Cesta z pekla... s Markem Pawlowiczem
Problematický, těžko jezditelný a nepřiježděný kůň a jezdkyně s omezenými zkušenostmi... to zpravidla bývá recept na pořádný průšvih. Pokud se ale podaří najít trpělivého trenéra, může to mít happy end. O jedné takové proměně nám napsala Martina Riegerová. Problémy, se kterými se potýkal krásný valach Bon, vám možná budou povědomé – nervozita, utíkání, jelení krk... jak si s nimi poradil známý drezurní trenér (působí jako rozhodčí na mistrovství a mezinárodních závodech) Marek Pawlowicz?
Bona jsem poznala na podzim roku 2010 jako šestiletého, kdy mi byl nabídnut k ježdění. Svého koně jsem nikdy neměla, vždy jsem jen jezdila koně majitelům a tak jsem souhlasila, proč ne... a byla jsem za nabídku moc ráda. To jsem ještě netušila, do čeho se pouštím. Poprvé, když jsem ho spatřila, mi spadla čelist. Stál tam nádherný, ušlechtilý, vysoký tmavý hnědák po holandském hřebci Boston... a byla jsem z něho úplně vedle.
Měl ovšem jednu vadu, byl velice těžko jezditelný (podle mě spíš nejezditelný). Všeho se bál, do boxu i z boxu procházel pouze tryskem, po nasedlání se na něho nedalo nasednout a v sedle používat holeně bylo téměř nemožné. Každé přiložení holeně ke koni působilo jako sešlápnutí plynového pedálu. Prostě se řítíte nekontrolovaně kupředu. Charakterově je to velice hodný kůň, jen hodně nedůvěřivý, bázlivý a vylekaný ze všeho. Ošetření veterinářem snáší také velice těžce. Při použití jakéhokoliv spreje na ošetření např. oděrky na noze vás velice elegantně vykopne z boxu ... klidně i s příčkou. Dlouho jsem stříkala rozprašovačem mimo box, pomalu se přibližovala k tělu a stříkala si po rukou, než jsem si mohla dovolit stříknout na kůži.
Majtelka ho původně kupovala se záměrem, že Bon bude chodit v zápřeži a v ní i sportovat. Ani ona ale netušila, jak moc byl kůň poznamenán neodborným zacházením a přístupem předchozího majitele. Měl toho za sebou celkem hodně, to dokazovala i velká jizva na stehně. Majitelka se pokoušela všemožným způsobem s Bonem pracovat, byl dán i do zkušených rukou koňáků profesionálů, aby ho dali do pořádku. Bohužel bez většího úspěchu.
Jako dvojice na ježdění jsme byli úplně „ideální" - jezdec amatér, vychovaný „socíkovským" jezdeckým oddílem (kde se toho samozřejmě „hodně naučil", neboť byl především kydačem). Jezdeckých zkušeností jsem měla pomálu a teď jsem měla k dispozici koně, u kterého bylo velkým svátkem, když člověk přijel zpět do stáje zdravý a živý. Naše začátky byly skutečně drsné a stály mě hodně sil, odvahy a trpělivosti. Každé nakládání na trénink byla sázka do loterie, zda ho naložíme, nebo ne, každý trénink jsem se obávala, zda na něho vůbec nasednu, a když ano, tak jak to přežiju a možná, že až přestane cválat, třeba se i unaví a začneme i pracovat. Na úplně prvním tréninku, kterého jsem se zúčastnila s Bonem, mi pan trenér řekl: „Martino, co sis to přivezla? Co s tím budeme dělat? S tím se přece nedá nic dělat."
Oříšek číslo jedna: nasedání
Hlavním problémem bylo nasedání, Bon nepostál, byl nervózní, točil se stále dokolečka a jakmile se to povedlo, sotva jsem stihla strčit nohy do třmenů, začal zcela nekontrolovaně utíkat.
První rok jsme fungovali tak, že jsem si s ním stále povídala. Neustále jsem mu něco vyprávěla i při čištění, strojení i v sedle. Vykládala jsem mu všechno možné, on poslouchal... nevím, co si o mně asi myslel, ale každopádně to zabíralo. Klidná intonace hlasu ho uklidňovala a pomáhala mu se lépe soustředit. I přesto byl často ve střehu, připraven každý problém vyřešit útěkem do stáje, ať už s jezdcem, nebo bez něj... hlavně pryč do bezpečí domova.
