Původně publikováno v Topline Ink Magazine ©2008

Výcviková škála byla v Německu zavedená skoro před sto lety. Nazývá se „Skala der Ausbildung" a poprvé ji ve známém Heeresdienstvorschrift (armádní výcvikový manuál) z roku 1912 (HVD 12) formuloval generál von Redwitz a plukovník Hans von Heydebreckem. Heydebreck a poslední ředitel armádní jezdecké školy v Hannoveru, plukovník Felix Bürkner, měli na starost poslední dvě vydání HDV (myslím, že vyšly v letech 1927 a 1935). V těchto posledních verzích byla výcviková škála „svatořečená". Po druhé světové válce vydala Německá jezdecká federace „Richtlinien für Reiten und Fahren" (směrnice jezdectví a vozatajství, v češtině vyšly pod názvem Učebnice jezdectví a vozatajství), které vycházely z HDV a převzaly z nich i výcvikovou škálu.

Během posledních asi deseti let se výcviková škála neboli výcviková pyramida či stupnice dostala i do USA a stala se tam velmi populární. Většina čtenářů ji zná, ale nedokázali by její body vyjmenovat nazpaměť.

Skládá se ze šesti základních prvků, obvykle v tomto pořadí:

rytmus/tempo (angl. rhythm,tempo/ něm. Takt)

uvolnění (relaxation/ Losgelassenheit)

přilnutí (rein contact /Anlehnung)

kmih (impulsion/Schwung)

narovnání (straightness/Geraderichtung)

shromáždění (collection/Versammlung).

Všech těchto šest prvků představuje jednotlivé kategorie gymnastického výcviku koně.

Protože už o výcvikové škále bylo v poslední době napsáno několik článků a já k nim nechci přidávat další detailní popisy jejich základních šesti komponent, raději bych představil několik myšlenek, o kterých se, myslím, ještě nediskutovalo.

Pořadí, v jakém jsou jednotlivé body výcvikové škály vyjmenované, nelze rigidně dodržovat u všech koní a ve všech situacích.

Jednou z důležitých věcí, o které bych chtěl psát, je to, že výcvikovou škálu nelze brát jako kuchařku. Pořadí, v jakém jsou jednotlivé body vyjmenované, nelze rigidně dodržovat u všech koní a ve všech situacích. Realita je příliš komplexní, než aby mohla být dělená na jednotlivé úseky, které by se daly sestavit do jednoduchého jednodimenzionálního řádu. Neustále se opakující diskuse, zda je třeba začít s uvolněním nebo rytmem a podobné, nejsou příliš produktivní, protože na ně není jednoduchá odpověď, která by fungovala u všech koní v jakoukoli dobu. Všechny položky na tomto seznamu jsou úzce propojené. Navzájem se ovlivňují mnoha komplexními způsoby a v celém tomto kontextu hrají velkou roli právě potřeby konkrétního koně.

Uvolnění...

Psychická a fyzická rovnováha zase vedou k uvolnění.

V případě velmi nervózního koně by se mohlo zdát logické nejdříve zajistit uvolnění, protože ustrašený, nervózní kůň se nemůže nic naučit. Ale - jak chcete „pracovat na uvolnění"? Velmi účinný způsob, jak uklidnit ustrašeného koně, je nahradit to, že se něčeho bojí, tím, že ho něco zaujme. Začne se ježděním přesných jízdárenských figur ve stálém tempu. Je to něco velmi jednoduchého, co koně nezastraší, ale vyžaduje to plnou pozornost obou, koně i jezdce. Ježdění kruhů, které jsou skutečně kulaté, rovných linií, které jsou skutečně rovné, donutí koně i jezdce soustředit se na to, co nyní dělají. Kdykoli kůň opustí stopu pohybu nebo změní tempo, je to příležitost pro jezdce s ním promluvit a opravit ho, což roztoulanou mysl koně přivede zpět k jeho práci. Toto soustředění jezdce a samotná práce vede k psychické rovnováze, a společně s přesností jízdárenských figur a stálostí tempa pak vede i k fyzické rovnováze. Psychická a fyzická rovnováha zase vedou k uvolnění.

