V pondělí 24. září dopoledne opustila mengusovská část slovenské výpravy podtatranskou domovinu, aby v Modre naložila Sarah do vozíku ke Kazanovi, a pokračovala dál do Itálie. Doležalovi volali, že už jsou za hranicemi.V krásném pozdním odpoledni zářijového babího léta však bylo víc než jasné, že v tento den se už nikam cestovat nebude. Bylo třeba udělat menší úpravy na autě, které mělo táhnout vozík, udělat přepážku ve vozíku, aby na sebe hřebec s klisnou neviděli, opravit to, vyměnit ono …. Pokoj k přenocování byl už předem vybaven.

I v úterý dopoledne, kdy se mělo vyjíždět, bylo stále co dělat. V pět hodin odpoledne nakonec auta a vozík vybavené nálepkami "Slovak Endurance Team" skutečně opustila Modru a vydala se směr Bratislava a hraniční přechod. Robert Pál byl člověk, který vybavoval náš přechod ze Slovenska na rakouskou stranu - a odbavoval nás, by si jen odskočil od koně - v tričku, rajtkách a snad i v jezdecké obuvi. Za dvě hodiny, to už byla tma, jsme vjeli do Rakous a nabrali směr Itálie. U Benátek jsme potkali dalšího člena týmu - Itala Carla Evangelisti, a za celkových asi dvaadvacet hodin dorazili na místo závodu. Ohromné lijáky, kterými nás italské hory při jejich průjezdu častovaly, zůstaly za námi, a Umbria, oblast kde se Castiglio del Lago nachází, nám nabídla slunečnou náruč. Veterinář odbavil naše koně a my je mohli po cestě vyložit a ustájit. Uhlově černý, štíhlý hřebec Adžibej už stál ve svém boxe. Jako tým jsme byli kompletní:

koně:
Sarah -	oficiálně Siglavy Baghdady I-14; osmiletá Shagya Arab po Siglavy Baghdady I z Watani 18-348
Kazan -	třináctiletý arabský hřebec po Hosam z Koheilan III-53
Adžibej -	osmiletý anglo-achaltekinský hřebec, tmavý jako uhel, po Lakmus z Andy
tým:
Capo Squadra		čili šéf equipy, Vladimír Pažitný (chcete-li se někam dostat - berte ho s sebou, domluví se všude!)
jezdci		Vlado Pažitný (Kazan) Vratislav Gallo (Sarah) Karin Doležalová (Adžibej)
ošetřovatelé		Jozef Bednárik Anna Gallová Daniel Lukáč Marek Doležal David Doležal (toho jsem si spletla s Italem) Juliana Michaláčová Carlo Evangelisti Lenka Kerumová

Jako tlumočníci z italštiny vypomáhala Juli a její přítel Carlo Evangelisti, s angličtinou, kde nebyl Vlado, jsem vypomáhala já.

Na tomto místě je nutno dodat, že bez přispění sponzorů by se tato slovenská reprezentační výprava nedala zorganizovat. Vytrvalost na Slovensku je Popelkou jezdeckého sportu, a tak bylo nutné sehnat finanční dotace. Díky proto patří:

Agroteam Prešov	-veľkoobchod so záhradkárskymi potrebami (dodali vitamíny, týmové čepice a polo-trička, sponzorovali rozbor krmiva a krve koně před závodem)
Vetis	- jazdecké potreby a liečiva pre zvieratá
finanční příspěvek věnovali:
Appaloosa s.r.o. Svätý Jur	- cestovní kancelář a jezdecká škola
Obecný úrad Mengusovce
VÚCHV Svit a.s.	- Výskumný ústav chemických vlákien
Klimatex Reno, Modra	- športové oblečenie a termo odevy
Penzion "Domino" Štôla
Hotel "Hubert" Gerlachov
MEDO Krušovce	- výroba a opravy ručných paletových vozíkov
CHEMA s.r.o Bratislava	- obchod s chemickými surovinami
ing. Jozef Bednárik
JUDr. Daniel Šaling	- komerční právník
Heura di Evangelisti	- firma Carla Evangelisti, a Carlo sám
Športový klub Jagal Mengusovce
Melterovi
Bartolomej Roth
Prarodiče Vrati Galla

Všem zúčastněným sponzorům slovenský tým tímto velmi děkuje za jejich podporu. Na tomto místě je také třeba upozornit, že Slovenská jezdecká federace přispěla na účast své země na Mistrovství Evropy ve vytrvalostním ježdění celkovou sumou 30 000,- SK. Byla to sice jen například polovina startovného za všechny tři koně, ale i jí patří dík. Doufejme, že co se týče podpory oficiálních míst, dostane se jednou slovenská endurance na stejnou úroveň, jakou má například česká, jejíž reprezentační výjezdy jsou plně hrazené ČJF.

Areál byl připravený pojmout veliký počet koní. Byl vybudován na bývalém vojenském letišti a staré budovy, obehnané ploty s výstrahou zákazu vstupu (mohly zřejmě ještě někoho pohřbít), v sobě skrývaly nejen dospělé a vzrostlé stromy, jistě i hlodavce a hmyz, ale i díry po střelných ranách. Tady se tenkrát bojovalo evidentně na ostro. Hlavními sponzory a spolupořadateli byli opět šejkové ze Spojených Arabských Emirátů a jejich stáj "Al Wathba Endurance Stables" byla pyšným členem vysílající své nejlepší koně. Boj, který všechny přítomné, a i zatím nepřítomné, čekal v sobotu, s válkou i v současné politické situaci naštěstí nic společného neměl. Všude okolo nás panovala sportovní nálada, a mysl většiny z nás se točila okolo koní a 160tikilometrového sobotního závodu.

Vchod do areálu stájí hlídali italští vojáci. Nesmlouvavě nevpouštěli žádného, kdo k tomu neměl oprávněné povolení. Luminiscenční zelený proužek s logem Mistrovství byl jedinou možnou vstupenkou za hlídaný plot. Náramek se nedal půjčovat, protože chytrý zámeček, kterým byl opatřen, se dal pouze zavřít. Pak už jen uříznout. Vojáci byli sice nesmlouvaví, ale na druhou stranu příjemní a dokonce i hovorní lidé. Jako jedni z prvních byli obdarováni odznáčky SJF. Od té doby nás hlasitě vítali pokaždé, když jsme se míjeli.

