Drezurní uzda - dvě udidla

Stejně jako každý jiný autor píšící o drezurní (neboli „plné") uzdě musím i já začít upozorněním, že toto uždění nemá za úkol zintenzivnit působení na koně. Není to nástroj síly, přestože samozřejmě může být!

Slyšela jsem celou řadu důvodů, proč používat plnou uzdu, především od zástupců takových jezdeckých metod, které zrovna příliš neuznávají lehkost a kde se upřednostňuje síla svalů před harmonií. Právě od nich jsem slyšela názor, že koně ve vyšších stupních „musí být ježděni na plné uzdě, protože už si vyvinuli takový kmih, že se nedají ujezdit na stihle". To mi připomnělo jednu anglickou knihu o udidlech, kde se píše, že „pelham je ostré udidlo, proto je nutné hodně pobízet holeněmi". Neříká nic o jemnější ruce, slabších pomůckách nebo lépe přiježděném koni, pouze to, že „brzdící účinek" tohoto udidla na koně musí být vyrovnán větším pobízením! To je téměř stejné jako tvrzení, že kůň má tolik kmihu, že je potřeba extra brzda vepředu, aby ho bylo možné kontrolovat. Síla na jednom konci musí být vyrovnaná silou na druhém konci. A kde je požadavek na uvolněného koně?

Ráda bych řekla, že tito jezdci nikdy nedojdou do Grand Prix, bohužel to není pravda. Mnoho koní účastnících se mezinárodních soutěží na úrovni GP nelze jezdit na udidle, bez průvleček nebo něčeho jiného, co je brzdí. To je skutečně smutné.

Ve švédské TV běží show Malin Baryard s názvem „Bez sedla" a v díle s názvem „Drezurní speciál" jsem slyšela, nebo spíš četla, ten nejsilnější výrok o plné uzdě. „Plná uzda je pomocná otěž," říkala malá poznámka ve spodní části obrazovky. To snad ani nelze komentovat...

Záměrem používání plné drezurní uzdy by mělo být to, že kůň je tak přiježděný, že se na stihle pohybuje v rovnováze tzv. „na otěži", a to ve všech chodech, obratech a přechodech. Kůň musí reagovat na lehké pomůcky, takže jezdci stačí při nich dělat jen velmi malé pohyby. Než se k tomu dvojice dopracuje, je to právě stihlové udidlo, které koně učí se ohýbat a natahovat za udidlem, aby se dostal do rovnováhy. Jak?

Stihlo je lomené udidlo. To umožňuje jezdci pohnout udítkem v hubě koně buď jen na jedné nebo na obou stranách. Například při dávání pomůcek otěžemi během ohýbání.

Na kruhu se kůň ohýbá dovnitř, aby své tělo přizpůsobil obvodu kruhu. To neznamená pouze „zkrátit vnitřní stranu", ale ve skutečnosti to znamená „protáhnout a prodloužit vnější stranu". To je klíčem k ježdění tzv. „na otěži" dopředu a v ohnutí. Ohneme-li koně dovnitř, protáhneme jeho vnější stranu, což lze považovat za „podélné ohnutí jedné poloviny těla". Pokud se kůň takto „podélně ohne" na obě strany, je blízko k tomu, aby obě své poloviny protáhl najednou, tedy aby natáhl svoji horní linii a přišel na otěž. Proto se má všechno to rozcvičování v natažení dělat na stihle, aby jezdec mohl koně ohýbat a účinně a jemně opravit jeho křivost a ztuhlost pomocí udidla, které lze použít jednostranně.

Pokud kůň chodí dobře na stihlovém udidle a jsou potřebné už jen malé opravy, lze jednoduchou uzdečku doplnit o páku. (No dobře, dělá se to tak, že páka se použije místo stihlového udidla a tenčí stihlové udidlo se přidá na zvláštní lícnici. Ale jde o to, že se k funkci stihlového udidla přidala páka.)

A nyní se podívejme na to, jak páka působí.

Pákové udidlo typu „weymouth"

Pákové udidlo, nazývané také „weymouth", je vlastně nelomené udítko s rameny, které lze použít za účelem vyvinutí pákového efektu. Je důležité, aby udítko bylo nelomené, protože jinak by to prostě nebyla páka. Toto pákové udidlo působí na úplně jiném principu než stihlové udidlo, protože pracuje jako jeden celek - nelze ho používat jednostranně. Používá se k tomu, aby přimělo koně snížit týl, povolit krk a vyklenout ho dopředu, dolů a „ven". Předpokládá se, že tuto funkci splní pákové udidlo více nebo méně automaticky, ale lze použít i speciální pomůcky, abychom toho dosáhli.

