Na startovní listině tohoto vytrvalostního závodu (II. Mistrowstva Polski w Długodystansowych Rajdach Konnych CEI-A ELDRIK) bylo zapsáno 14 koní. Mezinárodní účast zajistili jen naši tři koně z České republiky poté, co přítomnému ruskému jezdci nepřivezli koně, a kdy Němci i Italové svou účast omluvili. Počasí bylo od rána spíše aprílové (hned sluníčko, hned zataženo), velmí větrné, a Ivana Pánková se modlila, aby pršelo, což by v silné konkurenci arabských koní zvýšilo reálné šance obou našich poníků - spolu s kopcem v prvním okruhu, který se jel několikrát nahoru a dolů. Jejich umístění bylo žádoucí nejen kvůli kvalifikaci na Mistrovství Evropy, ale i pro přesvědčení vedení ČJF, že výjezd "lesoběžců" se vyplatil. Jejich ordre totiž bylo, že jen koním umístněných do první poloviny budou výlohy s reprezentací naší země na mezinárodních závodech zaplaceny.

Věděli jsme, že na startu bude cca 28 koní, takže do 14. místa by se oba malí koně umístnit měli. O Sumiku se nikdo příliš nebál, svým původem a domácími výsledky mohla polským arabům směle konkurovat. Když však byla vyvěšena finální startovní listina, všem nám přeběhl, i v té zime, takříkajíc mráz po zádech. 14 koní, z toho 12 arabských, trénovaných na svém rovném písečku polské nížiny ... silná konkurence.

V 6:00 bylo hromadně odstartováno. Až na jednoho koníka, který se v tom semknutém houfu snažil cvalem všechny přesvědčit k závodu hned od začátku, vyjely dvojice opatrným klusem. Obkroužily místo startu a ztratily se nám za křovím. Od této chvíle jsme o nich nic nevěděli. Další setkání bylo plánované až u prvního "servis punktu".

Protože nás Marínin džíp zradil už den předem, odvezl nás na servis džíp Otův a my s Marínou sledovali, kdy za obzorem uvidíme první známky blížících se koní. Servis byl na 8. a 14. kilometru druhého okruhu. Okruh "1", 20 km, v sobě zahrnoval i onen "kopec". Jediný v okolí. Pořadatelé jeho vyjíždění v prvním okruhu začlenili hned několikrát. Náročnost musela odpovídat stanovám FEI. Kolo "2", 21 km, pak tvořilo druhou část osmičky, kterou jezdci měli absolvovat třikrát za sebou. Pořadí okruhů bylo plánováno:
1. a 2. (kopec)
1. a 2. (kopec)
1. a 2. (kopec)
1. (kopec)
Veterinární kontroly byly stanoveny po 41., 82., 123. kilometru a pak v cíli. Dva kilometry před cílem byla kontrola, na které se měly odevzdávat biče. To aby se zabránilo nemístnému pobízení koní. Mně osobně toto rozhodnutí velmi imponovalo. K tomu všemu co se "mělo" snad ještě dodám, že večer před závodem nám říkali, že se mělo startovat v 7:00, pak v 6:30, proslýchala se dokonce i fáma o 6. hodině ranní, ale skutečný čas jsme se dozvěděli až skutečně to ráno před startem. Koníci byli připraveni už mnohem dříve, takže jsme se mohli přizpůsobit.

Na první servisní kontrole byli závodníci neuvěřitelně rychle, a jejich koně vesměs odmítali pít. Jezdci jen šahali po láhvích s vodou, aby koně ochladili, a už pokračovali dále. Tempo bylo, jak nám Iva i Zuzka potvrdily, vražedné. Po chvíli se všichni vraceli, opět stejná procedůra chlazení koní, a hned zase pokračovat. Ve stejném tempu. Jen co se za koňmi zapřášilo, odjela Barbora s Otou s džípem na start, aby byli přítomni první veterinární kontrole. Marína a já jsme osaměly.