Byly nám přiděleny tři boxy pro koně a jeden na věci. Nad stájí jsme okamžitě vyvěsili slovenskou zástavu. (Před odjezdem ji však neměl kdo sundat, protože nám z nějakého důvodu zmizla. Že by si ji někdo vzal na památku?) Na parkovišti na přepravním vozíku zavlála vlajka obce Mengusovce. Cesta, příjezd a ubytování koní tedy bylo za námi. Teď nás čekaly jen přípravy na přípravy na závod, pak přípravy na závod, a vlastní závod. V rámci příprav na přípravy jsme ubytovali sebe, Vlado a Vraťo šli vykrokovat své koně a zbytek týmu se přesunul do příjemného privátu. Nacházel se jen 10 minut pěšky od areálu, a byl v příznivé cenové relaci. Počasí nabízelo slunné babí léto. Usoudili jsme, že podtatranských 5° pod nulou se zřejmě nedočkáme, a bude tedy potřeba koníky oholit. V areálu bylo půjčení strojku službičkou za malou úplatu.

Stáje byly přístupné už od sedmi hodin, ale našinec se po dlouhé cestě ke svému koni dostal až později. Kazan i Sarah toho zřejmě plně využili, protože ještě v osm hodin ráno leželi a spali. Tým si rozdělil úlohy: jezdci na trať, a tým také na trať. Vlado s Vraťou se šli s koňmi trochu porozhlédnout, a my s auty objet servisní body, abychom si mohli rozdělit péči o jezdce během závodu. Anglický tým, který tu pobýval už nějakých deset dní, a jehož některé členy znám z internetové konference, tvrdil, že takřka celý týden, než jsme přijeli, tu pršelo, a místy je trať tak podmáčená, že koně zapadají až do půle holení do bahna.

V kanceláři jsme obdrželi mapy a itinerář, který nás měl od bodu k bodu navést. Bylo celkem pět okruhů, z toho žlutý se jel dvakrát, 16 servisních bodů a několik "punktů" s vodou. Snažili jsme se podle daných instrukcí řídit, ale naše mentalita se s italskou zřejmě neshodovala, stejně jako se se skutečností neshodovala metrová vzdálenost udaná v itineráři a vzdálenost bodů naznačených na mapě s body vyznačenými přímo na trasách. Navíc navigace nás vedla drtivou většinou přímo po jednotlivých kursech, takže bylo hned od začátku jasné, že podle toho se řídit nemůžeme. Dopoledne jsme stihli objet pouze červený okruh (37,250 km), který se jel jako první. Byl pro nás, jako doprovod tak strašlivě nepřístupný, že jsme se shodli, že jej vynecháme. Koně budou vyrážet brzo ráno, bude chladno, pít také nebudou chtít, takže zbývá jen doufat, že se dvojicím nic nestane a naši službu nebudou postrádat. Naštěstí s tím souhlasil i náš capo.

Vrátili jsme se do areálu, abychom stihli oběd a probrali další program. Kuchyně byla ryze italská, chutná a bohatá - předkrm, tři hlavní jídla, ovoce, sladký zákusek, pečivo, nápoje. V jídelním stanu to hučelo jako v úle, ale nikde nebylo vidět nervozitu, zbytečné pobíhání, křik ani žádnou italskou scénu. Cestou zpět ke koním jsme se potkali s Milanem Kyselým a jeho doprovodem, a zjistili, že Petr Jadlovský měl jakési problémy na hranicích, ale že je na cestě. Vyrazil nakonec s Karibem, a uháněl přes Německo k nám. Čekala ho dlouhá cesta. Milana, ač po telefonu občas pokecáme, jsem viděla poprvé. Setkání s ním bylo mile překvapivé. Vyřídil pro Petra Jadlovského vše potřebné (akreditaci, vstup do stáje atd. atp.) a dal s námi krátkou řeč. Doležalovi se mezitím snažili oholit Adžibeje. Jeho krátké chlupy však dávaly strojku značně zabrat, a tak to v polovině vzdali, že budou pokračovat druhý den. Na řadu přišla Sarah se svým tatranským ochlupením. Dlouhý kabátek z ní padal rychlostí, kterou jen strojek stíhal stříhat, a za půl hodiny byla na krku, plecích a břiše bez srsti. Snad jí to do sobotního závodu pomůže. Kazana chtěl Vlado ostříhat hned potom, ale už nějak nezbyl čas.

V 16:00 mělo začít slavnostní zahájení a defilé. V půlkruhu před hlavní arénou byly připraveny vzdušné stany se zástavou každé přítomné země vlající na žerdi, a s další zástavou a s cedulkou se jménem reprezentované země do přehlídky. Podle abecedy se za hudebního doprovodu postupně představovaly všechny přítomné národy (nepřítomné omluvili) - týmy vstupovaly do arény na koních, zástava a cedulka se jménem země byly neseny před nimi. Hlasatel představoval jezdce jménem a zároveň jmenoval šéfy equip. Jméno Vlada Pažitného dělalo hlasateli menší problémy, a tak jej prostě přejmenoval. Po německu - na Pacinského. Nebyli jsme jediní, kdo měl ženu v týmu, a přesto právě u nás hlasatel prohlásil, že "tento sport je jeden z mála, který spojuje jak muže tak ženy, a staví je na stejnou úroveň". Náš capo squadra u příležitosti slavnostního zahájení obdržel pozvánku pro dvě osoby na Galavečer.

Jakmile bylo defilé a slavnostní zahájení ukončeno, začali jsme pořizovat fotky pro sebe a sponzory. Pak šli chlapci zaopatřit koně a my se opět vydali na trať. Zelená trasa (39 km) měla pět servisních bodů a některé vodní, ale ty nebyly v terénu ani označené, ani připravené. Mohli jsme se jen dohadovat, kde budou, a jak budou vypadat. Podle vykosené trávy jsme se shodli, že přivezou zřejmě cisterny. Pomalu jsme si začali zvykat na italskou mapu a umístění bodů, a museli přiznat, že to Italové možná zas tak špatně vymyšlené nemají.

Večer jsme se sešli celý tým u nás "doma". Capo Vlado vyložil taktiku týmu a reprezentace. Samozřejmě, že na Mistrovství přijeli jezdci ze všech koutů světa (Open Championship znamená, že se mohly zúčastnit i mimoevropské národy) proto, aby vyhrály, ale trať bude náročná. Slovenská squadra pojede tak, aby dokončili všichni členové týmu. Koně odstartují opatrně a spolu, aby je nestrhlo pole 80 vítězství chtivých dvojic, a budou tak i pokračovat, aby si mohli navzájem vypomoci, a hlavně aby zbytečně neriskovali okulhání koní na nerovné trase hned po prvním kole, které se pojede za tmy, či jejich neuklidnění v jeho závěru. Podle dosavadních zkušeností Doležalových to bude pro Adřibeje asi trochu těžké, protože svým smyslem odhadne, kolik koní má před sebou, a bude se drát dopředu a závodit. Přes nevoli šéfa equipy se nakonec domluvili, že Adžibej odstartuje zvlášť od Kazana a Sarah, v přední části pole, a zůstane tam, dokud se neuklidní. Týmu Vlado uložil ohradit paddock černými plachtami, aby naše koně byli odděleni od sousedních. Prostě se domlouvala celková organizace na sobotní den. Doležalovi, kteří byli ubytovaní jinde, od nás odcházeli až pozdě večer.

