Již v lednu a únoru proběhlo ve světě několik závodů, kde byly k vidění neuvěřitelné výkony. A na dosažení takových výsledků je potřeba nejen sofistikovaná tréninková příprava, optimalizovaná výživa, moderní veterinární zázemí, ale především špičkoví koně. Proto se podívejme do rodokmenů šampionů letošních President Cupů HH THE PRESIDENT OF THE UAE ENDURANCE CUP CEI*** 160 KM - 16th February 2013 a HH THE PRESIDENT CUP FOR PRIVATE OWNERS CEN 120 km - 26th January 2013, co všechno nám mohou prozradit původy nejlepších koní z nejrychlejších závodů vytrvalostního světa.

Prestižní národní soutěž na 120 km pro koně soukromých majitelů nabídla první letošní představení z kategorie snů. Vítěz Eton předvedl pro nás neuvěřitelný výkon, když celou trať zdolal za 4:37:38, tedy průměrnou rychlostí 25,933 km/h. Jel vyrovnaně a závěrečné kolo dokázal procválat téměř dostihově 31,186 km/h. Ze 79 koní úspěšně dokončilo pouhých 18.

Vítěz CEN 120 km Eton /2003/ tmavý hnědák /arab je polský kůň, nejen sufixem, ale z čistě polské matky a po výstavním šampionu z Quataru, ovšem ze staré polské rodiny Woloszka 1810 Slawuta, ze které je i matka Etra.

Pouze první dva koně ze 132 startujících a 50 dokončivších dokázali nejen zdolat jeden z nejdůležitějších mezinárodních závodů letošní sezony v UAE, zemi špičkové vytrvalosti zaslíbené, na 160 km průměrnou rychlostí nad 26 km/h, ale ještě navíc proletět závěrečné kolo v rychlosti vyšší než 30 km/h.

Vítěz Orman De Cardonne /2002/valach/bělouš/arab finišoval rychlostí 31.631 km/h, celou trať zdolal za 06:06:24, v průměru tedy 26.201 km/h. Druhý Farak /2004/valach/hnědák/arab dokončil rychlostí 30.557 km/h, celou trať uběhl za 06:07:08, v průměru 26.149 km/h. Podobně neuvěřitelné jsou i další, pro vytrvalost důležité údaje, časy vstupů do veterinární kontroly a tepové hodnoty.

Vítěz CEI*** 160 km Orman De Cardonne je potomkem z otcovy strany francouzských dostihových linií o velké kohoutkové výšce a z rodiny polských dostihových koní s výrazným rusko-egyptským vlivem.

Druhý CEI*** 160 km Farak je bez francouzských předků z osvědčených polských dostihových koní s výrazným rusko-egyptským vlivem.

Kromě zrealizovaných chovatelských tužeb a neoddiskutovatelné kvality všechny tři koně spojuje výrazná polská stopa, respektive výsledky dlouhodobé cílené chovatelské práce našich severních sousedů. Nejvíce ze všech koní v pedigree udeří do očí Pepton v osvědčené roli mateřského otce jak u vítěze Ormana, tak u Furianta, otce v cíli druhého Faraka. U Etona sice Pepton není, ale geny, které předával, ano. Jeho rodiče Bandos a Pemba jsou opět na mateřské straně pedigree a oba jsou jako v předcházejících případech ve třetí generaci. Dále se v nejbližších generacích všech šampionů opakovaně objevují legendy polského arabského chovu, jako jsou Negatiw, Czort, Piewica a Bandola, uvážlivě zkombinované do výsledného produktu, špičkového jedince.

Podstatou těchto polských úspěchů je filozofie chovu, nikoliv jen počet nebo tradice. Je sice faktem, že každý potomek jakýchkoliv dvou plnokrevných rodičů je uznatelný arabský plnokrevník, ale pouze promyšlený výběr jedinců s požadovanými vlastnostmi a prověřenými schopnostmi stvořil toto plemeno. Arabský kůň byl vždy primárně koněm pracovním, který přes veškeré výsady a opěvování žil ve velice drsném a nelítostném prostředí, jež ho formovalo. Selekce byla krutá a spravedlivá jako samotná příroda. Slabí, neschopní nebo neochotní přizpůsobit se podmínkám, požadavkům a nárokům nepřežili. Krása, která neběhala, potomky nikdy neměla. V původní pravlasti i v Polsku. Proto vyjma asilních chovů jsou polské linie významně zastoupeny ve většině zdravých a významných chovů arabských koní s výsledky v dostizích, sportu a také i show.

