Najdi pravidla:

Prvním úkolem bylo najít oficiální a ucelený popis těchto pravidel. Naivně jsem si myslela, že bude snadné najít tato důležitá pravidla, s nimiž by měli být jezdci seznamováni od úplných začátků.

Takže jsem otevřela stránky ČJF. Logicky jsem klikla na odkaz s názvem Dokumenty, kde jsou všechna pravidla - všeobecná, pro skoky, drezuru, a všechny ostatní disciplíny, které ČJF zastupuje. Všeobecná pravidla toto neupravují.

Využila jsem tedy vyhledávač na těchto stránkách a zadávala hesla jako: jízdárenská pravidla, pravidla na jízdárně, pravidla, bezpečný pohyb - zde se mi už objevil jeden odkaz, po rozkliknutí další odkaz, který odkazuje na ZZVJ. Zajásala jsem, jelikož jeden z odkazů nesl název Bezpečný pohyb po jízdárně. Po otevření jsem však zjistila, že jsem zase špatně. Zde se řeší jen to, že bezpečný pohyb na jízdárně je nově zařazen do zkoušek ZZVJ před drezurní zkouškou. Je zde rozepsáno, co se hodnotí, kdy jezdec zkoušku nesplnil a co je na zvážení komisaře. Takže jsem se opět nedostala na konkrétní pravidla.
Další možností bylo využít odkazy na Zdroje informací a literaturu. Sláva, jsou zde i Skripta pro ZZVJ! V seznamu je bod č. 23 Pravidla správného pohybu po jízdárně. Je to sice jiný název, než se všude uvádí (všude se totiž hovoří o "Bezpečném pohybu po jízdárně"), ale je to ono. Uf.

Pak jsem jen pro kontrolu zadala do vyhledávače na webu ČJF heslo Pravidla správného pohybu po jízdárně a... Nic. Pusto a prázdno.
Takže najít tato důležitá pravidla vyžaduje jistou míru detektivního nadání, jsou velmi dobře ukryta. Ti, kteří již zkoušky mají nebo se na ně nechystají a rádi by pouze zkontrolovali své vědomosti na toto téma, mají cestu k nalezení velmi těžkou.

Pravidla (kompletní skripta) jsou zde: http://www.cjf.cz/files/stranky/vzdelavani/zzvj/09skriptaZZVJ.pdf

A teď již k jednotlivým bodům a také k tématu, co vše se dá nepochopit, udělat jinak a zavařit tak ostatním jezdcům.

Poté, co se začátečníci po lekcích na lonži zlepší natolik, že mohou být zařazeni do skupiny samostatně jezdících jezdců, nastává čas na pravidla. I když s těmito začátečníky často začínáme v zástupu, kdy je nejzkušenější jezdec zároveň jezdec vedoucí, aby prováděl zbytek družstva cviky a oni se naučili je vidět a jezdit, už do nich hustíme alespoň rozestupy. Pak nastane další změna - ježdění na rozdělení a samostatná práce s koněm. Ať už individuálně či v družstvu, musí se všichni tato pravidla naučit a praktikovat je.

Pravidla dle ČJF:

Potkávají se levé ruce - protijedoucí jezdci se míjejí vpravo, stejně jako při jízdě autem po silnici. Pokud jezdí více jezdců po obvodu jízdárny, jezdci, kteří jezdí na levou ruku, jsou na stěně, protijedoucí od stěny.

Toto je celkem jasné. Problém ale nastává v jeden zásadní moment, a to při potřebě rozeznat, která ruka je která... Nejen děti s tímto mají problém. Když jsem učila jezdit malé děti, které měly problém toto rozpoznat, obvykle jsem se zeptala, kterou rukou kreslí, takže jsem pak používala pomůcku "pastelka" nebo "tužka" a "ta druhá". Pak zabírají třeba barevné náramky (bíLá - Levá, čeRvená - pRavá). To se hodí i jako pozdější označení skoků praporky. Těch dospěláků, kteří před stěnou zpanikaří kam točit, přestože povel zněl jasně. B na pravou ruku. Mám ji mít vevnitř, nebo venku? Která to je? Šup a jsou vlevo nebo tam, kam vybral kůň, aby nenarazil do stěny.

U těch ostřílených už používám pomůcku, kterou mě naučil můj vtipný tatínek, že pravá ruka je ta, která má palec vlevo :).

