Vytrvalostní závody v Hostěnicích u Brna - Otevřený trénink 33 km, sobota 2. června 2001

7. 6. 2001 Lenka Kerumová

... aneb první závody. Sonda do duše závodníka a jeho pohled na své první vytrvalostní závody.

Doprava

Když vám někdo nechá na záznamníku vzkaz už v půl osmé ráno, obvykle to nevěští nic dobrého. Aspoň ne u mne, protože do práce, kde se nachází zmiňovaný záznamník, chodím až po dvanácté polední. V tento čtvrtek, poslední květnový den, jsem však udělala výjimku a nastoupila už ráno. A udělala jsem móc dobře. Vzkaz totiž byl, abych nezdržovala : "Nemáme na zítra dopravu". Znáte pro závody, konané 200 km od vás, lepší začátek?

On to nebyl vlastně úplný začátek, ale jen jeho temné pokračování. Na závody měli totiž jet koně dva, můj byl číslo dvě - působil jako doprovod a vítané snížení nákladů na přepravu. Kůň číslo jedna však čtrnáct dní předtím okulhal, a pro jiného koníka, který jej mohl nahradit a který býval mohl jet, byly vypsané soutěže krátké. A tak zbyl můj hajzlík sám, jako ten kůň v plotě. Ještě že má mne. Určitě mi je za to hodně vděčný, hihi.

Sláva však budiž panu Bellovi a jeho vynálezu! Tři hodiny jsem žhavila dráty telefonní a sháněla lidičky od Prahy či přes Prahu jedoucí, zda by nás nevzali. Vřelé díky všem, kteří byli ochotni nám pomoci, kdyby došlo na nejhorší, a my opravdu nic nesehnaly (já nebo moje wranglerka). Volala jsem dokonce do Pardubic, zda-li by se pro nás mohli nejdřív "vrátit" a naložit, a pak teprve jet ku Brnu. Upřímně - ulevilo se mi, že jsem pak mohla zavolat a s díky je odmítnout, že jezdit nemusí, protože vozík, který nás měl vzít, by možná tu krásnou, mohutnou a impozantní živou ukázku kdyscísařského starokladrubského vraného stáda ani nemusel ustát.... Mé díky putovaly i do Rumburka, kteří nás nakonec také nevezli, jsem jim však velmi vděčná za podporu a pomoc, kterou okamžitě nabídli.

V pět hodin odpoledne nakonec padlo poslední slovo ("ještě tam musím přidělat spojku, kterou si kluci vzali do jiného auta, ale to stihnu"), a já pro svého koně měla nejen vozík, ale i auto - a dokonce osobního řidiče! A jakého - mohu se chlubit, že mne vezl Petr Novotný. Znáte ho, ne? Vyšší, milý, rád, snadno a hodně se směje, pro vtip nechodí daleko.

Závěr první: ujistěte se, že vaše auto je pojízdné, vozík pevný, a obé připravené na výjezd a v pořádku! minimálně týden před odjezdem. Shánět něco na poslední chvíli je sousto jen pro otrlé. (Nebo nezkušené a nevědomé - jste-li z této kategorie, RUČÍM vám za to, že se vám to stane jen jednou. Nezapomenete na to však nikdy.)

Přípravy na odjezd a odjezd

V pátek v devět hodin ráno jsem měla se svou wranglerkou sraz v Praze, abych ji vyzvedla a společně nás odvezla na statek. Víte o tom, že každá ulice, i ta pražská, má dva konce? My už taky - čekaly jsme na sebe každá na tom opačném.

Cestou jsme se ještě stavěly pro sedlo, které jsem si půjčovala - to už však odjelo a čekalo mne na statku. Tam jsem vyměnila obyčejné třmeny za bezpečnostní a ujistila se, že si jej mohu půjčit i s tou novou velkou dečkou. Mohla jsem.

"Náš řidič" měl na statek dojet v jedenáct, tak jsem začala balit koníkovi věci. A také malomyslnět. Znáte to - ženská se balí, a má pro ni přijet chlap... Na dvoře rostla slušná hromádka věcí. Pro sebe jsem měla jen jednu tašku, větší jen díky tomu, že v ní byl stan, spacák a karimatka. A teď jsem si připadala jako primadona, která se chystá do Karlových Varů. Rozhodně jsem svého koně v duchu varovala, že doufám, že ví co dělá, když si s sebou bere tolik věcí. Bože - jako by se stěhovala čtyřčlenná rodina. A to jel jen jeden kůň!

