V našem pátrání by nám mohla pomoci etologie. Řada pozorování se shoduje v tom, že stáda (harémy) vodil hřebec, který během pastvy stával na terénní vyvýšenině a obhlížel okolí, a stádo na jeho varování a pod jeho vedením spořádaně a rychle prchalo. Tahle vnitřní organizovanost a disciplína je něco jako stejnorodost zbarvení, přenesená z vizuální do sociální roviny. Vyvolává to dojem poněkud podobný tomu, když člověk stojí tváří v tvář koním Převalského (ne v zoo, ale třeba na chovné stanici v Dolním Dobřejově), kde jsou divoké instinkty mnohem patrnější, než co jsem já osobně třeba mohl vysledovat při pozorování zdivočelých koní na Balkáně. Ovšem kdo ví, jak by vypadaly instinkty ve stádech koní zdivočelých před tisíciletími? Dojem o síle sociálních vztahů je do jisté míry posílen i zprávami, hovořícími o tom, že domácí klisny, které se jednou přidaly k tarpaním stádům, už se dobrovolně nikdy nechtěly vracet, ale stále jde o nepřímé důkazy, na kterých lze těžko stavět definitivní soudy.

Také další argumenty jsou jen nepřímé a přitom ještě méně vypovídající. Víme například, že koně Převalského se nejdéle ve volné přírodě udrželi v oblasti zvané Mongoly Tahin Šar Nuru - Žlutý hřbet divokých koní. A náhodou také na jižní Ukrajině v oblasti, která byla jedním z posledních útočišť takzvaných tarpanů, teče řeka odedávna nazývaná Konka (Koňka). I tamní Tataři ji nazývali Iklysu - Koňské vody. Jenže v 18. století řekou probíhala hranice mezi ruskou říší a krymským chanátem, což znamená, že kolem ní byla země nikoho, ideální prostor pro divokou zvěř včetně koní. Podobně se jeden z přítoků Samary jmenuje Tarpanovka. Protéká oblastí orenburských stepí, kde divoké koně popisoval už Pallas a druzí. Ale sám o sobě neznamená nic víc, než že zde zřejmě v hojném počtu žili koně, místními Kazachy řazení do kategorie nikoli domácích ochočených. Ty Kazaši, jak máme dokumentováno historickými dokumenty místní ruské správy, s oblibou lovili pro maso. V jejich světě se však pojídání koňského masa nekrylo s hranicí mezi domácími a divokými koňmi. Pojídali i domácí koně.

Neochočitelní

Ostatně, jak Kazaši, tak Baškirové žijící od Tarpanovky na sever, podle Ryčkova i Pallasova kolegy Lepehina zdejší „tarpany" ve velkém odchytávali a přiježďovali. V 19. století bylo dokonce zaznamenáno baškirské ústní podání o tom, že koně jednotlivých baškirských rodů měli svůj původ v divoce žijících populacích. V protikladu k tomu přitom například z jižní Ukrajiny máme řadu podrobnějších zpráv, z nichž většina se shoduje v tom, že tarpani se přijezdit nedali nebo jen obtížně, ze zajetí při první příležitosti utíkali zpět na svobodu, v opačném případě scházeli, dokud poměrně záhy, třeba do roka, nezemřeli. To by naznačovalo, že šlo o skutečné divoké koně, zatímco ti v okolí řeky Tarpanovky byli spíše zdivočelí.

Sám volný stepní chov přitom očividně na překážku využití polodivokých koní nebyl. Učený doktor Friedmann Hebel, od mládí vedený touhou kráčet v Pallasových stopách a prozkoumat po jeho vzoru odlehlé končiny kazašských stepí, kam dřív učencova noha nevkročila, spoléhal na to, že si vždy dokáže opatřit čerstvé koně cestou. A skutečně: kazašský chán mu dal na cestu přes své území doprovod, který zhruba každých 17-21 km vyměnil unavené koně za ty, které jednoduše chytili do las ze stád pasoucích se při cestě. Přestože to byla zvířata nenavyklá na postroj a „zdála se zpočátku k neochočení, vrhala se na zem ve snaze osvobodit se, skákajíce a kopajíce, přece byla zakrátko uklidněna uměním na nich sedících a údery biče vedle jedoucích Kazachů; dali se do tahu a zprvu spěchali ze všech sil, vbrzku však svůj běh změnila ve vyrovnaný klus."