Cválám si takhle na levé ruce a proti mně cválá druhý kůň. Oba na stěně. Obě jezdkyně samozřejmě zahlceny do vnímání svého koně a na poslední moment obě koně stáhneme ještě s poznámkou "Jdu dovnitř!". Na stěně tedy bylo volno, srazily jsme se až od stěny. Ta druhá slečna si též byla jistá, že je na levé ruce a ještě s pocitem, že cválá, tudíž je v nejrychlejším chodu (viz následující pravidlo) a bylo málo pravděpodobné, že by musela stěnu uvolnit. Proto tak sebevědomě pokračovala.

A abych byla upřímná, totéž jsem samozřejmě udělala xkrát i já. Klušu na levé ruce, periferně vnímám, že ostatní buď ještě krokují, nebo začínají klusat, proto jsem na levé ruce v klusu v naprostém klidu na stěně. Jedu si dovnitř plec, koukám na koně, jestli odžvykuje, jestli je vaz uvolněný, jestli nenaklápí hlavu, no prostě čumím dolů... A proti mně najednou cválá kůň. Naštěstí jsem uhnula, ale slečna svého koně raději vzala do klusu. Tohle jsme jistě zažili všichni. Proto vnímám jako snadnější řešení si v případě, že tuším kolizi, požádat o stopu na stěně a tím na sebe upozornit, jsem-li v právu. Obvykle se používá jen slovo "stěna".

Myslím ale, že následující pravidlo o přednosti vyššího chodu je více nadřazené tomuto.

Přednost má jezdec ve vyšším chodu - pokud se na jízdárně pohybuje více jezdců v různých chodech, má na stěně přednost jezdec ve vyšším chodu. Například pokud jeden jezdec cválá a jiný kluše, musí klusající jezdec nechat volnou stěnu cválajícímu.

Jak jsem již psala, toto pravidlo je dle mého názoru to nadřazené. Tedy vyšší chod má přednost na stěně a jezdci ve stejném chodu dodržují přednost levé ruky. Zde nevidím problém s pochopením pravidla. Spíš zde vidím problém s přechody. Nejednou jsme viděli či zažili, jak dva koně cválají po obvodu na stejné ruce a jeden z nich se rozhodne zastavit či přejít do kroku, i když za ním je další kůň. Pokud plánuji přechod do nižšího chodu, je potřeba se rozhlédnout a odjet od stěny. I při tomto manévru nesmíme nikoho ohrozit.

Jezdec na stěně má přednost před jezdcem na kruhu - pokud jezdec pracuje na velkém kruhu, musí vždy nechat volnou stěnu jezdci nebo jezdcům, kteří se pohybují po obvodu celé jízdárny.

Obvod jízdárny je jako hlavní silnice a cviky jsou vedlejší, použijeme-li automobilovou hantýrku. Běžná praxe samozřejmě ukazuje, jak odstředivá síla vynáší koně z kruhu (nebo je to jiný důvod), který se pak objeví těsně před cválajícím koněm po stěně. Toto jsou velmi nepříjemné situace a je potřeba opět včas raději zavolat "stěna", než to nechat dojít až ke srážce. Horší jsou koně na lonži, kteří vám tím i zablokují možnost uhnout dovnitř. To, jak máte upravena pravidla ohledně možnosti lonžování na halách či jízdárnách, je věc každého provozovatele, nicméně obecně platí, že lonžující se kůň je jisté riziko mezi jezdci, proto by se měli lonžéři dovolit přítomných. A na hale či jízdárně, kde je šest koní, kteří jsou pracováni samostatně, je opravdu nerozumné ještě lonžovat. Ale zkuste říct majiteli, který kvůli dešti nebude chtít moknout venku a má ten den v tréninkovém plánu lonžování, aby počkal půl hodiny. Ten, kterého neodradí počet jezdících dvojic, asi nebude připraven na tuto žádost o nevstupování na halu. Je lepší mít toto ošetřeno v interních pravidlech. Nespoléhala bych na "rozumnost". Obvyklý argument je ten, že si tento majitel platí stejné ustájení, jako ti, co jezdí. Je dobré si navzájem vyjít vstříc. Ale to jsem trochu odbočila.

Krokuje se od stěny - jezdec, který před prací nebo po práci krokuje, se má pohybovat od stěny, aby nepřekážel ostatním. Stejně tak má dávat pozor, aby nevjel do trasy jezdcům, kteří pracují na kruhu, diagonále apod.