Zabalily jsme se do deky a probíraly den a šance koní. Spočítaly jsme si, kdy se koně vrátí. Netrvalo příliš dlouho, a už takhle, s přibývajícími hodinami pochmurnější a pochmurnější počasí, se změnilo v průtrž mračen. A v dešťový příval. Začaly jsme s Marínou rychle promokat, ale smály jsme se, že našim počasí přeje.

Nikdo se však nesmál dlouho. První veterinární kontrola vyřadila Sumiku. Názor její ošetřovatelky Majdy, že na tvrdém by nekulhala, nikoho nenapadlo tlumočit dále, a rozhodnutí bylo přijato. Ani mezinárodní rozhodčí nevzpomněli na pravidlo, že chod koně se má posuzovat na tvrdém, rovném povrchu, nikoli na trávě. Závod tak pro Petra skončil. Ne tak pro oba horské koníky, neboť průtrž mračen jim hrála do noty. Už méně jim do noty hrálo rozhodnutí, že první kolo se kvůli přívalům vody a tvořícím se nebezpečným strouhám na úbočí kopečku ruší. Zajištění mezinárodní úrovně trati už takhle chabým celkovým převýšením 53 m na trati tedy padlo. No, co se dalo dělat.

Teplota klesla na 8°C, foukal velmi silný vítr, obloha byla olověná a slibovala velmi silný a vytrvalý déšť. Terén byl po úpravě trati bez převýšení, a pískový. Překročení předepsaného tempa 10 km/hod však ani v takovém počasí nehrozilo. První trojice závodila dál, na sto procent.

První veterinární kontrola pole rozdělila, a tempo si už určovaly jen jednotlivé hloučky. Až na jednu dívenku. Anna Szymborska na koni Etiopczyk si od samého počátku diktovala své vlastní tempo, a jako jediná z polských účastníku jela velmi rozumně. Pravidelně za to sklízela náš obdiv. Poslední kolo naše dvě dvojice zahájily spolu, a s další změnou - koně se veterinářům zřejmě zdáli unavení, a tak všem účastníkům sebrali biče už na začátku posledního kola.

Do veterinární kontroly jste směli vstoupit jen jednou. Museli jste tedy jet na jistotu, protože kdyby nebyl kůň v tomto prvním pokuse uznán, směli jste vstoupit až po třiceti minutách povinné přestávky, a to by byla nesmírná ztráta času. Max i Kamerun nezvykle rovnou trať zřejmě brali s přehledem a byli pokaždé uznáni. Veterináři koníky nejdříve poslechli a změřili tepovou frekvenci. Pak svůj fonendoskop přesunuli na oblast břicha a poslouchali, zda pracují střeva. Koně obešli, a prohmatali klouby kyčlí, páteř a pozorovali, zda koně nejeví známky bolesti. Přešli k hlavě koně, několikrát mezi dva prsty vzali a zas pustili kůži na krku, skontrolovali spojivky a sliznici dásní - pozorovali zda koně netrpí dehydrataci, znovu přeměřili tepy a udělal CR test: naměřenou tepovou frekvenci koně si zapamatovali, nechali jej klusat asi 25m od sebe a zpět, odměřili si 60 sekund, a tepovou frekvenci znovu přeměřili. Obě hodnoty tepu zapisovali do kartiček koně. Odevzdali je jezdci (kartičky u sebe nosil jezdec!) a odkývali souhlas s pokračováním v soutěži. Kamerun nám trochu zahrál na nervy, protože bez Maxe nechtěl zaklusat. Nikdo z nás ani nedutal, ale když se Kamík konečně rozhodl, že zaklusat mu neublíží ani nesníží prestiž, odlehčeně jsme si vydechli.

Závod se blížil ke konci. Při čekání na servisním bodě předposledního kola jsme viděli závodníka, jehož kůň šel za ním s maximálně nataženým krkem - co mu to jen dovolovala délka otěže. Jezdec se rozhodl dát koni oddech a šel velmi dlouho po svých. V cíli bylo na koni vidět, že mu odpočinek prospěl. Ale naše dva už nedohnal. Ztráta byla příliš veliká.

