se může stát cokoli". Schůzi uzavřely otázky a mohly jsme se jít věnovat koním. Paddock k uklidňování a chlazení koně během závodu jsme sdíleli, jak jsme se tu dozvěděli, s týmem Mexika a Chile. I oni byli z těch, co přijeli jen s jedním koníkem.

Zuzka si s Radimem a Dachovou stihla projít kousek tratě. K naší smůle to byla ta nejkamenitější část. Úseky, barevně od sebe odlišené jak v mapě, tak v terénu, byly vzorně značené šipkami, nastříkanými podkovami a vápnem.

Večer jsem s osazenstvem džípu a seňorou Terezou opět řešila jejich další ubytování. Každou noc spali jinde, protože hotely byly plně obsazené. Vstřícná paní Tereza, majitelka hotelu v němž Barbora s Filipem a Otou bydleli první noc, je nakonec ubytovala v hostinských pokojích místního kláštera. Pokoje sloužily pro rodinné příslušníky, kteří přišli navštívit některou řádovou sestru. Na štěstí tu momentálně žádné návštěvy nebyly. Nevím, jak vypadal zbytek kláštera, ale pokoje a koupelny byly zařízeny vkusně, a s určitým luxusem, který by jim mohl závidět leckterý xhvězdičkový hotel.

Zbytek nás čtyř opět spalo venku, blízko koně. Noc byla chladná, jako ta předchozí. Ztuhlo během ní i máslo.

Sobota 8. září

Ve čtyři ráno jsem Radima potkala už venku plně "redy", a tak jsem na další hoďky opět zalezla do teplého spacáčku. Před sedmou už byl okolo auta nevídaný ruch: všichni se připravovali na start, který byl ohlášený na 8:00. Nachystala jsem kameru, zkontrolovala stav baterky a kazety, oblékla "ošetřovatelský" bílo-zelený obleček s našim číslem a uháněla za Zuzanou, která v podobném oblečku, jen tmavě zeleném s bílým číslem, krokovala mezi ostatními již plně připraveného a Polarem vybaveného Kamíka. Teprve svítalo. Patnáct minut do startu se koně začali zhušťovat a posouvat k místu startu. Každých pět minut tlampačem hlásili: "diez minútos", "cinco minútos", a poslední minutu odpočítávali nejprve po desítkách a posledních dvacet po sekundách. Koně se zařadili za auto. S úderem osmé se toto rozjelo, a za ním klidně odstartovalo čelo pole. Jakmile auto na kopci zrychlilo a dalo možnost vyniknout nabité koňské energii, pole se rozběhlo do prvního kilometru. Bylo odstartováno.

Jak jsem si stačila všimnout, žádný z jezdců nejel na westernovém sedle. Jen někteří měli McCleallena, všechno ostatní byly endurancové speciály, které vycházejí z drezurních modelů, jen mají "sukně" pro větší rozložení váhy a různé úchyty a očka k připevnění doplňků k výstroji. Na většině z nich byla upevněna vždy jedna botička, pro případ ztráty podkovy. Z uzdění bylo nejčastější jednoduché anglické - stihlové. Někteří měli pelhem, několik jich mělo pákové hackamore. Všichni byli podle ranní teploty v dlouhých rukávech.

Martin, chilský trenér působící ve Španělsku, nám ještě před závodem poskytl mnohé cenné informace. A trochu z drbů. Toto první Mistrovství pro mladé a juniorské jezdce bylo dotované 40 miliony (hádám dolarů) šejky ze Spojených Arabských Emirátů. Trať byla vybrána na míru jejich synkům, kteří neumí příliš jezdit, aby mohli na jejich rychlých koních na plochém, nepříliš hornatém terénu lehce zvítězit. Z takřka 80 startujících pojede 15 jak o život - na vítězství. Dalších 15 pojede na umístění. První z těchto třiceti dokončí první okruh o 38 kilometrech v čase pod dvě hodiny. Polovina z těchto třiceti závod vůbec nedokončí. Ostatní pojedou na jistotu. Těch se "máme" držet. Je mezi nimi i jeho kůň. Jede jej chilská dívka, a potřebuje dokončit, aby se kvalifikovala na příští rok.