Zvláštní kapitolou byla příprava krmení. Už jste pěchovali úzký pytel senem tak, aby ho tam bylo na večer a na ráno? Takže asi tak 14 kilo? Ne? Do-po-ru-ču-ji! A nezapomeňte si rukavice a dlouhý rukáv, to ale jen tak na okraj... Slušně oblečená a v čistém, připravená na cestu, jsem byla po půl hodině pěchování v krátkém rukávu v desetistupňovém větrném a zataženém ránu zpocená, popíchaná až po lokty, zaprášená a zanesená senem všude, kam se vlezlo.

2. závěr: vyjíždíte-li z jiného místa než váš kůň, čisté věci na cestu si s sebou berte zvlášť. Koňské věci balte v pracovním. Hlavně seno - věřte zkušeným. Do čistého se převlékejte těsně před odjezdem.

3. závěr: co si neuděláš, nemáš. Spoléhejte jen na sebe. Když něco zapomenete, budete nadávat jen sobě, a vinit budete moci také jen sebe. Plno věcí se tím usnadní a předejdete zbytečným konfliktům.

Cesta

Seznámili jsme se s řidičem ("Ahoj, já jsem ta, co si nepamatuje svůj telefon domů" - potřesení rukou - "Muaaahaháá!! Já jsem Petr."), po pěti minutách přemlouvání naložili koně, nastoupili do krásné červené velké Oktávky, a opustili statek směr Brno. Máme všechno?

Petr se ukázal býti v našem věku, dobře naladěný, a také velmi dobrý a zodpovědný řidič, který se s koněm za sebou nikam neřítí. Na jedné pražské pumpě jsme počkali na druhou equipu. To oni nám půjčili svého wranglera Petra coby řidiče, a zachránili vytrvalostní debutanty pro jejich první soutěž, a první společnou soutěž vůbec. Koníkovi se sice chvíli nelíbilo, že stojíme a že se nikam nejede, ale jinak byl v pohodě, a ani se nepotil. Jen co dojelo druhé auto, znovu jsme nastartovali a jeli.

Cestou jsme chvíli probírali propozice zahraničních závodů, a pak už jen naslouchali mé wranglerce, a soustředili se na cestu a na její slova. Kůň vzadu též ani nedutal, až jsem měla pocit, že nám po cestě někde vystoupil.

Těsně za Brnem mne napadlo v duchu překontrolovat, zda s sebou máme všechno. Proč? - teď u cíle. Nevím. A tak se stalo, že jsem objevila, že na sedle sice mám onu novou dečku, závaží, že jsem na ně skutečně dala bezpečnostní třmeny, a že je čisté, ale že nemám podbřišák, což mi na statku ušlo . . . viz "závěr č. 3". Všechno ostatní jsme ale měli.

Příjezd a ustájení

Navzdory pěti hodinám odpoledne jsme byli jedni z prvních, kteří přijeli. Chtěla jsem si s druhou equipou ještě projet trasu a Báře sdělit, jak je trať značená a jaká je. Koníka jsem vyvedla z vozíku a nasměrovala do stáje. Trochu vás s ním seznámím: Právě dovršil šestý rok svého života. Svou láskyplnou přezdívku "hajzlík" si v plné šíři zaslouží. To vám bohatě stačí.

Pro valachy a klisny bylo připraveno ustájení na štontech na slámou či pilinami pokrytém betonu a čtyři provizorní boxy. Péče na jedničku. Toto nebyla první cesta s přespáním mimo domov, kterou můj hajzlík absolvoval a uvázán spát také umí (to jsem si ověřila při jiných závodech), takže vše mělo být v pořádku. Bezva, až na to, že jsme to zapomněli připomenout tomu koni.

Příběhům o hysterických výstupech koní jsem vždy naslouchala se shovívavým úsměvem, že a) přehánějí, b) si vymýšlejí nebo c) si s úsměvem a klidem na srdci mohu poblahopřát, že můj koník takový není. Má wranglerka jej často kvůli různým tréninkům převáží do různých stájí - a to i přes noc. Kůň se vždy choval nadmíru vzorně a kultivovaně a vše bral s nadhledem jako ostřílený matador. Příští desítky minut mne měly z tohoto růžového snu tvrdě vyvést.