A co dělat, když je kůň velmi flegmatický a líný? Usnul by, kdyby byl ještě uvolněnější. Tento typ koní je třeba nejdříve probudit. Musíte nejdříve trochu „roztočit jejich motor", což je trochu znervózní na krátkou dobu, než zjistí, že se nic zlého neděje, ale že musí dávat pozor na jezdce a upřímně se začít zajímat o to, co se po nich požaduje. Potom lze nastolit lepší druh uvolněnosti.

Přilnutí...

Jiným příkladem je přilnutí. Obvyklým problémem je to, že kůň si lehá do jedné otěže, odmítá se ohnout na stranu, na které je přilnutí silnější. Přestože se problém projevuje v přilnutí, není přilnutí skutečnou příčinou, tj. nelze ho vyřešit pomůckami otěží, nebo „prací na přilnutí". Problém je způsobem křivostí, která vede k nerovnováze. Pokud je kůň dutý vpravo/tuhý vlevo, bude padat na levou plec a do levé otěže a bude obtížnější ho ohnout doleva. Tuto situaci nelze napravit opakovaným ohýbáním koně levou otěží bez toho, že by se působilo přímo na primární příčinu. Nejdříve musí jezdec vyřešit pravolevou nerovnováhu tím, že srovná záď a plece koně korektně před sebe. Potom může přenést nadbytečnou váhu z levé strany koně na pravou stranu, takže obě strany budou zatížené stejnoměrně. Jako korekce je někdy dobré zatížit pravou stranu více než levou, což potom umožní koni ohnout se doleva a teprve tehdy má smysl použít levou otěž k ohnutí a natažení krku na levou stranu. Jinými slovy, to, co se zdálo být „problémem v přilnutí", je ve skutečnosti problémem narovnání a rovnováhy. Pouhou změnou přilnutí se tento problém nikdy nevyřeší. Pouze korekcí primární křivosti a nerovnováhy lze dojít ke zlepšení přilnutí. Jinými slovy, někdy je třeba zajistit narovnání ještě před přilnutím.

Na druhé straně nemůže jezdec koně narovnat bez přilnutí. Z tohoto pohledu musí kůň vkročit do rukou jezdce, i když nedokonale, než může jezdec přemístit plece koně jakkoli přesně před jeho záď. Do jisté míry je zde vzájemná závislost. V diskusi o výcvikové škále proto musíme upřesnit, zda mluvíme o přilnutí nebo narovnání v jejich nejprimitivnější podobě nebo v sofistikovanějším smyslu slova. Například přilnutí v tom nejzákladnějším slova smyslu se nastolí co nejdříve, i u mladého koně, aby bylo možné vytvořit kruh pomůcek. Je potřebné pro regulaci tempa a uspořádání zádě a plecí. Pokud kůň nejde za udidlem a jezdec nezíská posun zadních nohou do svých rukou, nemůže přesměrovat energii a nemůže koni pomoct najít si rovnováhu. Kůň zůstane napjatý a na předku. Pokud mluvíme o přilnutí v mnohem sofistikovanějším smyslu, pak kvalita přilnutí informuje jezdce o tom, jak poddajný, jak vybalancovaný a jak shromážděný je jeho kůň.

Dalším dobrým příkladem by byl kůň, který si lehá do otěží, protože je předku. Problém se i zde manifestuje jako záležitost přilnutí. Samotná manipulace s otěžemi ho však nezlepší. Ve skutečnosti se jedná o to, že zadní nohy nenesou dostatek váhy. Ve většině případů jsou příliš za tělem, záď se tlačí nahoru, nohy jsou natažené a tuhé v natažené pozici. Přilnutí bude lehčí, jakmile se zadní nohy začnou ohýbat ve svých horních kloubech a vezmou na sebe větší zatížení. Mohou se ohýbat pouze tehdy, když aktivně došlapují pod tělo. Mohou aktivně došlapovat, pokud sed jezdce umožní hřbetu koně volně se zvedat a klesat a ruce jezdce umožní zadním nohám došlapovat pod tělo. Toto ohýbání zadních nohou je synonymem pro shromáždění, což znamená, že v tomto případě, který je poměrně častý, musíte nejdříve zlepšit shromáždění, než můžete získat uspokojivé přilnutí.

