Před cestou

Je středa večer a já podle předlouhého seznamu věcí a úkonů, které musím zajistit do našeho odjezdu, mám pocit, že jsme až doposud leželi a počítali uplývající dny. Sice mě čeká dlouhá cesta za volantem, ale co naplat – ráno si musím přivstat. Plánovaný čas odjezdu je 9,00 hodin SEČ… Kam? Na náš zahraniční debut, na jednohvězdičkový závod CEI na 90 km do Großmooru v Německu…

Ještě je tma, když se řítím pro přepravník. V hlavě si stále dokolečka opakuji, co musím do startu zařídit a koupit. Cítím se fajn, protože od probuzení začíná všechno klapat, takže nabývám pocitu, že je konec všem problémům a trablům. Jak pošetilé!

Zapřahuji vozík na koně, který teď musím odvézt do reklamní agentury, aby mi jej vyzdobili znakem našeho jezdeckého sdružení Likoli. Ještě letmá kontrola a zjištění, že se budu muset zastavit u pumpy, protože ta levá přední guma je nějaká měkká. Teprve u kompresoru s hadicí v ruce zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Guma poloprázdná a ventilek zatažený dovnitř. Už je to tu zase! Nic prostě nejde jednoduše a hladce. Dopadá na mne další vlna deprese…

Je to šest týdnů, co naše šampiónka téměř na měsíc kvůli onemocnění vypadla z plného tréninku, a sotva zmizely poslední známky nemoci, Koryna si při tréninku docela slušně rozřízla pod hleznem pravou zadní. Odnesla to sice jenom kůže, ale ještě týden před plánovaným odjezdem jsme vlastně nevěděli, zda vůbec vyrazíme směrem na západ. Po měsíci skoronicnedělání týden absolutního výpadku z tréninku a týden procházek v kroku jistě není tím nejlepším předpokladem pro absolvování závodu…A když jsme po konzultaci s veterinárním lékařem dospěli k závěru, že je možné soutěž opatrně absolvovat, tak se najednou objeví píchlá guma. K vzteku…!!! Takže namísto do reklamní agentury do servisu – to není problém, šéfe!!!! Problém ovšem je to, že já touhle dobou už měl nakládat těch několik tun nákladu a koně a vyjíždět k hranicím. Ještě, že jsem si nechal malou rezervu.

Guma je v pořádku, technika z reklamní agentury jsem vybláznil tak, že v životě nelepil samolepky rychleji a už stojím u stáje a nakládám.

"To jsme rádi, že jsme vás ještě chytli!" ozývá se mi za zády a mě poleje studený pot. Já zapomněl na novináře, ale oni, jak vidno, nezapomněli na nás – za zády mi stojí redaktor s fotografem. Zvu je na kafe s omluvou, že Helena přijede za chvíli, protože ještě jela něco zařizovat dolů do města. Odpovědí mi bylo, že to nevadí, že mají času dost. Kouknu na hodinky a pomyslím si něco o tom, že to je věčná nespravedlnost, protože já už měl být hodinu na cestě.

Po rozhovoru (i s focením hodinovém) nám už nic nebrání skutečně doložit zbytek věcí, kobylu, odfouknout a vyjet…

Cesta

Kola se ještě pořádně nepohnula a už nám s Helenou začíná docházet, co jsme ještě zapomněli. Takže do banky (nějak jsem pozapomněl, že už na hranici po mně budou chtít nějaké peníze), do jezdeckých potřeb (ty třmenové řemeny jsem, Heleno, skutečně nestačil opravit), do potravin (hlad na cestě je nejhorší nepřítel) a hlavně pro Honzu (podkováře a člena "týlového zabezpečení"). Konečně vyrážíme směr hranice. Kouknu na hodinky – je 13,00 hod. Pouhé čtyřhodinové zpoždění, to jde, ne? Mozek se mi mění na kalkulačku a typuji, že půlnoc na místě to jistí…

