Velitelé čtyř ostatních skupin „fyzikální expedice" carevny Kateřiny přinesli rovněž zmínky o tarpanech, ale už jen z druhé ruky, sami je, soudě podle formulací v jejich cestovních denících, na vlastní oči neviděli. Vylučme je tedy a spolu s nimi i další zprávy z druhé ruky. Dohromady je zpráv o tarpanech nějakých šedesát, těch obsahujících alespoň nějaké podrobnosti o jejich vzhledu všehovšudy asi tři tucty. Většina z nich je ovšem z kategorie „povídá se". Když i ty vynecháme a zbudou přímá svědectví, máme opravdu jen hrstku.

Pozorování v zajetí

Zprávy z první ruky můžeme pracovně rozdělit na pozorování ve volnosti, tedy zdálky, a pozorování zblízka v zajetí. Pozorování zblízka? Pravidelně velmi stručná zmínka, třebas jen jediná věta. Vlastně kratičké poznámky o tom, že tam a tam byl v zajetí viděn divoký kůň, obvykle bez bližšího popisu zevnějšku. A pokud je nějaký popis uveden, scházívá často i tak jednoznačný znak, podle něhož bychom mohli určit, že jde skutečně o divokého a ne pouze zdivočelého koně.

Na úvod starší záznam, který shodou okolností, arci jen velmi stručně, potvrzuje dřívější přímá svědectví Pallase a Gmelina. Pozdější vysoce vážená kapacita, profesor Hans Peter Boje Jessen, první ředitel nejstarší veterinární vysoké školy v ruské říši, kde se specializoval na chov koní, si roku 1826, když sloužil jako veterinář v Novgorodě, zaskočil do zvěřince v Gatčině nedaleko Petrohradu, kde byli drženi dva divocí koně pocházející z oblasti za Orenburgem: „Jeden, světle žlutý, bez pruhu na zádech, byl zavřen v dřevěné místnosti, krmený okenním otvorem, poněvadž kvůli divokosti nebyl přístupný, druhý měl šedo-myšovou barvu s pruhem na zádech." (Czapski, Marian de (1874) ʻUeber das wilde Pferd und sein Verschwinden aus Europa.ʼ In: Sitzungsberichte der Naturforscher-Gesellschaft zu Dorpat, 3, 1, s. 34).

A teď něco podrobnějšího. Profesor Fjodor Petrović Keppen nám odkázal vzpomínky mennonitského kolonisty, žijícího v azovských stepích kolem řeky Moločné, kde byli tarpani relativně hojní ještě počátkem 19. století: „Vzrůst nevelký; výška 1 ½ aršínu (něco málo přes metr - pozn. F. Tesař); myšové barvy; s černým pruhem podél hřbetu; hlava velká, lebka široká; čelisti silné; uši krátké; krk a hrudník široké; plece silně vyvinuté; hříva černavá; ohon černý, krátký; nohy silně vyvinuté; kopyta dosti strmá. Tarpani běhají velice rychle, tryskem; pohyb přitom připomíná zaječí běh." (Кеппен, Федор Петрович (1896) ʻК истории тарпана в России.ʼ In: Журнал Министерства Народного Просвещения, 303, 1, s. 135)

Pedantský německý novokřtěnec podal zhuštěný, nicméně jeden z nejucelenějších a nejpřesnějších popisů tarpana. Forma textu navíc napovídá, že byl možná diktován slovo od slova a nevznikl popaměti nebo z poznámek ex post (jde ovšem o ruský překlad původních poznámek v němčině). Záznam se vztahuje k oblasti kolem řeky Moločnaja, která byla i podle jiných zpráv jedním z posledních velkých útočišť divokých koní. Nespouštějme nicméně ze zřetele, že zestárlý Cornies roku 1861 diktoval spíše vzpomínky na dobu minulou: podle jeho slov bylo za kruté zimy 1812-1813 v hlubokém sněhu mnoho tarpanů pochytáno a pobito podněperskými Nogajci, od té doby jich pak neustále ubývalo, a v době, kdy byl pořízen zápis, už v tamních stepích žádní nežili. Údaj o malé výšce vypadá, že je odhadnutý, a působí dojmem, že byl zaokrouhlen na celé půlky. Než však uděláme rychlý závěr, dodejme jednu podstatnou věc.

