Tajemní tarpani: Jakou měli barvu?
Po všech odhadech a dohadech konečně máme něco, co by mělo být jasně patrné zblízka i zdálky a mohlo by případně sloužit jako jasný rozpoznávací znak. Zbarvení. Ovšem nebyli by to tarpani, kdyby i u zbarvení nečíhala nějaká zrada. Takže začneme u myši domácí. Víte, jakou má vlastně barvu obyčejná "šedá" myška?
Zbarvení patří u spousty druhů k základním rozpoznávacím znakům. Není divu, zrak je naším hlavním smyslem, proto v lidských přírodopisných knihách až na výjimky scházejí informace o typickém druhovém pachu. Možná se ptáte, proč jsem se mezi znaky divokých koní ještě nezmínil o tzv. úhořím pruhu, tmavém pásu táhnoucím se od kohoutku po ohon, který nevynechala ani většina popisů, které jsem doposud uváděl. Důvod je jednoduchý. Úhoří pruh mají mnozí domácí koně taky, zvlášť primitivní plemena, a těch byly na ukrajinských, jihoruských a kazašských stepích v té době tisíce, desetitisíce, ba statisíce. Co hůř, takový pruh mají i divocí osli. Nezbývá tedy než nakousnout poslední otázku, otázku celkového zbarvení, otázku, kterou zpopularizovaly pokusy o zpětné vyšlechtění tarpana. Výsledkem těchto pokusů jsou koně zbarvení grullo čili šedí. Takové zbarvení je opravdu nezaměnitelné i na dálku a stádo tarpanů by mělo být na první pohled odlišné od domestikovaných koní. Nakonec, i v těch popisech, které jsem doposud uvedl, se s železnou pravidelností opakuje označení myšová barva (v originálech mausfarben, mausegrau, mouse, мышастая, gris de souris...). Není to snad totéž?
Proč je polsky konik šedý?
Pokusy o znovuvzkříšení tarpana z potomků jeho domnělé lesní formy probíhaly ve 20.-40. letech 20. století a vedl je jednak Tadeusz Vetulani v Polsku, jednak bratři Lutz a Heinz Heckové v Německu. Vetulani k tomu použil koně z okolí Biłgoraje, kde prý žili potomci koní pobíhající ještě koncem 18. století volně po Bělověžském pralese. Jeho šlechtitelské pokusy vedly ke vzniku tzv. konika („koníka"), posléze přijatého za polské národní plemeno. Lutz Heck křížil německé poníky podobného typu s islandskými a gotlandskými, mezi nimiž není zbarvení grullo výjimkou, a za války využil příležitosti k zabavení Vetulaniho výsledků a jejich přikřížení do vlastního chovu. Na Heckovy koně, pokládané za dávné „arische Urwildpferde", si jezdili do Bělověže zastřílet nacističtí pohlaváři; nevynechali příležitost k ulovení kořisti vyhrazené od středověku výhradně vysokému panstvu (velkoryse přitom přehlédli, že Sigurd ze Ságy o Nibelunzích lovil kdeco, včetně lva, ale divoké koně jako na potvoru ne). Spolu s koncem války přestali být Heckovi koně árijským totemem, zato polští konici, (Vetulani získal přeživší kusy zpět) se stali bez nadsázky polskou národní chloubou. Průvodní škodou se stalo, že se typu polských koniků uměle přizpůsobil chov dülmenských pony, a vymyšlený ideál tak zničil do té doby jediné kontinentální plemeno, které dost možná odráželo typ divokého koně. Proč vymyšlený? Vetulani i Heck se totiž podle všeho nechali inspirovat jedinou, sto let starou větou z popisu fauny Bělověžského pralesa z časů, kdy místní volně žijící koně už byli jenom vzpomínkou: „Tvrdí se, že tuto rasu lze dodnes mezi rolnickými koňmi rozpoznat. Bohužel, přesný popis není k dispozici. Vypráví se, že všichni byli šedé barvy s černou čárou podél hřbetu." (Brincken, Julius von den (1828) Mémoire descriptif sur la forêt impériale de Białowieza en Lithuanie. Varšava: N. Glücksberg, s. 50).