Na plánovanou večeři ve městě bylo skoro pozdě, přesto jsme se na ni vydali. Začali jsme v jedné vinárničce pod hradem, kde jsme okoštovali místní mladé víno, pokračovali v italské restauraci, kde jsme si objednali jídlo a džbánek vína, a skončili jsme debatou o kácení stromů ve velmi stížených podmínkách. Debata byla dlouhá a odborná, ale tatranské stromy ji v závěru přežily, protože jsme se vydali na cestu na byt, a také na kutě.

Až ráno jsme se od Juli dozvěděli, že v noci dorazil Karib. Juli s Carlem jeli na svou vlastní večeři a při zpáteční cestě, kdy předjížděli kolonu aut, Juli zahlédla vozík s malovanou arabskou hlavou. Odhadla, že by to mohl být vozík Petra Jadlovského a zastavili. Měla pravdu. Na oficiální "FEI diskotéce s Rádiem 101,0" našla mezi tancujícími lidmi jednoho italského veterináře, a poprosila jej o pomoc, aby se mohl Karib vyložit a ustájit. Marco byl velice vstřícný i přes pozdní noční hodinu. Bylo ke druhé hodině ranní, a protože stáje byly už od desíti zavřené a areál kromě vojenské ostrahy opuštěný, dalo se hovořit o velkém štěstí. K boxu byl kůň eskortovaný vojenským doprovodem. Petr sám ještě nedojel.

Páteční ráno bylo trochu vlhké, ale brzo se vyčasilo. V sedm už byli koníci nakrmeni. Z informační tabule jsme zjistili, že jsme včera přišli o jakousi schůzi šéfů equip, ale Julliette, veterinářka která kontrolovala Kamíka ve Španělsku, a již jsem potkala i tady, nás ujistila, že nešlo o nic důležitého. Důležitá bude až ta dnešní, o jedenácté hodině. V devět hodin začala veterinární přejímka přihlášených koní. K mému velkému překvapení mířil veterinář, který dostal naše koně na starosti, přímo ke mně a s napřaženou rukou a s úsměvem na tváři mne zdravil jako starou známou. Až když jsem mu pohlédla do tváře pozorněji, poznala jsem v něm Tonyho - Angličana, který přesvědčil svého "pouštního krále", aby mu postavil k tréninku bazén, když jeho země postrádá hory. Byl to onen Tony Pavord - FEI veterinář, který Marině a nám všem na kvalifikačním závodě v Polsku tak nezištně poskytoval tréninkové rady a typy. Pomyslela jsem si, že buď je svět opravdu malý, nebo začínám znát hodně lidí.

Tony všechny koně prohlédl, do veterinární karty a karty jezdce zapsal metabolické závěry a popřál nám hodně štěstí. Se svým italským asistentem měl během vyšetřování, a hlavně zapisování, nekonečnou trpělivost - ani jeden příliš neovládali jazyk toho druhého. S našimi jmény ji však měl také: ono vyslechnout, a hlavně správně napsat jména Siglavy Baghdady, Pažitný, Vratislav, Adžibej, Doležalová bývá pro tyhle národy přeci jen drobným oříškem. Všechno se odbývalo v přátelské a pohodové atmosféře, žádný spěch, samý úsměv.

V jedenáct hodin jsme šli s Vladem na briefing šéfů equip. Viděla jsem tam plno známých tváří, které byly i ve Španělsku. Jedna z nich patřila Paolovi - členu portugalského týmu, který i tady řešil, zda mohou náhradní koně jednoho týmu startovat jako členové jiného týmu. O rozhodnutí se hlasovalo. Poměr hlasů stanovil, že kůň nahlášený a nominovaný jako náhradní se nemůže soutěže týmů zúčastnit;

• dále se probírala trať a jednotlivé přestávky. Délka přestávek byla opět na podnět z pléna změněna: jde přeci jen o závod na 160 km, a 30-ti minutová přestávka uprostřed soutěže je málo, zejména stráví-li kůň na veterinární kontrole 10', a 10' před startem má jít na další kontrolu. Jeho odpočinkový čas je tak velmi zkrácen. Všechny přestávky, až na tu po prvním kole, tedy byly stanoveny na 40'. Následně byly aktualizované limity (poslední možnost vstupu) prvního pokusu do veterinárních kontrol:

	délka kursu (km)	limitní čas	přestávka
1. VG	37,25	08:36	30'
2. VG	39,00	12:20	40'
3. VG	19,19	14:37	30' → 40'
4. VG	27,53	17:35	40'
5.VG	17,87	19:44	30' → 40'
Závěr	19,19	22:00

• oficiálně byla oznámena změna pravidel - na trati je jezdcům povolené používat mobilní telefony;
• bič je povolený, ale ne jako prostředek k jízdě. Pouze jako bezpečnostní pojistka. Dva kilometry před cílem jej bude nutno odhodit a do cíle pokračovat bez něj;
• každý kůň, jehož jezdec vzdá, musí projít nejprve veterinární kontrolou; každý kůň, který bude eliminován, nebo jehož jezdec vzdá, musí po kontrole odejít na veterinární kliniku;
• jsou jen 2 pokusy do veteriny;
• při klusové zkoušce vstupní veteriny budou přítomni 4 veterináři. K vyřazení koně bude třeba souhlas 3 veterinářů. U nerozhodného výsledku (2 pro a 2 proti) bude provedena další klusová zkouška;
• u klusových zkoušek během závodu bude u sporného koně rozhodovat tajný názor 3 veterinářů; budou-li všichni 3 pro, aby kůň pokračoval, kůň pokračuje, budou-li dva pro a jeden proti - kůň pokračuje. Jinak bude kůň vyřazen;
• koně z jednoho státu nemohou jít na veterinární kontrolu k FEI veterináři, jež pochází ze stejného státu.

Pak byl otevřen prostor pro otázky. Na závěr ještě pronesl krátkou řeč Michael Stone, předseda vytrvalostní sekce FEI a poprosil, aby všichni, kdo mají otázky, podněty či problémy, se obraceli přímo na něj, a ne na FEI jako takovou. Ještě nás seznámil se stavem vytrvalosti coby olympijské disciplíny a briefing byl ukončen. Vlado vyzvedl vesty s čísly pro soutěžící a ošetřovatele, a odcházeli jsme k ostatním.

Tam zopakoval, co jsme se dozvěděli. Poslouchali všichni jak ze slovenského, tak českého týmu. Do klusové zkoušky nám zbývaly ještě tři hodiny, a tak jsme rychle odešli na oběd, u kterého jsme se dobře bavili (nálada byla výborná), a opět se rozdělili - Vlado a Vraťo s koňmi na trať, my na obhlídku zbývajících bodů. Začali jsme být v jejich hledání velmi dobří a nacházeli je všechny poměrně snadno.