Koník sice vstoupil po chvíli do štontů, nechal se uvázat, ale v okamžiku, kdy zjistil, že ho tam asi hodlám nechat (jen jsem od něj odstoupila) usoudil, že se musím mýlit, že tady on nebude: zacouval, tam narazil zadními na břevno, zakopl a hrudí narazil na zem a natáhl se jako pes, který se v horku chladí na studené zemi - každou končetinou do jiného směru. Vyplašený, frkající se posbíral, začal tancovat a všemi způsoby dával najevo, že tohle místo není pro něj, a davaj honem pryč, panebože kam mne to přivezli...

Pracně jsem ho s pomocí domácích dostala do provizorního boxu. Ten byl tak úzký, že se do něj vešel akorát na šíř. Ani to nestačilo. Bála jsem se, že by byl schopen horní trubku přeskočit třeba z místa a hledat si lepší nocleh, a uvázala ho. O tom, že by si měl po cestě doplnit tekutiny - no na to zapomeňte.

Nepotil se, ale bylo vidět, že je i přes uklidňování stále nervózní, a ač začal aspoň žrát, nepil a tep měl 58 v minutě. Na procházku v sedle a projetí trati jsem mohla zapomenout, nejsem sebevrah. A hledat koně v neznámém lese jsem také nehodlala riskovat. Cukajícího a vzpínajícího se nervózního koně jsem s notnou dávkou trpělivosti nauzdila a s Petrovou pomocí ho vzala aspoň na procházku, aby se trochu rozptýlil (a já okoukla aspoň kousek tratě). Sama bych koně asi v tuto chvíli neuvedla, protože jsem, notně šokovaná jeho chováním, ztratila veškerou důvěru v sebe. Roztřesená, zklamaná koněm a nejvíce sama sebou, jsem se začala ohlížet po lidech, kterým se Neptun líbil, zda u sebe náhodou nemají šekovou knížku a pero připravené k podpisu prodejní smlouvy.

Procházka však mého hajzlíka trochu rozptýlila a seznámila s okolím. Dá-li se to tak říci po 30 minutách venku v lese v půl osmé večer.

Všímaví a vnímaví domácí nám nakonec nabídli box připravený pro hřebce, který nepřijel. Má wranglerka mne šla na rozpravu omluvit, že stěhuji koně do jiného boxu. A tak můj hajzlík nakonec spal vedle toho krásného impozantního starokladrubského hřebce (jehož pán byl mezi těmi, kteří rám nabídli pomoc s odvozem), a jako mnozí jiní hřebci i on si Neptuna napoprvé spletl a snažil se jej přesvědčit k hrátkám milostným (mám ověřeno, že hřebci se vytahují skutečně na Neptuna, nikoli na mne, jak se mi mnozí snaží namluvit). Neptun k němu jen strčil na zlomeček sekundy nos, zjistil, že ta krásná bytost (dle mého soudu) za to nestojí, a krom toho - já jsem přece valach, nebudu se tu zahazovat s hřebcem, byť starokladrubským. Do žlabu dostal krmení, které jsem mu hojně zalila teplou vodou, aby se aspoň trochu napil. Hltal, jako by týden nežral a nakonec se uklidnil. Uff. Nebezpečí, že noc strávím přeplněnou strachem o končetiny a zdraví svého hajzlíka pominulo.

4. závěr: kůň je kůň, je to kořist, adrenalinová bytost a bedna dynamitu. Stokrát vás přesvědčí, že je to kliďas, a po sto první s vámi strachem vytře podlahu (s vámi nebo sebou). Nevěřte mu ani čumák mezi očima a snažte se předejít všem možným komplikacím. Zejména jsou-li mladí, mlátí nimi puberta a mění se jim osobnost.

Noc

Na rozpravě se rozebírala trať. Od Báry Křtěnské jsem měla do ouška pošeptáno, že Petr Jadlovský si trať projel, a rozhodně nedoporučuje cválat, protože trať je hluboká, a už vůbec to nedoporučuje totálním nováčkům, jako jsem já s Neptunem. Louky jsou podmáčené a lesní cesty hluboké a místy rozbahněné. Vytrvalé deště před dvěma dny udělaly své. Vzala jsem na vědomí s tím, že mne Neptun stejně sejme, a že ho při nejbližší příležitosti prodám.