Nesnadné ochočování by mohlo znamenat bod plus pro tvrzení, že takoví koně byli skutečně divocí. Koneckonců, koně z Bělověžského pralesa, chovaní v rozsáhlé oboře hrabat Zamojských nedaleko Biłgoraje (zřejmě jedni z předků polských koniků), kteří byli vzhledově původnímu divokému typu zřejmě blízcí, byli roku 1806 rozdáni místním rolníkům a není známo, že by s nimi rolníci měli nějaké problémy.

Na druhou stranu existuje i jiná baškirská ústní tradice, hovořící o snaze přikřižovat do domácích chovů „tarpany", ceněné kvůli své rychlosti a vytrvalosti. Ještě k roku 1903, či snad 1904, je datováno očité svědectví o baškirském koni, který v sobě měl údajně mít tarpaní krev, a který měl krátkou hřívu a ocas a vlnitou srst. To přinejmenším ukazuje, že od doby, kdy se v dávnověku po stepích rozšířil kočovný způsob života spojený s ježděním na koních, se cesty člověka a domácích, zdivočelých a divokých koní mohly protínat různými způsoby, o nichž však bohužel víme jen velice málo. Těžko proto říci, zda divocí koně byli nebo nebyli vyhubeni (neboť běžnou lovnou zvěří byli od doby kamenné), zda se a kdy smísili s koňmi zdivočelými a jestli vůbec a kde se mohla udržet nějaká čistá, původní divoká populace.

Vytlačeni na okraj

Koně Převalského se nejdéle udrželi v oblasti, o kterou až do moderních dob nestáli ani mongolští arati se svými suchým oblastem přivyklými stády ovcí, velbloudů a koní. Na západ od horské hradby Altaje a Ťan-šanu, oddělující centrální oblast eurasijských stepí od východní, by jako analogické prostředí v úvahu přicházely polopouště východně od Kaspického moře v dnešním Kazachstánu a Uzbekistánu. Jedna zpráva hovořící o hojnosti divokých koní v této oblasti pochází už z roku 1558 od faktora anglické společnosti pro obchod s Ruskem vyslaného do Číny. Zaujalo ho, že místní „Tataři" (snad Kazaši, snad Turkmeni) loví tyto divoké koně pomocí sokolů naučených sevřít pařáty krk nebo hlavu ubohého zvířete, které se vysílí během, v marné snaze zbavit se trýznitele.

O koních této oblasti se zmiňuje i Hamilton Smith a podle všeho právě o nich psali Ljovšin a Eversmann. Ti sice nejspíš divoké koně na vlastní oči neviděli, roku 1802 je tu však spatřila výprava poručíka Jakova Petroviče Gaverdovského, putující z Orenburgu do Buchary. Cenné přitom je, že Gaverdovskij ve svém deníku rozlišuje divoké koně (Equus silvestris neboli tagi, tatarsky tarpan) a kulany. Bohužel, zprávy o divokých koních z této oblasti končí rokem 1867 informací ruského důstojníka, sloužícího dlouhá léta na kazašské linii, o tarpanech-divokých koních mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem.

Také na jižní Ukrajině se divoce žijící koně dlouho udrželi mj. v bezvodých stepích, a některé zprávy zdůrazňují jejich odolnost vůči žízni. Už Pallas také píše, že divocí koně jsou schopni pít slanitou pouštní vodu. Totéž potvrzuje Grum-Grzimajlo na své výpravě za tajemnými koňmi popisovanými Prževalským, když vyjadřuje pochybnost o tom, že by se domácí koně přidávali k divokým - prý by nesnesli pít takovou vodu. Jenže už sám Prževalskij napsal, jak takovou vodu pila i stáda zdivočelých koní. Koneckonců i koně v namibské poušti, aridních oblastech argentinských pamp, Velké pánve a Austrálie. Navíc koně nejsou původními obyvateli suchých stepí nebo polopouští, ale bohatých travnatých stepí. To až poslední volně žijící populace byly zatlačeny do okrajových oblastí, o které lidé příliš nestáli. Důvodem byl po celém světě hlavně chov dobytka. V ruské říši byli nejen volně žijící koně, ale i další stepní kopytníci, hlavně kulani a sajgy, už na počátku 19. století vesměs zatlačeni na jedné straně do nehostinných aridních, na druhé straně do močálovitých oblastí. To samo o sobě ukazuje, že nešlo o původní prostředí, jen jeho okrajové oblasti, nevhodné pro chov domácího dobytka: ten v suchých oblastech neměl dost pastvy a vody, v močálovitých zapadal do bahna.