Do cíle po osmi a půl hodinách čistého času přiběhla vedoucí trojice a Bajus s Artbim si asi 60 m před páskou ještě zafinišovali. Artbi, kterého na vedoucí pozici celou dobu (co jsme my viděli, jak to bylo na trati nevíme) odvážně vedla Patrycja Nowak, svému soupeři Bajusovi s Lesławem Gałkou o jednu sekundu podlehl. Jejich výkon 8 hod. 27 min. byl obdivuhodný. Za nimi, o dvě hodiny později, jsme do cíle viděli přijíždět dvojici našich děvčat. Kam se poděli ti dva koně, kteří byli před nimi? Oba naši koně klusali ve svém tempu, ale nakonec i ony předvedly kratičký souboj. Max velkou část poslední dávky kilometrů odvodil, a tak měl právo být v cíli dříve. Pořadatelé ho "za to" také poslali na dopingovou zkoušku. Rozhodnutí, že na dopingovou zkoušku půjde první v cíli a náhodně vybraný kůň, bylo změněno, aniž by nám někdo sdělil kdy a jak. Malé zmatky, že by snad nevěřili kondici našich horských koníků v poli skvěle trénovaných arabů, které oba dva porazili, byly urovnány v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že onen náhodně vybraný kůň měl být první český kůň v cíli. I tak se dá náhodně vybírat.

Závěrečné veterinární kontroly byly uspokojivé, a výsledky našich koní definitivné uznané. Odběr tělesných tekutin "hannoverského ponyho" Maxe pro laboratorní vyšetření na nepovolené látky bylo dle slov jeho ošetřovatele úsměvné: veterináři s připravenou dózičkou uhodili na Maxova ošetřovatele, aby zařídil odběr Maxovi moče. Vedlo nás to k polemice, zda polští koně třeba nemočí na povel? Po 30 minutách marného čekání veterináři zřejmě došli k závěru, že ošetřovatel jim evidentně nerozumí (nikdo z nich neuměl anglicky, a česko-polsky se prý nemohli domluvit) a kůň se jim tedy do skleničky nevymočí, rozhodli se k "sebevražednému" kroku a vytáhli na Maxe stříkačku s jehlou. Unaven neunaven - kůň se bránil. Krev se nakonec odebrat podařilo, a byla označena k odeslání do mezinárodní laboratoře ve Francii. Výsledky budou zítra. Druhý den ráno jsem se dozvěděli že nikoliv, výsledky budou do 14 dnů. Už jsme se ničemu nedivili.

Během čekání na doběh koní, kdy i mezinárodní veterináři zavítali k planoucímu ohni ohřát své zkřehlé ruce, jsme z jednoho sdílného FEI veta příjemnou konverzací vyslechli mnoho zajímavých metod a postupů v tréninku vytrvalostních koní. Jako stěžejní, a to vám oznamuji s radostí, považuje trénink typu: kopce, kopce, kopce, kopce. A tam, kde nejsou kopce, jak je tomu například v Emirátech, kde také trénuje, tam je třeba přesvědčit majitele stájí (královských stájí) k vybudování bazénu. Takto trénovaní koně jsou schopni hodiny a hodiny pravidelně cválat neměnnou rychlostí 25 km/hod. Zatímco my, ošetřovatelé a pomocníci, jsme se u ohně snažili usušit a něčemu se i přiučit, Barbora pilně využívala každého teplého stupně motoru Otova dřipu, a sušila na něm bundy a svršky pro naše závodnice, aby se mohly převléci do suchého (ale no tak - nepřehánějme! - do suššího...) oblečení. Aspoň trochu děvčatům zpříjemnit pro ně a jejich zdraví nepříznivé povětrnostní podmínky. Jak déšť zapracoval na vybavení odhalila také váha. Zuzana, která Kamíka díky jeho "nížce" nemusí normálně dovažovat, jela tentokrát se 70 kily, chtěla-li si splnit klasifikaci na Mistrovství Evropy. Kontrola váhy po dostihu ukázala, že déšť a vydatné chlazení koní po cestě jí ještě 10 kilo přidal.