V 15:00 začala klusová zkouška. Pořadí koní bylo opět dáno abecedním pořádkem. Z tlampače jsme zaslechli, že Karib, kůň Petra Jadlovského, nebude do zítřejšího závodu vpuštěn. Koně slovenského týmu zkouškou prošli všichni. Z hlavy jsme však vypustili, že do 15 minut po ukončení klusové zkoušky jsme měli nahlásit konečnou sestavu národního týmu. Tou dobou jsme už totiž byly na poslední, zelené trati, a obhlíželi body. Na nahlášení týmu si nikdo nevzpomněl.

Večer se ještě dolaďovali poslední organizační detaily (příprava vody, rozdělení bodů a podobně). Protože Petr nemohl s Karibem hned odjet, nabídl nám svou pomoc. Pomoc nabídli i fandové, kteří přišli Petra podpořit. Zázemí slovenského týmu se tak náhle rozrostlo o dalších 8 lidí. Ruce, které se rozhodně neztratí. Čekala nás náročná sobota, a tak žádné ponocování tentokrát nebylo. Do desíti večer jsme se už všichni nacházeli v náruči Morfeově.

Budíček nás z postelí vyhnal po šesti hodinách spánku. Stáje otevírali už ve 3 hodiny ráno. Vraťo s Vladem byli u koní v půl čtvrté a chystali se na start. My doma jsme chystali poslední věci pro jezdce: iontové nápoje, drobné ale vydatné potraviny (sušenky, čokoláda a podobné…), ovoce, "náhradní díly". Okolo 5:15 se u startu už shromáždil slušný dav, a samozřejmě jezdci. V té tmě nebylo snadné najít jeden druhého, natož své koně. Pět minut před startem, kdy jezdci kroužili se svítícími čelovkami na přilbách, s blikajícími baterkami na nohách a rukách, jsme se konečně našli. Sarah, klidná a flegmatická, lehce reagující na pobídky od Vráti, který ji vedl na Parelliho ohlávce, a Kazan, který se podle Vlada choval nadmíru vzorně, čekali na pokyn ke startu mírně stranou. V 5:30 bylo odstartováno. Mnozí vyrazili cvalem jako o život, ale v té tmě nebylo vidět kam. Zepředu jim cestu sice osvěcovaly reflektory startujícího auta, ale ne na dlouho. Ne všichni běželi ozlomkrk a pole se trochu roztáhlo. Sarah klusala klidně, jakoby se nic nedělo, Kazan se trochu snažil jít dopředu, ale Vlado ho měl dobře pod kontrolou. Černého Adžibeje jsem v té tmě vůbec nezahlédla. Trvalo asi tři minuty, než s posledním koněm projelo startem také doprovodné vozidlo.

Bylo teď na nás, abychom v paddocku všechno připravili. Vzali jsme balík pilin a slámy a sena, abychom koním udělali pohodlí. Nabrali vodu do barelu a flašek. Naložené auto však cestou zapadlo do výmolu, a nechtělo ven, a když při zpátečce zhasl motor, nechtělo dokonce ani nastartovat. Před námi, asi 20 metrů, stál osvětlený džíp. Modlila jsem se, aby jeho osádka mluvila anglicky. Mluvila - byli to Švédové. Vyložila jsem jim naši situaci a poprosila o pomoc. Ihned souhlasili, a za chvíli už nacouvávali k našemu autu, ke koulím obou aut jsme připevnili popruh, a jejich džíp vytáhl naše auto z výmolu během krátkého okamžiku. Žádné přemlouvání, vymlouvání - prostě šli a udělali. Jejich jednání bylo prostě skvělé.

První, červené kolo (37,250 km), nám dávalo asi dvě hodiny času. Paddock jsme připravili coby dup. Doležalovi, vzhledem k tomu, že Adži byl přeci jen asi trochu nervnější než Kazan, si zabrali místo k uklidňováni u kádí uprostřed paddocků. Vedle nás měli krásně upravený paddock Španělé. Nicméně si jej nechtěli pošlapat, a tak chodili přes náš. Nejdříve jsme si toho nevšímali, ale když se tam začalo promenovat více a více lidí, chodilo přes slámu a seno našich koní a okolo našich věcí, vzal Carlo špagát, a natáhl na všechny strany dvojitou bariéru. Španělé velice rychle pochopili, oč se snažíme, a spustili na něj, že je nemůže takhle omezovat. Chudák Ital Carlo, který umí dobře slovensky, ale španělsky rozumí jen co se italština španělštině podobá, na ně koukal a nevěděl, co po něm chtějí. Šla jsem mu na pomoc. A jéje, ti nám to nandali! Jakmile zjistili, že někdo vládne jejich vlastním jazykem, spustili takovou bandurskou, až jsem nevěřila vlastním uším. Namítla jsem, že tu máme vedle sebe klisnu a hřebce, a že nechceme, aby nám tu chodili cizí lidé, když se budou uklidňovat, ale to si jejich šéf nechtěl nechat vysvětlit, a namítal, že oni mají koní šest, že nemají kudy chodit. Omluvila jsem se jim, že je mi velice líto, že musí chodit mezi svými koňmi ven, a ne mezi našimi, načež začal velmi sprostě nadávat, a míchal do toho názor, že jsme …..y, nevíme co je sportovní jednání, že jsme …….é, …….i, ……., a že se nám to jednou vymstí, až my budeme potřebovat pomoc. Znovu jsem namítla, že nám to je líto, ale že chráníme své, a že jejich jednání je zrovna tak sobecké, jaké vyčítá on nám, ale v návalu jeho vulgarit jsem neměla šanci náš postoj vysvětlit. Neměla jsem chuti a energie se tam s ním hádat v debatě, která nikam nemohla vést, a jednoduše jsem mu nevychovaně ukázala záda a šla po své práci. Co jsem následně za svými zády vyslechla mne přivedlo k názoru, že není dobré znát světové řeči. Rozumíte, když vám člověk nadává do ….v, ….ů, …..ek, a podobných milých předmětů, zaměstnání, zbytků potravy, diagnóz z psychiatrických klinik, různých zvířátek a hovádek - prostě lidského odpadu. Během dne se však už žádný další incident neopakoval, a nikdo z nás si na něj ani nevzpomněl.