O další století později už je z nejisté zmínky faktum jako hrom:
„The Polish Konik horses are descendants of the Tarpans that lived in Eastern Europe until the beginning of the 19th century. As it is known, the Tarpans were blue dun [...]" (Stachurska, Anna & Brodacki, Antoni (2003) ʻSelection of Polish Konik horses for coat colour and the ways to improve its effectiveness.ʼ Electronic Journal of Polish Agricultural Universities, Series Animal Husbandry, 6, 1). Bohužel, jde o klasický příklad tautologie neboli důkazu kruhem. Konici jsou šedí, protože jsou potomky tarpana, a protože jsou šedí, byli i tarpani šedí. Mezi polskými koniky i dülmenskými pony se stále objevují „nežádoucí" hnědá zbarvení, která je nutné z chovu vyřazovat. Pochopitelně, že pokud předpokládáme, že šedé zbarvení je původní, vyřazuje se takto cizí příměs. Jenže Heckovy pokusy usvědčují Vetulaniho projekt z toho, že byl od začátku mrtvě narozeným hříbětem. Protože pokud Heck vytvářel plemeno nazvané po něm z koní tzv. norické skupiny, chované ve Skandinávii, Pobaltí a západním Rusku, používal výsledky lidských šlechtitelských pokusů.
Nezpochybňujme, že vrchní zemský lesmistr baron von den Brincken dobře Bělověžský prales znal. Pravděpodobně však u tohoto německého autora, píšícího francouzsky na základě informací polských rolníků, zůstalo cosi ztraceno v překladu. Hrabě Marian von Hütten-Czapski, který na von den Brinckenův poznatek o zbarvení bělověžských koní o půlstoletí později upozornil, ho coby polský autor převádí z francouzštiny do němčiny jako mausgraue. To ale Vetulaniho nezviklalo podobně jako dva dodatečné prameny, které se mu osobně podařilo později dohledat, a to navzdory tomu, že představují očitá svědectví. V prvním, vážícím se k letům 1781-1784, byla přitom barva koní pocházejících z pralesa popsána polsky jako karo-myszata (tmavě myšová), v druhém, jehož autor viděl tentýž chov roku 1793, německy jako schwarzbraun (černohnědá).
Vypadá to, že von den Brincken zapsal šedá, slyšel však myšově šedá nebo myšová. Myšová barva představuje trochu interpretační problém. Kolikrát baron von den Brincken viděl živou myš, se můžeme jen dohadovat, přírodovědci jako Gmelin a další každopádně myši a jiné hlodavce pozorovali často a pečlivě je popisovali, ale za šedé je neoznačovali. Škoda, že profesor Vetulani už je po smrti a nemůže nahlédnout do aktuálních ukrajinských skript pro studenty oboru Chovatelství koní, kde je myšové zbarvení u koní popisováno jako tmavý plavák („Tmavě plavé neboli myšové zbarvení se vyznačuje myšovou čili popelavou barvou trupu. Ofina, hříva, ohon a končetiny pod zápěstními a hlezenními klouby černé. V oblasti podpaží chlupy svítivé. Na hřbetě - pruh."), v anglické terminologii tedy bay dun.
Jakou barvu má myš?