Nasedání jsem tehdy řešila způsobem, že kůň stál venku, hlavu ponořenou v kýbli s jádrem a já honem rychle do sedla a jedem. Trochu to šlo, ale nebylo to ono a měla jsem ještě jeden problém. Bon má totiž skoro 175 cm v kohoutku a já jen 160 cm, takže na něj prostě nevylezu bez pomoci. Takže pokud jsem zůstala ve stájích sama, nemohla jsem jít jezdit, nenasedla bych na něj. Židle nepřicházela v úvahu, toho se hrozně bál. Zvolila jsem dřevěný špalek, který byl náhodou na dvoře. Dokutálela jsem ho do ohrady, tam jsem ho postavila na zem a sedla si na něj. Ze špalku jsem pak Bona lákala k sobě. Když se odvážil přijít, krmila dobrotami, pak jsem přichystala i na špalek něco dobrého. Trvalo mu to, než si to odfrkal, ale dobrotu si vzal. Pak jsem si na špalek stoupla a situace se opakovala.
Trvalo to asi tři měsíce, než vydržel stát u špalku déle a mohla jsem zkusit vylézt na špalek a různě na něm poskakovat nahoru a dolů. Ze začátku se trochu bál, ale bylo to čím dál lepší. Jednoho dne, myslím koncem prázdnin, jsem ho osedlala a postavila ke špalku, že zkusím vylézt do sedla. Vylezla jsem na špalek, začala hopsat nahoru a dolů, to znal... pak noha do třmenu a rychle nahoru. Ze začátku vždy někdo stál u hlavy, aby hned nevyrazil.... pak už jen vedle hlavy. Tímto způsobem jsem se za několik měsíců dostala sama bez pomoci do sedla. Špalíček používám stále. Jen bylo trochu nepraktické tahat s sebou asi desetikilový dřevěný špalek na tréninky... Naštěstí už je Bon ve fázi, kdy snese v klidu i plastové schůdky a špalek může zůstat doma. Takže nasedání jsem asi za půl roku úspěšně vyřešila. Zbývalo vyřešit „jen" fungování koně pod sedlem.
Oříšek číslo dva: ježdění
Pod sedlem to někdy bývalo skutečně o život. Nejdříve jsem s ním jezdila pouze v ohradě, tam bylo bezpečno pro oba. Měl velké problémy s přiložením holení. Toho se děsil, vadilo mu i nechtěné rýpnutí špičky boty do břicha při nasedání. Jezdila jsem s holení hodně od těla koně, nijak jsem ho nemačkala, nevyvíjela žádný tlak. Abych používala holeně a otěž co nejméně, začala jsem používat hlasové pomůcky - prrrr, klus, hůůůůj.
Pokud jsem zatáhla za otěž při zastavení, měl tendence se stavět na zadní a vztekat se. Jen jsem přidávala plyn, zlobil se, znervózněl a začal zrychlovat a prchat. Takže mi nezbylo nic jiného, než hodně používat sed a hlasové pomůcky. Pokud jsem chtěla zastavit, použila jsem sed a řekla prrrrrr, to fungoval perfektně, zastavil hned. Na rozklusání jen otevřít prsty a říci klus. Cval ze začátku nepřicházel v úvahu, bylo to takové utíkání, steeplechase.
Stále jsem pracovala na jízdárně, tam to znal, takže byl v klidu. K vylekání stačilo málo, třeba větvička ze stromu, která vám zavadila o přilbu, vysmrkat se v sedle bylo nemožné, zapnout zip u bundy, kýchnout si, dotáhnout podbřišník, nebo jakýkoliv hlasitý projev jezdce ho vyděsil. Intonace hlasu byla a je důležitá, musela jsem za všech okolností zachovat klidnou hlavu a nezpanikařit, bič nepřicházel v úvahu. Dodneška s Bonem stále mluvím... v boxu, při tréninku, při sedlání, prostě pořád melu... je klidnější a ví, že se mu se mnou nic nestane.
