Rozeberme si nyní pro úplnost ještě zprávy Rádia Jerevan z úvodu našeho článku. Letmým nahlédnutím do několika ruských slovníků se nám věci ukáží v letmé retrospektivě zhruba nějak takto:

• „TARPAN - divoký kůň (Equus gmelini), savec z rodu koně. Kohoutková výška až 136 cm. Tělesné zbarvení šedé s tmavým pruhem podél páteře; hříva černá, stojatá. V historické době byl rozšířen ve stepích a lesostepích Evropy (zhruba po 55° sev. š.) a západního Kazachstánu. Poslední jedinec jihoruského stepního tarpana (Equus gmelini gmelini) ve volnosti byl zabit roku 1879 nedaleko Askanie Nova, hřebec v zajetí žil až do roku 1918. Lesní tarpan (Equus gmelini silvaticus) obýval střední Evropu, Polsko, v SSSR Bělorusko a Litvu; ve střední Evropě byl vyhuben ve středověku, na východě areálu v 16-18. století; poslední zabit roku 1814 na území dnešní Kaliningradské oblasti. Tarpan je předkem domácího koně; domestikován byl před 5-6 tisíci lety." (Гиляров, Меркурий Сергеевич et al (eds) (1986) Биологический энциклопедический словарь. 2. doplněné vydání. Moskva: Советская Энциклопедия)
• „TARPAN - evropský divoký kůň (Equus caballus gmelini), poddruh domácího koně. Pravděpodobný předek některých plemen domácích koní. Tarpan byl v minulosti rozšířen ve stepích evropské části SSSR a řadě zemí Evropy. Na Ukrajině se vyskytoval do 70. let 19. století. Vymizel v důsledku vytlačování z přirozeného prostředí stády domácích zvířat, z menší části vybíjením ze strany člověka. Obtížně zkrotitelný. Odlišoval se nevelikým vzrůstem (kohoutková výška 116-136 cm), zavalitou tělesnou stavbou, šedým „myšovým" zbarvením s černým pruhem podél hřbetu a černou, stojící hřívou a ocasem." (Советская энциклопедия, 25 (1976) Большая советская энциклопедия. Мoskva: Советская энциклопедия).
• „TARPAN - vymřelý divoký kůň šedé barvy s černou hřívou a ocasem, obývající stepi východní Evropy." (Ожегов, Сергей Иванович (1949) Толковый словарь Ожегова. Moskva: Советская книга)
• „TARPAN - divoký kůň žlutošedé barvy s tmavým pruhem na hřbetě. Útočí na domácí koně, nedá se zkrotit, obývá středoasijské vysočiny." (Павленков, Флоре́нтий Фёдорович (1907) Словарь иностранных слов, вошедших в состав русского языка. St. Peterburg:  Ф. А. Брокгауз - И. А. Ефрон)
• „TARPAN - Equus caballus ferus, divoký kůň kazašských stepí, v. též kulan a džigetaj. Název tarpan není vědci zcela objasněn; také mudzin a takja; jde o divokého, nebo zdivočelého koně? Podle vyprávění až donedávna žil v novoruských stepích." (Даль, Владимир Иванович (1866) Толковый словарь живого великорусского языка, 4. Moskva: Типография Т. Рис)

Odkud nám to vane vítr? Větříte také problémy? Není podivné, že nám průběžně přibývají podrobné údaje, ačkoli od vydání toho posledního ze zde uvedených slovníků, tj. od roku 1866, byli pozorováni pouze čtyři tarpani, z toho popsáni tři, z nich vyfotografováni dva a podrobně popsán jeden? Jednou z nich byla proslulá poslední Mohykánka, poslední kobyla z volně žijícího stáda, která si vyrazila oko při pokusu odchytit ji, později uprchla a v prosinci 1879 si zlomila nohu, když místní mužici chtěli s její pomocí vyzkoušet, jak rychlí jsou jejich domácí koně. Její bližší popis se nezachoval.

Dva další jsou nám již známí petrohradský a moskevský exemplář, z nichž podrobně popsán byl moskevský. Dvě fotografie petrohradského tarpana potkal neznámo jaký osud. Carská akademie věd ho odmítla uznat za tarpana; uznávaný zoolog profesor Johann Friedrich von Brandt (v Rusku Fjodor Fjodorovič Brandt) napsal, že se nevyznačoval ani barvou, ani jinými známými rysy divokých koní, ba dokonce ho nazval „mizernou rolnickou kobylkou". Koník prožil několik let ve zvěřinci a skonal roku 1866. Zachovala se z něj kostra, sloužící dnes jako výchozí osteologický materiál při studiu tarpanů.