Keppenův Cornies je pravděpodobně totožný se starcem Corniesem, mennonitským patriarchou, jehož navštívila roku 1874 dvojice jiných ruských autorů (kteří bohužel neuvádějí křestní jméno). Tento Cornies prý několik tarpanů choval a zkoušel je i křížit s domácími koňmi. Kříženci však byli jen o málo zvladatelnější než jejich divocí rodiče; poslední kříženou klisnu proto Cornies prodal jinam. Dotyční autoři podotýkají, že by bylo zajímavé zjistit, zda zanechala potomstvo, ale pokud je známo, na rozdíl od tzv. lesních tarpanů, údajných předků polského konika, se nikdo možnými potomky jihoukrajinských tarpanů nikdy vážně nezabýval. Podle jiného rozhovoru učiněného s ním roku 1855 choval tarpany v časech svého mládí, tj. asi dávno před tímto letopočtem, a mělo jít o kobylu s hříbětem. To samozřejmě nevylučuje, že kromě nich viděl Cornies ještě další tarpany ve volnosti, spíš naopak. V každém případě je však zajímavý alespoň Corniesův údaj o malé výšce - že by se snad v tomto tarpaním útočišti, vměstnaném jednak do bahnitých břehů Bugu, Dněpru a Moločné, a pak do suchých písčitých plání, projevil trend k miniaturizaci a vznikla svébytná trpasličí populace?

Na malou velikost ukazuje i exemplář, který po nějakou dobu vlastnil finský přírodovědec Alexander von Nordmann. V dopise řediteli oděské botanické zahrady Christianu von Stevenovi píše, že roku 1843 měl u sebe v Oděse divokého koně, ale pro jeho divokou povahu jej musel prodat. Oklikou z jiného zdroje se můžeme dozvědět podrobnosti, které Nordmann zřejmě sdělil kolegovi Karlu Eduardu von Eichwaldovi. Získal ho prý z Nového Bugu v Nikolajevské oblasti: „Byl malý, sotva víc než poloviční oproti běžnému domácímu koni, měl neforemnou velkou hlavu a uši delší než obvyklé, slabou, vzpřímenou hřívu a visuté břicho, přední nohy vyzáblé a křivě rozbíhavé, u zadních kravský postoj, kopyta malá a ocas mírně ochlupený. Jeho barva byla červenohnědá s černým hřbetním pruhem." (Eichwald, Eduard von (1860) ʻUeber die Saeugthierfauna der neuern Mollasse des südlichen Russlands und die sich an die Mollasse anschliessende vorhistorische Zeit der Erde.ʼ In: Bulletin de la Société Impériale des naturalistes de Moscou, 33, 3, s. 388-389

Už dříve popsal Nordmann divokého koně, jehož viděl v Nikolajevě na dolním Bugu, který však byl prý odchycen jako hříbě v dněperských stepích kolem Jekatěrinoslavi (dnešní Dněpropetrovsk): „Jeho roucho bylo myšově šedé, přerušené jen širokým černým pruhem podél hřbetu. Nohy byly štíhlé, zadní trochu vybočené, hlava velká, hříva krátká a téměř rovná." (Nordmann, Alexander von (1840) ʻObservations sur la faune pontique.ʼ In: Demidoff, Anatole de, Voyage dans la Russie méridionale et la Crimée, par la Hongrie, la Valachie et la Moldavie, exécuté en 1837, sous la direction de M. Anatole de Démidoff, par MM. de Sainson, Le Play, Huot, Léveillé, Raffet, Rousseau, de Nordmann et Du Ponceau, 3. Paris: Ernest Bourdin et Ce., s. 63)

Mohl to být jeden a týž exemplář? Zajímavé je, že ve stejném roce, kdy Nordmann spatřil svého divokého koně, přivedli následníkovi trůnu Alexandrovi při jeho návštěvě Novočerkaska (při řece Donu) roku 1837 jako zajímavost divokého koně, chyceného prý jako hříbě ve zdejších stepích. Popisy nejsou. Škoda. Steven se v odpovědi na Nordmannův dopis rovněž zmínil, že ve 20. letech viděl jednoho divokého koně u jistého kolonisty na řece Moločnaja. Nic bližšího už nedodal. Opět škoda, tím víc, že ještě dodal, že jeho kolega Arendt prý viděl u kohosi divokou kobylu naposledy roku 1824. Opět žádné podrobnosti. Aby toho nebylo málo, ve stejné oblasti při dolním Dněpru prý jistý statkář Skavrodskij vlastnil tarpany „čistokrevné rasy," kteří pomřeli někdy do roku 1860. Vzápětí se nám k roku 1861 váže ještě jedna ústní zmínka o údajně čistokrevném divokém hříběti chovaném v oblasti, kde měli statky i mennonité. Dvakrát škoda. Dvojice autorů, která navštívila mennonity v létě 1874, uvádí, že předešlého podzimu byl na jednom místě nedaleko odtud odchycen exemplář tarpana. Víc nic. Škoda, škoda, škoda.