Stačili jsme se rozestavět na kontrolní body (check points, bylo jich celkem 14), já navázala družbu u našeho paddocku s "cateringem", který se staral o šejky, a konečně dostala teplý čaj. Ve Španělsku, zdá se, pijí buď kávu či preso, nebo ledové nápoje. Čaj tu asi moc neuznávali. Catering byl velmi vstřícný a milý (šlo o tři Španěly), a podělili se o spoustu drbů o šejcích. Bez pánů šejků se vytrvalostní svět zřejmě neobejde, protože dotují každé větší závody. Čas v takovém příjemném rozhovoru ubíhal, a byli tu první dokončivší.

Cíl byl na kopci, asi dvě minutky chůze od "pásky" dole u paddocků. V cíli zaznamenali čas, zanesli do počítačů, a tak když závodní dvojice projížděla "páskou", u které už čekali wrangleři s časovou kartičkou, byl k dispozici zapisovatelům a časoměřičům. Mnozí závodníci tohoto "mezičasu" využili, v cíli z koní sesedli a k nám dolů buď sešli, nebo sklusali s koněm na ruce. Nejrychlejší byla Irka Suzanne Perry, 38 km odjela za 1:54:28. Okamžitě se stala naší favoritkou, protože to nebyla "emirátka". Dalších šest závodníků, včetně pět emirátských chlapců, dorazilo až 1,5 minuty po ní. Většina z těch prvních šla do veteriny takřka okamžitě.

Koně jezdcovi okamžitě vzali, odsedlali, jedni lili kýble či konve vody přímo na koně, a to všude, druzí se starali o jezdce. Než došli k hraniční bílé lajně, koně minimálně třikrát přeměřili. Na ní, asi 3 metry před vstupem do veteriny koně ještě naposledy Polarem změřili, a za lajnu šel kůň bez sedla, bez kamaší, a pouze s jezdcem, šéfem equipy a veterinářem, prostě s maximálně třemi osobami včetně jezdce. U brány se odevzdala žlutá časová karta, wrangler dostal velkou bílou A4 a tři malé vstupní (barevně odlišené pro tři pokusy). Kůň se odvedl k veterináři, který jej řádně prohlédl, poslechl, a pak teprve poslal na klusovou zkoušku. Po prvním kole jich bylo vyřazeno 9, a další dva vzdali. Mezi těmi devíti byl i náš Kamík. Na klusové zkoušce pokulhával. Veterinářka se nám velmi omlouvala. Bylo to od ní milé, tvářila se opravdu nešťatně, ale to my také. To je prostě sport. Zdraví koní na prvním místě.

Nevím, koho to vzalo víc. Posbírala jsem kameru a ostatní naše věci, které v paddocku zbyly a vešly se mi do rukou, a klusala za Zuzanou a Radimem ke Kamíkovu boxu. Snažila jsem se Zuzku utěšit, ale nevím, bylo-li to co platné. Já bych v tu chvíli chtěla být sama, proto musím před Zuzanou jen smeknout. Vypořádávala se s diskvalifikací velmi dobře. Kamíka jsme obstarali a šli sbírat zkušenosti přímo z centra dění. První desítka už byla opět na trati, a očekával se její návrat.

V cíli druhého, fialového kola o 26 km, byla po hodině dvacet opět Suzanne Perry. Za 2 minuty a 15 sekund za ní doběhlo v asi 1,5 minutových rozestupech dalších 6 závodníků. Suzannin kůň byl opět zlit od hlavy až po paty, a my tak ve svých hlavách zažívali pořádný guláš. Máme zažité pravidlo, že kůň se má chladit na kohoutku a v týle, kde jsou největší cévní pleteně a centrum regulace teploty, nikoli na velkých plochách, protože by mu mohly ztuhnout svaly, a kůň by se už nemusel rozhýbat. Voda, kterou lili na celého Suzannina koně, byla dokonce chlazená zakoupeným ledem. Naše Zuzka nám prozradila, že na Juliettině přednášce padlo další pravidlo - a to o napájení. Kůň může pít kdykoli, a to jakkoli teplou vodu. Hlavně aby pil.