U paddocku se postupně objevili všichni fanoušci: Milan Kyselý s rodinou, Marina Slívová s Petrem Novotným, Milan Rázek s manželkou, manželé Zoubkovi a dva tři lidičkové, které jsem jmény neznala, a nabízeli pomocnou ruku. Jak jsme tak čekali na doběh našich koní, objevil se u nás pan Bo Kjellgren, technický delegát závodu, že jsme nenahlásili tým. Vzhledem k tomu, že mne viděl na briefingu, obrátil se na mne jako na šéfa equipy. Zamrazilo mi, protože nejen, že jsme na to zapomněli, ale šéfem equipy byl Vlado, a ten byl na trati. Vysvětlila jsem mu, že šéf nám závodí. Podotknul, že to není dobře, že šéf by měl být po ruce, kdyby se něco muselo řešit, a že by měl mít aspoň zástupce. Dohodli jsme se, že prohlášení komisi o ustanovení týmu podepíšu jako asistent de chef d'equip, a s Vladem to pak nějak vyřeším. Situace byla zachráněna a tým byl ustanovený. Uff, to byly dvě chybičky hodné zapamatování…

Po dvou hodinách od startu se objevila první závodní dvojice: Maya Kylla Perringerard na arabské klisně Varoussa doběhla v čase 2:00:40, a ve veterině ji uznali po 2'2". Běžela rychlostí 18,52 km /hod. Těsně za ní, o jednu sekundu, doběhl Španěl Miguel Vila Ubach na arabském koni Nedjfor, ve veterině byl uznán po 1'47". Minutu za nimi přiběhla větší skupinka koní, a s nimi i Karin s Adžibejem. Cílem proběhli asi jako sedmí. Veterina je však vyřadila - Adžibej kulhal. Marek vzal hřebce podle pravidel na kliniku. Objevili zlomený podkovářský hřebík, který pravděpodobně během závodu v polovině praskl, část vypadla, ale ta druhá zřejmě v kopytě pružila, a Adžiho omezovala. Chlapci doběhli dvě minuty po osmé hodině ranní: Vraťo v 8,02:27 a Vlado v 8,02:34. Koně měřil jak Vraťo testerem, tak Milan Kyselý fonendoskopem. Petr byl se svými radami po ruce také. Počkali jsme, až se oba koně uklidní, a šli na veterinu. Čas po prvním kole měli 2:39:08 (Sarah), a 6'41" na uklidnění, a 2:39:52 (Kazan), 7'18" čas na uklidnění. Po prvním kole bylo celkem vyřazeno nebo vzdalo 8 koní. Oba naši koně měli tepy pod 60, metabolicky byli v pořádku, a klus čistý. Čekalo je necelých 30 minut přestávky, a po ní druhé, zelené kolo o 39 km, 5 kontrolách a několika vodních bodech.

Trasu a servisní místa jsme si rozdělili mezi naše dvě auta, vzali s sebou Marinu a jejího Petra, se svým autem nám vyrazili na pomoc i Doležalovi a všichni, kdo chtěli. Petr Jadlovský a Kyselí zůstali v paddocku a čekali na návrat koní. "Punkty" di Assistenza jsme našli lépe, než jsem po našem čtvrtečním a pátečním bloudění očekávala. Jeli jsme přímo k nim. Po cestě jsme viděli, že se koním podává voda i na místech, kde se trať střetávala s veřejnými komunikacemi, čehož se na briefingu přesně týkala moje otázka: pravidla totiž povolují (článek 815) omývání a napájení koně mimo vytčená místa, ale organizátor tuto asistenci může eliminovat pouze na určená stanoviště. Na briefingu mi byla daná jasná odpověď, že asistence je povolená pouze na vytčených bodech (asistenčních a vodních). Situace na trati a ve skutečnosti byla jiná. Na protest to nebylo (kdo měl 500 Euro u sebe?), a asistenční "punkty" jsme měli mezi sebe rozdělené vcelku dobře; koníci byly podle všeho opečováváni a napájeni dostatečně často. Riskovat, že zrovna nás někdo uvidí, jak podáváme vodu jinde, než na určených místech, jsme rozhodně nechtěli.

Do cíle druhého kola vjel jako první šejk Rašíd bin Mohd Al Maktoum na arabském koni Provocative (1992), v čase 1:59:11. V prvním kole doběhl jako 16. V prvním kole tento valach potřeboval na sklidnění 2'17" po 2:07:43 běhu. Nyní doběhl jako první a uklidněn byl po 1'54". Dvě minuty po něm doběhl Hansjörg Bendiner (SUI) na arabské klisně Kamaya (1989). Do veteriny šel po 1'47". Třetí, osm sekund po Bendinerovi, doběhla Francouzska Dominique Payen na arabské klisně Nida (1989), do veteriny šla po 2'33". V prvním kole doběhla také jako třetí, v čase 2:00:52, vet. po 2'02". Maya Kylla Perringerard doběhla se svou arabskou klisnou Varoussa (1987) v druhém kole jako čtvrtá, za 2:09:03, do veteriny šla po 2'15". Španěl Miguel Vila Ubach, (první z předcházejícího kola) doběhl jako 8. Vraťo doběhl v 11h49m25s a Vlado v 11h50m55s, tedy tak, jak se rozhodli - dvacet minut před uzávěrkou druhé veteriny. Trať kursu byla náročná, museli se vyhýbat mnohým nerovnostem, a nejednou se stalo, že koníci špatně šlápli, jak nebylo kam pořádně pokládat kopyta. Běželi průměrnou rychlostí 12,30 (Vraťo) a 12,25 (Vlado) km/hod. Do veteriny šli po 3'02" a 4'33". Vlado s napětím čekal na výsledek klusové zkoušky, protože Kazan po cestě hupsnul do díry v cestě, a ještě chvilku potom kulhal. Oba ale byli bez problémů uznaní, jak z hlediska metabolického, tak pohybového. Po druhém kole celkem vzdalo nebo bylo vyřazeno dalších 14 koní.

Během druhého kola se objevil malý konflikt mezi jednou závodní dvojicí: arabský valach Salomo Djinti (1991) vyhodil svou jezdkyni (Anita Lamsma, NED) ze sedla a utíkal do polí. Obě doprovodné motorky (sloužilo 111 policistů, 2 na motorkách, 60 dobrovolníků, dvě sanitky každá s dvěma humánními doktory, a jedna veterinární sanitka pro koně - vše okamžitě na zavolání k dispozici), jej začali honit, ale kůň se plašil ještě víc. Jezdkyni naložili do sanitky a dovezli do cíle (nic vážného jí myslím nebylo), a koně po úspěšné "honičce" naložili do vozíku a také dopravili o cíle. Byl poškrábaný a měl potrhanou kůži na předních holeních. Jezdkyně během tohoto kola vzdala. Žádná jiná nedorozumění se mezi závodními dvojicemi už nevyskytla.