Je mnohem jednodušší zastavit koně v kroku a nechat tak projet jezdce na cviku, než blokovat stěnu. Někteří jezdci si myslí, že je lepší krokovat na stěně, protože jezdec, který je zrovna teď na kruhu, to ocení. Ovšem objíždět krokujícího koně ve cvalu je nepříjemné.

S tímto pravidlem mám spojenou jednu mladou slečnu, které mi bylo líto. Krokovala na stěně, já cválala a připomněla jsem jí, že má být od stěny. Když se to stalo podruhé, už jsem přerušila práci, přijela k ní a pravidlo jí v klidu, ale důrazně připomněla znovu. Ona mi se slzami v očích řekla, že druhá paní, co pracovala na kruhu, jí řekla, že má krokovat na stěně. Bylo mi jí tak líto, že jí někdo dělá binec v hlavě a ona ve svém věku a při své slušnosti nemohla dělat nic jiného, než paní jezdkyni poslechnout. A ode mě to chudák slízla i s přednáškou :).

Nepřekážet při nasedání a sesedání - jezdec, který nasedá nebo sesedá, dotahuje podbřišník, nandává nebo sundává deku apod., má dělat tyto úkony v místě, kde nikomu nepřekáží, tzn. mimo stěnu, uprostřed velkých kruhů nebo na středové čáře - ovšem mimo písmeno X.

Místo na nasedání je většinou v nějakém rohu haly, kde bývá i stolička na nasedání nebo se nasedá mimo stěnu v prostoru jízdárny. Ale všichni jsme asi viděli jezdce, kteří kvůli absenci stoličky přistavili koně k ohradě jízdárny, s jejíž pomocí se dostali do sedla. Vše je o domluvě, takže když je na jízdárně jeden či dva koně, vyhnou se. Nasedající jezdec upozorní na to, co má v plánu, nebo si dovolí ostatních. Ale uprostřed bývá místá dost.

Dodržování dostatečných rozestupů - jezdci jedoucí za sebou musí dodržovat minimální vzdálenost 3 kroků, tj. 2,50 m. Pomůcka pro orientaci ze sedla je, že mezi ušima svého koně má jezdec vidět kořen ocasu koně před ním.

Chce to praxi, obzvláště na malém prostoru či ve větším množství koní je potřeba dávat pozor na rozestupy. Ti z nás, kteří si prošli klasickými jezdeckými školami, kde jsme jezdili v družstvech po 4 i více koních, máme toto asi dobře zažité. A též si pamatujeme, že většina provozáků byla už natolik otupělá, že se navzájem okusovali v těsných zástupech, kde možná mezi ušima bylo vidět kořen ocasu, ale ne koně před námi, ale toho ještě před ním. K nějakému kopání nedocházelo, to by byl zbytečný výdej energie.

Ovšem když už dojde k vykopnutí, tento rozestup není ještě bezpečný. A pokud se pohybujeme s koňmi, které neznáme, je lepší si nechat rozestupy opravdu veliké, pokud to prostor dovolí. A ti kopaví by měli mít červenou pentli v ocase (na opracovišti při závodech) či jejich jezdec na tuto skutečnost upozorní (v domácím prostředí). To se rychle roznese :)

Do haly se svolením - pokud jezdec s koněm vstupuje do haly, musí dát o svém úmyslu vědět zapískáním nebo zvoláním a vyčkat, až mu jezdec nebo trenér v hale odpoví a dovolí vstoupit.

Tohle je dobře rozšířené pravidlo, alespoň v jeho základu. Tedy oznámení, že chci vstoupit (ať už pískáním nebo voláním). Ovšem už trochu pokulhává ta druhá část a to je vyčkání, až je dovoleno vstoupit.