Původním prostředím divokých koní byly travnaté stepi, nikoli polopouště, lesy nebo hory. Mohli však přitom v průběhu roku střídat například vyšší a nižší polohy. Hamilton Smith píše, že skuteční divocí koně („tarpani"), na rozdíl od těch zdivočelých, sezónně migrují. Víme o sezónních migracích kulanů a zdá se, že také koně Převalského ještě v době, kdy byli již ve volné přírodě na pokraji vyhynutí, i na tom malém kousku životního prostoru, který jim ponechali lidé se svými stády dobytka, sezónně migrovali. Sezónní migrace by mohly být významným nepřímým dokladem o tom, že šlo o divoký druh. Hamilton Smith bohužel do oblasti výskytu divokých koní, o kterých píše, zahrnuje i Mongolsko, tedy oblast výskytu koní Převalského, přestože „v nejčistší podobě" se podle něj vyskytují v pustinách na východ od Kaspiku. Těžko říci, jestli údaj o migracích vychází z pozorování divokých koní tam či tam, nebo na více místech. O případných migracích v uralských, povolžských, donských a jihoukrajinských stepích, odkud máme nejvíce zpráv o údajných tarpanech, bohužel nemáme dost informací. Jak už však bylo řečeno, máme odtud zase řadu zpráv o obtížnosti či nemožnosti divoké koně zkrotit.

Volnost nadevše

Vraťme se k tomu ještě jednou. Nejproslulejším případem v tomto směru je klisna, pokládaná obvykle za posledního tarpana žijícího a zahynuvšího ve volné přírodě. Zbyla poslední ze stádečka, čítajícího ještě počátkem sedmdesátých let 19. století osm kusů, z něhož rok za rokem ubývalo, až zbyla ona jediná. Začala se ostražitě družit s domácím stádem místního statkáře Alexandra Durilina, během tří let měla dvakrát hříbě s jeho vůdčím hřebcem, ale odbíhala vždy, když se přiblížil pastýř. Když se konečně po třech letech odvážila vejít v zimě s ostatními koňmi do stáje, kde jim hodili seno, statkář nechal vyhnat ostatní koně a ji zavřít. Kobyla začala panicky skákat proti zdem, poté zalezla do nejzazšího kouta a po několik dní se nedotkla jídla, nakonec ji chytili do lasa, zavedli do boxu, přičemž si vyrazila oko, a tam zůstala do jara. Nakonec se se zajetím smířila a v boxe porodila třetí hříbě. Nenechala se sice hřebelcovat ani na sebe sahat, a když ji na vodítku vodili k vodě, zkoušela se vyškubnout, soudilo se nicméně, že už je ochočená dostatečně a hříbě že je navíc zárukou, že neuteče. Ale chyba lávky, jakmile jí sundali ohlávku, klisna hlasitě zaržála a vyrazila do stepi. O něco později se vrátila jen proto, aby si vyzvedla hříbě a tradá pryč, do liduprázdných stepí u vsi Agajmany. Tam někde o hříbě přišla. Před Vánoci 1879 ji spatřili místní mužici a zaradovali se, že mají šanci vyzkoušet rychlost svých koní. Vybrali ty nejlepší a rozestavili se ve stepi tak, aby ji mohli štafetově nahánět. Klisna jim bez obtíží unikala a s pohádkovou lehkostí skákala přes vysoké sněhové návěje, dokud nezapadla do díry zakryté ledovou krustou a nezlomila si nohu. Místním to bylo líto, chtěli jí dokonce udělat protézu, ale klisna po několika dnech uhynula. Podle vyraženého oka šlo jasně o tu samou klisnu, která utekla od Durilina.