Jsme na hranici. Je mlha, zima, vlhko - prostě je ošklivo. A k tomu ke všemu tyhle celní formality. Mrazí mě, jen nevím, je-li to tím nepříznivým podnebím nebo obavami, že nějaká formalita na hranicích nebude v pořádku. Ovšem oproti očekávání jde všechno tak hladce, že je to až podezřelé. Neuplyne ani půlhodinka a my překračujeme hranici. My, to znamená já, Helena, Honza a naše dcery Markéta a Terezka. A pochopitelně Koryna… Přestože je čtvrtek odpoledne, dají se i Drážďany projet poměrně v pohodě a tak krátce po druhé hodině najíždíme na dálnici. Padá mi ze srdce další kámen. Ještě nějakých 380 km a jsme tam. Cestou jsme se dvakrát zastavili, jednou jsme dokonce Korynu nechali opustit vozík a ochutnat trochu té evropské trávy. Jinak celkem nuda. Když jsme volali do Großmooru, že přijedeme o něco málo později (ohlašovali jsme se totiž na pátou hodinu odpolední), dozvěděli jsme se, že se vůbec nic neděje a že až dojedeme, tak dojedeme. Počasí se trochu umoudřilo a dokonce to vypadalo, že by snad víkend mohl být i docela příjemný – což ovšem byl omyl…

Poslední patálie, která nás potkala, byla taková drobnost – na cestě do stáje nám došel benzín. Naštěstí jsem měl v kanystru rezervičku, takže mě tahle maličkost nemohla dostat…

Großmoor

Koryna je v pořádku ve stáji, veterinární náležitosti jsou s mávnutím rukou odsunuty na zítřek, takže teď už schází jen postarat se o naše maličkosti. Zamítli jsme hrdinně hotel a tak nám bylo řečeno, že se máme rozložit "tam vzadu na louce". Dozvěděli jsme se,, že jsou tam vytyčené jednotlivé paddocky a že si máme vybrat dle chuti. Ve světle auta jsme viděli dvě řady vykolíkovaných ploch a protože jednu řadu už obsadili Holanďané, zakotvili jsme v protější řadě, abychom měli o konkurenci dobrý přehled. Postavili jsme stan, zjistili, že do tohoto zařízení určeného pro tři lidi se nás pět nevejde a tak chlapská část expedice odchází do auta a dámy se ukládají do stanu. Nastává noc…

12. dubna 2002

Helena měla naplánováno hned ráno vyrazit na trasu, aby si trochu obhlédla, kudy a jak se pojede. Ovšem člověk míní, pořadatel mění. Po několikeré intervenci jsme sice dostali mapu, ale pouze v černobílém, dost špatně čitelném provedení. Barevné s jasně vyznačenou trasou prý budou odpoledne ve dvě. Helena se snažila být vstřícná a tak zareagovala, že to nevadí, že pojede po značkách a už běžela pro kolo, aby to všechno stihla do čtvrté hodiny odpolední, kdy měly začít veterinární vstupní kontroly. Pan Grube – organizátor – jen polknul a odpověděl, že nemá po čem jet, protože trasa se bude značit odpoledne od jedné. Helena jen rozhodila ruce a v klidu jsme odešli na snídani (mimochodem výbornou), u níž jsme se domlouvali, co tedy vlastně podnikneme. Konečné rozhodnutí bylo, že prostě vzdáme seznamování se s trasou a že Helena jen pojede s Korynou na chvilku ven protáhnout nohy…

Mezičas jsme věnovali zabydlováním se v paddocku a seznamováním se s bezprostředním okolím místa startu a cíle a s organizací vetgate. Jak se rozednilo, zjistili jsme, že paddocků tam nejsou jen dvě řady, ale že je jich trochu víc. Celý více jak hektarový pozemek byl rozkouskován a já si jen v duchu pomyslel, že je to trochu megalomanské. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se vrátil ze stáje od Koryny, a viděl,že už je plná čtvrtina obsazená a auta stále přibývají.

Blížilo se poledne a to byl čas, kdy měl přijet zbytek našeho týmu, mimo jiné i Marina Slívová se svou drahou polovičkou Petrem. Dojeli téměř na vteřinu přesně a mně začalo odpoledne plné činnosti. Od dvou hodin se vyřizovaly formality a bylo možné dostat oficiální barevné mapy a ve čtyři hodiny začínaly vstupní veterinární kontroly. Pobral jsem v kanceláři, co jsem pobrat měl, zaplatil, co bylo k zaplacení, a zorganizoval taktickou poradu s týmem, abychom si určili a obhlídli místa pro chlazení. Trasa vedla z velké části chráněnou oblastí, ale přesto se nám podařilo najít alespoň v prvním, 60-tikilometrovém, okruhu dostatek míst, která jsme byli schopni pokrýt. Druhé kolo, 30-tikilometrové, bylo sice horší a Helena bude donucena skoro 15 km jet bez zajištění, ale podařilo se nám najít alespoň dost míst před cílem. Projeli jsme si celou trasu, určili, která skupinka bude kde stát a po návratu se dozvěděli, že Koryna prošla veterinární kontrolou bez problémů, jen u pohybového systému si veterináři napsali drobnou poznámku, že se jim zdá, že kůň má mírnou nepravidelnost chodu u pravé přední. Jsme tedy o další krůček blíž úspěchu…