Princip působení pákového udidla

Pákové udidlo má nelomené udítko a ramena, která pracují každé jako jiná páka. Dolní část ramen páčí proti horní části ramen, do níž se připevní lícnice fixující udidlo v hubě koně. Vzniká také pákový efekt proti podbradnímu řetízku, který fixuje horní ramena pákového udidla v určitém úhlu vzhledem k dolní čelisti koně. Tah za otěže způsobí, že horní ramena se pohnou dopředu, ale protože tomuto pohybu brání lícnice a podbradní řetízek, udítko začne vyvíjet tlak na jazyk a dolní čelist koně.

Takže ve skutečnosti rovnoměrně zatlačí na jazyk. Tento tlak přestane pouze tehdy, když kůň posune dolní čelist směrem k ruce jezdce, které táhne za otěž. A protože krk má pevně danou délku, je jednodušší povolit v týlu, takže hlava může klesnout ke kolmici, nebo otevřít hubu. Hubu neotevře, v tom mu zabrání nánosník a, upřímně řečeno, to není nic, co by si mnoho koní zvolilo, kdyby měli i jinou možnost. Tou možností je povolit v týlu. Povolením v týlu se trochu natáhne horní linie a základna krku (pozn. překl.: část krku před kohoutkem a kohoutek) se zvedne a krk se vytáhne, pokud kůň ví, jak to udělat a je schopen to udělat. Nejdříve se vše musí naučit na stihle a pak už to pro něho bude snadné, když ho o to požádá páka.

A pojďme dál. Pákové udidlo je normálně zapnuté a po koni se chce, aby nesl hlavu více nebo méně na kolmici hned od začátku. Předpokladem toho je, že kůň je dobře vycvičený a trénovaný mít hlavu na kolmici, ale nejen to. Hlava na kolmici ještě nikdy nezpůsobila, že kůň bude lépe přiježděný. Vše ostatní související s hlavou na kolmici - vytažený krk a zvednutá základna krku - už musí přijít více či méně automaticky. A přijdou pouze s uvolněným hřbetem a začínajícím shromážděním.

Páka tedy upraví zaúhlení hlavy tím, že uvolní čelist a jazyk, uvolní i týl a nechá klesnout nos ke kolmici. Vyvíjí také tlak na týl a tím žádá koně, aby ho snížil (s ním i hlavu), „teleskopicky" vytáhl krk a zvedl základnu krku (pozn. překl.: u nás by se řeklo „zvedl kohoutek"). Úprava držení krku/hlavy, ohýbání, vzpřimování a „neck reining", tedy úkony, které jsou stále potřebné, se provádějí stihlovým udidlem, působením stihlových otěží. Jednostrannou akci nelze provádět pákou - je třeba ji dělat stihlem.

Takže jak se používá pákové udidlo? Dobře, nejdříve bych chtěla říct, jak ho nepoužívat, čili jak se vyhnout jeho používání ve chvíli, kdy chci použít jen stihlo. Je to skutečně docela jednoduché, pokud jsou vaše jezdecké základy správné. Palce nahoru a pěsti měkké, klouby sevřených prstů ukazují k druhé ruce. Z této pozice lze ruku otočit tak, že prsty rotují dovnitř a nahoru. Při této rotaci se místo, kterým vstupuje stihlová otěž do vaší dlaně, oddálí od huby koně, zatímco místo vstupu pákové otěže do dlaně je středem otáčení, takže jeho vzdálenost od huby koně se nezmění. Stihlové udidlo začne působit a pákové ne.

To je také důvod, proč musí být váš kůň dostatečně přiježděný, protože nemůžete riskovat, že bude potřeba dělat velké pohyby pažemi, abyste mohli dát pomůcku otěžemi. Kůň musí zareagovat na pouhou rotaci ruky.

Takže, pokud někdo používá pouze stihlo, proč by měl i páku? No, můžete použít i páku, pokud nebude působit už samotnou svojí přítomností. A tady mám na mysli účinek pákového udidla na koně, který se rozhodl vystrčit nos dopředu. Uvidíte, že to automaticky potáhne páku z vašich rukou a páka zapracuje do jisté míry sama od sebe.