Rychlost a nemožnost dohonit dospělé tarpany uvádí řada zdrojů, nicméně to opět s určitostí nic nedokazuje. Berme v úvahu, že pronásledovatelé seděli na malých ruských koních, a připomeňme si slova řeckého historika Arriána z 2. století n. l., píšícího o skytských konících, že jsou „při pronásledování [jelenů] zprvu pomalí, a naprosto opovrženíhodní, co se vzhledu týče, v porovnání s thessálskými, sicilskými či peloponéskými [...] Při těchto příležitostech uvidíte veliké, rychlé a hrdě vypadající koně ochabovat, a tahle hubená a zakrslá malá zvířata je nejprve předběhnou, a pak nechají za sebou." Kdyby jihoukrajinští tarpani byli dávno zdivočelou populací, nebylo by divu, že by byli stejně vytrvalí a o to rychlejší, že by nenesli váhu jezdce. Vraťme se však k agajmanské klisně. Podle Durilinova popisu, který zaznamenal jeho soused Friedrich von Falz-Fein, proslulý hlavně jako zprostředkovatel a chovatel koní Převalského, zakladatel přírodní rezervace Askania Nova:

„Byla malá, podobná poníkům, velmi dobře stavěná, se štíhlýma, pevnýma a dobře stavěnýma nohama, s poněkud římským profilem [tj. s rovným, pozn. F. Tesař], s malýma, špičatýma ušima, malou, štíhlou hlavou, krátkou hřívou a krátkým ohonem. Zbarvení bylo myšově šedé neboli přírodní, jak se to zde nazývá [v originále „wildfarbig", což bývá nejčastěji používáno pro odstíny hnědé, pozn. F. Tesař], s tmavýma nohama a zřetelným černým úhořím pruhem na zádech. Tyto údaje se zcela shodují s popisy ostatních lidí, kterých jsem se vyptával, kteří divokého koně důkladněji poznali, a taktéž s oním, který mi byl dán mým otcem [jenž pozoroval ono poslední stádo ve stepi zdálky od počátku 70. let 19. století, pozn. F. Tesař]" (Falz-Fein, Friedeich von (1919) ʻÜber das letzte Auftreten des Wildpferdes in Südrußland, Taurisches Gouvernement.ʼ In: Sitzungsbericht der Gesellschaft naturforschender Freunde zu Berlin, 5, s. 199).

Falz-Fein odvozuje z popsaného vzhledu nešťastné klisny, že evropský divoký kůň na západ od Volhy byl jemnější tělesné stavby než kůň Převalského, s jelením krkem a štíhlou hlavou. Byl předkem kozáckých, nogajských, kalmyckých a jim podobných plemen, zatímco těžkopádněji stavěný kůň Převalského s masitým krkem, velkou hlavou a rozježenou hřívou byl předkem koní baškirských, kazašských, burjatských, mongolských a severočínských. Poměrně podobně, jak to popisuje Falz-Fein, vypadali také tzv. petrohradský a moskevský tarpan, jak Falz-Fein sám píše, shodla se s ním většina lidí, kteří v jeho době divoké koně poznali, a podle jeho slov evropští divocí koně vypadali jako na obrázku v Brehmově Životě zvířat z vydání z roku 1883: všichni, komu obrázek ukázal, v něm prý bez váhání poznali divokého koně, snad jenom vypuklé čelo by Falz-Fein vytkl (viz třetí díl tohoto seriálu - Pozorování ve volnosti).

Křížový výslech svědků v oněch dobách stále ještě pamatujících divoké koně působí přesvědčivě, nebýt jednoho velkého ale. To spočívá v tom, že Falz-Feinův popis se neshoduje s popisy o pár desetiletí staršími. Ty starší popisy často zdůrazňují těžkopádnou stavbu, krátké silné krky a velké hlavy, tedy právě ty znaky, které Falz-Fein připisuje asijskému divokému koni. Nemělo by však být pochyb o tom, že svědkové Falz-Feinovy generace hovořili pravdu, a není také těžké najít přechod mezi popisy staršími a novějšími.