Spala jsem ve stanu venku. Nevadilo mi to, ale byla jsem ráda, že jsem vzala Neptunovu teplou nepromokavou deku, protože byla zima. Měla jsem se do čeho zabalit.

5. závěr: Spíte-li ve stanu, ujistěte se, že nemusíte stan sklidit do 7. hodiny ranní, zejména očekáváte-li špatné počasí. Stanujte na takovém místě, kde stan nebude vadit a kde jej může wrangler během dne v klidu složit, případně vysušit, nebo nestanujte vůbec a ustelte si v maštali, na stohu, nebo úplně nejlépe - v hotelu.

 


Závod

Vstupní veterina proběhla uspokojivě. MUDr. Petr Jahn mi koníka na zvláštní žádost prohlédl, protože jednak jsem šla s koníkem prvně, a jednak se mi zdálo, že jeho klidová tepová frekvence (doma) je moc vysoká. Koníka prohlédl, vysvětlit vše, co mne zajímalo, odpověděl na všechny mé otázky. V průběhu závodů se mu při vet. kontrolách dokonale a podrobně věnoval, aby mohl posoudit, zda stav, který zjistil ráno v boxe je vytrvalosti na závadu, a také jak ten závod jako takový ustál. Byla jsem při sebemenším veterinářově zaváhání rozhodnuta ze závodu odstoupit. Koníkovo zdraví nade vše.

Start. Klidný, v kroku. Měla jsem na paměti, že nesmím podlehnout závodění. Při prvních startech je to to nejhorší, co nezkušený jezdec může udělat - koně špatně odhadne, zejména je-li soutěživý, a snadno ho užene. Měla jsem to na paměti tak, že jsem polovinu prvního kola šla takřka celou krokem. Že mne za to kůň skutečně málem přizabil, nejméně 6x se mne snažil zbavit mohutným vyhazováním, prodíral se úzkou cestičkou cvalem větve nevětve (proto je dobré mít helmu) a možná se snažil mne nechat roztrhanou na franforce v okolním roští a ve větvích - to k tomu asi patřilo; a já ho za to za odměnu prvních 15 minut ne proklínala, ale opět prodávala. Když už nás neměl kdo předběhnout, pustila jsem ho do klusu. Krásně prodloužil, přesně tím stylem, který jsem se ho snažila celé předcházející roky bezvýsledně naučit. Občas si nacválal, ale to jsem ho stahovala. Okolí bylo krásné, a já se kochala. Tu jezírko, tu stráň, a taky dlouho nebyl fáborek. A hele - stopy tu taky nejsou, asi jsme zabloudili. To se mi stalo několikrát.

6. závěr: Je-li kůň v cizím prostředí nervózní, a je-li nervózní i z koní za sebou, zkuste mu na začátku dát trochu volno a netahejte ho zbytečně zpět. Jen jej to víc rozčílí. Anebo to zkuste.

7. závěr: uvědomte si, proč jste přijeli. Zajímá-li vás soutěž aspoň trochu, kochejte se okolím, ale nezapomeňte koukat po fáborkách. Pro ty, kteří hůře vidí: vezměte si tu nejlepší optiku, kterou máte.

Pak přišel dlouhý kopec, na jehož vrcholku se nám mihnul kůň předběhnuvší nás před pěti minutami. Neptun zastříhal ušima, a davaj - že ten kopec vycválá. Být to v tréninku, nechám ho, ale teď jsem ho stáhla (nesmíš se nechat strhnout, nesmíš se nechat strhnout...), slezla jsem, protože už funěl, a kopec vyšla pěšky vedle něj. Pak mne za to odměnil krásným cvalem. To jsem se ztratila podruhé - minula jsem odbočku, jak jsem koukala po okolí.

Při hledání nás doběhl snad poslední kůň za námi. Neptun to postřehl a nelíbilo se mu to. Bahno nebahno, hluboko nehluboko, pryč od něj. Vzhledem k tomu, že koni v takovýchto situacích věřím, protože spolu při vyjížďkách projdeme, prolezeme, slezeme, vylezeme a sešplháme kde co a na kde co se i vyškrábeme, mohla jsem si to dovolit. Asi to poznal, protože jsem doposud nezažila, aby si dával tak pozor sám na sebe, a zároveň byl tak vnímavý vůči pobídkám ze sedla, tedy ode mne. Na louce, kterou jsme procházeli na začátku kola, jsem ho nechala, ať si zacválá.