Kmih...

Kmih je ve výcvikové škále před narovnáním a shromážděním. Na druhou stranu lze kmih rozvinout pouze tehdy, když je kůň rovný, vybalancovaný a s poddajným tělem, protože všechny klouby se musí natahovat a stlačovat s mnohem větší energií. Ztuhlost zabíjí kmih. Nerovnováha vždy vede ke ztuhlosti. Křivost je pravo/levá nerovnováha a způsobuje, že kůň padá na plec na tuhé straně. Není proto kmihu bez narovnání. Aby se klouby natahovaly mnohem aktivněji, musí být nejdříve stlačené. Čím více jsou stlačené, tím „dychtivěji" se vrátí zpět do uvolněnější pozice. To je důvod, proč se prodloužený klus stane energičtějším, když bude kůň předtím shromážděný. Ani u lidí tomu není jinak. Můžete skočit výš a dál, pokud před skokem ohnete klouby. Pokud budou vaše nohy ztuhlé a neohnuté, nebudete schopen skočit velmi vysoko nebo velmi daleko. Proto je pro rozvoj lepšího kmihu potřebná jistá míra shromáždění. Na druhou stranu pružný, kmihuplný odraz pomůže v každém kroku ještě více ohnout klouby zadních nohou, což povede k většímu shromáždění. Není shromáždění bez kmihu. Ale ani není skutečného kmihu bez jistého stupně shromáždění.

Už na základní úrovni od samého začátku, musí být u koně posun a touha jít dopředu - jako semínko, z něhož roste kmih a které musí jezdec kultivovat. Jinak by kůň nepřišel na přilnutí, nemohl by vyvinout sebenesení a jezdec by ho nemohl narovnat. Ale skutečný kmih je něco mnohem sofistikovanějšího, protože vzniká jako výsledek rovnováhy, poddajnosti a určitého stupně shromáždění.

To je důvod, proč by bylo lepší přijmout jiný německý termín „Beurteilungsskala" - „škála hodnocení", místo „výcviková škála", protože se také používá při hodnocení výcviku koně, ať už během tréninkové hodiny nebo na drezurních závodech. Pomáhá určit, co ve výcviku ještě chybí, a přitom v průběhu praktického výcviku nevyžaduje přesné pořadí jednotlivých bodů.

Rovnováha, poddajnost...

Je s podivem, že tvůrci „výcvikové škály" do ní nezahrnuli některé klíčové koncepty, které staří mistři považovali ve výcviku jezdeckého koně za nejdůležitější, a to rovnováhu a poddajnost. Louis Seeger uvádí na první straně své knihy z roku 1844 „Systém der Reitkunst" (systém jezdeckého umění): „Všechny knihy, které pojednávají o výcviku koně pod sedlem, mluví o nastolení rovnováhy koně jako o hlavním cíli drezury. Je známo, že kůň se může pohybovat s největší lehkostí, spolehlivostí, silou a vytrvalostí pouze tehdy, když je v rovnováze." Téměř o polovinu století dříve to shrnul Ludwig Hünersdorf (1800): „Pracujeme se dvěma hlavními principy, na nichž spočívá celý systém jezdeckého umění, tedy pohyby a pravidla. Je to rovnováha a pružnost. Z rovnováhy vychází pohyblivost a lehkost a z pružnosti se rozvíjí obratnost, poddajnost a s ní i poslušnost."