Do třetí fáze bylo pole již trochu roztahané. Hodnotili jsme i styl jezdců. Většina z nich měla příliš dlouhé třmeny, a do kopce po startu se koně snažila rozcválat. Málokterý z jezdců však koni, ať už ve cvalu či v klusu, uvolnil záda. Drtivá většina jich byla plně zasedlá. Mohla jsem si z blízka prohlídnout i ty kluky arabské. Měli dlouhé a úzké obličeje, které ještě prodlužoval dlouhý a tenký nos. Tmavé oči, blízko posazené u nevýrazného kořene nosu, se zdály šilhavé, a já nabyla dojmu, ze se jim musejí střetávat asi 40 čísel před obličejem, tak moc šilhali. Oblečeni nebyli nijak zvlášť, a dokonce ani podle pravidel. Jeli v obyčejném bledě modrém tričku, bez límečku. Oblečeny měly tepláky, které si spojuji výhradně se starými ruskými uklízečkami, jen tak kolena jim z nich nelezla, protože seděli na koních. Obuté měli vysoké gumové jezdecké boty. Možná trochu veliké, protože jim od lýtek notně odstávali. Nebyli však jediní, kteří nebyli "předpisoví". Pod oblečky s čísly jsem u některých závodnic zahlédla dokonce i holá ramena, a jednoduchá tílka. A já si doma dělám starosti, jestli mne pustí na závody v kalhotách, které nejsou tmavé! To mne rozveselilo.

Třetí fáze, s hnědými podkůvkami, byla podle Juliettiných zpráv v porovnání s první plochou, a druhou vlnitou, vyloženě samý kopeček. Neustálé stoupání a klesání. Ne příliš strmé a dlouhé, ale neustálé. Měřila 23 km, a Suzanne ji dokončila za hodinu a šestnáct minut. Stačila ostatním o nějaké minutky dokonce ujet. Druhá dojela Helen Moberg, o čtyři a půl minuty za Suzanne, v čase 1:11:25, a za ní v sekundových rozdílech 4 Arabi.

Notně roztahané pole bylo velkou zkouškou pro početné týmy. Zřejmě však své závodníky na check pointech stíhali. Na jednoho koně bylo povoleno jedno "crew car" - tedy doprovodné auto. IV. fáze, žlutá, měřila 19 km. K našemu velkému zklamání byla po této fázi Suzanne v klusové zkoušce vyloučena. Koník vypadal dobře, ale zřejmě toho měl moc. První nejrychlejší kůň této fáze ji zvládl za 0:56:09, a po těch všech kilometrech (106 km), byl veterináři uznán za 3\'53\'\'. Druhým nejrychlejším koněm této fáze byla emirátská Alrika. Zdolala ji za 0:58:45, a na veterinu, kde ji uznali, šla za 2\'55\'\'. Dojezd ostatních koní v první desítce byl v minutových rozdílech. Závod pro ně vrcholil.

V. fáze, zelená a 14-cti kilometrová, byla cvalovkou Alriky. Emirátská dvojice tyto poslední kilometry s přehledem pokořila za 0:28:16, v průměrné rychlosti 29,27 km/hod. Jejich celkový čas pak byl 6:00:11. Druhá doběhla Španělka Agnes Villarubia za 0:31:30. V cíli jsme první doběhy sledovali, a tak jsme byli svědky boje před cílem mezi číslem 6 a 7, to jest mezi koňmi HARIBO a DIANA, oba španělskými. Španělský tým tak asi získal velice dobrý celkový čas. Krátce po nich následovali další dva španělští koně, a v klidné klusu za stejného bouřlivého potlesku, pískání a mohutného povzbuzování ze strany domácích fandů jako u předchozí dvojice, proťali cílovou metu. Doběhy ostatních nejrychlejších koní byli v minutových intervalech. 120 km dokončilo a veterináři bylo uznáno 36 koní ze 76.