Z moskevského exempláře, který byl komisí akademie za tarpana uznán, se zachoval velice podrobný popis - kvůli detailnosti slouží dnes často jako nadmíru důležitý zdroj informací o tarpanech - a tři fotografie. Podívejme se spolu na tu nejpřetiskovanější z nich. Dlouhý, bohatě ochlupený ocas a dlouhá hříva (obojí zastřižené), jinobarevná ponožka na levé přední noze a jelení krk, to vše vypovídá o jiné než tarpaní krvi. Podle slovních popisů (nejen těch očitých, které jsme si uvedli) bývali tarpani napohled nižší než domácí koně, avšak kohoutková výška 136 cm (jež posloužila coby horní hranice kohoutkové výšky tarpanů) je zcela v normě tehdejších ruských, kalmyckých a dalších místních plemen. K tomu měli mít tarpani těžkou hlavu, větší než domácí koně, rovný, široký hřbet s kulatým kohoutkem, krátkou a strmou záď, kravský postoj na zadních. Inu, najděte na uvedené fotografii 10 rozdílů a dospějete k závěru, že i tento údajný tarpan byl přinejlepším křížencem, ale není ani vyloučeno, že šlo dokonce už jen o zdivočelého domácího koně.

Konečně jako poslední se profesoru Heptnerovi dostala ve 30. letech zpráva o tom, že snad do roku 1918 či 1919 žil na Ukrajině, na poltavském statku v Dubrovce hřebec odchycený jako hříbě, myšový, s úhořím pruhem, polovzpřímenou hřívou... vysoký však odhadem 140-145 cm, což je výška naprosto zřetelně svědčící o tom, že šlo o křížence. V reálu žádné nové informace, ale na stránkách knih tarpan povýšil dokonce na samostatný zoologický druh. A řekněme si to rovnou: ne na jeden, ale rovnou na několik.

Snad je namístě to vysvětlit. Během dvou a půl staletí se nám nahromadilo víc zoologických označení tarpana, než je zdrávo, a to zčásti nechtěně. Jak už bylo řečeno v samotném úvodu našeho článku, jako první popsal ruského divokého koně neboli tarpana coby samostatný druh Equus ferus roku 1785 Boddaert na základě Gmelinovy zprávy. Někdy se lze setkat i s tím, že jako autor popisu je místo Gmelina uváděn Pallas (Equus ferus Pallas, 1811), což je však omyl, Pallas popsal tarpana coby Equus equiferus, nevěda, jak jsme si už řekli, o Boddaertově kroku. Tudíž Pallasův „druh" můžeme na základě pravidla o platnosti prvního popisu druhu dát stranou, jménem, pod nímž byl tarpan poprvé platně popsán neboli basionymem zůstává Equus ferus. Tedy tarpan tzv. stepní. Údajný lesní tarpan je někdy uváděn jako Equus sylvestris (von den Brincken, 1828), ale nehledě na to, že tento odborný název použil již Falk (1786) - to je onen vůdce expediční skupiny carevny Kateřiny, který si prohnal hlavu kulkou, dřív, než byl jeho popis zveřejněn. Sice pro tarpana stepního, ale to je vedlejší, „lesní tarpan" není a ani nemůže být jako samostatný druh uznáván jednoduše proto, že schází nejen fyzický vzorek, ale dokonce i bližší popis.

Tarpan versus kůň Převalského

Roku 1881 byl ruským zoologem Ivanem Semjonovičem Poljakovem popsán nový druh divokého koně, nám ze zoo známý Equus przewalskii. Dva roky předtím byl zabit poslední blíže známý exemplář tarpana žijící v ukrajinské stepi a ve volnosti podle nejasných zpráv přežívalo posledních pár kusů, v moskevské zoologické zahradě dožíval exemplář, jenž byl podle vnějších znaků v lepším případě křížencem tarpana. Zato na Dálném východě žili divocí koně sice v obtížně přístupných oblastech, ale podle všeho jich bylo celkem dost. To katalyzovalo debatu o divokých koních. Roku 1912 vyšla stať srovnávající tarpany, primitivní východoevropské koně, jako jsou hucul nebo bosenský horský kůň, s jejichž chovem už v té době měla rozsáhlé zkušenosti rakousko-uherská armáda, s koňmi Převalského. V ní navrhl rakouský profesor Otto Antonius k poctě tragicky zesnulého Gmelina a s ohledem na to, že zanechal první popis divokých koní, spojit ruské divoké koně a koně Převalského do jediného druhu, Equus gmelini. Myšlenka je to sice hezká, nicméně v zoologické taxonomii mají druhy ferus a przewalskii přednost prostě proto, že se objevily dřív. Antoniův nápad se dočkal odezvy v Sovětském svazu, kde expedice carevny Kateřiny patří k důležitým událostem ruských národních dějin. Jinde se však název neujal. I v ruské odborné literatuře se však více prosadil nám již známý profesor Heptner, sdílející názor, že tarpan a kůň Převalského jsou skutečně jedním a týmž druhem, zařadil je však společně pod označení Equus przewalskii. Bohužel, i v tomto případě platí, že ferus má přednost, przewalskii má oprávnění pouze tehdy, je-li jím označován zvláštní druh, odlišný od tarpana.