Ve Stevenově odpovědi Nordmannovi, tolik dráždící zvědavost, máme konečně ještě jednu zprávu, jedinou, v níž jsou nějaké bližší údaje. Z kontextu se zdá - jisté to není - že Arendt viděl pár let před rokem 1824 víc divokých koní v samém srdci onoho regionu při dolním Dněpru, odkud máme i jiné zprávy, při následující příležitosti: „Poštmistr v Kachovce [...] v této oblasti (tj. na dolním Dněpru - pozn. F. Tesař) pronásledoval dlouho stádo 20 - 30 divokých koní [...] Všichni byli zbarveni myšově, s oslím pásem." (Steven, Christian von (1863) ʻStevens letzter Brief an Nordmann. Sympheropol 15 März 1863.ʼ In: Bulletin de la Société Impériale des naturalistes de Moscou, 36, 1, s. 280).

Technicky vzato, šlo rovněž o pozorování v zajetí. Milý poštmistr totiž koně po několikadenním pronásledování dokázal zahnat do nějaké ohrady. Tam je pak pobil. Přejděme teď k autorům, co nebyli tak skoupí na slovo. Z té samé doby, ze 20. let, z azovských stepí u řeky Moločné existuje nanejvýš zajímavá zpráva očitého svědka o divokém koni, jenž i v zajetí zůstával nesmírně plachým a nezkrotitelným, navzdory úsilí nejlepších koňáků na statku, ať to byli Rusové, Nogajci nebo Čerkesové. Minimálně Nogajce a Čerkesy těžko podezřívat z nedostatku zkušeností při krocení zdivočelých koní, protože to bylo denním chlebem těchto národů po celá staletí. Exemplář bychom tedy mohli pasovat na opravdového divokého koně, tím spíše, že autor nejenže se osobně velice sblížil s místními Nogajci, ale detailně se také seznámil s jejich koňmi a vším, co s nimi souviselo: „Jeden můj přítel [...] získal jednoho z těchto takzvaných divokých koní [...] Barva tohoto koně byla isabela, srst dlouhá a chundelatá, celá postava nevzhledná, krk krátký, hlava velká a špatně stavěná, uši dosti dlouhé a zahnuté vzad, nohy tlusté, takže by člověk u tohoto zvířete vůbec nečekal jeho rychlost. V jeho očích se zračily strach z lidí a divokost." (Schlatter, Daniel (1830) Bruchstücke aus einigen Reisen nach dem südlichen Russland in den Jahren 1822 bis 1828. St. Gallen: Huber und Comp., s. 203)

Jak bylo řečeno, nanejvýš zajímavé. Všimli jste si barvy? Zapamatujte si ji. Odpovídala by spíš koni Převalskému, který se podle některých spekulativních hypotéz mohl v minulosti vyskytovat až k Povolží... ale ne na Ukrajině. Anebo také asijskému divokému oslu. O nich se zřejmě v této oblasti, na dolním Bugu, zmiňuje už Hérodotos, nicméně poslední zprávy o divokých oslech na Ukrajině pocházejí ze 16. století. I sám Schlatter vzápětí navazuje, že divocí koně, o kterých píše, jsou „odlišní od onoho koňského či oslího druhu, zvaného Kalmyky kulan či khulun, a rovněž od mongolských džigetajů." Zní to přesvědčivě, dokud si ovšem neuvědomíme, že jde o zkrácenou citaci z třetího dílu Pallasova cestovního deníku. Berte to jako ilustraci dobové praxe prokládat vlastní texty odkazy na uznávané autority, bohužel až na výjimky bez odkazu, takže dnes už jen těžko rozklíčujeme, které informace autor skutečně sám nasbíral a které převzal z jemu dostupných starších písemných zdrojů. Proto také kladu v tomto článku takový důraz na přímá pozorování.