Ale kůň může ztuhnout i bez toho, že by vystrčil nos dopředu, a bude potřebovat trochu zvýšit tlak na jazyk a týl, aby týl zase uvolnil a natáhl. Jak toho jezdec dosáhne? Snadno. Nejlepším způsobem, jak vzdálit bod vstupu pákové otěže do dlaně od jejího připnutí k páce, je zvednout ruku. Pokud ruku zvednete nahoru, klidně i trochu dopředu, stihlová otěž se nezkrátí, protože se pohne po kroužku udidla. Ale páková otěž je upevněná kousek níž, takže zvednutí ruky ji oddálí od ramene páky. Rameno páky se pohne také a pákové udidlo začne na koně působit.

Toto působení velmi dobře ilustruje držení otěží 3+1. Dnes už těžko bude někdo jezdit s oběma pákovými otěžemi v levé ruce. Je to škoda, protože v této pozici je role páky velmi zřetelná. Pákové udidlo nelze použít jednostranně. Potáhnutí za levou otěž cítí kůň jako rovnoměrný tlak okolo dolní čelisti, pokud není natolik hrubé, že mu strhne celou hlavu na stranu. Ale toto nepřichází v rámci dobrého drezurního ježdění v úvahu.

Pokud jsou obě dvě pákové otěže v levé ruce, jezdec nemůže

- pohnout levou rukou více než trochu
- držet levou ruku daleko od středové linie koně (jezdit s rukama zeširoka) a
- maskovat, že jeho kůň jde křivě, tím, že bude působit na každou otěž jiným tlakem.

Pákové otěže jezdec drží tak, že je použije pouze tehdy, když kůň zvedne hlavu nad udidlo. Použití stihlového udidla, a to rotací pěsti dovnitř, má jen velmi malý efekt na takto volně držené pákové otěže. Díky tomu může jezdec dát tuto pomůcku pro ohnutí nebo upravení pozice krku/hlavy, aniž by přitom působil i na páku. Na druhé straně jsou znemožněné větší pohyby rukou, například protahování udidla v hubě, aniž by přitom negativně ovlivnily koně, zablokovaly jeho hlavu, týl a krk.

Mezi prsty

V případě tzv. děleného držení otěží existuje hodně různých způsobů, jak jednotlivé otěže uchopit. Nejčastější a jediný, který já osobně nepoužívám, je držet stihlové otěže pod malíčkem a pákové mezi prsteníkem a malíkem, čili tam, kde se obvykle nacházejí stihlové otěže jednoduché uzdečky. Ale pokud jste se naučili jezdit a cítit hubu koně svým prsteníkem, budete ji cítit prsteníkem i při ježdění na uzdě. Budete páku používat jako stihlo, se stejnou mírou přilnutí a stejnou technikou působení. To moc nefunguje, nemůžete opravdu dobře opravovat pozici koně, vzpřimovat ho a ohýbat. Protože tyto věci musíte dělat stihlem a stihlová otěž teď jde pod vaším malíkem.

Pravdou je, že páková otěž by měla jít do dlaně nad stihlovou otěží, takže každé otočení pěsti dovnitř ovlivní stihlo a nedotkne se páky. Ale není nutné, aby stihlová otěž byla pod malíkem. Hlavní důvod, proč držet stihlovou otěž mezi prostředníkem a malíkem, je ten, že stále jezdíme na stihle (páka je jen dodatek).

Uvolněnou pěst drženou v přímce s předloktím by bylo nutné ohnout směrem nahoru, pokud by držela otěž pod malíkem. Otěž a její působení má snahu jít po přímce od lokte až k udidlu (při pohledu ze strany), takže by si to vynutilo stočení pěsti nahoru. Mnohem přímější spojnice lokte s udidlem však prochází prsteníkem. Mezi ukazovákem a prsteníkem je dost možností, kudy může páková otěž vstupovat do dlaně. Nevadí, že jiný (než prsteník) prst není zvyklý držet otěž. Stejně s ní nebude moc pracovat.

Fillisovo držení otěží

James Fillis, žák Bauchera, který dále rozvíjel Baucherovy teorie, trénoval ruskou kavalerii a zanechal tradici ve východoevropské a ruské drezuře, také zavedl, nebo možná jen pojmenoval, speciální držení otěží - držení dle Fillise (pozn. překl.: toto držení otěží Fillis ve skutečnosti nevymyslel, pouze používal a sám ho nazýval „francouzským držením"). Při tomto držení otěží nelze aplikovat funkce otěží, jak působí při obvyklém držení otěží. Je to proto, že páková otěž nevstupuje do dlaně nad stihlovou. Naopak - jde do dlaně úplně dole, pod malíkem. Stihlová otěž jde zase do dlaně nahoře, jako oprať. Díky tomu jsou obě otěže od sebe nejdále, jak je to možné. To znamená, že pouhé naklopení ruky nahoru nebo dolů má velký efekt na hubu koně a vzniká velmi „přímé" spojení.