Heptner koně Převalského („džungarského tarpana"), stepního tarpana i „lesního tarpana" označil za tři poddruhy: E. przewalskii gmelini (tj. Antoniův druhový název přenesl o úroveň níž), E. przewalskii przewalskii, a konečně E. przewalskii silvaticus; poslední převzal od polského zoologa Tadeusze Vetulaniho, jenž ve 20. a 30. letech podle svých slov lesního tarpana zpětně vyšlechtil. Produkt svého úsilí označil za Equus caballus gmelini forma silvatica (1928). Equus caballus je původní Linnéův název koně, dnes užívaný pro koně domestikovaného, přičemž sám Linné měl však na mysli spíše koně jako takového. V jeho době ještě divoký kůň (ne zdivočelý) znám nebyl. Vetulani tedy svoje koniky označil za zvláštní typ tarpana jakožto poddruhu obecného koně. Vyznáte se v tom ještě? Pak vězte, že existují i kombinace E. caballus ferus, E. caballus caballus, E. caballus przewalskii a E. ferus caballus, E. ferus ferus, E. ferus przewalskii, které se snaží nastolit hierarchický vztah mezi obecným, domácím a divokým koněm. Nechme stranou také „keltského tarpana" (E. caballus celticus, 1903) skotského profesora Jamese Cossara Ewarta, k němuž by připadal i exmoorský poník a předem mrtvě narozený vrchol sovětského zoologického patriotismu E. tarpan (Pidopličko, 1951).

Řekněme jen tolik, že poslední taxonomická bitva byla svedena mezi E. caballus (Linneus, 1758) a E. ferus. Ačkoli bylo argumentováno, že z čistě zoologického hlediska není možné oddělovat jako samostatné druhy domestikované formy od původních, a to i v případě koně, přičemž starší (Linnéův) název má přednost, Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu vynesla roku 2003 verdikt, že E. ferus lze, spolu pár dalšími podobnými případy (divoký africký osel, tur, ovce, koza, kočka ad.) užívat i nadále. E. ferus tedy nakonec diskvalifikován nebyl, to ovšem, přísně vzato, neznamená, že by domestikovaný kůň a tarpan byly odlišnými druhy: ve skutečnosti to v podstatě znamená, že obě označení jsou synonymní, v taxonomické latině tedy kůň a tarpan jedno jsou. Za zoologicky odlišný druh je obecně pokládán pouze kůň Převalského. Uf.

Latinu máme z krku, zmatení jazyků v systematické klasifikaci lze uzavřít ještě poměrně jasně. Příliš jsme si však nepomohli. Závěrem v podstatě je, že každý tarpan je kůň, víme však současně, že ne každý kůň je tarpan. Co je tedy tarpan? Přejděme rovnou ke kořeni, a to doslova: ke kořeni výrazu ʻtarpanʼ. Porůznu se lze setkat s tím, že tarpan znamená evropský divoký kůň (to je ten šedý, vymřelý), kertag asijský divoký kůň neboli kůň Převalského - v poslední době se v anglosaské literatuře ujalo slovo takhi - a případně ještě surtag pro divokého osla džigetaje. To je pravda asi tolik, jako kdybychom řekli, že Němec je jen z Německa, kdežto v Belgii je to Belgičan a hotovo, i kdyby šprechtil jako o závod, slavil Oktoberfest a doma nad krbem měl portrét císaře Viléma v životní velikosti. Všechna výše uvedená pojmenování se totiž mají k zoologické systematice asi tolik jako etnické cítění k státní příslušnosti.