Zmasírováni komiksy a kreslenými filmy si dneska myšku představíme opravdu šedou. Chyťte si ale do pastičky myš domácí a prohlédněte si ji - ona tak docela šedá není. Mít takový kožich kůň a označit ho někdo za šedáka, doporučíte dotyčnému vyšetření na barvoslepost. Myš je přinejlepším šedohnědá. A to díky kombinaci rozdílných barev podsady a pesíků a také rozdílných barev na většině délky chlupu (tzv. základní barva) a na jeho špičce (tzv. krycí barva). Díky tomu je myší kožíšek měňavý, a může tedy v našich očích, při vhodném osvětlení, nabýt šedavý nádech. Dnes se už většinou neříká barva myšová, nýbrž barva aguti, což je původní divoké zbarvení morčete. Spektrum barev aguti, stejně jako myši, obsahuje řadu odstínů, světlejších i tmavších, to však na věci nic nemění: šedá bude jen ta od Disneyho. Podívejte se schválně na myš na obrázku. Leží na šedé dlaždici, měla by s ní tedy aspoň trochu splývat. Ale nesplývá. Do dlaždice jsem pro srovnání zalomil výřez z fotky polského konika. Ten by splýval, panečku! Jen se vejít do pastičky.
Ale co se stane, pokud koně chytíme do hledáčku? Podívejte se na druhou fotografii, kde jsem do exmoorského poníka zalomil výřez myšího kožíšku. Bingo, máme myšovou barvu. Nechtělo se mi fotit každou ulovenou myš, ale věřte zkušenému. Kdybych si dal trochu práce, najdu takovou, u které fotomontáž při troše šikovnosti skoro nepoznáte. V Milovicích by pak dnes princeznu se zlatou hvězdou na čele neodhalil ani Kazisvět VI., z Boží vůle král. Vzpomeňme si teď na našeho zaníceného hledače tarpanů, statkáře a přírodopisce Šatilova, který podle svých slov roku 1854 spatřil v Melitopolu tarpana myšového zbarvení, a o petrohradském tarpanovi posléze prohlásil, že se shoduje s melitopolským a že hlavními znaky odpovídá Gmelinovu popisu (od Gmelinových exemplářů se měl odlišovat tím, že břicho nebylo světlejší než zbytek těla). Šatilovův přítel Radde viděl melitopolský exemplář spolu s ním. Později však sám popisuje typické tarpany z této oblasti jako hnědé. Ale v dopise profesoru Alexandru Eckerovi přitom popisoval, jak pozoroval kalmycké oddíly projíždějící Tbilisi: mnozí z Kalmyků prý seděli na myšově šedých (mausgrau) koních silně připomínajících tarpany. Profesor Brandt, pro něhož byl petrohradský tarpan „mizernou rolnickou kobylkou" se stopami po podkování, ho označuje za hnědého, a později v obsáhlé stati uvádí jako jeden ze dvou hlavních argumentů ve prospěch toho, že tarpani byli divokým druhem, ne zdivočelou populací, tím, že byli stejnobarevní: myšoví nebo šedohnědí (v originále серо-бурые; бурый coby zbarvení srsti má v ruštině význam od šedavě žlutohnědé až po tmavou s kaštanovým nádechem). Na základě toho můžeme uzavřít, že myšová a hnědá jsou synonyma.
Připomínám, abyste propříště tiché, nevýrazné dívky označovali zoologicky přesně jako hnědé myši, a přejděme k dalšímu problému. Vyřešením otázky, co znamená myšová, se totiž pouze posouváme k další: co znamená hnědá? Koňákům jistě netřeba vysvětlovat, v čem je problém. Postavte vedle sebe deset koní, každý bude „hnědý" a přitom každý jiný.
Šedá, hnědá... modrá?
Předpokládejme teď pracovně, že tarpani byli skutečně druhem divokých koní. Druh znamená - s jistou vůlí - stejnobarevnost. Jednotné zbarvení v populaci skutečně divokých koní by mělo být určováno dominantními homozygotními páry příslušných alel. Genetika zbarvení koní je fascinujícím způsobem bohatá a ještě stále se přichází na nové a nové aspekty. Pro tuhle chvíli si však vystačíme se třemi základními alelami: E (Extension), která kóduje černou pigmentaci srsti, A (Agouti - nikoli náhodou nazvaný podle agutiů), která rozhoduje o rozmístění černé barvy po těle, a D (Dun), což je jeden z genů, rozhodujících o intenzitě pigmentu v srsti. Co se týče první z nich, dominantní homozygot (EE) může být i zbarvení typu grullo. Co se týče druhé, může být šedák (což je však něco jiného než grullo), a konečně, co se třetí týče, může být grullo i šedák. Pokud by však měl být nositelem všech tří dominantních homozygotních párů, musel by být zbarvením pouze a jen bay dun, čili žlutohnědý či žlutavý s tmavýma nohama, hřívou a ocasem a s úhořím pruhem po hřbetě, případně ještě dodatečným žebrováním na nohách. To platí pro koně Převalského. Mohlo to platit také pro tarpany?
