Vytrvalostní závody ve Verušících 11. srpna 2001

19. 8. 2001 Káťa

Nedovedu odhadnout, do jaké míry je pro koho před závodem důležitý onen den PŘED, ale atmosféra, která obléhala nás ve Žluticích, mi asi velice dlouho zůstane v paměti. Mne k zemi tlačila ošklivá a nepopsatelná lítost, že už si se svým koníkem na distanc díky jeho doživotnímu zranění nikdy nevyjedu, a od toho to všechno pramenilo; vlastně jsem se sama sebe ptala, jestli je horší účastnit se aspoň jako divák a být u toho s pocitem mučedníka, který rok a půl dřel, aby se nakonec mohl se závistí dívat, nebo se celé akci vyhnout, a vše se dovědět od okolí s faktem, o co všechno jsem přišla. Takže jsem se rozhodla trpět a že tedy zaujmu post diváka. A před akcí jsem se vydala ke Šmídům, u nichž je většina žlutických koní ustájena, a v barvách jejichž stáje jsem měla původně distanc absolvovat.

Že jsem byla zaražená a nemluvná (doopravdy skrytě uražená:-) mi naštěstí nikdo nevyčítal, a tak jsem v rámci poslední přípravy jela se Šmíďákama na Mostec ukázat Petře, která měla druhý den jet dvacku, trať. Vcelku to není nic neobvyklého (jednu účastnici zbloudivší na babetě musela Šňůra nasměrovat z Mostce do Žlutic, aby se vůbec našla), až na těch 10 minut zběsilé jízdy citroenem právě na Mostec, které mi úplně obrátily veškeré vnitřnosti naruby. Ale přesvědčili mne, abych se účastnila poznávání trasy - ve 22 hodin PO TMĚ v džípu, který NESVÍTIL. Byla jsem překvapená, kudy všude dokáže auto projet, a strach mi nedovolil zvracet. Nyní zhruba rozumím pojmu "středně těžká trať" a doufám, že se do ničeho podobného už nikdy nenechám namočit.

Nyní bych Vás ráda seznámila s koníky, kteří pod patronací našeho budoucího oddílu, v sobotu 11.8.2001 dorazili do Verušic si zazávodit. Z celé té hromady koní, kteří jsou u Šmídů ustájeni (dělá to 16 hlav), vypadají nepříliš esteticky jen dvě kobylky: Gája a Kordula. A hádejte, které dvě si vysloužily býti vyslány na 20 km.

Gája - kladrubačka zachráněná před jatkami. Pravou příčinou její uvedené nebezpečnosti se ukázala býti alergie na mouchy, letní vyrážka - každý tomu říkejme po svém. V praxi to vypadá tak, že Gája místo žraní celý den kope po mouchách, většině "zaručených receptů" se jenom směje, a pokud náhodou nehoní náhodný hmyz, tak se systematicky otrhává, orvává a jinak oškubává, asi aby vypadala co nejhůř. Když pár dní před distancí přišla z noční pastvy s brutálním šlicem na krku, který už zašít nešel, tak se její jezdkyně Šňůra málem rozbrečela. Gáje by se hodily distance pořádané v zimě, tak s tím někdo něco udělejte :-)

Korča - A1/2. Svůj dostihový původ (tatínkem Korok) nezapře, ačkoliv na první pohled vypadá, že utekla hrobníkovi z lopaty. Vykrmit tuto kobylku v letech se ukázalo býti oříškem, protože stará dáma si bere jen tolik, kolik uzná sama za vhodné. Ale sedněte na ni a držte si klobouk. Když jsem je ráno chodívala všechny krmit, přezdívala jsem jí právem "Korčus delikventis", a co se týče vzhledu, rozumí si s Gájou: čím více děr, tím větší prča. A to prosím ve výběhu o rozloze 2 ha - nic není nemožné. Majitelka Petra se těšila, že taky pojede, že udělá staré dostihové bábě radost nějakým tím vzrůšem, a nechala kobylku připravit i přes "vzhledový handicap".

A s tímhle "materiálem" jsme k hrůze přihlížejících opravdu do Verušic přijeli. Já jsem se bohužel vstupní veterinární prohlídky neúčastnila, protože jsme s Klárkou zaopatřovaly naší část koníků ve Žluticích. O to víc nás překvapila - nepřekvapila Šňůra, která místo pozdravu řekla "Korču nepustili na start". Na jedné straně mi to sobecky udělalo dobře, že nejsem sama, kdo bude bulet za rohem, jsem ošklivá fuj, no aspoň jsme si s Petrou měly o čem povídat. Gája to měla při své porubané kostnaté figuře s chlupem, ale prošla.