Z praxe jsem zažila tolik situací, které ohrozily jezdce na hale, že by to vydalo na knihu. Největší problém byl s návštěvníky ve veřejně přístupném areálu. Dokonce jsem do úrovně kliky (vstup na halu byl klasickými dvoukřídlými vysokými dveřmi na kliku) vytiskla ceduli jako samičku býka, kde velkým červeným písmem bylo napsáno nevstupovat a pod tím krátké upozornění, že pokud chce někdo vstoupit, musí zapískat a vyčkat na vyzvání. Prostě jak pro méně chápavé. Nevěřila jsem, kolik lidí i přesto za kliku vezme a dveře otevře a vstoupí tak přímo do trasy koně. Toto byl asi nejčastější důvod mých velmi hlasitých projevů. Když jsem se párkrát zeptala, co je vedlo k tomu za kliku vzít, několikrát jsem dostala odpověď, že byli zvědaví, co je za těmi dveřmi a jestli jsou zamčené a že cedulku nečetli... To bych vyskočila vzteky z kůže. Několikrát kvůli tomu opravdu někdo spadl. Učila jsem převážně začátečníky, a tak bylo jasné, že uskočení koně, kterému se před čumákem náhle zjeví člověk, ne všichni usedí.

Místní jezdci byli opravdu tak vyškolení, že čekali, až jim sama otevřu (často nebylo venku slyšet, že už k výzvě došlo). Zároveň byli všichni poučeni, že musí dát vědět i v případě odchodu z haly. To z důvodu, že by měl zůstat samotný kůň na hale, aby mu stádový pud nezavelel odejít s tím předposledním. A pokud by došlo k nějaké bouřlivější reakci, jezdec je upozorněn a může se v rámci svých schopností a povahy koně připravit.

Další postřeh mám ze střediska, kde se pouze zapíská a rovnou vstupuje. A vůbec neupozorňuje na odchod.

Na jedné z jízdáren striktně dodržují i počet koní na jízdárně, která je malá (20 x 40). Zde se pohybují max 2 koně. Celkový počet koní je nízký a všichni se dopředu domlouvají. A velmi dobře to funguje.

Jezdci na koni zbytečně nemluví, koně ovšem mohou slovně pochválit.

Ráda slyším po jízdárně či kolbišti pochvalné projevy. Co nemám ráda, jsou hrubé projevy, kdy se koním nadává. Zároveň chválení, o kterém vědí i ve vedlejší vesnici, není vždy vhodné. Párkrát už jsem se lekla, když někdo takto chválil téměř s orgasmickou radostí svého koně, který též nevypadal zcela smířen s touto hlasitou směsicí zvuků a obdivným sténáním :)

Na jízdárně stojí pouze instruktor nebo trenér, ostatní jsou povinni se zdržovat mimo jízdárenský obdélník a nesmí rušit výcvik.

Zde bych zvlášť zavzpomínala na neodbytné rodiče, kteří svou přítomností při výcviku svého dítěte asi chtěli zlepšit jeho pohybové schopnosti. Po pár letech už jsem se nestyděla je na halu vůbec nepouštět. Bohužel měli často pocit, že svými poznámkami do mého tréninku zlepší dovednosti potomka. Opak byl pravdou.

Kamarádky s foťáky a mobily jsou také vykázány na lavičku či mimo prostor, kde se jezdí. Stát na jízdárně opravdu náleží jen těm "vyvoleným" a ostatní samozřejmě jen po domluvě s trenérem.

Trenéři nejlépe vědí, jak je občas náročné uskakovat před rozjetými koňmi, které jejich jezdec ne zcela ovládá. A na druhou stranu, jezdci už tak mají dost práce ohlídat všechna pravidla a nemusí k tomu všemu ještě hlídat deset lidí stojících po jízdárně.

K tomuto článku mě přivedla vzpomínka na jednu situaci, která mě totálně vyvedla z míry.
Byla to školní lekce se čtyřmi pokročilejšími jezdci na hale, která byla relativně malá na to, aby mohl každý pracovat samostatně. Jezdili na rozdělení a měli jsme zavedené pravidlo, že pomalejší kůň, který ztrácí rozdělení, zkracuje z dlouhé stěny jízdárnu, aby opět obnovil rozestupy mezi koňmi.
Vychází z pravidla, že rychlejší ruch má přednost na stěně. Zároveň jsme zakazovali předjíždění zevnitř, protože kůň může zareagovat extrémně v situaci, kdy je "skřípnutý" mezi stěnu a rychlého koně, který ho míjí zevnitř. Jediný únikový prostor je dopředu a při porušení tohoto pravidla párkrát došlo k vycválání a poplašení objížděného koně. Jezdci byli učeni sledovat prostor okolo sebe, byť cviky a změny směrů byly veleny. A když už někdo zaspal, dojíždějící jezdec včas zavolal "stěna" a bylo po problému.