Večerní schůzka jezdců od 19. hodiny se odbývala ve velice přátelském duchu a jak hlavní rozhodčí, kterou byla Julitte Mallison, tak hlavní organizátor, pan Wolfgang Grube, několikrát zmínili i naši ekipu. Cítil jsem, že ať už dopadneme jakkoliv – a jak jsem pochopil z různých narážek, považovali nás spíš za outsidery – váží si dost naší přítomnosti a zcela nepokrytě dávali najevo určité překvapení, že i v Čechách se jezdí endurance.

13. dubna 2002 – Den "D"

A je to tu! Vstáváme za tmy a přesně podle večer přijatého rozhodnutí odjíždí skupinka lidí do stáje za Korynou (asi tři kilometry), aby ji nakrmili, vyčistili a aby jí vysvětlili, že nemusí vyhrát, že stačí jen dobře projet. Nervozita stoupá a já si pomalu, ale jistě začínám kousat nehty – ovšem jen tehdy, když mě nikdo nevidí. Helena pořád tvrdí - a já jí to neustále opakuji – že se nechystá cpát někam dopředu, že chce jen dobře absolvovat. Zoubky se prý budou ukazovat až příště… Jenže podobné věty Helena pronášela i před českým mistrovstvím…!

Start je určen na 8. hodinu ranní. Když ještě v půl osmé Koryna není na místě, má nervozita se stupňuje nad únosný stupeň. Jediné štěstí je, že těsně před rozhodnutím, že začnu někoho škrtit, se objeví krmící četa i Koryna. Vypadá to, že start stihneme. Pohledem přejíždím po soupeřících koních a snažím se odhadnout, kdo bude nejvíc nepříjemný, a tipuji favorita. Faktem je, že být tam bookmaker, prodělal bych kalhoty.

První "chladící" parta vyrazila na trasu, aby se stačila připravit, než k nim Helena s Korynou dojede, ale to už se blíží osmá hodina a před startem se hromadí 19 koní, kteří chtějí vyhrát. Znovu opakuji Heleně, aby jela tak, aby absolvovala – prostě kážu jak Hus v kapli Betlémské. Koně vyběhnou a já si spokojeně mlasknu – ta naše šampiónka věru nevypadá špatně. Jen škoda toho výpadku v tréninku…

Druhá skupinka chladícího týmu vyráží na určený bod a já, ačkoliv mám času víc než dost, naháním zbytek lidí do svého auta a řítím se na veterinární kontrolu na 28. kilometru. Jako bych tím něco mohl urychlit! Přes původní varování, že k této veterinární kontrole se musí jít pořádný kus pěšky, daří se mi zajet až k téměř k vetgate. Beru foťák a běžím okouknout, jak to tady vlastně běží. Na kontrole jsou už totiž jezdci ze stodvacítky. S organizační šéfkou si ještě jednou upřesňuji, jak máme postupovat, až Helena přijede, abych se náhodou nedopustil nějaké hloupé chyby. Když je mi vše úplně jasné, stoupnu si na příjezdovou cestu a čekám z jedné strany členy týmu a z druhé Helenu s Korynou. Naštěstí pomocníci jsou tu dřív, takže se zase trochu uklidňuji. Zprávy z trati jsou takové, že Koryna je druhá a spokojeně si to dupe hned za prvním. Typická Helena, pomyslím si, zase spoustu řečí o tom, že se jede jen tak projet a vyzkoušet, jak se to dělá, a už se cpe dopředu. Jen aby to nepřehnala.