Ale už k samotným závodům. Počasí si objednali jedničkové, sice svítilo sluníčko, ale se studeným větrem, což nemělo chybu. V občerstvení nechyběl kromě sušenek, klasického párku a geniálního ančovského verušického guláše (který můžu) také širší sortiment ovoce a bylo možné si předplatit celodenní stravování. Jedinou vadu jsem shledala ve "wranglerovských kartičkách", kterých bylo žalostně málo, dostal ji pouze jeden člověk patřící k týmu, a zbytek nesměl do stáje, takže jsme se většinu času o ně rvaly, neboť nás bylo pět. A trošku jsem se cítila odstrčená, protože vlastním statut, který nikdo v TJ Verušice nemá - byla jsem úplně první člověk, který tam v roce 1988 začal chodit na koně. Tehdy měla Ivana jednu kobylku - shodou okolností je to matka valacha Maxe, kterého enduranční veřejnost určitě zná - a já jsem tam jako oplzlý parchant začala Ivanu "obtěžovat" svou láskou právě ke koníčkům. Takže Verušice - důvěrně znám. Jestli někoho zajímá, proč jsem nezůstala věrná zrovna "vytrvalostní stáji", tak vězte, že spousta lidí - včetně Ivči - se potýkala s neřešitelným problémem: naučit Káťu jezdit. Větší antitalent totiž na této planetě nerajtoval, a to co předvádím dnes, je výsledek dření 80 km týdně v sedle, kvůli čemuž jsem si pořídila koníka svého.

Vůbec nejvíc se tam bavila Klárka, která vybírala "ženicha" pro svou berberskou krásku Natašku. Ti nejhezčí koníci byli samozřejmě kobyly, jak jinak, ale po dvou hodinách nadšeného vzdychání a kochání se postoupili do "finále" dva arábkové, z nichž jsme jednoznačně vítězem zvolili krasavce paní Paškové. Neustálé očumování okolo se nakonec zvrhlo v bližší seznámení a za chvíli jsme fungovali jako wrangleři. Docela se nám to hodilo, když odstartovali dvacítkáři, protože paní Pašková nám vlastně předvedla v praxi, jak ochladit koníka po doběhu, a ještě nám zapůjčila ručník a houbu, za což velice děkujeme.

Zpět k závodům. Všichni se mnou nebudou souhlasit, ale oproti loňsku si pořadatelé opravdu dali záležet s vyznačením trati, a hromadné ztráty účastníků se letos nekonaly. Opravdu zabloudil jeden německý pán s arabkou, v ostatních případech se jednalo o špatné odbočení apod, a je nutné podotknout, že bylo možné fasovat mapky, tedy velké plus. A ti nejpilnější si prošli trasu už v pátek.

Jako první odstartovali osmdesátkáři, včetně Ivany na svém mlaďoučkém arabovi Vencovi. Všichni si počínali z mého pohledu profesionálně, ačkoliv prohlašovali, že jedou "rekreačně". Mne osobně se strašně líbila jedna ryzka bez odznaků, menšího vzrůstu, taková prdelatá - tu bych si z fleku odnesla domů. I když teď si nejsem jistá, jestli nejela čtyřicítku :-) Každopádně zvítězila dvojice Marina Slívová s Madonou (JK při SPŽ Lány) před Helenou Terberovou (JS Likoli), a třetí místo si odnesla Ivana Pánková s Václavem (JO Verušice). Problém nastal při udělování ceny kondice, a tak nakonec došlo ke kompromisu - cena byla rozdělena mezi dvě účastnice.

V dostihu na 40 km bylo k vidění mnohem více "zajímavostí", bohužel negativních. Jako nováček v enduranci, který toho více přečetl, než zažil, mne docela dost překvapil dojezd prvních dvou arabů, jejichž jezdkyně to "praly na plné kule" už na obzoru - kilometr před cílem; pěkně z kopce, do kopce a hurá do cíle, dostihový dojezd "hlava hlava". Koníci sice přišli první, ale není potřeba dodávat, že se nestihli uklidnit v daném limitu, a byli diskvalifikováni. Těžko říct, jestli na vině byla nevědomost jezdců nebo frajeřina, snad se zmíněná dvojka poučí. Dalším zarážejícím případem se stalo polévání zádě koníka po doběhu studenou vodou. Při vyhodnocování výsledků na to bylo důrazně upozorněno - tento zásah už se považuje za týrání zvířat, takže nováčci - bacha na to. Vítěznou trofej si nakonec zaslouženě odnesla slovenská účastnice Daniela Bartošová a její Ainhoa Shoureia, a po diskvalifikaci "dostiháků" se na druhý stupínek postavila "naše MVDr." Jana Pašková se Salimem, který si takto odbyl svou premiéru. Třetí skončila domácí Petra Rytychová s Montanou, na kterou se stejně nejvíc těšilo její hříbátko, trpělivě čekající dole v boxu.

