Děkuji všem čtenářům EQCH za šíření článku Dá se u koní předejít tragédii? Přesto, že si koňaři často názorově „vjedou do vlasů", co se týče stylu ježdění, sympatiím k jednotlivým jezdcům, přístupu k výcviku atd., v tomto případě jsem nabyla dojmu, že táhneme za jeden provaz :)

U prvního článku jsem zaznamenala jeden komentář na sociální síti, který mě navedl na dnešní článek. Čtenářka u sdílení přidala poznámku: „Sice je to pravda, ale všechno se předvídat nedá". Má naprostou pravdu. Přesto se lze na základě předchozích dlouholetých zkušeností propracovat na poměrně vysokou míru předvídatelnosti.

Ráda bych podrobněji navázala na konkrétní situace a rizika a podělila se o své zkušenosti z mnoha let u koní, protože se domnívám, že i z cizích chyb a zkušeností se člověk může poučit. Opět tedy uvedu příběhy ze života a reálné situace, na kterých si asi nejlépe ukážeme možnost eliminace krizových situací. Samozřejmě se pokusím dodat i pár rad, jak tato rizika minimalizovat či jim předcházet. Vím, že si na spoustu věcí člověk musí přijít sám. Ale povědomí a návody od těch, kteří si tím procházejí dlouhé roky, určitě neuškodí a třeba jedna jediná věc vám zůstane v hlavě a vyplave napovrch ve správný okamžik. Předpokládám, že se nedozvíte nic nového, ale vidět to napsané černé na bílém a trochu seřazeně, může pomoci.

Většina dlouholetých jezdců vnímá okolí ve větším zorném poli než běžný smrtelník. Snaží se podvědomě přizpůsobit zornému úhlu koně. Mnohem častěji se otáčí za sebe, aby překryli co největší prostor a zaznamenali případné nebezpečí, které by mohlo vést k poplašení koně.

Někdy to zajde už tak daleko, že se chováme trochu - jak to říct slušně - jako magoři.

Jela jsem v autě, když jsem zpozorovala, že na vystaveném letadle u silnice (cca 5 metrů nad zemí) dva pánové pracují na jeho přelakování. Moje reakce? Zapískala jsem si na auto, aby se mi nesplašilo, protože se to hýbalo, bylo to vysoko a bylo to neobvyklé... Nebo vyběhl proti mně a mému na vodítku vedenému psovi jiný rozjívený padesátikilový pes. Ihned následovala poměrně výrazná zádrž, asi aby mě ta moje 17kilová fenka neodvezla do silnice... Naštěstí i můj pes rozumí signálům přes růžovou otěž zvanou vodítko. Vedla jsem se s přítelem za ruku, za námi vyjelo auto a já ho stáhla se slovy „hoodnej". Už nebudu rozebírat, že si dávám pozor, abych nezopakovala v kuchyni u linky moje automatické „ustup" - nesetkalo se to zcela s pochopením.

Nebo chudinka starší dáma, která šla v úzkém prostoru velmi pomalu přede mnou a já pospíchala. Tak jsem na ni automaticky zamlaskala, aby přidala. Když mi to došlo, začala jsem se neřízeně smát. Paní se lekla až toho smíchu a uhnula... Prostě blázen :-) Trenér, který při procházce na náměstí (samozřejmě bez koně) zvolal „hou hou", protože kolem něj prolétl igelitový pytlík. A o tom přesně mluvím. Některé věci děláme už natolik automaticky, že nám „nejdou přes mozek". Jsou to reakce vypěstované opakováním a pokud následuje kladné vyřešení situace, ukládají se jako podmíněné reflexy.

Zkusím rozdělit situace na lépe a hůře předvídatelné, v kategorii nepředvídatelné půjde spíš o události, které už hraničí s obecným ohrožením a spadají tak do kolonky trestný čin. Vycházím samozřejmě z přirozeného chování koní, které může být výcvikem sice potlačeno, ale ve většině případů (naštěstí) nezmizí a paradoxně se vystupňuje právě v krizových okamžicích. Následující řádky se týkají situací, kdy jsme s koněm venku (na jízdárně či v terénu). Rizikům při ošetřování či vedení koní se budeme věnovat jindy.

Dovolila jsem si trochu seřadit situace dle jejich předvídatelnosti. Věřím, že se mnou nemusíte souhlasit, především předpokládám argument typu „ale jak to mám, sakra, vědět?". K této otázce snad jen tolik, že každý rok intenzivně strávený v přítomnosti těchto zvířat s instinkty lovné zvěře je velmi znát a učí nás sledovat svět jejich očima. Nezbytnou součástí je míra sebevzdělávání, v tomto případě hlavně v oblasti etologie. Ne vše se dá jen vypozorovat a mnohdy se k závěru dostaneme zbytečně bolavou cestou, ač by stačilo přečíst pár knih na toto téma či se nechat poučit od zkušených.