1. soukromý postřeh: Neptun je soutěživý a ctižádostivý.

2. soukromý postřeh: Je to hajzlík ! ! Moc dobře ví, že se soutěží. Takovéhle chody a tempa jsem u něj nikdy nezažila. Jeho cval byl rozložený, pravidelný, netryskal, i když měl možnost a mohl, stačilo trochu zasednout nebo tiše říci "hou", a ihned reagoval. Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků.

Veterina byla v pohodě. Pan doktor Jahn nás měl, jak jsem tu zmiňovala, jako pod mikroskopem. Nebyl žádný problém a kůň se nad mé očekávání srovnal rychleji, než jsem myslela. O přestávce nechtěl stále ještě pít. Počítala jsem s tím a vzala kvůli tomu jablečný džus a velkou stříkačku, abych do něj něco vpravila. Odmítal a křenil se. Tak jsem vzala obyčejnou vodu a láhev, a dala mu pít z láhve (předem odzkoušené). A hle! - voda mu jela více, než ten džus. Je to prostě hajzlík, člověk mu podstrojuje, a on odmítá.

8. závěr: odmítá-li váš kůň pít, a nepije už dlouho, vidíte první známky dehydratace, zkuste ho naučit pít z flašky. Koně v cizím prostředí obvykle dlouho nepijí, a při závodech po prvním kole také ne. Ale přece vám neuhyne na ztrátu tekutin. Aspoň hrdlo osvěžit za to stojí.

Při startu do druhého kola jsem hodila všechna upozornění na uhnání a závodění za hlavu (mimochodem - mám to z knížky Karola Hollého "Koňské maratóny"; promiň Karole, ale v té chvíli jsem tvé varování z hlavy prostě už musela vypustit!) a hajzlíka jsem pobídla do klusu. Když si nacválal, a byl dobrý terén, nechala jsem ho, když se mi terén zdál býti příliš kamenitý, stáhla jsem ho. Tentokrát jsme fáborky hledali s Neptunem spolu. Nevím, je-li to pouze má zkušenost, ale takovéhle reakce bych čekala jen od dobře vycvičeného westernového koně.

3. soukromý postřeh: Když mu dám v rámci možností vybrat, vše si odhadne sám (tempo, chod). Když nemůže, sám zpomalí. V souladu s touto dohodou pro mne udělá první poslední, v zatáčkách o devadesáti stupních a ostřejších a krizových situacích je schopen reagovat na myšlenku a to již ve chvíli, kdy se mi teprve rodí v hlavě. Že by telepatie, kterou zmiňovali na EQCHN Fóru?

Když nás i ten poslední kůň předběhl, protože do kopce prostě museli cválat rychle (a to cválal celou dobu, my jej v pohodě uklusali), zaťukal mi opět na čelo varovně zdvižený prst Karola Hollého - nenechat se strhnout, nováčku! V kopci jsem tedy Neptuna vzala zpátky, protože chtěl běžet za koněm a už začal sípat. Nechal se, tak jsem okamžitě sesedla, rozepnula mu nánosník a vedla ho až nahoru na ruce. Zkusmo jsem palpovala jeho srdíčko - bilo jako na poplach. To jsem se zase polekala já, a tak další dvě kontroly, sobě nevzdálené, jsem prošla s koněm pěšky. Pak už jsem opět nasedla, protože Neptuna začala zajímat tráva, a v měkčím terénu ho zkusmo "požádala". A Nepťák vyrazil s takovou chutí, jako by před deseti minutami vůbec nesípal... Zavýskla jsem radostí (byvše v lese sama a na trati už poslední), a nechala ho jít svým tempem. Poslední asi čtyři kilometry jsme odcválali, a kilometr do cíle jsem jej stáhla do klusu, abych jím za chvíli hrdě proklusala. Za čárou jsem se nemohla udržet a zvolala: "Zvítězili jsme!!"