Oba autoři věděli, že rovnoměrné rozložení váhy mezi nohama koně a schopnost přesouvat hmotnost těla rychle a neviditelně z jedné nohy na druhou jsou nepostradatelným předpokladem lehkosti, jistoty v došlapování, manévrovatelnosti, zdravé síly a vytrvalosti. Vybalancovaný kůň se podobá velké kouli, kterou lze kdykoli kutálet do všech směrů. Také uschovává energii, protože nedochází ke ztrátě energie třením uvnitř jeho těla. A nakonec poddajný kůň v rovnováze absorbuje dopady končetin na zem všemi klouby v těle, zatímco u tuhého koně v nerovnováze bude pro jeho nohy s každým krokem země tvrdá. Proto je na vybalancovaném koni pohodlné sedět a zůstane zdravý, zatímco kůň nevybalancovaný je nepohodlný k ježdění a spíš začne kulhat následkem nadměrného opotřebování.

Pružnost, kterou Hünersdorf zmiňuje, je obsažená i v termínu Losgelassenheit, ale jde ještě dále. Ve skutečnosti odpovídá schopnosti otevírat a zavírat klouby v maximálním rozsahu pohybu a rovnoměrně se ohýbat na obě strany. Gustav Steinbrecht uspořádal své „Gymnázium koně" do kapitol, které pojednávají o schopnostech koně ohnout krk a týl, hřbet a zadní nohy, protože pružnost neboli schopnost ohýbat klouby má velký vliv na jezditelnost koně.

Já bych byl rád, aby ve výcvikové škále bylo zahrnuté soustředění, rovnováha a poddajnost. Jezdci, trenéři i rozhodčí je tak často zanedbávají. Soustředění, oboustranná pozornost koně a jezdce, je prvním předpokladem úspěšného ježdění a trénování. Bez ní neexistuje smysluplná konverzace mezi koněm a jezdcem a bez dialogu nemůže být výcvik kvalitní. Rovnováha vzniká jako výsledek stálého tempa, kterým kůň projíždí jízdárenské figury s korektním uspořádáním své zádě a plecí. Rovnoměrné rozložení váhy na všechny čtyři nohy umožňuje koni se uvolnit a zbavit se negativního svalového napětí. Výsledkem je to, že jezdec je schopen detekovat, který sval je ztuhlý následkem nedostatku používání nebo následkem vrozeného napětí. Ohýbací cviky pak mohou tyto ztuhlé svaly protáhnout, aby se zlepšila poddajnost koně. Přilnutí bude lehké, stálé a rovnoměrné, pokud bude kůň v rovnováze a poddajný. Kmih a shromáždění jsou sofistikovanějšími body škály, které se časem budou na těchto základech vyvíjet.

Kdyby rovnováha hrála větší roli v tréninku i při posuzování soutěží, asi bychom neviděli tolik koní chodících po předku s vysokou zádí, nízkým krkem a nosem za kolmicí.

Kdyby rovnováha hrála větší roli v tréninku i při posuzování soutěží, asi bychom neviděli tolik koní chodících po předku s vysokou zádí, nízkým krkem a nosem za kolmicí. Kdyby poddajnost celého těla byla prioritou, více koní by bylo schopno provádět řady obratů a stranových pohybů, které vyžadují rychlé přesouvání váhy z jedné strany těla na druhou, a koně by celkově zůstávali zdravější.

Je třeba si pamatovat, že výcviková škála nereprezentuje fixní pořadí, které je nutné dogmaticky dodržovat s každým koněm. Protože zde není nic jednoduše lineárního, neexistuje jednosměrný vztah mezi jednotlivými body v seznamu, ale je to spíš komplexní, mnohostranná vzájemná souvislost mezi nimi. Pořadí, v němž jsou uvedené, je flexibilní, ale ne náhodné. Je diktováno momentálními potřebami koně.
Dalším důležitým faktem je to, že rovnováha a poddajnost by skutečně měly být začleněné do výcvikové škály, protože to jsou nepostradatelné předpoklady, které vedou k uvolněnosti, dobrému přilnutí, kmihu a shromáždění.