Řekla bych, že je to povětšinou „korekční spojení", protože páku lze použít silně, aniž by se tím ovlivnilo působení stihla. Páka v tomto nemá seberegulační funkci jako při držení 3 + 1.

Bohužel toto na pohled zvláštní držení otěží se stává populárním. Říkám bohužel, protože jsem ještě neviděla závodní jezdce, kteří drželi otěže tímto způsobem a neměli koně zalomené u 3. obratle, jako je kůň na obrázku vpravo nahoře. Dokonce ani koně od Kyry. Philippe Karl (vlevo) toto držení používá často, ale on má snad nejlepší sed a je nejvzdělanějším jezdcem, kterého jsem kdy viděla, a taky je jedním z těch, kteří jsou vysazení proti rolování koní. Což nelze říct o většině jezdců...

Já osobně toto držení vůbec nepoužívám, protože ho nevyužiji. Buď je kůň připravený pro plnou uzdu, pak použiji 3 + 1 nebo 2 + 2, nebo není, a pak ho jezdím na stihle. Ale je velmi oblíbené například u Kyry Kyrklund, Michelle Gibson atd.

Typy pákových udidel

Existuje mnoho typů pákových udidel určených pro drezuru, s různou délkou, tvarem a součástmi. Všechny mají nelomené udítko a pro závody je délka jejich ramen dána pravidly. Pokusím se popsat některé drezurní páky, proč jsou sestrojené tak, jak jsou, a jaký mají rozdílný efekt.

Délka ramen

Největší vliv na působení pákového udidla má délka ramen a tvar jeho udítka. Většina lidí říká, že čím jsou ramena delší, tím je udidlo ostřejší. Já bych nesouhlasila. Řekla bych, že čím jsou ramena delší, tím je udidlo silnější, a čím jsou kratší, tím je ostřejší. Zní to divně, ale skutečně to divné není.

Představte si, že máte ramena páky dlouhá ca 60 cm. Abyste jimi jako pákou otočili okolo osy (čili okolo osy udítka v hubě) řekněme o 22,5°, budete muset zkrátit otěže zhruba o 22,5 cm! Pokud jsou však ramena dlouhá jen 10 cm, stačí pro stejný efekt zkrátit otěže o pouhých 2,5 cm. Takže pohyby rukou u první páky nebudou mít na hubu koně takový účinek, jako u páky druhé. Lze tedy říct, že kratší ramena jsou „ostrá" v tom, že i malé pohyby rukou mají na hubu koně přímý vliv. Zato dlouhá ramena propůjčují páce mnohem větší sílu, když už někdo zkrátí otěže o 22,5 cm. Bude pravděpodobnější, že koni zlomí čelist, stejně jako se používá dlouhé páčidlo pro nadzvednutí velkého balvanu. Takže dlouhá ramena dokážou za použití určitého úsilí vyvinout větší sílu.

Musíte však také brát ohled na délku horních ramen páky. Pokud by páka neměla vůbec horní ramena, vlastně by nepůsobila. Podbradní řetízek musí být něčím tažen dopředu, aby mělo udítko v hubě vůbec nějaký účinek na jazyk a dásně koně. Pokud by tu například nebyl podbradní řetízek, horní ramena páky by se pohybovala dopředu, dokud by nebyla vodorovně (takže i dolní ramena by se dostala do vodorovné polohy a pákový efekt by zanikl). Míra tlaku udítka na hubu koně by se rovnala síle tahu jezdce - jako u stihlového udidla. Pouze s tím rozdílem, že horní ramena by táhla lícnice dopředu a dolů. A protože lícnice nepovolí, udítko by bylo taženo nahoru. Skutečně zvláštní a nepoužitelný účinek pro drezurního koně (pozn. překl.: takto působí udidla typu „gag" nebo „fuga").

Takže skutečně krátká horní ramena snižují efekt dolních ramen. Ideální poměr mezi oběma je takový, že dolní ramena jsou přibližně dvojnásobkem délky horních.