Kdyby tomu tak bylo, mohlo by to pomoci vysvětlit tři trochu záhadné zmínky. První z nich pochází od z úvodu nám již známého Petra Ivanoviče Ryčkova, jenž píše, že tarpani jsou plaví nebo modří. Další od vrchního podkoního anglické koruny Richarda Berengera (1771), který nejspíš čerpal od Ryčkova, ale soudě podle dalších podrobností (jelení krk) ještě z nějakého dalšího zdroje. Tarpani jsou prý namodrale šedí. A konečně třetí od Ljovšina, podle něhož mají téměř vždy světlou barvu, většina namodralou. Všechny zprávy se týkají Kazachstánu. Berengerovo blueish-grey lze brát jako označení šedé a teoreticky mohl mít na mysli blue dun čili grullo, ale zdá se, že se spíš jen snažil nějak popasovat s originálním ruským výrazem. Ruské голубой přitom opravdu znamená modrý, blankytný, siný, i v přeneseném smyslu je lze těžko vykládat jako označení pro šedou, když navíc ruština zná pro šedou různé výrazy, a v jiných popisech tarpanů se objevují výrazy myšově šedá, šedá, popelavá nebo šedo-popelavá (myšová).
Vysvětlení nabídl Grum-Grzimajlo o mnoho později, bylo mu prý mnohokrát při jeho honbě za koňmi Převalského řečeno, že kromě plaváků jsou divocí koně také modří. Podle něho šlo o optický klam. Modré koně Převalského sice nespatřil, ale přesvědčil se, že na dvou- či tříkilometrovou vzdálenost se v silném slunci zdáli být grošovaní, s přiblížením grošování mizelo. V plném měsíčním světle vypadali zas dokonale bílí. Také modrý odstín byl podle něho záležitostí osvětlení. Podíváte-li se na obrázek zástupce ruského plemene vjatka, jasně vidíte, že při vhodném osvětlení (spíš možná zastínění), skutečně můžete spatřit modravý nádech. Vjatku neuvádím náhodou. Ataman Kuharenko psal, že tarpani jsou nejvíc podobní právě vjatkám. Pro toto plemeno je typické bay dun zbarvení.
Pořád nám nicméně v některých popisech zůstává šedá barva. Logické vysvětlení ovšem nabízí Hamilton Smith, jenž popisuje sezónní změnu zbarvení. Pro jím popisovaný našedlý zimní odstín zůstává velký prostor vzhledem k tomu, že zimní srst pravděpodobně vypadávala až do května, jak píše Smith a jak tomu ostatně pravidelně bývá u primitivních plemen koní, která ji nasazují od září. Smith píše od letního slunovratu, což je podezřelé (kůň by v letní krátké srsti byl jeden měsíc v roce!). Že by si však prostě jen nesprávně porozuměl se svým kozáckým tlumočníkem - s jeho nevalnou francouzštinou - který ve skutečnosti mohl mít na mysli podzimní rovnodennost?