Třetí kolo, žluté, tedy nejkratší, také nejméně kopcovité, které se ještě na konci opakovalo, mělo 19,19 km. Provocative se stále držel na špici (celkový čas 5:04:41, průměrná rychlost 18,79 km/hod). Žlutou trasu ujel rychlostí 19,93 km/hod, a na zklidnění potřeboval jen 1'58". Druhý doběhl Bendiner s Kamayou - 5'27" po šejkovi. Do veteriny šel po 2'10". Kolo odběhl rychlostí 18,94 km/hod, celkový čas měl 5:10:08. Třetí v cíli žlutého kola byla Dominique Payen s Nida, 13" po Beniderovi. Její celkový čas byl zatím 5:10:21. Miguel Vila Ubach s Nedjforem si v tomto kole polepšili: doběhli 7. rychlostí 18,95 km/hod. Jeho celkový čas byl zatím 5:12:21. Vraťo s Vladimírem doběhli ve 14h04m13s a 14h04m03s. Jejich celkové časy byly 7:29:08 (Vraťo) a 7:29:18 (Vlado). Toto kolo si dali oddech, běželi rychlostí 11,55 km/hod.

Na jedné z kontrol, kdy jsme čekali u vody, jsme podali vodu i Tunisanovi Zied Abdelkatimu na arabském hřebci Dhokhrovi, překvapeni, že na něj nikdo nečeká. Od té doby se kdykoli, kdy k nám doběhl, a nikdo na něj nečekal, mohl spolehnout na naši pomoc. Jezdec byl velice milý a mluvil plynně anglicky. Na jiné kontrole jsme pak pozorovali jeho tým při práci: koně mají vycvičené tak, že pijí na povel. Donesou jim vodu a začnou pískat; když pískají, koně skloní hlavy a pijí. Ne že by jen namáčeli čumák, oni skutečně pijí. Ptali jsme se tuniského doprovodu na jednom z dalších bodů, kde náhodou byli, jak to s tím pitím je a oni nám potvrdili, že koně skutečně pijí. "Je to jen otázka výcviku, jako drezůra".

Po třetím kole bylo vyřazeno nebo vzdalo celkem 6 koní. Do čtvrtého kola však Vraťo startoval se zpožděním, protože jsme nebyli upozorněni, že deset minut před odjezdem do dalšího kola má jít ještě v plné polní na kontrolu před startem. Ztratil tak na Vlada cenné minuty. Od startu Sarah hned nacválal a začal jej stíhat.

Čtvrté kolo, modré, měřilo 27,53 km. Nejrychlejší kůň je uběhl rychlostí 19,11 km/hod. Byl to Provocative, udržoval si průměrnou rychlost 18,86 km/hod. Kůň byl zklidněn po 2'49". Druhý kůň, arabský hřebec Dynamik (1990), vedený šejkovým synem šejkem Hamdanem bin Mohd Al Maktoumem, doběhl v rychlosti 19,21 km/hod, za celkové průměrné rychlosti 18,58 km/hod, a do veteriny šel po 1'34". V předchozích kolech doběhl jako 17. (1.kolo), 10. (druhé kolo), 6. (třetí kolo), takže zrychloval a polepšil si. Třetí doběhla se svým koněm Dominique Payen. Celkový čas měla 6:38:27, do veteriny šla po 2'48", čtvrtý doběhl Ital Fausto Fiorucci na arabském valachovi Faris Jabar (1989). V minulých kolech doběhl jako 18. (1. kolo), 13. (2. kolo), 8. (3. kolo). Bendiner na Kamaye doběhl jako šestý. Celkový čas měl zatím 6:39:23. Do veteriny šel po 2'57".

Vraťo a Vlado dokončili čtvrté kolo chvilku po 17. hodině. Těsně za nimi, ruku v ruce a tryskající v závěrečném dostihu doběhli první a druhý kůň celé soutěže: Provocative a Dynamik. Vypadalo to tak, jakoby do cíle doběhli nejdřív Kazan se Sarah, a pak až šejkové. V každém případě byli Vraťo s Vladem v televizi, protože závěrečný finiš vítězných koní natáčely kamery. Minutu za šejky doběhl třetí kůň celé soutěže.

Trať tohoto kursu byla z hlediska terénu velmi náročná - cesty byly rozbité a špatné - tvrdé a kamenité. Ne že by na nich byly kamínky a štěrk, ale obrovské šutry, které se nedaly obejít. Koně po nich klopýtali, protože jinudy to obejít nešlo. Už během kontrol se oba naši jezdci svěřovali, že trať je hrozná, a že se pokaždé modlí, aby už přišla asfaltka a koně si mohli odpočinout. Oba své koně prý tlačili, protože se jim po takových cestách velmi nechtělo. No mně by se také nechtělo, být koněm. Už člověk se rozmýšlel, zda tamtudy vůbec jít, a koně tama museli dokonce závodit. Vlado i Vraťo šli tentokrát do veteriny s vráskami na čelech. Vraťo nebyl velmi optimistický, protože jeho Sarah prý několikrát špatně šlápla, a zdálo se mu, že i pokulhávala. Oba koně byli metabolicky naprosto v pořádku. Jen u očí měla Sarah místo obvyklého "A" tentokrát "B", ale klusala čistě. Sice se na svého jezdce zlobila (šklebila se a kousala jej při naklusání do ramene), ale veterináři se velmi líbila. Její klus ohodnotil jako až dosud vždy slovem "perfecto". Ani Kazanovi se nechtělo klusat. Při otočce se veterináři jeho krok nezdál, a tak si zavolal kolegy na druhý názor. Nechali jej klusat vícekrát, protože se nemohli rozhodnout. Nakonec však jeden dva nepravidelné kroky koně na začátku každého klusu stačily k tomu, aby Kazana do další soutěže přeci jen nepustili. Natažená šlacha z blízkého setkání s dírou na kursu druhého kola se už asi začala ozývat. Nebyl jediný, komu zlá cesta nesvědčila: ve čtvrté veterinární kontrole bylo vyřazeno 11 koní. Eliminována byla i Francouzska Dominique Payen se svou Nidou, pro kulhání. Španěl Miguel Vila Ubach na Nedjforovi po tomto kole vzdal. Skončili tak na 123. kilometru. Nejlépe by o průběhu závodu mohla vyprávět posádka doprovodného vozidla, které uzavíralo závodní pole, a měla tak oba naše koně, kteří se drželi na posledních pozicích, neustále na očích. I s nimi jsme se postupně na kontrolách zběžně seznámili… Pro ně byl kurs sledovaný z auta asi zdlouhavý a nudný, a tak byli rádi, že se mohou čas od času s někým pozdravit, a prohodit pár vět. (Většinou tedy s Carlem a Juli, na víc nebyl čas - museli uhánět za koňmi.)