V České republice sice ani zdaleka nemáme takové stavy koní, zázemí, chovatelskou tradici a již vůbec ne zaznamenáníhodné výsledky na aukcích či výstavách ve světovém měřítku, a přesto v evropském kontextu patříme ke špičce vytrvalostního ježdění. Naše a vlastně všechny úspěchy na otevřené scéně mají totožné kořeny: motivace, nasazení, znalosti, schopnosti a odhodlanost. Tímto lze dočasně a do určité míry eliminovat i slabší ekonomické možnosti a chovatelské zázemí. Ale opravdový vrchol, pravidelná umístění v první desítce na nejprestižnějších akcích seniorů jako jsou světové hry, mistrovství Evropy nebo prestižní podniky typu President Cup, se bez špičkových koní dosáhnout nedá.

U plnokrevných arabů, na rozdíl od Shagya arabů, nemáme větší a opakovaně úspěšné chovatele nejen špičkových, ale ani nadějných a velmi dobrých koní, zejména když zastřešující chovatelská organizace provádí domácímu chovu medvědí službu plně v intencích rčení „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly". Přes nevysokou kvalitu domácího chovu jsou při registraci v tuzemské chovatelské organizaci paradoxně veškeré dovozy zahraničních koní, bez ohledu na případné výsledky ve sportu, dostizích, výstavách či chovu, penalizovány nemalou finanční sankcí a všeobecnou podmínkou uchovnění je právě účast na výstavě s libovolným výsledkem. Přes výstavní směřování české chovatelské asociace očividně nehrajeme na výstavách v Evropě, natož světě, první, druhé nebo páté housle, spíše tympány nebo bicí. Za pozornost proto stojí porovnání s pravidly chovatelsky úspěšných zemí, respektive organizací. Ty podobné restriktivní a ochranářské metody neuplatňují, protože jsou kontraproduktivní. Každý soudný chovatel s alespoň základním odborným vzděláním nebo citem ví, že nevhodný protekcionalismus z dlouhodobého hlediska nejen nepodpoří, nýbrž zcela bezpečně zlikviduje vlastní chov a chovatele. Dovoz a držení koní zahraniční provenience nelze stejným způsobem omezit, pouze se ztěžuje a zdražuje jejich případné zařazení do českého chovu. Následně domácí chov nemůže nabídnout v mezinárodním měřítku konkurenceschopná zvířata, proto o ně není dostatečný zájem. To zase snižuje cenu a tím motivaci chovatelů investovat v podstatě dvakrát (chovné zvířete a restriktivní poplatky asociaci) do kvality chovného materiálu v situaci, kdy k domácímu chovu není důvěra.

Pokud chceme v nastoupeném trendu a úspěších ve vytrvalostním ježdění pokračovat, je potřeba stále více hledat a využívat vhodné, perspektivní koně. V případě preference plnokrevných koní bohužel zatím nezbývá, než se podívat do zahraničí. Zejména na sever od nás tu stále ještě jsou možnosti a šance najít nadějné koně, jak právě sportovní, tak i opravdu nadějné do chovu. Při troše štěstí, námahy a znalostí jsou takoví koně dosažitelní a rozhodně důraz na kvalitu stojí za to, jak ukazují výše uvedené příklady. Již dávno totiž neplatí, že pokud chovatel preferující výstavy není spokojený s exteriérem svého hříběte, stále má plán „B", kůň bude na vytrvalost nebo do dostihového provozu. Účastnit se může a poběží, ale nepoletí. Na to jsou jiní. Dnes je světový elitní chov příliš specializován. Absolutní chovatelská špička vytrvalostních arabů soustředěná v Austrálii, Francii, JAR, Polsku nebo Uruguayi je pro nás nyní v nedohlednu, ale v podobné pozici bylo před dvaceti lety i naše vytrvalostní ježdění. Jednu chovatelskou velmoc máme v sousedství. S dostupným sportovním a chovným potenciálem. Je z čeho vybírat a jak od nejtalentovanějšího chovatele koní minulého století F. Tesia víme, tak „exterier lze chovem napravit, špatnou krev nikdy".