Po celou dobu byly okamžitě a kdykoli k dispozici průběžné výsledky, a to jak jednotlivců, tak týmů. Manolo, který měl zpracování časů na starosti, a v perfektním pořádku díky výborně řešené databáze, mi dal k dispozici elektronickou verzi nejen startky, ale i průběžných výsledků. Slíbil i profily jednotlivých jezdců, ale na ty si musíme ještě chvilku počkat. Zatím vám mohu nabídnout startku a průběžné výsledky fází.

Závod skončil dojezdem posledního soutěžícího okolo 17. hodiny večerní. To my čtyři jsme se už ale starali o Kamíkovu večeři a o to, kde se vysprchujeme, protože už od včera večer ony dvě místnosti, k dispozici pro stanový a karavanový tábor, každá s WC a sprchou, byly na pokraji hygienické únosnosti, protože už druhý večer netekla voda. Naštěstí tekla voda v hadicích u stájí, ale i tak to bylo velmi nemilé. K večeru jsme se oblékli do civilu, nasedli do autíčka a odjeli za Barborou, Otou a Filipem, kteří si sehnali ubytování nedaleko Villacastin, a společně povečeřeli. V jedenáct zavírali stáje, a tak jsme měli asi dvě hodiny k tomu, abychom se dobře najedli a pobavili. Džbánky se sangrillou byly výborným průvodcem.

Dobře naložení jsme okolo třičtvrtě uháněli směr stáje, aby mohla Zuzka oholeného Kamíka na noc zadekovat. Čekala nás poslední noc ve Španělsku. A také dlouhá cesta domů. Já měla tu smůlu, že jsme si auto postavila asi trochu šikmo, a moc dobře si neodpočinula.

Neděle 9. září

Krásný slunný den nedělní byl k nepromrhání a bylo připravené závěrečné vyhlášení výsledků. Od devíti probíhala závěrečná veterina a od desíti již vyhrávala hudba, protože na místě veterinárních prohlídek defilovalo prvních deset koní, aby z nich byli vybráni tři nejlepší na cenu kondice, a vybrán nejlepší kůň arabského plemene. Při dekorování hrály hymny prvních jednotlivců a týmů, a medaile rozdávali postupně ti nejdůležitější z vytrvalostního a místního oficiálního světa: zlato rozdávala prezidentka FEI Její Veličenstvo Pilar de Burbón. Všimla jsem si, že i přes upozornění byla naše vlajka stále vzhůru nohama - bílým dolů. Medaile za mladé emirátské jezdce převzali bodyguardi v sakách. Kromě vlastní soutěže a jejich vlastního příjezdu nebylo Arabi nikde vidět - uzavřeli se hned po příjezdu do stanu pro ně speciálně připraveného, a z něj nevycházeli.

Po dekorování a krátkém proslovu, kdy Doňa Pilar de Burbón prohlásila, že tito mladí jezdci se mohou vyvíjet jen díky velké podpoře týmu, který tvoří nejen trenér a ošetřovatelé, ale zejména rodina: rodiče, sourozenci, strýcové a tety, prostě všichni. Všem mladým jezdcům do budoucna popřála velikou podporu jim blízkých a za zvuků slavnostních fanfár odešla. Pořadatel oznámil, že pro je pro nás připravena ukázka španělské vysoké drezůry, abychom se shromáždily u drezurního obdélníku.

Než jsme se tam odebrali, poprosila jsem jménem Zuzany Juliette, zda by se nepodívala na Kamíka, a řekla nám, jak na tom koník je, a jak bychom měli naplánovat zpětný transport. Souhlasila, a dohodly jsme se na čas po ukázce. Ta trvala hodinu, a my z blízka mohli vychutnat nejen krásu koní, ale i dokonalost výcviku; odvahu žen, které se vezly na polštářích za sedlem mužů, a které se začaly usmívat až po mohutném povzbuzování z našich řad - Oty, Filipa a Radima. Jezdci používaly na své koně klasické ostruhy, a na některých to bylo i vidět - boky měli mohutní andaluští koně, ať už ti s kupírovanými či dlouhými ocasy, na několika místech rozpíchané do krve. Ukázky jsme si však v hřejivém španělském sluníčku náležitě vychutnali.