Nadlidským úkolem pro mě také bylo, jak u takového koně vyřešit krmení. Čím vlastně krmit, když nemůžete dát oves, abyste nepodpořili vzrušivost, přitom potřebuje mít nějakou energii na trénink, potřebuje mít z čeho brát. Problém se mi podařilo vyřešit až s jedním zahraničním výrobcem krmiva, doporučili mi müsli, které Bonovi velmi vyhovuje. Energie je v něm dodávána dobře stravitelnou vlákninou, tepelně upravenou kukuřicí a ječmenem a lněným olejem. Jedná se tudíž o energetické, dobře stravitelné krmivo, ale bez aveninu, který u vzrušivých koní nedělá dobrotu.
Takový problematický kůň je pro jezdce obrovská životní škola, na tohle vás nikdo nepřipraví, nikde se to nedočtete. A hlavně nevíte, co s tím... prostě něco zkusíte a ono to vyjde, nebo ne. Nejhorší pro mě vždycky bylo a je, když jste na té jízdárně sami, musíte se tam porovnat s každým problémem a nikdo vám neporadí ... to bývají hodně horké chvilky.
Uběhly tři roky, něco málo práce jsem s Bonem odvedla, absolvovali jsme pár tréninků, každý trénink nám něco dal stejně tak jako trenéři ... ale pořád to nebylo ono.
Pan Trenér
Na podzim v roce 2013 jsem začala spolupracovat s vynikajícím polským trenérem a zároveň rozhodčím jezdeckých disciplín - panem Markem Pawlowiczem z Konie Julianow. Nepřeháním, když řeknu, že za pár tréninků jsem se naučila více než za celý život. Nejdřív jsem si ale musela uvědomit, že vlastně neumím vůbec nic a jedu od nuly... oba jsme jeli od nuly. A nehrálo roli, že jsem měla jezdeckou licenci. Nastala hodně tvrdá práce s velkou pokorou a trpělivostí. Člověk se musí chtít učit dobře jezdit, správně zacházet se svým koněm, používat všechny pomůcky a rozumět svému koni, bez toho CHTÍT to nejde... Vždy si vezeme domů z tréninku nějaké „domácí úkoly" a na každém dalším tréninku si je pan trenér zkontroluje.
Kdo je kdo: Marek Pawłowicz
Známý polský jezdec, trenér a rozhodčí. Původním vzděláním inženýr zootechniky, závodil v drezuře i skákání. Z jeho jezdeckých úspěchů můžeme zmínit bronzovou, zlatou a stříbrnou týmovou medaili z Akademických mistrovství Polska v drezuře a skákání s koněm Bila v letech 1985 a 1986. V dalších letech dosáhl mnoha úspěchů ve skákání s koněm Harnasz a v drezuře (až do stupně Grand Prix) především s koňmi Sensat a Lear. V roce 1999 získal titul Jezdce roku v drezuře, dále je držitelem 2. a 3. výkonnostního stupně v drezuře a ve skocích.
Je rozhodčím drezurních soutěží, skoků, všestrannosti I. stupně a předsedou Sboru rozhodčích DZJ Wroclaw. U nás v posledních letech pravidelně posuzuje Mistrovství ČR v drezuře a všestrannosti. Mezi jeho úspěšné svěřence patří Nikola Marczak (umístění na juniorském mistrovství Polska, kvalifikace na ME), Michal Krzemien, Tomasz Pyrek, Elzbiet Zabaglo-Pawlowicz a další. Z našich jezdců s ním spolupracuje např. Kamila Kotyzová nebo Jan Falta.
Naše první tréninky s panem Markem nebyly žádná sláva. Bon si musel zvykat na pravidelné cestování, jiné prostředí, kolem byli cizí koně, cizí lidé, v zimě tréninky na hale, kde tolik let nebyl a byl z toho trochu nervózní. A já začala zjišťovat, že opravdu nemáme žádné základy. Že neumíme ani pořádně vyjet roh, projet správně kruh... Náplní prvních tréninků byla práce na naprostých základech ježdění a rovnání sedu jezdce.
Naše práce se odvíjela, aniž bych to tehdy tušila, v duchu německé výcvikové škály, kterou se řídí většina drezurních jezdců na celém světě (já ji ovšem neznala): takt (pravidelnost, energičnost a rytmus pohybu) - uvolnění (pružnost a prostupnost) - přilnutí (přijetí udidla prostřednictvím přijetí pomůcek jezdce) - kmih (zvýšení energie a síly) - narovnání (zlepšení srovnání a rovnováhy koně) - shromáždění (zvýšené podsazení, lehkost předku, sebenesení).