Při postupném pojíždění od bodu k bodu jsme poznávali, jak perfektně to měli ti Italové skutečně vymyšlené. Když se běželo určité kolo, žádné z aut, které na sobě mělo FEI pas a označení "Assistenza / Grooming" na něj v tu dobu nebylo vpuštěno. Ono tam tedy nebylo vpuštěno auto žádné: na příslušných místech, kde trať kopírovala veřejné komunikace, byly zátarasy se značkami zákazu vjezdu, dobrovolníci s vysílačkami, a někde dokonce i policajti. Ohlídané to tedy měli. Kolo bylo po své uzávěře otevřeno, a cesty opět volně přístupné i pro doprovodná vozidla. Bez problémů jsme vše stíhali tak, jak jsme si naplánovali - i když už jsme byli jen dvě auta a původních šest lidí, kteří spolu vyrazili z Modre na Slovensku.

Do pátého kola startoval tedy Vraťo se Sarah už sám. Oranžová trasa, 17,87 km dlouhá, byla předposlední. Rychlostí 18,98 km/hod ji daleko před námi proběhl Provocative, v zatím celkovém čase 7:27:30, a do veteriny šel po 2'30". Druhý Dynamik toto kolo odběhl rychlostí 19,38 km/hod., v zatím celkovém čase 7:32:22, do veteriny šel po 1'31". Třetím koněm v pátém kole byl Ital Fausto Fiorucci na Faris Jabar, uběhl jej rychlostí 19,19 km/hod. Celkový čas 7:34:19 a průměrná rychlost 18,73 km/hod. mu zatím zaručovala velmi dobrý výsledek a šanci na titul Mistra Evropy. Bendiner dokončil toto kolo jako šestý, celkovou průměrnou rychlostí 18, 62 km/hod., v zatím celkovém čase 7:36:56. Do veteriny šel po tomto kole za 3'30". Jako pátý doběhl Malajec Dato Kamaruddin Abdul Ghani na koni Ebene Amor. Jeho průměrná rychlost byla 18,63 km/hod., celkový čas zatím 7:36:37. V předchozích kolech doběhl jako 10. (1. kolo), 6. (2. kolo), 4. (3. kolo) a 7. (4. kolo). Udržoval se tedy na stálé rychlosti cca 18,5 km/hod.

"Náš" Tunisan po cestě nejen doběhl, ale na námi obsluhované další kontrole dokonce i předběhl dvě poslední Rakušanky, a to o takřka osm minut. U cíle jsme viděli, že v rovince sesedl a koně vedl na ruce. Rakušanky jej tady stihly předběhnout. V páté veterinární kontrole nebyl vyřazen žádný kůň, ale Tunisan se uklidňoval příliš dlouho. Paní Jana Zoubková se masáží snažila uvolnit Sarah, aby neztuhla. Klisna se stále tvářila, že se jí to netýká, a věnovala se senu, ovsu, jablkům a mrkvi. Také vodě. Na kontrole měla opět všechno "A", a "1" a "N". Klus se líbil i veterináři, který ji tentokrát viděl prvně. Prošla i povinnou kontrolou před startem.

Šesté kolo náš tým očekával už se tmou. Vraťo, dvě Rakušanky a "náš" Tunisan měli na přilbách připraveny čelovky. Žlutá trasa, která se už jednou běžela, svými posledními 19,19 km dokončovala oněch 100 mil, čili 160 km. Tunisan na Vraťa ztrácel šest minut. Od cíle se za ním rozběhl plným tryskem. Na "mé" vodní kontrole jsem je však už obsluhovala oba dva. Byla tma jak v pytli. Cesta sice byla označena oranžovými reflektory, ale osvícena rozhodně nebyla - jak slibovali na briefingu. Koně na můj bod doběhli všichni čtyři pohromadě. Rakušanky svorně došly ke kádi s vodou a koně chtivě pili. Tunisanův hřebec odmítavě zvedal hlavu, když jsem mu podávala pít, ale jablko si vzal. Sarah namočila jen čumák, ale jablíčko si vzala s chutí. Vraťo i Tunisan se moc nezdržovali a honem odcházeli, aby se jim Rakušanky neztratily. Na další kontrole jsme my Vraťu obsloužit nestačili, protože jel jako první, a my to v té tmě nepoznali. Klusal dál bez osvěžení. Za ním následovala jedna Rakušanka, a za ní Tunisan. Obsloužili jsme tedy jeho. Druhá Rakušanka měla problémy s baterkou, ale její tým, ani my jsme neměli náhradní. Tunisani se na svého posledního člena na trati totálně vykašlali, jak jsme viděli už v předposledním kole. Předem jsme se dohodli i s posádkou našeho druhého vozu, že se o něj postaráme, aby nebyl na posledních kilometrech odkázán na pouhé štěstí.

Na další kontrole byl Vraťo opět první. Starostlivě se zmínil, že si myslí, že Sarah kulhá. Už toho měli oba dost. Trošku se napili a jeli dál. Tunisan nás za naši péči opět odměnil svým milým úsměvem a perfektním "thank you". Že ho mohli takhle nechat na holičkách, na posledních kilometrech a v úplné tmě, nechápal nikdo z nás.

Do cíle doběhl z těch čtyř jako první. Vraťo nám pak prozradil, že cválal i po asfaltkách. Druhá z poslední čtveřice doběhla Gabriele Juritz na valachovi hanflinga (1989). Třetí doběhl Vraťo, a skončil tak na celkově 40. místě v celkovém čase 12:46:46, celkovou průměrnou rychlostí 12,52 km/hod. Poslední doběhla Rakušanka Isabel Brand - ta, co měla problémy s baterkou. Za ní však jelo doprovodné vozidlo, a tak ji snad aspoň jeho reflektory pomohly hledět na cestu. Její celkový čas byl 12:50:20. Rychlost v tomto kole hodně snížila na 10,77 km/hod. První v tomto kole, a v závodě celkově, doběhl těsně po 17. hodině Provocativ s Dynamikem.