Nejvíce různých zpráv o divokých koních nám odkázal Pallas. Kromě tří jednotlivých kusů, z nichž dva osobně viděl a jednoho nechal nakreslit, popisuje na třech místech svého cestovního deníku také stáda. V červnu 1769 píše, že v samarské stepi osobně viděl koně světle hnědé barvy, s barevně smíšenou hřívou a ohonem a bělavými končetinami, mezi nimiž však prý bývají rovněž tmaví hnědáci, grošáci a vzácně i vraníci, a poznamenává, že tato stáda mají původ v zaběhlých ochočených koních. V roce 1771, když putoval obsko-irtyšskými stepmi, zapsal, že tamní divocí koně jsou hnědí, plaví nebo isabely. Konečně v roce 1773, když se vrátil zpět k Samaře, poznamenává, že v donských a uralských stepích a Barabinské stepi žijí koně světle hnědí, žlutaví a isabely. Pro některé učence to bylo důkazem, že Pallasem popisovaní divocí koně byli, v souladu s jeho názorem vysloveným na počátku expedice, pouze zdivočelí. Řekněme si pro úplnost, že barevná stejnorodost není sama o sobě důkazem, že jde o divoký druh, barevně jednotné jsou i populace koní v Namibii, Kongu nebo na Falklandách, pocházející jistojistě ze zdivočelých kusů.
Na druhou stranu ani informace o různých zbarveních nemusí ve skutečnosti znamenat barevnou různorodost. Grošáci nebo vraníci jsou samozřejmě koně domestikovaní, ale ti se mohli připojit ke stádům skutečných divokých koní; a že divocí nejspíš byli, dokládá souběžná Pallasova zmínka o krátké hřívě. V Zoografii shrnuje Pallas, že barva divokých koní je „šedohnědá či světlá". Píše latinsky gryseo-fusco vel pallido. Griseus skutečně znamená šedý, nicméně zahloubáme-li se do Zoografie, zjistíme, že tímto slovem označuje rovněž například barvu srsti zajíce. Bingo. Jde o běžného zajíce, jehož na rozdíl od tarpanů důvěrně známe. Kdyby měl někde po matičce Rusi pobíhat zajíc s kabátkem jako Heckův kůň či polský konik, byl by zoologickou senzací. Jenže nepobíhá ani nepobíhal a jak vědí ti, kdo ho někdy viděli, tělo má pokryté srstí převážně v různých odstínech hnědé. Ti z vás, kdo neviděli zblízka naživo zajíce, snad viděli srnku. Ta na rozdíl od zajíce v zimě celkově přebarvuje, podobně, jako to Hamilton Smith připisuje tarpanům. Její letní srst je červenohnědá, zimní šedohnědá až tmavohnědá. Není to samozřejmě přesný příklad pravděpodobného tarpaního zbarvení, ale dává to srozumitelnou představu. Na základě informací od Pallase můžeme říci, že na přelomu 60. a 70. let 18. století žili minimálně od Volhy po Altaj divocí koně, zbarvení přes léto žlutohnědě, přes zimu hnědě s šedavým nádechem. Počátkem 19. století už byli zatlačeni z Povolží dál na východ a jihovýchod, do polopouštních oblastí. Ale co víc na západ? Nemohli mít tarpani na Ukrajině a případně někdejší Litvě (dnešním Polsku a Bělorusku) odlišné zbarvení? Mohutné říční toky představují často přirozenou hranici poddruhů i druhů, a Volha takovým může být. Hamilton Smith navíc uvádí, že praví tarpani, na rozdíl od zdivočelých koní, neradi vstupují do vody a údajně snad vůbec neplavou.