Tvar udítka

To, jak budou působit ramena páky, vždy záleží na rukách jezdce. Žádné pomůcky - žádný účinek. Ale tvar udítka má přímý účinek na koně, protože leží na jazyku a dásních a má větší či menší kontakt s patrem. Už jen díky skutečnosti, že tam leží, cítí kůň jeho tvar svojí citlivou hubou. Některým koním nevadí, když jim něco leží na jazyku, ale zato silně nesnášejí kontakt s dásněmi, jiní jsou nadměrně citliví na tlak na jazyk, ale nevadí jim tlak na dásně. Někteří mají rádi silnější udítko, které vytváří rovnoměrný hladký kontakt, ale je tlusté, a jiní mají rádi tenké udítko a tolerují jeho ostrost. Ale to není jediný rozdíl. Některé páky, jako moje oblíbená, která se podle mých zkušeností líbí většině koní, má široké, lehce vyklenuté ohbí, takže se klene okolo jazyka. To není neobvyklé, ale neobvyklé je na tomto udidle to, že se přizpůsobuje jazyku svojí šířkou a plochostí a ne jako většina pák, která mají ohbí vysoká a úzká.

Ohbí pro jazyk populární v 80. a 90. letech byla skutečně vysoká a úzká, těžko mohla svým tvarem odpovídat jazyku, ale stála na něm a vyčnívala směrem k patru. Nevznikl tak rovnoměrný tlak na jazyk, zbytek udítka se nesnížil natolik, aby se přiblížil k dásním po stranách jazyka, takže celé udítko zabíralo zbytečné místo v hubě. A jako jakékoli místo v hubě, bylo i toto místo vyplněno slinami, které pomalu odkapávaly po stranách ven. Vypadalo to, jako by kůň měl tu nejlépe přežvykující hubu, avšak ve skutečnosti to byly sliny, které byste měli i vy, když byste drželi v puse kámen.

Kůň, který nemá nic v hubě, nebude ji otevírat, aby tam vnikal vzduch, pokud tedy nežere nebo neřehtá. Když má kůň hubu zavřenou, jazyk vyplňuje prostor mezi zuby a patrem a není zde nic, a rozhodně není pravda, že by to udidlo v hubě mělo nějak změnit. Jazyk zatlačí udidlo nahoru proti patru, i když ne příliš silně. Takže udítko bude v kontaktu s patrem nebo kůň hubu otevře dokořán. Takže v hubě koně je málo prostoru - jistě je jedním z velkých přání mnoha koní mít udítko, které bude tvarově co nejlépe odpovídat jejich hubě.

Někde na internetu jsem četla, že ohbí pro jazyk nesmí být příliš široké, protože jinak ztratí svůj efekt na dásně a bude místo toho zraňovat ubohý jazyk. Dobře...

Úzké ohbí bude zraňovat jazyk - to je skutečně pravda. Myslet si však, že jazyk se nějak vleze do tohoto úzkého vyklenutí, takže udítko bude působit na dásně, je absurdní. Jazyk je tlustý a široký, a aby ohbí netlačilo na jazyk a přitom působilo na dásně, to by muselo mít skoro kruhovitý tvar. Jsou takové páky, „Segunda", ale já bych z pochopitelných důvodů takové udidlo mému koni do huby nestrčila.

Myslím, že tento nápad pochází od nějakého jezdce, který chtěl účinek páky vysvětlit nějak mechanicky, a to, že páka páčí proti kosti. V absolutní většině případů se však páka nikdy žádné kosti nedotkne, kromě patra. Páka působí na jazyk.

Španělská a westernová udidla mají dokonce ještě vyšší a užší ohbí, někdy hrotitá, pohárkovitá, s rolkami atd., která tlačí do patra poměrně hodně vzadu. Možná by koni poškodila hubu, kdyby se používala v moderní drezuře, kde jezdci táhnou za otěže dozadu. Tato udidla se používají pouze proto, že se předpokládá, že španělští a westernoví jezdci nebudou tahat za otěže.

Toto je „samoregulační" pákové udidlo. Je sestrojené tak, aby vyvíjelo tlak na patro díky hmotnosti svých vlastních ramen. Přiložila jsem fotografii udidla „cathedral-port" na hlavu koně na kolmici a vpravo je znázorněný účinek této páky, když se kůň dostane nad kolmici.

To je vážná věc. Nezkoušejte to doma, lidi! Jistě, dělají to, a jistě, funguje to. Ale myslete na to riziko. Představte si, že váš kůň není tak dobře přiježděný, jak si myslíte. Něco ho poleká a on se dostane nad otěž. Samozřejmě otěže držíte určitým způsobem, možná volně, ale když kůň zvedne hlavu, otěže se napnou a tahem stočí ohbí proti patru. Anebo si představte, že se otěž o něco zachytí a kůň zpanikaří. Představte si, jak vysvětlujete veterináři, že má utratit koně, protože se mu udidlo prorazilo do nosní dutiny a on se dusí!