Ze začátku jsem netušila, jak má vlastně výcviková lekce s koněm vypadat. Doma jsem prostě nasedla na koně, popracovala s ním pár minut v kroku, dotáhla podbřišník, začala klusat a když byl v klidu, pokusila jsem se o nějaké nacválání. Víc jsem nad tím neuvažovala.
Trenér mi vysvětlil, že každá jezdecká lekce by se měla skládat z několika částí:
- zahřívání, uvolňování
- pak fáze, kdy se kůň „uzavře", tj. jeho zadní nohy se dostanou více pod tělo, a shromáždění, tj. zadní nohy se více ohnou
- nakonec fáze opětovného uvolnění, vychladnutí, krokování a ukončení práce.
Nás se zatím týkala pouze první fáze... a pak ta poslední, takže jsem se dozvěděla spoustu nových věcí o uvolnění. Základem naší práce bylo, aby kůň byl v průběhu tréninku naprosto spokojený a v klidu. Dokud byl nervózní a roztěkaný, nedalo se s ním pracovat. V takových chvílích jsem ho měla plné ruce, v otěžích celou jeho váhu a stále pospíchal s hlavou vztyčenou jako jelen. Byl ztuhlý, strnulý a ve střehu.
Předně pro mě bylo novinkou, že se kůň nesmí během zahřívání a uvolňování unavit, protože vlastní práce, během níž by se měly aktivovat a ohýbat zadní nohy, vyžaduje koně svěžího a plného energie. Takže je úplně zbytečné a k ničemu v této fázi koně nechat klusat nebo cválat dokolečka pod sedlem či na lonži dlouhou dobu. Také pro mě bylo nové, že pokud budu koně zahřívat klusáním a cváláním jen na zahozené otěži bez přilnutí, tím víc se bude roztahovat jen dopředu a padat na předek. Čím více ho nechám padat na předek na začátku hodiny, tím víc práce mi později dá, abych vše napravila... To jsem taky dělala špatně. V dobré víře, že se kůň pěkně celý uvolní, když mu tu otěž zahodím.
Bylo mi jasně ukázáno, že když správně provedu zahřívací fázi, i roztěkaný nebo lekavý kůň bude pozorný a soustředěný na práci, nervózní kůň se uklidní a bude věřit svému jezdci i sobě samému. Zpočátku jsme pracovali pouze v kroku a pokud měl dobrý den, tak i trochu v klusu. Cílem bylo poslat koně dopředu a dolů a udržovat měkké přilnutí. Nabízet mu otěž - což znamená, že ruka jezdce vždy šla lehce dolů s pohybem koně. Ruku v ruce s tím šla pravidelnost a rytmus. Opět v naprostém klidu, aby byl kůň soustředěný. Při prvních trénincích se až na konci každé lekce podařilo dosáhnout požadované pravidelnosti a uvolnění. Časem se fáze, kdy byl nervózní a roztěkaný, zkracovala a prodlužovala se fáze spokojenosti a uvolnění - práce, při které šel Bon pobídkami jezdce pěkně dopředu a dolů.
Co se týká práce trenéra s jezdcem, bylo to hlavně o hlídání správného sedu - držení rukou (lokty, zápěstí, palce u ruky atd.), uvolnění beder, břišních svalů, podsazení pánve, držení ramen, hlavy, polohy holení, jak se nabízí koni otěž, jak pracuje ruka s otěží na kruhu, co dělá vnější otěž, co dělá vnitřní otěž, atd. Prý „drobnosti" :-).
Naše práce probíhala na začátku pouze na velkém kruhu. Dokud kůň nepracoval správně na kruhu, nevyjel z něho ven. Pokud bylo vše v pořádku, mohla jsem vyjet na stěnu obdélníku, ale jakmile nastal problém, vracela jsem se zpět na kruh. Pokud mi třeba utekl z přilnutí, zvedl hlavu - návrat zpět na kruh, vše opravit a navázat znovu kontakt s koněm. Důležité také bylo umět kruh správně jezdit. Trenér mi často říkal, „Martino, co to je? To bylo vejce, nééé kruh! Znova..."