Paní rozhodčí Nachtigalová sice odtušila, že to se ještě uvidí až se sečtou časy a body, ale já to tak cítila. Do cíle jsme doběhli v limitu, zdraví, neokulhaní, nezranění, neztrhaní, a to, co mi dneska ten kůň ukázal, v životě nezapomenu.

Závěr

Po odsedlání se koník lačně vrhl na kýbl s vodou. Ulehčeně jsem si oddechla, že konečně pije. Jen co uhasil žízeň, poskládal se Neptun s elegancí koním vlastní na prašnou zem opracoviště a řádně se vyválel na obě strany. Jen co se oklepal, vrhl se na zem i bílý kůň vedle stojící. Neptun popošel směrem k němu, chvíli koukal jak to vypadá a zřejmě usoudil, že ještě jedna prašná koupel navíc škodit nebude a složil se tam, kde byl. Už jste viděli překvapeného koně? Ne? Tak já ano: Neptun se snažil vrhnout na záda a překulit se, ale marně. Něco nebylo v pořádku. Brzy poznal, že si místo na válení nevybral nejlépe, protože bylo do kopce. Vrhl na mne znechucený pohled (já se mu totiž smála přímo do obličeje), pokrčil rameny, dá-li se to tak říci, a s klidem angličana se přesunul tam, kde viděl válet se bílého koně. Se spokojeným mručením se vyválel podruhé.

A tento spokojený kůň pak za mnou svěže šlapal k veterinářům, aby byl uznán schopným i po druhém kole soutěže.

Závěrečná veterinární kontrola proběhla v pořádku. Neptun vypadal, že by si dal ještě jedno kolo. Pan doktor Jahn mi dal pro Neptuna ve vytrvalosti zelenou.

9. závěr: mějte wranglera jen pro sebe. Ať vám běhá pro informace, pro věci, ať myslí naa všechno za vás. Vy toho budete mít během závodu dost, plné kecky, plné brejle, prostě všeho až nad hlavu, a nebudete mít čas si ani odskočit na záchod. Natož na něco myslet, nebo si zajistit jídlo.

10. závěr: to, jak kůň vypadá, jak se nese, jak je vyčištěný, vypovídá o vás, o jezdci, a o vaší péči, o vašem přístupu ke koni. Mějte to na paměti. Váš kůň je vaše vizitka.

11. závěr: na kteroukoli veterinární kontrolu se chodí s naužděným koněm! Pamatujte na to.

12. závěr: lidičky, na vyhlášení se chodí s koněm! Ne abyste tam šli v klidu jako já, že kůň je v pohodě, po veterině, a že ho necháte v boxe! Nee - jeli jste jako dvojice, jako dvojice jdete i na vyhlášení.

 

4. soukromý postřeh: Je to dvojnásobný hajzlík, neb si ze mne utahuje.

5. soukromý postřeh: Je to hysterka.

6. soukromý postřeh: Je to miláček !! (jo - a na prodej není). Divíte se? Nedivte se - to je ta dynamika vztahů. :-)

Závěr poslední: Požehnej pánbůh toho, koho napadlo zavést otevřené tréninky! To, co mi dnes ten kůň ukázal, co jsem se od něj o nás naučila, je dobrý začátek. Ale soutěž se od tréninku doma zásadně liší, a potřebujete-li či chcete-li si koníka naostro v reále jen vyzkoušet, jak se bude například tvářit, jak snese skutečnou zátěž soutěže v cizím prostředí a mezi cizími koňmi, na to jsou ty otevřené tréninky to nejlepší, co si můžete přát. Já soudím, že ještě takovéhle dvě sezóny, a pak si možná troufnu na ostrý dostih. Jedna soutěž přece šampiona nedělá! Ani koňského, ani lidského. Otevřené tréninky jsou tou nejlepší školou, tou nejlepší zkouškou. Jsou požehnáním. Odhalí vám vaše chyby, skryté nedostatky, ale i vaše možnosti. Chvála budiž za ně projevena!

Doufám, že vás můj příběh a hlavně mé chyby aspoň trošku poučily, a když ne poučily, tak doufám pobavily. Třeba na můj a Neptunův účet.

Tak ať vám koně jdou.

Lenka Kerumová
7. června 2001

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Španělsko je jejím druhým domovem, pouště kolem Dubaje má proježděné křížem krážem. Potěší vás milý a inspirativní rozhovor s Táňou Terberovou tak…