Podívejme se teď na zprávu o přímém pozorování, z něhož autenticita přímo kape už samotným stylem vyjadřování. Je zaznamenána slovo od slova, coby dialog (pravděpodobně však až ex post) v cestovním deníku, který už ovšem není psán ve strohém přírodovědném formátu linnéovské generace, nýbrž už pro čtenáře, zvyklé hltat noviny. Informátor, pětašedesátiletý Jevsevij Golovurnyj z osady Sološino (ležící o něco severněji než výše vyjmenované zprávy, ale rovněž při dolním Dněpru), přišel do cesty mladému nadšenému romantikovi, sbírajícímu materiály o staroslavném záporožském bratrstvu. Dovolil jsem si maličko volnější překlad lokálního dialektu, abych lépe vystihl ducha originálu: „Za Záporožců tu žili divoký koně. Mám s tim zkušenost. Voni jako nejsou velký, akorát tlustý, ale statný; barvu maj myšovou. Můj táta je lovíval, tož tak." (Эварницкий, Дмитрий Иванович (1888) Запорожье въ остаткахъ старины и преданіяхъ народа, 2. Petrohrad: Изданіе Л. Ф. Пантелѣева, s. 217)

Jevsenijův otec se mohl narodit snad někdy kolem přelomu století. Kdy asi divoké koně chytal? Jiný romantický spisovatel se nechal doprovázet jistým Ukrajincem Omeljanem, co se už pětadvacet let toulal stepí, a který se jedné neděle (nebo jiného svátečního dne) roku 1835 zúčastnil honu na „divočáky". Jeho vyprávění působí, jako by šlo spíš o dobrodružnou kratochvíli, protože divocí koně (odchycení jako hříbata) stejně nešli dohromady k ničemu využít. V tom se shoduje s většinou dalších, co měli s chycenými tarpany zkušenost, Omeljan jen barvitěji popisuje detaily a celé to uzavírá řízným konstatováním, že se hodí leda na jarmark, prodat Tatarům na maso. Jeho stručný popis zevnějšku „divočáků" převádím opět do hovorové češtiny: „Zbarvení mají vždycky myšový, jen po hřbetě se táhne černej pruh, jako by je někdo přetáh bičem. Napohled hezký; velký jako pěknej dvouletej koník, jen v prsou takový urostlý, dobrý, statný [...]" (Ревякин, П. (1862) ʻСближения и следы. II. Тарпаны.ʼ In: Основа, 1, s. 17).

Ve 40. letech se prý proti tarpanům na jižní Ukrajině vedla válka, protože v létě plenili obilná pole a v zimě stohy sena, a kromě toho odháněli domácí kobyly. Je pravděpodobné, že tarpani chovaní v zajetí pocházeli z hříbat, která zůstala po vybití dospělých kusů ve stádě. Snad i Cornies a Skavrodskij získali své tarpany takto, dost možná někdy v této době? Ruský pokrokový statkář a akademik Josif Nikolajevič Šatilov uviděl koncem 40. let, kdy odlehlejšími místy tauridských stepí, táhnoucích se podél severního pobřeží Černého moře, ještě pobíhala stáda divokých koní, u svého tchána zvíře, jemuž bylo prodáno coby tarpan. Očividně šlo sice o křížence, i tak ale vzbudil u Šatilova natolik silný zájem, že se od té doby stal nejúpornějším hledačem tarpanů. Ti bohužel mizeli rychleji, než tehdy putovaly informace a než on sám dokázal cestovat, veden zprávami o jejich spatření. Poštěstilo se mu přesto zaznamenat dva případy tarpanů žijících v zajetí: „Na podzim roku 1854 v Melitopolském okrese [...] se mi [...] nakonec podařilo spatřit prvního živého tarpana. Bylo to zvíře tříleté, vzrůstem ročního hřebečka malého plemene, zbarvení myšové s pruhem, černýma nohama, dosti tlustou hlavou, rovným krkem a divokým pohledem, celkově - veškerými svými rysy zcela odpovídající (níže se nacházejícímu) Gmelinovu popisu." (Шатилов, Иосиф Николаевич (1884) Сообщение о тарпанах. Moskva: Изв. Моск. Имп. Об-ва акклиматизации, s. 3)