Hon na tarpany

Už rolníci kolonizující donské a povolžské stepi za časů Gmelinových byli s tarpany na kordy, neboť tarpani ve stozích sena připraveného na zimu našli vítané přilepšení, a jak si kdejaký koňák dovede snadno představit, roztahali prý celý stoh klidně za noc (rozumí se, že sežrali jen část a většinu rozšlapali). Chodili také na pole na osení i do vzrostlého obilí, a navrch odlákávali domácí kobyly. Což bylo zlé, protože zatímco kočovníky jednotlivá ztráta nepálila, koní pro vlastní potřebu měli stále dost a kůň, který zcela zdivočel, se prostě přesunul do kategorie lovné zvěře, rolnická hospodářství měla po jednom koníkovi. Polní práce sice obstarávali voli, koně sloužili hlavně při výmlatu, kůň byl ovšem v rozlehlé stepi nezbytným dopravním prostředkem. Zprávy o domácích koních ve volně žijících stádech na jižní Ukrajině máme ze 30.-60. let 19. století. Zprávy hovoří především o klisnách; jedna zpráva z konce 30. let hovoří o tom, že ve stádech jsou i koně jiných barev, vůdčí hřebec má však vždy myšové zbarvení - při harémovém sociálním uspořádání u koní to zní logicky, přidávaly se kobyly k hřebci.

Zkrátka a dobře, tarpani byli tehdy škodná v pravém smyslu toho slova, tak jako byl škodnou vlk, a jako byla pro běžného českého myslivce ještě donedávna nade vší pochybnost škodnou liška. V carském Rusku nebylo používání podkov příliš rozšířeno, ale v oblastech výskytu tarpanů se stalo zvykem kovat domácí hřebce na zadní, aby dokázali zahnat tarpaní nápadníky. V zimě se zas čekalo na hluboký sníh a pak se číhalo u stohů, ke kterým si tarpani prošlapali pěšinku, jedna skupina lovců hodující tarpany vyplašila a druhá je jednoduše pobíjela na druhém konci pěšinky, kterou stádo utíkalo, nebo v hlubokém sněhu, kterým se jednotlivci pokoušeli uniknout. Mělo to i pozitivní efekt, z hustých kožešin se po nogajském vzoru šily zimní kožichy, maso se snědlo a sádlo použilo na mazání řemení a os u vozů. Tarpani si nakonec zvykli stohy obloukem obcházet, a jak se také rozšiřovala síť státních hřebčínů, i domácí koně v kohoutku rostli a ani divoká bojovnost tarpaních hřebců, kterou vyzvedávají někteří z autorů, už na domácí soupeře nestačila.

V jihoukrajinských a donských stepích nebylo domácích koní tolik jako v povolžských a orenburských, chov koní navíc procházel různými výkyvy. Zato se však po krymské válce, kdy většina ukrajinských Nogajců emigrovala do Dobrudže a do Malé Asie, objevil zlatý důl v podobě ovcí, nenáročných na pastvu a ochotných spokojit se i s řídkými porosty suchých stepí, kde přežívali tarpani. Falz-Fein starší koupil roku 1856 zadlužené hospodářství s 30 tisíci ovcemi, aby jeho syn do první světové války rozmnožil tento počet na bezmála půl miliónu! Také lužní lesy byly káceny a vysoušeny, čímž mizelo druhé z tarpaních útočišť. Nadto se tarpani stali snáze dostupnou kořistí. Ačkoli prý k sobě nenechali člověka přiblížit blíž než na 400 kroků (je zajímavé, že podobnou únikovou vzdálenost uvádí Prževaljskij pro kulany), v 19. století nahradily pušky dřívější luky a oštěpy.

Zdá se, že mezi 30. a 60. lety 19. století prošla populace divoce žijících koní v podněperských stepích, jejich posledních evropských útočištích, už předtím nepočetná, zásadní změnou. Počty silně prořídly v důsledku vybíjení, z řádově stovek na pouhé desítky. Zprávy o tarpaních hříbatech v domácích chovech mohou znamenat, že bylo vybito celé stádo. Současně se zvýšil podíl zdivočelých domácích koní v tarpaních stádech. Některé ze zpráv vypovídají o tom, že kříženci tarpaních hřebců a domácích klisen mívali tmavší, hnědočernou až černou srst; už Gmelin píše o kříženečkovi, kterého pro něj chytili místní lovci, že měl barvu smíšeně myšově hnědou (mausbraun) a černou. To by odpovídalo i údajným tarpanům získaným Šatilovem, a snad i onomu prvnímu exempláři, který Šatilov spatřil roku 1854 a který zmizel ve víru krymské války. Tmavší srst, štíhlou postavu, drobnější hlavu a vyšší nohy vidíme i na obrázku v Brehmovi. Stačí přimyslet si rovný profil kalmyckého koně.