To je také důvod, proč vkládám slabší článek do podbradního řetízku, když jezdím na páce. Ne snad proto, že bych používala páku „cathedral port" nebo něco podobného. Prostě mám ráda bezpečnost. Vložila jsem do řetízku starý kroužek od klíčů, takový ten, co vypadá jako pružina - otevřete jeden jeho konec, navléknete na něho klíč a posouváte ho dokola, až je uvnitř. Tato konstrukce je slabá, ale dostatečně silná na to, aby se použila jako článek řetízku. Pouze při nehodě povolí dříve, než čelist koně.

Konstruktéři udidel se nyní pokoušejí vyřešit tvar udítek a přišli na několik různých řešení. Jaké štěstí pro koně! Protože žádní dva koně nejsou stejní. Prostě musíte vyzkoušet, co vašemu koni sedne. Některé dražší páky si zakoupíte jako sestavitelnou sadu, která má několik typů udítek, z nichž si můžete vybrat. Pokud si to můžete dovolit, může to být vhodné řešení. Nevýhodou je to, že mají z vnější strany viditelný šroub, který podle mě nevypadá hezky.

Už delší dobu je na trhu páka „Mullen Mouth" bez skutečného ohbí pro jazyk, pouze lehce vyklenutá po celé délce udítka. Je to velmi častý tvar udítka u starých pelhamů a vozatajských pák, také u francouzských pák pro plnou uzdu. Tento tvar je jednoduchý, ale nezohledňuje tvar jazyka ani nic podobného.

Pokud se díváte na starší udidla (a já jich několik mám), ještě častější je typ ohbí, který nemá žádný speciální název. Je to prostě mělký oblouk pro jazyk a udítko je nad tím tenčí. Jako by toto ohbí bylo do silného udítka vyhloubené. Z toho vyplývá, že udítko musí být skutečně tlusté a to může být „uklidňující".

Novým vynálezem je ohbí typu „lower parts" fy Sprenger (pozn. překl.: našla jsem v nabídce internetových obchodů tento typ páky pod názvem KK Conrad), což je výrazné ohbí ve tvaru jazyka a nakloněné dopředu. Bylo vytvořené za účelem zvýšit přežvykování a podřízenost koně, zároveň má být měkčí a je určeno pro mladé koně, kteří si zvykají na páku.

Nevím. Nezkoušela jsem ho, ale vypadá to ve skutečnosti tak, že dopředu nakloněné ohbí může vyvolat podřízení tlakem na patro nebo možná stlačením jazyka. Ale jak jsem řekla, nezkoušela jsem ho. To ohbí vyčnívá mnohem více, než jak vypadá na obrázku.

Pohyblivé části

Na stále větší oblibě teď získává něco zcela jiného a jako obvykle žádný prodejce nedokáže vysvětlit, proč. Jsou to páky s různě se točícími a rotujícími rameny. Lze jimi otáčet nebo je naklánět vzhledem k udítku. Někdo by řekl, že mezi nimi a nepohyblivými pákami není rozdíl, ale pokud by nebyl, proč by existovaly? On tu totiž samozřejmě JE rozdíl.

Citace:
"Toto udidlo vyvíjí tlak na týl, podbradní řetízek a dásně bez ovlivnění jazyka. Každá strana udidla může pracovat nezávisle pro jemnější kontrolu pozice hlavy koně. Osvědčené u koní, kteří naklánějí hlavu na stranu."

Tato citace je od výrobce jedné z těchto pák a já bych souhlasila s první větou. Páku nelze používat jednostranně, protože tlak proti řetízku je to, co vlastně působí, a pokud vyvinete tlak na jednu stranu řetízku, potáhnete ho na tuto stranu a vše se vyrovná.

To, že kůň naklání hlavu, nesouvisí s udidlem, je to jezdecký problém. Nakloněnou hlavu nelze nikdy napravovat pákou, protože působení páky, ať už obou- nebo jednostranné, je vždy nakonec vyrovnané podbradním řetízkem. Pokud jezdec zatáhne za levou otěž, levé dolní rameno páky se pohne dozadu. Horní rameno na levé straně se pohne dopředu a potáhne podbradní řetízek, dokud ho nestáhne okolo čelisti natolik doleva, že začne působit i na pravé horní rameno - tak se vzniklý (pozn. překl.: jednostranný) tlak vyrovná. Tento typ páky ale umožňuje protahování udidel do stran (pozn. překl.: „pilování huby"), kdy jezdec „piluje" stihlem i podbradním řetízkem páky. Než si takovou páku koupíte nebo ji začnete používat, myslete na tento její účinek...