Na dojezdové rovince se objevují první devadesátkaři. Ve veterině jich je už pět a já opět znervozňuji. Že by se něco stalo? Kde, sakra, je? Přijela jako třináctá, já nasazuji masku absolutního klidu a běžím pro vstupní lístek. Koryna vypadá velice dobře, tak si odpustím rýpavé připomínky na téma honění koně. Všechno šlape jako na drátku a kobyla je schopná v podstatě bez zastavení nastoupit na kontrolu. Od projetí cílem do vstupu do kontroly uběhly 2 minuty a 44 vteřin a naše dvojice v pohodě prochází. Žádné problémy s trávením, žádná dehydratace, žádné kulhání, tepy 56… Následuje půlhodinky oddechu a já teprve teď začínám vnímat, jak je příjemné počasí. Vlhkost vzduchu snad 150 % a do toho ještě slabě mrholí a k tomu ke všemu je dost zima. Ještě štěstí, že tahle oblast je písčitá, jinak bychom se už topili v bahně. Takhle se všechna voda ihned vsákne a na povrchu zůstane jen mokrá tráva.

Po půlhodině oddechu Helena s Korynou vyráží na další úsek soutěže a těsně za ní i obě skupiny servisu. Jsou fantastičtí a bez ohledu na počasí a nepohodlí, které tohle stále ježdění nabízí, dělají všechno pro to, aby Koryna měla šanci být nejlepší. Jako oni, i já nasedám do auta a vracím se se svojí miniskupinkou do prostoru startu a cíle, kde je veterinární kontrola po 60 km. Obklopuje mě jakási vlna netečnosti a rezignace. Koryna jede dobře, není poslední a Helena je s jejím výkonem spokojená. Dokonce to vypadá, že má drahá polovička konečně přijala fakt, že je důležité projít, nikoliv zvítězit. Přes všechny ty problémy, které nás potkávaly, to vypadá, že konec bude podle mých představ…

Na 60 km už absolvovaly veterinární kontrolu první dvojice ze soutěže na 120 km, ale i jejich pole se dost roztáhlo. Nějak se to tu začíná všechno míchat a protože soutěžící nejsou na první pohled rozlišeni startovními čísly, dělá mi dost velký problém zjistit, jestli už dojel někdo z devadesátky. U cíle se daří zjistit, že ještě ne, tak si v klidu uvařím kafe a čekám. Hrozné chvíle. Vím sice, že mají ještě dost času, ale zároveň si pořád říkám, že už by tu přece měli být. Koušu si rty a nehty a nebýt toho, že ze mne začala tahat rozumy manželka jednoho ze startujících, asi bych se ohryzal až na kost. Příjemně si povídáme a já se dozvídám, jak Helenin soupeř jede na koni zvláště dovezeném z Ameriky a jak zrovna příští týden jedou pro další koně do arabských emirátů. Odvozuji si, že by to mohl být ten první a jsem zvědav, jak takový endurance specialista vlastně vypadá. Stojíme s tou milou dámou u cíle, oba v ruce deku a čekáme. První soutěžící z devadesátky už jsou v cíli, teď přijíždí pátý, za ním hned šestý a sedmý a my stále stojíme a čekáme. Najednou v dáli vidím dvě skupiny. Ta první je dost nezajímavá, je to tam samý šiml, ale v druhé jsem, myslím, zahlédl něco, co vypadá jako má manželka. Jak se obě skupiny blíží, nabývám přesvědčení, že se nemýlím, a po očku sleduji svou spolučekající, co dělá ona. Sice taky zaostřila, ale nevypadá to, že by se nějak chystala. Ale to už jsou koně tady, Koryna projela cílem jako čtrnáctá. Ptám se Heleny jak to vidí a odpovědí je mi, že asi dobře. Zase ta nejistota. Deka na koně, sedlo z koně, změřit, chvilka napětí a do ticha se ozve: "Jdeme na kontrolu!" Čas od projetí cílem 1 minuta 58 vteřin! Trošku zapochybuji, zda to Helena nepřehání, ale Koryna vypadá opravdu dobře, tak mlčím. Bere si nás veterinářka, chvilku nevěřícně kouká na časy, ale pak se pustí do vyšetřování. Při poslechu střevních pochodů se trochu zarazí a znovu si poslechne. Pak nadiktuje zapisovatelce B. Trochu se zamračím a veterinářka si toho asi všimla, takže se usměje a povídá: "Hladová, ale dobrá…" A jsme u klusové zkoušky. Stojíme s veterinářkou vedle sebe a koukáme, jak se Koryna nechá táhnout smykem.