Dodnes si vzpomínám na uštěpačné poznámky diváků, kteří mě viděli na jízdárně pracovat a komentovali to stylem: „To je hrůza jezdit pořád na kruhu, vždyť ten kůň nebude umět chodit rovně!" nebo „To bysme si určitě platili tréninky, abychom tam jezdili do zblbnutí na kruhu, nejsme blázni." A tak jsem byla za blázna. Mně se tento styl tréninku osvědčil, viděla jsem pokroky a hlavně jsem věřila trenérovi, že on ví co dělá a proč. Za pár tréninků byl Bon schopen spokojeně a v klidu pracovat, konečně se uvolnil, soustředil se jak v kroku, tak v klusu. Přestal být ztuhlým jelenem. Naučil se pracovat v pravidelném rytmu. Díky uvolnění nechal poklesnout hlavu dopředu a dolů a já konečně našla TO lehké přilnutí. Konečně jsem viděla nějaký pokrok. Objevila jsem také správný pocit v pracovním klusu. Pokud se mi špatně sedělo a nepříjemně mě to vyhazovalo ze sedla do výšky, znamenalo to, že byl kůň ztuhlý nebo nevybalancovaný.
Ještě bych chtěla podotknout, že každý trénink probíhal v klidu a trenér mi s obrovskou trpělivostí neustále vysvětloval význam každého mého pohybu, každé mé pomůcky. Stále dokola mě opravoval, dokud moje pomůcka nebo daný cvik nebyl proveden správně. Vše se řešilo a vyřešilo na místě, ale hlavně bez jakéhokoliv stresu pro jezdce a koně. Nikdy nebyl trénink veden stylem, že by si po něm jezdec připadal jako největší „debil na světě". Měla jsem pocit, že jsem se zase něco nového naučila a měla velkou chuť pracovat na sobě dál a být čím dál lepší.
Dalším krokem bylo zlepšování Bonovy prostupnosti a pružnosti. Takže zase jsme, pro změnu :-), pracovali na kruhu, na osmičkách, kruhy se zmenšovaly, zvětšovaly... a ohýbali jsme a ohýbali. A postupně přidávali přechody. Přechody z kroku do klusu a naopak, a z klusu do zastavení a naopak a pořád, s přestávkami, dokolečka, dokola. Výsledek byl viditelný už za několik tréninků, Bon byl pěkně naohýbaný, jako by gumový.
Všechny tréninky byly vedeny jako krátké, ale intenzivní lekce s přestávkami, nikdy ne zdlouhavé a nekonečné hodiny, které se pak stávají pro koně a jezdce únavné a vyčerpávající.
Když jsem byla sama na jízdárně, vždycky jsem testovala, jestli Bon skutečně správně pracoval hřbetem a krkem. Zda, když jsem nabídla otěž, se chtěl natáhnout dopředu a dolů a nesnažil se prohnout a zvednout hlavu nahoru. Když po hodině dával nos až na zem, bylo to pro mě známkou, že je vše v pořádku, kůň je uvolněný a správně pracoval.
Zapeklitý cval
Po nějaké době už se práce v kroku a v klusu zlepšila. Bon už nebyl jelenem, našla jsem přilnutí, začal chodit ve stejném rytmu a ohýbal se, byl spokojený a klidný. Zbýval nám nácvik cvalu, neuměl vůbec cválat. Měl velké problémy s rovnováhou, stabilitou... Na kruhu mu vždycky podjížděly zadní nohy a já se viděla na zemi, že si lehneme na bok. Cval byl rychlý a zbrklý, často nacválal na špatnou nohu. Dokud jenom klusal, byl klid, při pobídce do cvalu začal utíkat a nervoval se.
Musím přiznat, že cválat s ním jsem se vždycky bála a bylo to znát. Pomůcky do cvalu holení neznal, na slovní pobídku „HOP" dal uši dozadu, brzdil a zlobil se. Naštěstí nikdy ve cvalu nevyhazoval. Cval byl možný pouze ve stehenním sedu. Zasednutí nesnášel, to působilo jako pobídka ke zrychlení, následovalo podjíždění zadních nohou, nervy, stres, ... a byl konec práce. Takže jsme cválali jen minimálně, vlastně jen když si sám zaskočil do cvalu.
Až pod vedením trenéra jsem pochopila, kde byla chyba. Bon neměl na cval dostatek fyzické rovnováhy a v kombinaci s psychickou nevyrovnaností v něm při cvalu narůstala tenze a emoční napětí. To byl důvod neustálého zrychlování a nervozity.