V poslední veterinární kontrole byla vyřazena ještě jedna dvojice: Peter Baumgartner (SUI) na anglo-arabském valachovi Le Grand Cirque, (1987). Pro kulhání. Sarah šla do veteriny až 22'23" po proběhnutí cílem. Někde na cestě stoupla na kámen, a zřejmě si podvrtla nohu. Během těch dvaceti minut jsme všichni hypnotizovali její nohu očima, chladili ledem, masírovali ji a modlili se, aby se to neprojevilo. Napětí rostlo, stejně jako počet přihlížejících lidí okolo nás. Pozorovali, co s tím koněm tak dlouho děláme. Sarah musela jít do veteriny do 30' po proběhnutí cílem. Osm minut před limitem všichni okolo ní, kdož se snažili ji pomoci, usoudili, že lepší už to nebude, že to za těch 200 m k veterině buď rozchodí, nebo ne. Veterinář ji prohlédl a usoudil, že metabolicky je na tom v pořádku. Nechal ji naklusat. Moc se jí nechtělo, ale nakonec váhavě souhlasila. Veterinář se podíval na své kolegy, kteří už neměli koho kontrolovat a tak jen postávali okolo a pozorovali posledního koně. Vraťo se Sarah doklusali na konec lajny. Tam ji otočil a opět naklusal. Dva metry před veterinářem Sarah už zpomalovala. Veterinář, který ji prohlížel, se zvedl ze země, a skoro tázavě se otočil ke svým kolegům. Budou hlasovat? O bože, oni jdou hlasovat!! Na všech našich tvářích bylo viditelné napětí, všichni jsme očekávali konečný verdikt, ale nikdo jej nechtěl slyšet. Veterinář pohlédl na své kolegy všeříkajícím pohledem, a jak se otáčel opět k Vraťovi, zvedl k prsoum ruce a spolu s úsměvem ho odměnil i potleskem, ke kterému se přidalo i ostatních pět přihlížejících veterinářů. Všichni se na nás usmívali a srdečně gratulovali. Vraťo se Sarah PROŠLI!!

Tím, že uznali poslední dvojici závod sice skončil, ale ne pro nás. Sarah celý den nemočila. Vraťo tvrdil, že to tak dělá vždycky, že by ho zajímalo, jestli je to psychické. V boxe si konečně dvakrát ulevila, ale mnoho toho nepustila. Skočili jsme tedy na kliniku, aby se na ní veterináři preventivně podívali. Šel tam s námi i Vlado s Kazanem, protože viditelně kulhal, a Vlado chtěl poradit, jak zamezit otoku. Na Kazana stačila mastička a zábal. Sarah také prohlédli a konstatovali, že střeva má v pořádku, sliznice se prokrvují naprosto normálně, jen oči má trochu červenější, ne však rudé. Metabolicky byla v pořádku. Preventivně ji dali jen intravenózní infúzi tří litrů fyziologického roztoku a řekli, že to není nic vážného. Po vykapání ji máme dvakrát povodit okolo areálu stájí, a s klidem ji můžeme zavřít do boxu. Pokud se nám nebude druhý den ráno zdát, máme přijít. Byli velmi milí a přes pozdní noční hodinu vstřícní, veselí a upovídaní. Sarah u infuze spala a trošku se u toho kymácela. Po půl hodině jsme ji odvedli do boxu a dali jí dobrou noc. Závod pro nás pro tento den skončil. Zítra se uvidí víc.

Nedělní den nám nachystal překvapení. Závěrečná ceremonie byla na poslední chvíli změněna, a všechny dokončivší dvojice měly nastupovat k dekorování spolu. Začátek byl nahlášen na 11. hodinu, ale to ještě vybírali koně na cenu kondice. Z prvních desíti byl při nejlepší síle Provocative. Rotoval tam dokola a rozhodně z těch unavených desíti koní vypadal nejlépe. Cenu dostal zaslouženě. Začalo dekorování. Podle pořadí před tribunu postupně přicházelo všech 41 dokončivších dvojic, aby dostaly stužky a ošetřovatel diplom a dárkové předměty. Po vyhlášení posledního jména začali volat týmy. Zlatý tým ke stupni vítězů doprovodili dva carabinieři na uhlově černých koní barokního typu - původního italského plemene murgese. Mistrovství Evropy vyhrál tým Itálie, v celkovém čase 31:29:38. Druhý byl portugalský tým, s celkovým časem 32:15:30, třetí německý s časem 32:31:40. Za ním byl těsně tým Velké Británie, v čase 33:54:59. Open Championship vyhrál tým Spojených Arabských Emirátů v celkovém čase 26:26:59.

V jednotlivcích byli nejrychlejší:
1. Ital Fausot Fiorucci na arabském valachu Faris Jabar (1989), v celkovém čase 8:21:04, ve veterině strávil 20'54".
2. Španěl Marc Comas na arabském koni Ombra (1994) v celkovém čase 8:24:33, s časem ve veterině 22'40".
3. doběhl Hansjörg Bendiner (SUI), na arabské klisně Kamaya 1989), v celkovém čase 8:41:47, s časem v vet. 6'11".

V Open Championátu byly nejrychlejší:
1. šejk Rašíd bin Mohd Al Maktoum, na arabském valachu Provocative (1992), v celkovém čase 8:20:54, s časem ve vet. 13'54".
2. šejk Hamdan bin Mohd Al Maktoum, na arabském hřebci Dynamik (1990), v celkovém čase 8:20:55, s časem v vet. 7'05".
3. doběhl Malajec Dato Kamaruddin Abdul Ghani na koni Ebene Amor, v celkovém čase 8"35"13, s časem ve veterině 7'25".

Celkovou tabulku výsledků s časy postupného doběhu najdete zde.

Při dekorování jednotlivců začalo mírně poprchávat. Ve chvíli, kdy jezdci opustili po čestném kole arénu, a stihli doprovodit své koně do boxů, se strhla průtrž mračen. Veterinární prohlídka před odjezdem tak byla dobře o hodinu posunutá. Odjížděli jsme okolo páté hodiny odpolední, a odjížděli jsme se sluníčkem. Cesta zpět byla náročná, protože oba naši jezdci měli za sebou náročný den a ještě museli řídit. Tři hodiny spánku na odpočívadle snad jako osvěžení postačilo, protože už krátce po poledni bylo vidět Bratislavský most. Veterináři nás tentokrát odbavili velice rychle. Mne výprava nechala v Bratislavě a pokračovala dál domů.

Shrnuto a podtrženo byla výprava úspěšná. Slovensko má 40. nejlepší evropskou vytrvalostní dvojici, koně který se svým jezdcem porazil i takové špičky jakými jsou bronzová medailistka z Mistrovství světa 2000 Dominique Payen a její výborná arabská klisna jménem Nida startující obě za Francii (vyřazeny ve 4. veterinární kontrole pro kulhání), Mistryně světa 2000 Maya-Killa Perringérard se svou mistrovskou arabskou klisnou jménem Varoussa (vyřazena ve 3. veterinární kontrole pro kulhání), Abdullah Bilhab, který letos v březnu s jiným koněm uběhl 130 km v poušti ve "FEI Emirates Endurance World Cup" za 6 hodin, 11 minut, 18 sekund (vyřazen ve 4. veterinární kontrole pro kulhání a metabolické důvody). Slovensko tak navzdory všem vlastním nevěřícím Tomášům, a možná i nepřejícím, stanulo na evropské úrovni a dokončilo v první polovině závodního pole. Doběhnout v tomto případě znamenalo vyhrát. Nezbývá, než jim z celého srdce pogratulovat, a držet palce na příští rok - Vratislav Gallo se svou Sarah mají kvalifikaci na Mistrovství světa v Jerez 2002 ve Španělsku.