Při této lekci měla jedna z jezdkyní (dáma cca 50 let) koníka, který to s aktivitou nepřeháněl, a tak byla nucena tu a tam jízdárnu zkrátit. Pak jí to asi přestalo bavit a když na ní už potřetí jezdec volal "stěna, stěna, stěna", jsem na ni zavolala, ať už si to zkrátí, že to přece slyší. Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem nečekala.

Začala na mě řvát, proč si to jen ona pořád musí zkracovat, že je ze všech nejstarší, tak ať si to zkracujou ty mladý. Ups, to jsem nečekala, přiznávám, že mě na chvíli vytrhla z profesionálního klidu. Takže jsem na ni velmi zvýšeným hlasem houkla zpátky, že to snad nemyslí vážně, že je to pravidlo, o kterém nebudeme diskutovat, a připomněla jsem jí stejnou situaci za volantem, že by si asi těžko dovolila projet stopku jen proto, že je starší, než řidič jedoucí po hlavní. Na to mi odvětila, že si to zkracuje pořád, že má línýho koně (jezdila ho střídavě s dalšími provozními koňmi asi 8 let...). Pravda, byl to takový školitel, takže jsem přesadila jezdce v rámci zachování klidu do konce lekce. Ochotný gentleman si na tohoto lenocha sedl a zkracování jízdárny pak již nebylo potřeba. Ale mandle mi to tedy zvedlo.

Poslední příhoda, která mi vyrazila dech a přitom ohrozila všechny přítomné na jízdárně (byť se nakonec vůbec nic nestalo), se stala asi před 8 možná 10 lety. Jedna z jezdkyň byla vyhlášená svou neodhadnutelnou reakcí na různé situace. Spousta jezdců, které jsem měla v hodinách, byli lidé, kteří si prostě jednou či dvakrát za týden chtěli zajezdit a zpestřit si svůj pracovní život kouskem přírody v přítomnosti zvířat. Nešlo o žádné jezdce se sportovními ambicemi, proto člověk neočekával žádné závratné pokroky, ale byl rád, když byli jezdci spokojení a tu a tam se jim něco podařilo vyřešit.

Jezdkyně, o které je tato příhoda, byla jednou z nich. Jezdila už dobrých 5 let, spíš více, ale přesto vždy dostávala ty nejhodnější a nejklidnější koně. Jednou za čas totiž dostala takový etologický záchvat, který spočíval v náhlém vhledu do koňské hlavy, kde evidentně začínala třetí světová válka. Projevovalo se to tím, že kůň, na kterém seděla, chodil v líném kroku na dlouhých otěžích okolo jízdárny s přivřenýma očima s viditelnou REM fází spánku. Jezdkyně najednou vykřikla, že se něco děje, že začíná být neklidný, že se necítí dobře, že se bojí a už byla u mě ve středu jízdárny a prosila, abych toho ďábla chytla. Většinou mi to vykouzlilo úsměv na tváři, ale koně jsem s notnou dávkou odvahy a s velkým vynaložením sil držela jedním prstem a snažila se ho neprobudit. Takhle tam stála třeba 10 minut a pak usoudila, že už se uklidnil, že bude pokračovat. Někdy došlo i na klus.

Jednoho krásného dne klusala dokola se zbytkem družstva (3 nebo 4 koně dohromady). Opět následoval etologický záchvat, který ovšem skončila tak, že v klusu vyndala nohy ze třmenů a seskočila z koně, kterého okamžitě pustila a běžela od něj pryč... Ježiši, jak já pak řvala. Nejen, že se před tím nic nedělo, ale to, že někdo v klusu seskočí a nechá koně na pospas osudu a ohrozí tím všechny ostatní, to už šla veškerá legrace stranou... Naštěstí se klisna po chvilce probrala a zjistila, že nemá žádnou zátěž na zádech, tak si přišla ke mně pro mrkvičku. Na ostatní jsem jen zařvala, ať okamžitě zastaví, protože jsem tušila, že by se také mohla rozběhnout a poplašit zbytek koní. V těchto situacích člověk nikdy neví, co se může stát, ale očekává raději tu horší variantu. A představa, že tam budu chytat čtyři splašené koně... Fuj.
Ale jak jsem řekla, nic se nestalo.

I vám přeji, ať se nikdy nic nestane i díky tomu, že budete dodržovat pravidla :-)
A jestli máte nějaké veselé příhody spojené s pravidly, sem s nimi. Tedy do komentářů.