"Kulhá…", řekne veterinářka, "…vlastně… ne….. tedy….. ehm…… no trochu…… Jděte ještě jednou!"

Polívá mě studený pot. Nejsem schopen ani tvrdit, že nekulhá, ani potvrdit, že kulhá. Nevím! Chvilku ano, chvilku ne. Vypadá to, jako by spíš občas škobrtla. Koutkem oka vidím, že veterinářka obrací kartu a kouká do záznamů ze vstupní kontroly. Pak obrací kartu nazpátek, rychle píše do rubriky "chod" B a doprovází to slovy: "OK!" Jsme v poslední části……!

Čeká nás 40 minut čekání na start do poslední části soutěže a já se snažím tuhle chvilku využít ke zjištění, jak jsme na tom s pořadím. Po marném nenápadném nahlížení do záznamů veterinářů a rozhodčích to vzdávám a oddávám se osudu. Objevuje se fakt, že tam-tamy duní a sem tam se ke mně někdo přitočí a jen tak mimochodem se mě ptá, co že je ta Koryna za koně. V duchu se dmu pýchou, ale nahlas jen skromně odpovídám, že je to jen takový obyčejný český teplokrevník…

A už je to tady. Helena sedlá a já si opět neodpustím kázání na téma, že nejede zvítězit. Stačí, když si udrží dosavadní pozici. To ovšem netuším to, co se dozvídám až u startu. Helena s Korynou vyjíždí na trať jako pátá. To není špatné, pomyslím si a vyháním lidi z týmu na předem domluvené body. Máme rozestavěno tak, že chladíme na prvních asi osmi kilometrech, pak máme asi patnáctikilometrové území nikoho, kde si musí Helena poradit sama, a na konci v podstatě neexistuje delší pauza, kde by Helena neměla po ruce vodu. Nechávám si u cíle jenom své dcery a zbytek se rozjíždí. Už si zase koušu rty. Prožívám hotové peklo. Skoro dvě hodiny čekám, než se dozvím něco bližšího. Přijíždí první skupina týmu, ale protože byli příliš blízko cíle, jen se na dálku ptám, jak to vypadá. Petr na mne zařve, že dobře a já si v duchu pomyslím, že to zase není až tak podrobná zpráva o stavu skutečností. Stojím už zase s dekou u cíle. Kolem mě probíhá několik koní, ale já vůbec nemám ponětí o tom, zda už to jsou devadesátkaři nebo zda jsou to stadvacítkaři. Je to pěkně promotané a já se věnuji tomu, jak v tomhle zmatku příště získat větší přehled. Snad jedině tak, že si sám označím všechny koně ze stejné soutěže… Čekám a zdá se mi to dlouhé. Prší, kolem mě probíhají koně, někteří s potleskem. Sem tam zachytnu nějaké to slovo z rozhovorů kolem a nabývám přesvědčení, že tohle všechno bylo ze soutěže na 120 km. A najednou to vidím. Asi 600 metrů před cílem (prostě kam oko dohlédne) se objeví človíček a za ním kůň. Vypadají, že jsou na procházce. Kůň si občas utrhne trochu trávy a zase jde dál. Bleskově vyhodnocuji situaci a začínám mít jasno – je to Helena s Korynou. Němci ani Holanďané tento styl přiblížení se k cíli neznají. Asi je na mně vidět, že mám radost, protože Juliette Mallison na mne z druhé strany cíle volá:

"Nevíte, kdo to je?"

"To je moje žena", odpovídám a tvářím se, jako by se nic nedělo.

"Máte nějaký problém?" ptá se opět Mallison, tváří se starostlivě, míří ke mně a vysvětluje, "že jde pěšky…!?

"Ale ne", směju se, "to je prostě Helenin styl!"

"Zajímavé…" povídá Mallison a vrací se pod deštník. Tam si chvilku šuškají s ostatními rozhodčími a personálem a pak se začnou smát. Helena jde směrem k cíli a zpod deštníku se ozve, že je třetí, ale že cílem musí projet v sedle. Odpovídám, že to víme a že Helena jistě nezapomene. A opravdu – právě teď se dvojice zastavuje a Helena se šplhá do sedla. Juliette Mallison už je zase u mne a řekl bych, že sleduje Korynu i Helenu docela se zájmem… Koryna projíždí cílem a dokonce se ozve nesmělé zatleskání.