Ale rotující ramena, proboha, jakou ony mají úlohu? Tohle mě skutečně ničí. Jediné rozdíly mezi tímto udidlem a normální pevnou pákou, které mě napadají, jsou, že (1) to chrastí, (2) když jezdec extrémně otevře otěž, očko na horním rameni páky, do kterého se zapíná lícnice, se otočí do tváře koně a (3) je tu další příležitost, jak skřípnout koni koutky huby. U normální páky umožní dolní kroužek na ramenech, aby se otěže pohnuly, ale vždy směrem k udidlu. Jen proto, že ramena rotují, neznamená to hned, že je tato páka vhodná pro široké vedení otěží jako u stihlového udidla. Takže se nenechejte zmást.

Nastavení podbradního řetízku

Účinek pákového udidla také velmi závisí na tom, jak je nastavený podbradní řetízek. Ten, samozřejmě, musí být zapnutý korektně a nesmí být ostrý. Lze ho dokonce podložit kůží nebo neoprenem, což obecně zmírní jeho působení. Řetízek leží napříč přes spodní hranu dolní čelisti, tedy přes její dva úzké kostěné hřebeny.

Někteří jezdci používají gumové nebo gelové podložky, aby zmírnili tlak řetízku, ale to by nemělo být potřeba. Řetízek sám o sobě nedře, a na normální páce s ním nemůžete „pilovat". Pokud je kůň odřený nebo otlačený od podbradního řetízku, znamená to, že je něco od podstaty špatně s přilnutím a určitě se necítí lépe ani v hubě.

Existují kožené „řetízky", i když jsem ještě neviděla nikoho, kdo by je používal, kromě vás asi. Ani si nejsem jistá, zda je povoluje FEI ve svých pravidlech, ale nevím, proč by ne, když to jsou přece jen řetízky pokryté kůží, uvnitř je řetízek po celé jeho délce. Gelové a gumové podložky jsou povolené, proč by nebyly tyto...

Účelem podbradního řetízku je fixovat páku v hubě v určité výšce a zabránit jejímu pohybu ve chvíli, kdy ji jezdec používá. A také se má podílet na pákovém účinku proti bradě, čili vyvinout tlak na jazyk směrem dolů, když se páka používá. Řetízek je připevněn na horní ramena páky, obvykle do stejného kroužku jako lícnice. Odtud jde pod bradou, za pákovým udidlem, ale před stihlovým. Háčky visí z horních kroužků a mají být otevřené dopředu, protože jinak by se mohly zachytit o stihlo, o otěže nebo o něco jiného a způsobit problémy.

Pokud je podbradní řetízek příliš volný, páka se může napnutím otěží otočit okolo osy, kterou je udítko v hubě koně, a to až do pozice, kdy dolní ramena ukazují dozadu. Pokud je řetízek opravdu volný, ramena páky budou ukazovat přímo ve směru otěží, tedy do rukou jezdce.

V tomto případě nemá páka vůbec žádný pákový efekt na hubu. Působí pouze jako jakékoli nelomené stihlové udidlo (s rovným udítkem) a ramena jsou spíš prodloužením otěží. Takže takto je to skutečně tupé udidlo. Neuškodí, samozřejmě, ale ani nefunguje. Jezdci, kteří se bojí „nadměrné reakce" svého koně na páku, zapínají řetízek tímto způsobem.

Pokud by někdo zapnul řetízek příliš nakrátko, takže ramena páky by byla při napnutých otěžích rovnoběžně s hubou koně, stane se opak. Pokud mají mít otěže na hubu koně největší účinek, musí svírat s rameny páky úhel asi 90° a ramena budou přibližně rovnoběžně s hubou. To je také pozice, kdy se kůň pokouší chytnout pysky rameno páky, a hřebci jsou v tom zvláště šikovní. Pokud máte skutečně smůlu, kůň může náhodou hodit hlavou tak, že se dolní rameno páky přetočí na druhou stranu. To se může snadno stát parkurovým jezdcům, kteří jezdí s plnou uzdou nebo s pelhamem bez spojovacího článku. Nejlepší způsob, jak se této nehodě vyhnout, je nepoužívat dvojitou uzdu na skákání a používat spojovací článek na pelham. Nebo použít příčný řemínek, který brání zachytávání páky.