V následujících odstavcích tedy nebudu detailně popisovat, proč k určité reakci dochází (nebudu-li to považovat za obecně méně známé či extrémně důležité). Kůň se bojí toho, co nezná, nebo toho, co zná a má to spojeno s panikou.

Rizika předvídatelná

Všechny tyto situace zahrnují jednoho společného jmenovatele, což je vědomí, že se něco blíží ke mně či já k tomu. Zaznamenám to s předstihem a mám čas situaci vyhodnotit. Přes veškerou naši ostražitost je však zapotřebí uvolněného, pružného sedu, abychom svou ztuhlost nepřenášeli na koně a tím spíš nevyvolali nechtěnou nervozitu.

1. Rychle se pohybující objekty (z dálky viditelní běžci, cyklisté, motorky, auta, psi, lyžaři, sáňkaři, ...)
Pokud již z dálky zaznamenám cokoliv rychle se pohybujícího, lze předpokládat, že kůň může zareagovat. Je tedy potřeba sledovat i prostor za námi a i na procházce se věnovat plně situacím okolo nás! Obzvláště, jdeme-li ve dvojici či vícero koních, máme tendenci řešit naše události - prostě se vykecáváme a naprosto netušíme, co se děje kolem. Stejně jako za volantem, není úplně bezpečné psaní SMS (jsou i tací, kteří to dávají obouruč a na otěže už jim jedna končetina chybí).

2. Objekty v nezvyklé výšce (vidíme je včas: deštníky, děti v koruně stromu, lidé nad úrovní cesty, koroptev na střeše, kočka na plotě, vlajka, ...)
Sledujte prostor ve 3D rozlišení. Nejen vepředu a vzadu se odehrává život plný pohybu. Je potřeba sledovat i prostor nad námi, jdeme-li v lese, kolem domů či cestou, která má po krajích valy různé výšky. Taková kočka na plotě je vysloveně výzva, obzvlášť, když se prochází ladnou chůzí a seskočí těsně za vámi. Deštníky nebo děti na ramenou rodičů jsou už taky obvykle moc a hodně koní přinejmenším znejistí. Takže koukejte i nad sebe, nad úroveň svých hlav, ať vám něco neuteče.

3. Velké a výrazné objekty (náklaďáky, stany, reklamní bannery, popelnice, otevřený kufr od auta, ...)
Opět mluvím o věcech, které vidíme relativně zdálky. Ovšem, u těchto velkých a výrazných předmětů se obvykle reakce dostaví mnohem dřív, než se dostaneme do jejich blízkosti. Jednou mi klisna zastavila cca 300 metrů od nákladního auta s otevřenou zadní rampou. Těch 300 metrů jsem šla dost dlouho. Obcházení takové věci bylo spíš o hypnóze, ale povedlo se :-) Je potřeba si uvědomit, že i když nám připadá auto s otevřeným či zavřeným kufrem v podstatě stejné, kůň vidí velikou změnu. On nechápe funkci kufru a pokud jste ho s tím předtím důkladně neseznámili, neví, že může být otevřený i zavřený.

Obzvlášť, jsou-li tyto předměty na známých místech, dokážou vzbudit velikou reakci. Máte-li možnost nebo nevěříte svým zkušenostem a dovednostem či svému koni, vyhněte se zdálky či zvolte jinou cestu. Nemáte-li tu možnost a kůň odmítá jít vpřed a vy situaci nezvládáte, je na čase někoho zavolat na pomoc a nevytočit koně do červených otáček. Proto je lepší se do takových výletů pouštět, až když zkušeností máte na rozdávání. Pokud nemáte, je lepší mít někoho takového s sebou. Byť jen pěšky bez koně. To ostatně platí u všech bodů a všech kategorií z tohoto článku.

4. Zvuky, které vydáváme my (smrkání na koni, hvízdání z koně, okřikování psů z koně)
Zde jsem schválně zařadila jen zvuky, které vydáváme my. Ty ostatní už najdete v kategorii špatně předvídatelných. Osobně jsem si jednou takhle pěkně naběhla, když jsem svou zpocenou koženou rukavicí chtěla pochválit zpoceného šikovného koně mírným poplácáním po pleci... Vydalo to tak ostrý a nečekaný zvuk, že jsem chudáka vyděsila a místo pochvaly jsem mu způsobila leknutí.