Pro mě to byl další poznatek - dokud nemám pod sebou koně, který pracuje v naprostém klidu v kroku, klusu a je psychicky „srovnaný", nemůžu s ním cválat. Jinak to bude vypadat tak, jak to vypadalo. Další objev jsem učinila ohledně povrchu. Na jízdárně v Polsku je písek, na něm se Bon cítil jistěji. Na naší travnaté jízdárně mu ty nohy ujížděly jak na saních, pokud bylo po dešti, tak jsem si cválat vůbec netroufala. Takže cválat jsme se učili, až když kůň pracoval spokojeně a soustředěně v kroku a v klusu. Zaskočení do cvalu jsem prováděla z klidného pracovního klusu v rohu nebo v písmenu „C".
Cválalo se na velkém kruhu a cílem byl cval bez stresu. Rychlost cvalu se v této fázi neřešila. Při každém správném nacválání na holeň následovala velká pochvala hlasem a rukou jsem ho ve cvalu hladila po krku. To vnímal velice pozitivně a nezrychloval. Sed byl odlehčený, ale v těžišti, tedy nadzvednutý zadek, ale seděla jsem rovně, nepředkláněla se. Stále to však byl energický, rychlý cval s hlavou vysoko a zádí vypadávající ven z kruhu. Někdy jsem měla pocit, že jízdárna je na nás malá (20 x 60 m), že to neutočím a vycváláme ven z obdélníku. Naštěstí jsme to vždycky nějak zvládli.
Trvalo nám více než rok, než cval začal k něčemu vypadat. Pomohla nám nekonečná práce na velkém kruhu a hlavně přechody - cval, klus, krok a pořád dokola. Cval nemusel být dlouhý, stačilo jen pár cvalových skoků a znovu přechod do klusu a do kroku. Šlo o to zpomalit ho a zklidnit. Stále bylo důležité, aby to nebyl dril, abych ho hodně chválila hlasem, pohladila a po dobré práci byla pauza, odpočinek pár minut a volná otěž. Prioritou bylo zachování naprostého poklidu a spokojenosti koně. Aby se nestalo, že ty cvaly budou pro něho opět strašákem a něčím nepříjemným.
V tomto období už začaly být vidět první výsledky v podsazení a shromáždění koně. Předcházelo tomu ovšem zklidnění a uvolnění koně, jedno navazovalo na druhé. Shromáždění totiž nelze provést bez pravého uvolnění, protože shromážděný kůň nese zadníma nohama větší část společné hmotnosti koně a jezdce a horní klouby zadních nohou se více ohýbají. Pouze uvolněné svaly umožní kloubům se ohýbat a natahovat jako pružina. Důležitý je také kmih, protože pokud se kůň nepohybuje skutečně energicky, jeho pohyb bude pomalý a kroky krátké.
Shrnu-li celý průběh, na počátku naší práce, což byl podzim roku 2013, jsme se nejprve snažili koně zklidnit a posílat dopředu a dolů. Nyní, o rok a čtvrt později, jsme ve fázi, kdy se to otáčí, koně narovnáváme, přenášíme váhu na záď a vzpřimujeme týl koně, tedy odlehčujeme předek. Bon je dnes schopen pracovat v klidu ve všech chodech a výkonnostně je na úrovni „L". Pracujeme 5x týdně, dva dny v týdnu má volno. Tréninky jsou především zaměřeny na přiježďování, které prokládáme procházkou nebo terénem. Nic neobvyklého, ale vše pod dohledem vynikajícího trenéra, který vede celou naši přípravu, Marka Pawlowicze, kterému bych chtěla moc poděkovat za jeho trpělivost a dlouhodobou podporu. Stejně tak i celému týmu z Konie Julianow. Speciální poděkování za pomoc a hlavně velké přátelství patří drezurní trenérce a jezdkyni p. Elzbietě Zabagło- Pawłowicz.
Galerie
Aneb jak si Christopher Hector povídal s německou drezurní jezdkyní Dorothee Schneider o zisku olympijských medailí s koňmi, které si sama připravila…
Dovolujeme si představit vám jezdce, který sice závodění moc nedá, jezdí lusitany a navíc se o něco víc věnuje working equitation než drezuře, ale…