Juliette se na Kameruna podívala, znovu zopakovala důležitost tří až čtyřdenního odpočinku pro koně mezi transportem a závodem, určila, kterou šlachu si to Kamerun natáhl a jak k tomu mohlo dojít, a jak bychom se měli vyrovnat s cestou zpět. Předběžně jsme se ještě dohodli na tom, že by k nám mohla příští rok přijet a jako FEI veterinář se zúčastnit Mistrovství ČR. Doporučila nám i termín, který by byl nejvhodnější pro zúčastnivší se koně, pokud by chtěli jet i na jezdecké hry v Jeréz 2002 (SPA), jejichž součástí bude Mistrovství světa endurance.

Před odjezdem bylo ještě nutné vyřídit formality pro cestu zpět, a také se sbalit. Polovina týmů už odjela. Okolo čtvrté jsme se na cesta vydali také. Já s Barborou a Dachulí jsme odjely do Madridu, abychom vyměnily peníze, a nakoupily. Směnárnu jsme našly, ale protože byla neděle, bylo všude zavřeno. Horko těžko jsme nakonec jeden obchod nalezly. Madrid jsme projely skrz naskrz, viděly něco málo z historické části, spojily se opět s ostatními z výpravy, a definitivně otočili směr domů. Odjížděli jsme ze slunného Španělska do chladné a větrné domoviny.

Cesta zpět

Cesta byla stejně dlouhá, a nezkrátilo ji ani to, že jsme si auto vzadu upravili na spaní. Druhý den těsně za francouzsko-španělskými hranicemi, chvilku poté, co pobřeží plně zalilo slunce, jsme si splnili sen, a zajezdili si na koni v moři. Ukrajinský hucul ve francouzském moři. Úsměvná kombinace. Moře Kamerunovi chutnalo, trochu se protáhl, trochu napil, a trochu namířil kamsi směrem domů. Radim jej bravurně zvládl, a krátce poté jsme byli opět na cestě.

Na česko-německých hranicích byly menší potíže s českým veterinářem. Nebyla jsem u toho, takže jen z "druhé" ruky: transportní plán pro koně, i pro řidiče. Nemáte-li lůžkovou úpravu vozu, musíte po 2x osmi hodinách (8 hodin jeden řidič, 8 hodin druhý) na 16 hodin zastavit. Nutné je potvrzení o zaplacení v hotelu či motelu. U koně chyběl plán, kdy jsme vyjeli, v kolik hodin, kdy zastavili, napojili, nakrmili. Po dvou hodinách od zastavení na hranicích se Zuzana s Radimem opět objevili u našeho auta, abychom se vydali na poslední kilometry a začali nám celou tu peripetii vyprávět. Moc jsem z toho nechápala, protože jsem se snažila všechny své síly vložit do řízení. Dachovka vedle mne byla také nevnímala, a ani Forrest Gump, ani Nedvědi už nepomáhali burcovat zbylé síly, a tak bylo řízení vcelku nelehké. Co vám budu povídat - do Trněného Újezda jsme dojeli dobře, ale nejtěžší bylo těch posledních 35 kilomentrů domů, do Prahy, do Vršovic.

Tam jsem jako první věc, po zaparkování a vyložení věcí, hupsla do vany a umyla se pod teplou vodou. Nevěřili byste, ale ten jemný píseček zanesl nejen auto, ale usadil se i na . . . pokrytých místech. Nejvíc na hlavě ve vlasech. Měla jsem dobrou vůli ihned napsat reportáž, ale prostě to nešlo. Ve dvě hodiny odpoledne jsem slastně a pomalu, abych si to vychutnala, položila tvář do prachového polštáře a čistého povlečení, byla jsem v postýlce a měla jsem spoustu času. ÁÁÁÁÁáááááááááá. Jen co jsem usnula, na druhé straně světa, za Velkou louží, se strhlo peklo, ale to už jsem wueiutíáquščáíuirjhitq ZZZZZZZzzzzzzzzzz, zzzzzzzz, zzzzzzzzz, zzzzzzzz.

Lenka Kerumová
15. září 2001