Můj poslední pád byl velice úsměvný, i když jsem skončila na pohotovosti. S velmi lekavou klisnou jsem se po práci na jízdárně šla projít ven v doprovodu dalšího koně. Z dálky jsem slyšela, jak v přilehlé budově nakládají suť do kovového kontejneru. Asi tušíte, jak hlučné to je. Při prvním leknutí a poskočení koně jsem místo zádrže a zpevnění sedu jen zašišlala na kobylku „ale plosimtě". No a následoval úskok do strany, který mě povysadil mimo sedlo. Klisna se rozcválala na parkoviště, a samozřejmě zahnula doprava směrem ke stáji. Přede mnou byl obrubník lemující trávník. Takže jsem logicky očekávala, že na něm skončím. Přesně to se stalo. Byla jsem vybavena helmou. Tak proč na obrubník nespadnout přímo páteří, že? Klisna se naštěstí po mém pádu zastavila i přes pokračující zvuky. Nikdy jsem z ní nespadla, asi ji to též překvapilo. Zvedla jsem se, nasedla a že pokračujeme na tu slíbenou procházku po louce. Cítila jsem velmi nepříjemné brnění v obou nohách. Raději jsem navštívila fotografické centrum v nemocnici. Naštěstí šlo jen o velkou naraženinu a podlitinu ve tvaru obrubníku. Týden jsem si nemohla lehnout na záda a samozřejmě jezdit. Další týden jsem o tom dobře věděla, ale vše dopadlo docela dobře.

K tomuto snad jen ještě jedna malá rada. Mějte dobré životní a úrazové pojistky. Já za tuto naraženinu dostala od pojišťovny 7 tisíc. Nehodlám si tímto způsobem jakkoli vydělávat (dost to bolí), ale když už se něco stane, tak ať víte, že se o vás někdo postará.

Obzvlášť ráda bych upozornila na smrkání. Většina koní to moc neřeší. Ale je jistá skupina koní, kteří mohou zareagovat dosti nečekaně. A když ve vzduchu upustíte bílý kapesník, situaci moc nevylepšíte. Stejně tak raději přidržím koně za otěže, když si děti potřebují dotáhnout bezpečnostní vestu. Povolení suchých zipů je velmi hlučná záležitost. Podobné je to i s hvízdáním a křičením z koně třeba na vaše psy. Někdy na sebe reakce nenechá dlouho čekat. Rada? Pššššš :)

Rizika méně předvídatelná

V této kategorii již mluvíme o tom, co dopředu nevidíme, netušíme, přesto se to děje. Naše šance připravit se na problém je minimální. Mnohdy nás na to upozorní až naše prchající zvíře.

1. Ostatní zvířata (srnky, koroptve, bodavý hmyz - vosy, ovádi, cizí koně, ovce, kozy, psi)
V dálce na louce se pasou srnky. Obvykle se při útěku vydají pryč od lidí či zdroje jejich vyděšení. Problém je, když srnky vyděsí něco na druhé straně a ony se rozběhnou proti nám. I poměrně ostřílení koně občas zareagují panicky. Zato srnky nereagují na žádost „prosím pomalu". Ověřeno. Koroptve schované ve vysoké trávě nám vylétnou pod nohama. Pokud víme, že je jejich výskyt běžný v prostředí, ve kterém se pohybujeme, je potřeba mít i toto na paměti.

Otravný bodavý hmyz - specialisty na vypruzení našeho koně jsou ovádi (my tomu říkáme hovada). Naštěstí se většinou kůň začne zběsile ohánět ocasem. Ale všichni asi víme, jak někteří citliví koně rychle ztratí svůj klid. Já se jim tedy nedivím. Jestliže při vyjížďce narazíte na vosí či včelí hnízdo, raději pryč odtud. Když kůň do hnízda šlápne, pak se jedná o tzv. prekérku (prekérní situace: choulostivá, povážlivá, tísnivá, trapná, nepříjemná - říká slovník). To jste prostě v maléru.

Vyběhnuvší kozy, ovce a jiné jídlo na nožičkách - pokud vyběhnou nečekaně či je kůň vidí poprvé v životě, reakce se dostaví. Podělím se o zážitek jedné mé známé. Procházela jsem s mladou klisnou po cestě mezi pastvinami, ohrazenými elektrickým ohradníkem. Na jedné z pastvin se páslo stádečko ovcí, které, když zahlédlo návštěvníky, vyrazilo se na nás podívat. Několikahlavého stáda se klisna nepřekvapivě lekla a uskočila. Protože ale cesta nebyla široká a za ní byl také natažen elektrický ohradník, skočila do něj tak, že dostala ránu. Vyděsila se ještě víc a odskočila na druhou stranu, kde dostala ještě z druhé strany. Dostat se z této elektrické pasti ven bez dalších ran nebylo vůbec jednoduché a většinu té cesty jsme absolvovali po zadních. Od té doby vím, že pokud míjím cizí stádo čehokoli, je dobré mít manévrovací prostor.

Problém jsem zažila i při setkání s jinou skupinou cizích koní. Bohužel jejich hromadné IQ se rovnalo jejich počtu. Asi se chtěli předvést, tak před námi koně nacválali a tradá pryč. No naši dva oslíci taky chtěli, nejdřív za nimi, pak přes sebe, pak do sebe, pak nahoru a nás chtěli dolu. Ale ustáli jsme to.