Největší zastoupení - co se počtu týče - měla tradičně dvacka. Po veterinárních prohlídkách, kde skončila právě Korča, se na start postavilo 17 koní nejrůznějších plemen a velikostí. Startovaly i na můj vkus poměrně malé děti na ponících, pro které to určitě nebyla procházka růžovým sadem, a těm byla přidělena Markéta na Filipovi v roli vodiče a dozorce v jednom. Dojezd posledních poníků připomínal z našeho pohledu pochod padlých, Markéta musela nejprve postrkovat a záhy tahat, ale všichni to zvládli a nikdo nepadl vysílením; naopak, před jejich výkony klobouk dolů. Nejmenší dojeli v pořádku, v limitu a malí jezdci si zaslouženě odnesli řádně vydřené bodíky na licenci.

My jsme samozřejmě drželi palce Gáje a Šňůře. To čekání v cíli a vyhledávání bílé "lokomotivy" Gáji na obzoru bylo svým způsobem úžasné. Šňůra jako enduranční zelenáč jela jako o život a nevědomky si nasekala spoustu chyb, takže nakonec skončila kdesi od 6.-8. místa (jela jako neregistrovaná). Kromě neestetického sedu (budiž jí to výstrahou pro příště) se jí nasčítaly trestné body i za vzhled koně, hlavně ten drápanec na krku, u kterého se včera dlouho dumalo, co s ním, až se rozhodlo, že fialovět se nebude, aby bílá kobyla nevypadala jako úchyl. Jenže betadine tolik viditelný není, a Šňůra byla napomenuta, proč nemá kobylka ošetřené poranění. Prý proč to alespoň nenafialověla... Další zkušenost - čím víc barevný kůň, tím lépe ošetřený. Šňůra během své jízdy zvládla předhonit tři účastníky před sebou, i do cíle cválala, což taky nebylo pravé ořechové, ale zvládla to, a hlavně - neztratila se. Někdy, až mi to dovolí, Vás seznámím s průběhem dist. jízdy konané v loňském roce, a to se teprve pobavíte. Nicméně dvacítku vyhrála Tereza Kačerová s Dymnivkou (JS Litos), druhou příčku obsadil Péťa Pánek se Šamanem (JO Verušice) a třetí skončila Lenka Nováková s Hasanem (JS Litos). A hádejte, kdo přišel na vyhlašování výsledků pozdě. My! Včetně Šňůry - no to by byl trapas, kdyby se umístila.

Nakonec se mi podařilo potkat v davu i Ivču Pánkovou. První, co na mne vybafla, byla věta "kde máš koně? Jaktože nejedeš" a tak jsem jí, jako dalším padesáti známým, kteří mne tady zastavovali se stejnou otázkou, vylíčila svou nynější mizernou situaci, a úplně jsem v návalu hoře a bolu jí zapomněla pogratulovat. Ivano, promiň, jsem neslušná. Ale až zase budu mít zdravého koně, přijedu a pojedu.

Jak už jsem se zmínila ve fóru, hodlaly jsme se s babama pobavit večer u hromadného táboráku, který byl avízován. Proto nás překvapilo, jak všichni účastníci horečně balili kufry, nakládali koníky a brali z Verušic čáru, jakoby chtěli být co nejrychleji odtud pryč. Tak jsme chvilenku okouněly, jestli se nebude něco zajímavého dít, a nakonec odjely též.

Co dodat závěrem? Přežili jsme; Gája a Šňůra svou premiéru, Vitana trenérské nervy, já svůj velký žal. A příští rok znovu. Třeba jako jezdci, ne?

Podobné články

16. července 5:15, Auburn, Kalifornie: 66. ročník legendárního závodu na 160 km přidal další napínavou kapitolu. Přestože už byl předtím stanoven…

Deník

Několik desítek arabských koní se svými jezdci se sjelo do Dolního Dvořiště. Shromáždili se na pastvinách u Malše, aby se tu utkali v prvním ročníku…