Zkusme si projít očitá svědectví a spolehlivá svědectví z druhé ruky o divokých koních na západ od Volhy, která můžeme přiřadit ke konkrétnímu ročnímu období. Některá hovoří o myšovém zbarvení - ty nechme stranou. Pro léto nám zbyde jedině svědectví Kolčanovovo, podle něhož byli „světle strakatí, s ostrým temným pruhem na hřbetě; staří tarpani byli světlejší než mladí dospělí; měli i světlejší tmavý hřbetní pruh. Hříbata měla barvu s rezavým nádechem; na bocích, a zvláště na krku, byly patrné krátké tmavší pruhy." Zmínka o strakatosti je nápadná, ruské „пегий" ovšem může znamenat strakoše, grošáka, ale také prostě a jednoduše vícebarevnou srst. První dva významy můžeme s klidem pominout, protože strakáč ve smyslu pinto by těžko měl výrazný úhoří pruh, a hříbata navíc další pruhy po těle. Nehledě na to, o takto nebývale zbarvené populaci by se asi neopomněli zmínit také jiní, a ze stejné oblasti máme další zprávy, které o něčem takovém nesvědčí ani náhodou. Světlí grošáci typu camargských koní by opět postrádali úhoří pruh i další pruhování. Hypoteticky by v úvahu přicházela některá zbarvení typu appaloosa, to je však opět natolik výrazné, že by se o něm jen těžko zmínil jediný autor. Použitý výraz tedy nejspíše znamená, že jednotlivé části těla byly zbarvené odlišně, nejspíš tmavší hřbet a světlejší spodek těla. Podobně je tomu mnohdy u koní Převalského (výraznější je to v zimní srsti, patrné však i v letní). A také srst mladých hříbat koně Převalského, tak jako řady primitivních plemen domácích koní, včetně polských koniků, mívá jemně červenavý nádech, jak píše Kolčanov.
Jediné přímé svědectví vážící se k zimnímu období je Timofejevovo: „V únoru a březnu měli tarpani velmi dlouhou, hrubou srst, popelavé barvy." Potom ještě Johann Gottlieb Georgi, který doprovázel Pallase a Falka na jejich cestách, uvádí, že „divoký či zdivočelý kůň, tarpan zemí východních" vyskytující se u Dněstru, Bugu, Dněpru (tyto tři řeky pramení zhruba na trojmezí dnešního Polska, Běloruska a Ukrajiny a představují tedy přirozený koridor směrem k Bělověžskému pralesu - pozn. F. Tesař), v krymských a donských stepích nosí v zimě „dlouhou, ponejvíce červenošedou, avšak i jinak zbarvenou srst." A konečně u Kuharenka můžeme s jistou pravděpodobností odvodit, že jeho informace pocházejí z lovů na tarpany, a to ze zimních, které jsou podle něho podstatně snazší a které také podrobně popisuje. Tarpani podle něj mají tmavě myšovou nebo tmavě kaštanovou srst. Tyto údaje nejsou zrovna jednotné, ale dlouhá zimní srst mohla být měňavější a podle osvětlení nabývat šedavého, šedočervenavého či hnědočerveného odstínu. Že to možné je, naznačují třeba připojené obrázky z jednoho a téhož stáda exmoorských poníků, pořízené v rozmezí několika dní. A podívejte se na exmoorského ponyho v zimě a v létě, například zde: http://www.exmoorponycentre.org.uk/characteristics.php.
Náš tip: chcete-li vidět tarpany, zajeďte si do Milovic. Kvalitní nůžky s sebou. Zastřihněte hřívu a ocas, efekt bude dokonalý. Je to samozřejmě nadsázka, exmoorští poníci jsou hnědáci, chybívá jim tedy úhoří pruh. Zkuste si představit tělo vjatky, hlavu exmoorského poníka, přimyslete stojatou hřívu a kratší, řídký ocas... Anebo se zbytečně netrapte. Představte si prostě přisraženého koně Převalského. Těžko se však ubránit dojmu, že divocí koně z Bělověžského pralesa (viz dvě zprávy očitých svědků uvedené výše) mohli vypadat také nějak tak.
Dodejme k tomu, že intenzita zbarvení mohla být závislá na prostředí. Myš má v našich podmínkách kožíšek hnědošedý a bříško šedé až popelavé, v pouštních podmínkách je však zbarvena pískově a bříško má bílé. Podobně třeba eurasijští vlci z lesního pásma mají kožich převážně tmavý, podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, ve stepním pásmu však světlý, žlutavý až bělavý. A je možné, že tarpani východně od Volhy byli celkově světlejší, zbarvení víc dožluta, ti na západ tmavší, spíše dohněda. A není vyloučeno, že populace z Bělověžského pralesa, pokud šlo skutečně rovněž o tarpany, byla ještě tmavší; vzpomeňme si, že oba očití svědci popisují barvu koní, kteří tam odtud pocházeli, jako tmavě myšovou, resp. černohnědou; nevíme přesně, v jakém ročním období je viděli, ve druhém případě se z kontextu zdá, že to snad bylo během léta. V zimě mohla taková srst zesvětlit a možná nejvíc ze všech, o kterých jsme tady psali, získat šedý odstín. Šedý tarpan typu grullo, jakým je polský konik, je nicméně podle všeho mýtus.