Poslední bych zde zmínila psy. Pes je lovec, predátor. I on se řídí pudy (a ne ufuněnou paničkou, která mává vodítkem se slovy „on mi zdrhnuuuul"). Pokud zaznamenáte, že se na vašeho cválajícího koně řítí pes, první pomoc je zastavit. Dost psů ztratí zájem. Nemají co lovit. Je-li váš kůň zvyklý na psy, nevyděsí ho ani štěkání a vy můžete jen doufat, že to panička doběhne dřív, než někomu z vás tří dojde trpělivost. Zde bych jen připomněla poslední bod předchozí kategorie - zvuky, které vydáváme my... Když začnete na psa křičet či používat citoslovce typu kšá, dost možná to kšá udělá váš kůň. Ani odhánění psa tušírkou či bičem obvykle nemívá valný výsledek. Jakmile pes vykazuje známky agresivity, útočí na nohy koně a vy nejste Cesar Millan, pak je řešení situace velmi nepříjemné. Někdy to kůň vyřeší sám a po psovi kopne. Má-li chrániče, jsou jeho šlachy aspoň částečně v bezpečí. Ale pokud je nemá a stojíme proti velkému agresivnímu psu, pak nám pomáhej pánbůh. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že by byl pes natolik agresivní, většinou šlo vyčíst spíš bázlivost. Vždy pomohlo zastavení a počkání na tu uřícenou dámu s monologem o zdrhnutí.

2. Chování lidí a dětí (dítě chytající ocas koně, paní hladící koně na zadku, protože má strach hladit ho zepředu, řvoucí děti, děti s klacky nebo balonky, balony - kopání míčem o zeď za koněm, chodci po všech stranách cesty)
V momentě, kdy míjíme lidi, natož děti, je potřeba předpokládat, že tito o koních naprosto nic nevědí a je lepší počítat s tím, že budou dělat ty nejhloupější věci, které nám připadají jako jistá sebevražda. Ale je to na nás, abychom to ohlídali. Osobně jsem se setkala s následující situací. Vedla jsem na procházce klisnu s jezdkyní na vodítku, předcházela jsem mladou rodinku s tak tříletým dítětem. Když jsem byla na jejich úrovni, poprosila jsem s úsměvem rodiče (jako pokaždé, když někoho míjím): „Prosím, nechoďte hned za námi, děkuju". Za pár kroků jsem se ze zvyku otočila. Většinou se otáčím přes pravé rameno, abych mohla popřípadě chytit jezdce za nohu. To je zvyk.

To, co jsem viděla, mám doteď před očima. To dítě bylo tak fascinováno ocasem koně, že se rozběhlo a natáhlo se po něm. Klisna je velmi citlivá a nestydí se kopnout. V mžiku jsem se svou pravou rukou natáhla za zadek koně a dítě dost razantně odhodila a levou rukou jsem stahovala doleva koni hlavu se sklopenýma ušima. Malé vykopnutí přišlo, naštěstí dítě už leželo na zemi a začalo řvát. Rodiče to pozorovali těch pár kroků od nás a neřekli ani slovo. Mně se rozklepaly ruce a kolena a jediné, na co jsem se zmohla, bylo hlasité a hodně rozzlobené „Ježiši kriste!!!" směrem k rodičům. Některé věci prostě nechápete. Ale dějí se, proto o nich píšu.

Chodci rozprostření po obou stranách cesty jsou taky lahůdka. Šla proti mně skupina asi osmi seniorů. Všichni milí a usměvaví a když mě zahlédli, rozestoupili se do všech stran. Měla jsem velmi klidného koně, tak jsem si řekla (já naivka), že to v pohodě projdeme. Senior je totiž zkušený člověk protřelý životem... Ehm. Vlevo byli asi tři, zbytek vpravo. Ale těsně před hlavou koně si jedna ze seniorek asi vsugerovala myšlenku, že je gazela, a třemi artritickými skoky přehupkala na druhou stranu. Kůň zastavil a začal couvat, až se opřel o nebohého pána, který v tu chvíli držel v dlaních tu nejhezčí zadnici svého života - zadnici mého valacha. Naštěstí se nic nestalo. Lidé jsou nepředvídatelní v jakémkoli věku.

A samozřejmě lidé, kde byste je nečekali - houbaři, milenci ležící na mezi, které málem zašlápnete, myslivec, který na vás začne řvát z posedu, apod. :-)

V dalším díle tohoto seriálu budeme pokračovat se špatně předvídatelnými událostmi, podíváme se na bezohledné řidiče, vnější zvuky, povětrnostní podmínky, poškození výstroje a také na ty nepředvídatelné.