A je po problému, evropský divoký kůň nebyl předkem kalmyckých a jiných místních koní, spíše naopak, tito koně byli předky posledních zdejších divoce žijících koní. Škrtněte si proto propříště v duchu rok 1879 (smrt agajmanské klisny) coby mezník výskytu údajných tarpanů ve volné přírodě. Beztoho byla prý ve stejné oblasti, aniž dnes bohužel známe podrobnosti, zabita ještě jedna klisna o tři roky později, a nedosti na tom, odhaduje se, že stádo, z něhož pocházel dubrovský hřebec, bylo vybito až někdy počátkem 90. let, kdy byl tento kůň ještě hříbětem. A pochopitelně se rozlučte i s rokem 1887 (moskevský exemplář, známý z fotografie), resp. 1918 či 1919 (dubrovský exemplář) coby daty úmrtí posledních tarpanů v zajetí (nehledě na to, že u dubrovského „tarpana" se běžně uvedená data uvádějí jako datum úmrtí, ač ve skutečnosti víme tolik, že ho nám známí svědkové roku 1918 naposledy viděli naživu).

Rasismus po koňsku

Ph. Jänsch v pražských Ekonomických novinkách a jednáních píše už v článku z roku 1842, že se čtyři tarpaní stáda Dněprovského okresu, čítající dohromady nějakých 60 kusů, skládají z jedné třetiny ze zdivočelých domácích koní. Definitivní zlom přišel nejspíš někdy v 50. letech 19. století, a poté v posledních volně žijících stádečkách převládla krev zdivočelých místních koní. Generálmajor Mihail Jefimovič Švarc, bývalý velitel vojenských posádek Nového Ruska a majitel hřebčína, prý divoké koně vídal, podle všeho za své aktivní služby předtím, než se roku 1860 usadil na penzi na svých statcích. Na otázku, jak je to s dvojí formou divokých koní, z nichž jedni byli hrubí a nehezcí, zatímco druzí, vyznačující se elegantní postavou, drobnými kopýtky, štíhlými krčky a hlavičkami, z nichž vykukovaly veliké, výrazné oči, představovali přímo ideál koňské krásy, tvrdil, že ti první jsou kříženci s obyčejnými domácími koňmi. Nejspíš v něm promlouval duch doby, druhá polovina 19. století byla stoletím technického pokroku, hospodářského růstu i zvyšování životního standardu, ale také dobou dozrávání moderních rasistických teorií, které vyzvedávaly čistotu krve a odsuzovaly míšení plemen a ras. Míšení ras bylo spojováno s úpadkem tělesným i duševním (mulati a jiní míšenci hrávali v dobových románech role padouchů). Oni ideálně vyhlížející skuteční kříženci (přinejlepším) byli naopak povýšeni do dobové role „ušlechtilých divochů". Jaká změna od časů Buffonových, kdy byl divoký stav spojován s hrubostí a stav domácí s ušlechtilostí!

Zakrátko poté už byli ti nehezcí zapomenuti. Tehdy se zdálo, že není nač vzpomínat. Podplukovník generálního štábu, sestavující počátkem 60. let 19. století obšírnou zprávu o Chersonské gubernii, píše, že ještě roku 1849 prý v gubernii žilo stádo o dvanácti kusech, z nichž nyní nezbývá již více nežli pět nebo šest. Ve zkratce přibližuje jejich vzhled a vlastnosti, aby to celé uzavřel ve jménu pokroku, jímž tehdejší Rusko, po zrušení nevolnictví, dýchalo: „Není tedy proč litovat vybití těchto zvířat, zakrslých, škaredých a neochočitelných." Inu, vojácky řízné zakončení našeho seriálu. Co dodat?

Jen tolik, že po černomořských stepích se před polovinou 19. století proháněli koně, o kterých nevíme s jistotou, zda byli divocí, nebo zdivočelí, ale kteří se podle všeho lišili svým vzhledem od místních domácích plemen. Ve spojení s dalšími nepřímými argumenty se proto lze přiklonit k závěru, že tito koně, pro které v moderní době zdomácněl název tarpani, mohli být skutečně divocí. To je však maximum, k němuž jsem byl schopen se dopracovat. Tajemství zůstává zpola zahaleno, a další hledači mají volný prostor.