To je tedy čtvrtý případ, kdy je zmiňována trpasličí velikost. Zrovna v době, kdy Šatilov spatřil melitopolský exemplář, se na Krymu vylodila francouzská a britská vojska. Dělostřelecký poručík Lev Nikolajevič Tolstoj sbíral materiál ke svým Sevastopolským povídkám a údajný tarpan zmizel ve víru dějin. Dlužno k němu dodat následující: Šatilov poté dlouhá léta usiloval o získání exempláře tarpana pro nově vzniklou moskevskou zoologickou zahradu; to se mu nakonec podařilo díky spolupráci knížete Obolenského, na jehož statcích žilo tehdy jedno z posledních stádeček tarpanů zvíci devíti kusů, a který přislíbil stádečko ochraňovat a jeden kus odchytit. Roku 1862 kníže skutečně Šatilovovi poslal hřebečka, odchyceného o osm let dříve. Šlo o tzv. tauridského, vulgo krymského (ačkoli z Krymu nepocházel) tarpana, o kterém Šatilov prohlásil, že se shoduje s oním, jehož sám viděl roku 1854, a že hlavními znaky odpovídá Gmelinovu popisu. Ruská akademie věd však tento exemplář za tarpana neuznala s tím, že nebyly shledány žádné osobité rysy, odlišující jej od domácích koní, pročež byl koník přenechán akademickému muzeu v Petrohradě (odtud je nazýván též petrohradský, ve své době také akademický). To bohužel vrhá zpětně světlo i na předchozí Šatilovovu zprávu.

Mimochodem, profesor Brandt, jeden z Šatilovových kolegů z Akademie, popisuje petrohradského „tarpana" jako hnědého. Protože podle zprávy dr. Zelenkeviče z té doby, týkající se stejné oblasti, kde pátral i Šatilov, hovoří o tom, že roku 1856 zde žijící stádečko bylo složeno z čistokrevných tarpanů, hřebce a 14 klisen, roku 1863 však již bylo pozorováno jen devět kusů, z nichž pouze čtyři klisny si zachovaly původní vzhled, kdežto ostatní byli již zjevně kříženci, je pravděpodobné, že petrohradský „tarpan", pocházející ze závěrečné fáze existence tarpaních populací, mizejících jak poslední zbytky jarního sněhu, byl rovněž plodem smíšeného spojení. Šatilov přináší ještě jednu zprávu, ovšem z druhé ruky, kdy z kontextu lze vyčíst, že se zřejmě váže ke konci 40. let 19. století: „O tarpanovi žijícím v Tumuzlinském hospodářství mi sdělili [...] Zbarvení myšové s pruhem, malý vzrůst, velká hlava, tenké a krátké nohy - to bylo podle popisu jeho charakteristickými rysy." (tamtéž, s. 3)

Ze stejného období, z roku 1845, se datuje ještě jedna podobná zpráva. Jistý pop Joann Romaněnko viděl u velitele okresní posádky ve Vozněsensku (nedaleko dolního Dněpru) „divokého koně": „[...] nevelkého vzrůstu, myšového zbarvení, s velkou hlavou, bez hřívy, hustě pokrytého srstí a s vousy, s ohnivýma živýma očima." (Анучин Дмитрий Николаевич (1896) ʻК вопросу о диких лошадях и об их приручении в России (По поводу статьи Ф. П. Кеппена: „К истории тарпана в России").ʼ In: Журнал Министерства Народного Просвещения, 305, 6, s. 251)

Profesoru Dmitriji Nikolajevičovi Anučinovi to o několik desítek let později sdělil etnograf a archeolog Vladimir Nikolajevič Jastrebov. Technicky vzato nejde o svědectví z první ruky - ale čert to vem. Není vyloučeno, že existují ještě další zprávy, které mi unikly - ale hlavně unikly badatelům, kteří po nich usilovně pátrali již během 19. a 20. století a poskládali je do několika obsáhlých statí (hlavně Šatilov, Czapski, Keppen, Anučin). Těžko si však představit, že někde v archívech čeká dosud neznámý podrobný popis odchyceného tarpana. Viděli jsme, že lidé, kterým se poštěstilo spatřit tajemné tarpany zblízka, nám krom Corniese, Gmelina a Pallase odkázali popis zvíci jedné, nanejvýš dvou stručných vět. Nakonec, co byste vy asi napsali, kdybyste jedinkrát v životě viděli zebru? Že je černobíle pruhovaná a jinak vypadá jako kůň?

Tolik tedy pohled zblízka. Jen o málo veselejší je situace, co se pozorování zdálky týče. Jak se přesvědčíme, větší vzdálenost nemusí znamenat méně detailů. O některých pozorováních ve volnosti lze z kontextu hádat, že divocí koně byli pozorováni při napájení či při pastvě, tudíž zřejmě v takové situaci, kdy si bystrý pozorovatel mohl povšimnout detailů stavby těla. Některé popisy asi navíc vycházejí z opakovaných pozorování. Seznámíme se s nimi v dalším díle článku.

Z ruských, francouzských, německých a ukrajinských originálů přeložil Filip Tesař.