I přesto, že Koryna nevypadá špatně, vidím na Heleně, že něco není v pořádku. Hážu na Korynu pláštěnku a pomalu přecházíme k místu chlazení a ošetřování. Tam se dozvídám, že je sice všechno v pořádku, ale že nějak nechtějí klesat tepy. Máme 84…. A před námi jenom dvacet minut. Po prvním dávkách vody klesáme na 64, ale na tomhle čísle se zasekneme a dobrých pět minut se nic neděje. Necháváme kobylu v klidu se napást a najednou jako skokem klesá tep na 60. To je příznivá zpráva, ale my potřebujeme 56. Máme posledních pět minut. Zkoušíme ještě trochu zachladit, tep sice klesne na 56, ale vzápětí se zase vyhoupne na 60. Marína nás neustále uklidňuje, že kobyla žere a že je tudíž pochopitelné, že má vyšší tep…. Blíží se poslední minuta a já rozhoduji, že jdeme do kontroly. Zbývá minuta a třináct vteřin do konce limitu….

Celý tým stojí u vetgate a díky zeleným trikům se znakem JS Likoli vytváří nepřehlédnutelnou skupinu. Všichni jsou napjatí a já v duchu vzpomínám na zapomenutá slova modlitby. Belgický veterinář přikládá fonendoskop ke koni a já nedýchám. Zdá se mi, jako by se Koryny ani nedotknul a už se chystá říci číslo. Maličko se zarazí a pak slyším rajskou hudbu – 56…… Přes rameno zapisovatelky nakukuji a vidím, že postupně dle pokynů doktora vyplňuje kolonky – A, 1, A, 1, A, A…. Všechno v pořádku. Zbývá klusová zkouška.

Snad jsem to přivolal tím, že už jsem viděl Helenu na stupních vítězů. Ze zasnění mě vytrhává až pohled na klusající Korynu. Ona kulhá…! A to samé vidí i veterinář – otočí se ke mně a sdělí mi tuhle smutnou pravdu, i přesto, že to vidím na vlastní oči. Kulhá na pravou nohu. Všechno se ve mně vzbouří a říkám si, že tohle přece nejde. Nacházím v sobě odvahu protestovat a bránit se. Následuje výměna názorů, kterou ukončuje šéfka veterinářů jasným verdiktem. Je ochotna se s námi na toto téma bavit, ale to nic nemění na tom, že je eliminována. Z vetgate se mi nechce, ale nic naplat, musíme.

V našem táboře panuje pohřební nálada i přesto, že se snažíme to zlehčovat. Koryna jde do stáje a před námi je nic. Mám chuť se vším praštit, naložit kobylu a vyrazit k domovu. Skutečnost, že snaha Koryny i naše nepadla na úrodnou půdu a představa další chladné noci mi vzala všechnu sílu. Nakonec jsme se ale dohodli, že odjedeme se vztyčenou hlavou a šli jsme na společenský večer. Bylo to fajn a myslím, že se nám podařilo přežít to nejhorší. Navíc jsem využil této příležitosti, abych si popovídal s hlavní veterinářkou (nakonec se z ní vyklubala docela příjemná ženská), Juliette Mallison i s hlavním organizátorem, a abych při tom popovídání zjistil, že oni to neberou tak tragicky, jako my. Juliette Mallison mi dokonce řekla, že byla naším výkonem mile překvapená, a pan Wolfgang Grube se nechal slyšet, že bude rád, když příští rok přijedeme znovu.

… a nakonec

Cesta domů byla zcela nezajímavá proti tomu, co se událo předchozí den.

Nevím, jestli se dá říct zda jsme uspěli či neuspěli. Vím, že pro nás účast na závodech v Německu má mimořádnou hodnotu zjištěním, že máme na to, abychom Němce nebo Holanďany porazili. A při troše toho štěstí můžeme i stát na místě nejvyšším….!

Epilog

Týden po závodě v německém Großmooru jsme navštívili veterinární kliniku v Brně. Doktor Žert označil náš problém za prkotinu, která je snadno léčitelná. Takže – příště snad lepší zprávy!!!!……