Řekněme si nejdřív pro úplnost, že prakticky všichni informátoři, ať už rusky, německy, francouzsky či latinsky, hovoří či píší o divokých koních. Jen asi třetina z nich zmiňuje slovo ʻtarpanʼ v dovětku („divocí koně zvaní tarpani," „divocí koně, neboli tarpani" apod.). V místech, kde se tarpani vyskytovali, bylo zkrátka jejich obecným označením divoký kůň, nic víc, nic míň. Výhradně coby tarpany označují tyto koně jen přírodopisci: Karelin, Brandt, Šatilov, Radde, Heptner. ʻTarpanʼ je slovo v ruštině 19. století už zdomácnělé, převzaté z tureckých jazyků. V nich nemá jednotný význam: kazašsky ʻtarpanʼ může znamenat „divoký kůň," „kůň, který na sobě nesnese jezdce" i „jankovitý kůň." Kyrgizsky také „kůň se špatným chodem," což můžeme asi nechat stranou (Кононов, Андрей Николаевич et al (eds.) (1976) Cлoвapь Тюpкизмoв в Pуccкoм Языкe. Aлмa-Aтa: Наука). To není zrovna povzbuzující. Jak vidno, ʻtarpanʼ je prostě ʻdivoký kůňʼ v různých významech tohoto spojení, v jakých ho lze chápat i v češtině, v žádném případě nejde o zoologický termín. Není divu, protože smyslem takovýchto pojmenovávání není utřídit okolní svět nezávisle na osobě pozorovatele, ale naopak, utřídit ho ve vztahu k němu.

Tím bohužel etymologický rozbor nekončí, ale začíná. Hamilton Smith, s jehož zprávou jsme se už seznámili v předchozím díle článku, nás ubezpečuje, že Tataři, ba i kozáci dokáží spolehlivě odlišit pravé divoké koně od zdivočelých. Dokládá to i obšírným etologickým exkursem a několika podrobnostmi, co se vzhledu týče. Jeho informace působí skutečně přesvědčivě, v něčem se shoduje i s tím, jak zdivočelé koně popisuje Pallas. Problém je v tom, že kozáci a Tataři podle Hamilton Smithe jako tarpany označují opravdové divoké koně, zatímco zdivočelé nazývají muzin či takja.

Jeden z nejranějších odborných záznamů o divokých koních od výše uvedeného Johanna Petera Falka směšuje možná lesní a stepní populace divoce žijících koní, v každém případě však tarpana a koně Převalského: pod označením Equus sylvestris uvádí, že rusky je zván divoký kůň, též tarpan, tatarsky, baškirsky a kazašsky (kyrgizsky) tarpan, turpan, též taga, kie taga či kertaga, kalmycky take. Není to omyl, Falk uvádí, že divoký kůň se vyskytuje už jen vzácně ve stepích západní Sibiře a na západ od Volhy, častější je však v kazašských a zvláště džungarských stepích: Džungarsko bylo místem, kde byli koně Převalského objeveni a kde byli také v roce 1969 nejpozději spatřeni ve volné přírodě - rozuměj: před spuštěním projektu na jejich návrat ze zoologických zahrad a chovných stanic do divočiny. Nikolaj Michajlovič Prževalskij, který je objevil pro vědu a podle něhož jsou nazváni, uvádí, že ho Kazaši nazývají kertag, Mongolové taki. A aby zmatení bylo úplné, neodpustím si dodat, že Pallas, když putoval jihovýchodní Sibiří, napsal, že Tataři nazývají tôghe a Mongolové takja - kozorožce... ale to nechme stranou. Raději dodám, že v karačajevo-balkarštině (severokavkazský jazyk) znamená tarpan koně na volné pastvě, a můžeme Hamilton Smithovo tvrzení úplně obrátit. Omlouvám se, že se nevyznám v altajských jazycích, najmě v mongolštině; podle toho, co jsem byl schopen nalézt, znamená taki zhruba cosi jako ʻtemperamentníʼ (angl. spirited), což je možná lepší vyložit spíš jako ʻnespoutanýʼ. A právě to (ve smyslu neomezovaný, volný) znamená také etymologický výklad dvou slovních kořenů, z nichž je složen i výraz tarpan. Mongolské taki, v tureckých jazycích tag a současně tarpan označuje tedy volně žijícího, divokého, neochočeného, případně neochočitelného koně. V různých oblastech mohla tato slova nabývat různých odstínů, včetně těch, které zmiňuje Hamilton Smith, ale dnes už se nejspíš s určitostí nedopátráme, jakých konkrétně, kde a kdy.

A co kertag?