A závěr?
Koníci měli za sebou velmi těžký den. Jak lehli, tak spali, a tak se ráno i probudili. Stejně tak bylo i s mnohými z nás. Jen se položím, než se uvolní sprcha - a oči se otevřeli až ráno. Petr se Sumikou vyrazil již o půlnoci, aby jej osmá hodina nedělní zastihla na hranicích. V osm začínal na hranicích pracovat veterinář, a Petr nechtěl ztrácet ani minutu. My jsme odjížděli v půl osmé, a očima ještě obhlíželi louku se startem, cílem a veterinou, neboť po noci vypadala velice zbědovaně. Lodží se prohnala větrná smršť a vše, co nebylo přibito k zemi či nebylo dost pevné, vzalo za své.

Čím dále jsme byli na své cestě od Lodže, tím hezčí bylo počasí. K snídani jsme usedali již za plného slunce. Šedesát kilometrů od hranic bylo zároveň znát, že se již blížíme k "svému", neboť široširá písková pláň, tak typická pro Polsko, začala býti zvlněná, posléze vrchovatá, a nakonec se objevily i smrkové lesy a křoví a tráva a vůně, kterou známe z našich krajů. Byli jsem doma. Takřka. Odbavení na hranicích trvalo stejně dlouho jako cestou z Čech do Polska, a následující cesta domů taktéž. Koníci během třináctihodinového pobytu ve vozíku ani nedutali, pilně se cpali domácím senem, a čekali, až dorazíme. Kamík sice doma po třinácti hodinách byl, ale Maxe ještě čekala cesta ke Karlovým Varům. Tachometry džípů ukazovali hodně přes jeden tisíc kilásků.

A na úplný závěr snad jen přání: dá-li vyšší moc, pojede Max s Ivou reprezentovat naši republiku do Itálie na Mistrovství Evropy, a Kamerun se Zuzanou na Mistrovství Evropy mladých jezdců do Španělska. Na úpatí Pyrenejí jej čeká přeci jen příjemnější trať.

Lenka Kerumová
29. července 2001

Krátká historie Polské Lodže

Dlouho se říkalo, že Lodž je nejošklivějším městem Polska. Souvisí to s jeho průmyslovou historií. Jako velkoměsto totiž vzniklo uměle v 19. století. Původně nevelká vesnice uprostřed zemědělského kraje byla vybrána pro budoucí textilní centrum. Jak přibývalo levných pracovních sil, rostly i nové ulice, budované systematicky v pravých úhlech.

V Lodži bylo první a největší židovské ghetto v Evropě, ale říkalo se, že bylo po válce srovnané se zemí. Opak je pravdou. Lodžské ghetto se téměř celé zachovalo a dodnes z něj lze cítit smutek a utrpení doby okupace.

V Lodži je také největší židovský hřbitov v Evropě. Skončili tady téměř všichni obyvatelé ghetta (pole gettowe, getto feld). Některé zdevastované náhrobky dávají tušit, že antisemitismus je v Polsku stále palčivým problémem. Podle průzkumu z počátku 90. let by Židy nechtělo mít za sousedy 40% Poláků. (V Čechách tak odpověděla téměř 1/4 oslovených.)

Na jednom ze starých hřbitovů komunisté vystavěli obytné domy. Před nimi hřbitov zničili už Němci, když náhrobky používali ke stavbě silnic. Dnešní děti si hrají na starých hrobech a možná ani nevědí, na čem tam žijí. Už v roce 1941 vznikl v Lodži koncentrační tábor pro ty nejmenší, a právě tady skončila neslavná pouť lidických dětí.