Přečtěme si ještě jednou, co píše Pallas o zbarvení divokých koní ve své Zoografii: „[...] čumák bělavý, kolem huby černavý." Toto zbarvení, zvané pangaré, patří k tzv. primitivním znakům, pravidlem je u koní Převalského a divokých oslů, najdete ho ale také u několika primitivních plemen, jako jsou exmoorští poníci, fjordští koně a haflingeři, stejně jako u huculů určitých zbarvení. U polského konika či Heckova koně ho však neuvidíte u konika ani náhodou - leda u malých hříbat, která ještě nezískala typickou dospělou barvu plemene. Pokud Bělověžským pralesem pobíhali kdysi šedí koně (ne jen v zimě našedlí), buď nebyli divocí, anebo snad šlo o nějaký zcela specifický druh koně, ne však o ten, který vyhynul na Ukrajině na přelomu 19. a 20. století.
Jako malý historický žertík bych s dovolením uvedl ještě to, že Vasilij Nikitič Tatiščev navrhl roku 1737 pro nově založený Orenburg, z nějž se mělo vládnout kazašským hordám, erb, na němž měl být vyobrazen divoký kůň, „jakých je tu mnoho, přirozeně žlutý." Pro úplnost musím dodat, že divoký kůň mohl být jak tarpanem, tak kulanem (vedoucí Tatiščevovy kanceláře Ryčkov psal o tarpanech, že jsou plaví, o kulanech, že jsou barvou podobni myším). Návrh realizován nebyl, ale roku 1785 se jiné město, ležící rovněž v oblasti výskytu divokých koní, Tomsk, dočkalo erbu s koněm. Podívejte se na něj, a pokud vám připomíná konika, vězte, že je připomínkou místních tatarských chovů, proslulých nejlepšími koňmi.
Nebýt toho, že se Tadeusz Vetulani upnul před sto lety k myšlence, že tarpani vypadali, jako kdyby si navlékli šedé sako, nikdo by dnes nejspíš o šedých tarpanech nemluvil. Jenomže to by regenerovaní údajní tarpani nebyli ničím výjimeční, vypadali by prostě jako běžný tamní venkovský kůň té doby. A navíc by nebylo obtížné tvrdit, že jejich předkové ve skutečnosti vůbec nebyli divocí, nýbrž zdivočelí. Nakonec, který kůň by žil v pralese, když ne ten, který tam našel náhodné útočiště? Přirozeným biotopem koňovitých jsou přece stepi. Ovšem záludná otázka číhá i zde. Mohli se vůbec v eurasijských stepích udržet nějací divocí koně, když tam po tisíciletí žili lidé se stády domácích koní, chovaných navolno, kteří určitě nezřídka zdivočeli? Ještě tak v odlehlých končinách Karakumu či Gobi, ale na Ukrajině? A aby tam přežívali do druhé poloviny 19. století, mezi záplavou kolonistů rozorávajících travnaté moře? O tom si povíme v závěrečné části článku.
Galerie
Reportáž z honu na tarpany
Dnešní bonbónek vyhrabal Filip Tesař z ruského archívu a je jen pro silné povahy. Připravte se na autentické popisy pamětníků, jak byli tarpani…
Náš seriál o tarpanech spěje do finiše. Minulý díl jsme skončili otázkou, zda je vůbec možné odlišit divokou a zdivočelou populaci koní. Filip Tesař…