Podle Prževalského tak Mongolové označovali divoké koně, zatímco divokého osla (džigetaje) nazývali surtag. Po Prževalského smrti vyslala ruská Zeměpisná společnost znovu do míst, kterými prošel, Grigorije Jefimoviče Grum-Grzimajla, mj. aby se mu podařilo přinést přesnější zprávy o jím popsaném druhu divokého koně. Grum-Grzimajlovi se skutečně podařilo po velké námaze koně Převalského ulovit. A v té souvislosti píše, že v obou názvech nejde o odlišení druhu, nýbrž barvy: první předpona znamená zbarvení kaštanové, přecházející do hnědé i žlutavé, s bělavými plochami, s ohonem a hřívou kaštanovými nebo i světlejšími a hnědým úhořím pruhem. Druhá předpona pak označuje srst tmavší, černo-šedou, kdy se trup zdá zdálky myšový. Jak divoký kůň, tak divoký osel může být tedy jak kertag, tak surtag, i když divocí koně jsou převážně kertagové a osli převážně surtagové (osla od koně skutečně odlišuje označení džigetaj: ʻušatecʼ). Podle Grum-Grzimajla třeba Číňané divoké koně ani osly nijak nerozlišují, všechno jsou to pro ně prostě divocí koně, pouze západní Mongolové, spolu s některými altajskými kmeny, mají prý pro ně rozličná označení: divocí koně jsou taki gurasin, osli hula(n) (nám známý jako kulan).

Ale tím nekončíme: kulan znamená prý mongolsky plavák. Plaváky ovšem podle řady zpráv měli být rovněž tarpani. A nedosti na tom, některé ze zpráv o divokých koních, počínaje tou úplně první, Ryčkovovou, uvádějí, že divocí koně jsou dvojího druhu: tarpani a kulani. A tarpan a kulan se uvádějí jako synonyma ještě v rusko-tureckém slovníku z roku 1871. Bez zajímavosti možná není ani to, že kulan se podle Prževalského „velikostí a zevnějškem podobá mule," a Hamilton Smith, jak už víme, psal, že „jejich [tarpanů] chod, postoj a celkový vzhled poněkud připomíná zlou mulu." Popis ukrajinského Záporoží z let 1737-1740 mezi zdejší faunou uvádí „divoké mezky," pod kterýmžto označením se skrývají zřejmě tarpani. Tím se vracíme zpět na začátek, had se zakusuje do vlastního ocasu: pod tím v písemných zprávách úplně nejobvyklejším označením, jímž je prostě a jednoduše divoký kůň, se může teoreticky skrývat cokoli z výše uvedeného.

Zoologicko-lingvistický blázinec tedy míchá dohromady zdivočelé a divoké koně a divoké koně a osly, přičemž ti, kdo by ho měli roztřídit, tj. vědci, si z něj místo toho vyzobávají to, co se jim hodí do předem dané představy. Kočovníci snad dokázali rozlišovat jak mezi zdivočelými a divokými koňmi, tak mezi koňmi a osly - třebaže Grum-Grzimajlo uvádí, že koně Převalského lze od kulanů a džigetajů spolehlivě odlišit jen na blízkou vzdálenost. Pro Kazachy i Mongoly byli jedni jako druzí nevhodní pod sedlo, lovili je pro maso, nebyla tudíž asi ani potřeba zvlášť je rozlišovat. Pokud tomu tak bylo, nelze to zcela spolehlivě vyčíst z toho, jak je nazývali. A když se pokusíme vyabstrahovat, které zprávy se mohou týkat koní, nikoli oslů, a to divokých, ne pouze zdivočelých, pořád ještě nemusí být jisté, zda nejde o směsici informací o obou poddruzích divokého koně: tarpana a koně Převalského. Jestli to tedy dva poddruhy opravdu byly. Podle genetických informací se koně Převalského oddělili od předků dnešních domácích koní přinejmenším před jedním stem tisíců let. Jenže genetické vzorky koní Převalského pocházejí všehovšudy od potomků pouhých 13 kusů, všech původem ze silně geograficky omezeného území. Takže kdoví, zda nešlo pouze o lokální populaci v rámci druhu, oddělenou od většiny hřebeny Ťan-šanu a Altaje.

Abychom mohli říci, zda tarpani opravdu představovali svébytný typ divokého koně, musíme se pokusit zjistit nějaké charakteristické znaky. Zapomeňme přitom na kostru petrohradského a popis moskevského „tarpana". V dalším díle článku se pokusíme zjistit, kolik společných rysů lze najít ve všech existujících popisech domnělých tarpanů.