Příčný řemínek

Příčný řemínek je poměrně zapomenuté staré „udělátko", které už snad nikdo kromě mě nepoužívá. To je to, k čemu jsou uprostřed dolních ramen páky ty malé otvory. Příčný řemínek (modrý) jde od malého otvoru na rameni páky skrze speciální kroužek na podbradním řetízku (červený) a tak brání ramenům páky, aby se pohnuly příliš dopředu. A stačí, když se zapne jen jednou - prostě se kůň nauzdí a oduzdí aniž by se s ním něco dalšího dělalo.

Ale zpět k řetízku. Ideální je zapnout řetízek tak, aby dolní ramena páky při napnutých otěžích svírala s hubou koně úhel asi 45° (bez silného tahu). Jakmile tah za otěže napne podbradní řetízek, pákové udidlo začne působit. Řetízek fixuje horní ramena páky vzhledem k dolní čelisti koně, takže veškerá akce dolních ramen se přemění v rovnoměrný tlak na jazyk (prostřednictvím udítka) a zpět na dolní čelist (prostřednictvím podbradního řetízku). Představte si, že jazyk je nejcitlivější část koňského těla.

Myslíte, že pokud vidíme koně, jak jsou ježdění s dolními rameny páky ukazujícími dozadu směrem do rukou jezdce, je to vždy proto, že je řetízek nastavený nesprávně? Řekla bych, že většinou ne. U mnoha z těchto koní by páková udidla svírala s hubou perfektní úhel, kdyby jejich jezdci vyvíjeli normální tah za otěže. Takže co jezdci umožní stáhnout ramena páky tak daleko dozadu?

Odpověď zní: jazyk koně.

Navzdory tvrzení, že jazyk je struktura tenká „jako vázanka" pocházející ze zadní části huby, můžete při pohledu do huby nenaužděného koně zjistit, že jazyk je velmi tlustý sval o tvaru lžíce, který zabírá prostor mezi dolními zuby, a to pěkně do hloubky. Pouze špička jazyka je tenká - to je ta část, kterou vidíme, když se kůň olizuje.

Páčivou silou udidla může jezdec táhnoucí otěže dozadu tento sval stlačit, a to až do bodu, kde by normálně nastavený řetízek dovolil udidlu „propadnout", takže ramena páky by byla v přímce s otěžemi. Jazyk je měkký a stlačitelný. Ale je to taky sval. Potřebuje prokrvení a má nervy a bolí ho to. Jak by se vám líbilo hodinu pracovat s ocelovou tyčkou tlačící vám na jazyk a zaškrcující veškeré jeho krevní zásobení?

Síla tahu pákových otěží

Moje kamarádka a spolubojovnice v našem „kultu lehkosti" (vtip) mi jednou ukázala zajímavý test. Vložila do páky místo čelisti a jazyka koně svoji nohu a zatáhla za otěže. Všichni jsme si to vyzkoušeli. Skutečně tím něco zjistíte. Na takovém přilnutí, s nímž obvykle na koni jezdím, se můj nárt začal cítit mírně nepohodlně za pár minut. Trochu jsem tedy pohnula otěžemi, povolila a zase je napnula. Stále to šlo tolerovat. Potom jsem ale začala tahat za otěže tak, jak to lze občas vidět u jiných jezdců, a hned jsem pochopila, proč mají někteří jezdci problém, aby „si jejich kůň zvykl na páku". Bolest! Nepřestávající bolest, které se nelze vyhnout. Obdivuji koně, kteří jsou schopni se s tím vyrovnat a ještě zvládnou na pobídku holeněmi jít kupředu do takového přilnutí.

Šířka páky

Pákové udidlo má taky různou šířku. Jak má být páka široká, aby koni pasovala? Jediným problémem příliš široké páky je to, že vyčnívá po stranách a může se o něco zachytit a možná se pohybovat do strany, protože ani ona ani řetízek nesedí pevně okolo dolní čelisti.

Větším problémem je, když je páka příliš úzká, takže tlačí pysky proti zubům. Horní polovina ramen páky zřetelně ukazuje, zda na širší horní čelisti není kůže namáčknutá proti kosti.

V příštím článku se rozloučíme s užděním koní: seznámíme se s dalšími udidly typu páky, řekneme si něco o kovech a slitinách, z nichž jsou udidla vyrobená, a přesuneme se k otěžím, gumovým kroužkům, nátylníkům a dalším součástem uzdeček a uzd.