Na trhu lze pro jezdecké koně sehnat obrovské množství různých druhů uždění. Některá z nich jsou natolik složitá a nová, že se člověk může jenom domýšlet, jak je použít a jak fungují. Některá jsou zase stará několik staletí. A jako obvykle, technická doba, v níž žijeme, vytvořila celou řadu různých typů uždění, na rozdíl od dřívějších časů, kdy bylo k dispozici jen několik principů jejich fungování.

Možná si teď řeknete, že zavrhnu vše nové a poradím vrátit se k tradicím. Neudělám to. Protože mnoho novějších vynálezů je poměrně přátelských ke koním a vychází z tradice Natural Horsemanshipu a z potřeb jezdit na soutěžích, především parkurech, citlivé koně. Začnu však tradičnějšími typy uždění a propracuji se k novějším výrobkům. Důvodem je i to, že v drezurních soutěžích jsou povolené jen dva typy uždění a ty mají základní principy působení, které fungují u většiny koní, pokud je jejich jezdec dostatečně zkušený a citlivý.

Uzdečka

Všechna uždění, která jsem viděla, mají nátylník obepínající týl koně za ušima, který pokračuje lícnicemi po obou stranách hlavy až k hubě, kde drží udidlo nebo něco, co udidlo nahrazuje. Myslím, že takto vypadá základní popis jakéhokoli uždění. Pokud by to nemělo tyto části, asi by to bylo něco jiného než uždění.

Od udidla jdou otěže do rukou jezdce, aby mohl kontrolovat pozici hlavy a krku koně, uvolnění čelisti a poněkud hruběji i jeho rychlost a směr pohybu. Otěže jsou obvykle dostatečně dlouhé k tomu, aby si kůň mohl natáhnout krk až dolů a pást se.

Na čele leží čelenka, jejíž účel není zcela jasný. Těžko bude hrozit riziko, že by nátylník bez její přítomnosti sklouzl dozadu. Ale na druhé straně může být pěkně dekorativní.

Podhrdelník je součást nátylníku, obepíná svalnatou část dolní čelisti (pozn. překl.: žuchvy) a ve skutečnosti má tento úkol: Pokud spadnete z koně a on začne od vás couvat, zabrání podhrdelník tomu, abyste mu stáhli uzdečku přes uši z hlavy. Uzdečky pro jízdárenskou práci z období přibližně 17. století mívaly podhrdelník jen málokdy. Tito koně se pravděpodobně nikdy neúčastnili bitev a nikdy je jejich jezdec netáhl vyčerpané po boji za otěže za sebou. Na jízdárně 17. století nehrozilo riziko, že by uzdečka sklouzla koni z hlavy...

Nánosník

Na starých kresbách znázorňujících ježdění na jízdárnách většinou neuvidíte nánosníky. Je to proto, že je nikdo nepotřeboval a tedy nepoužíval. Skutečný účel nánosníku je totiž bezpečnost v boji a v rychlém sportu. Jízdárenští koně tenkrát nechodili do boje a nikdy ani nevyvinuli velkou rychlost. V té době se dokonce ani nejezdilo v prodlouženém klusu nebo cvalu. Ale dnes...

Představte si, jak jezdec na koni cválá po louce. Uprostřed louky leží mezi dvěma stromy obrovský kmen. Jezdec chce tuto přirozenou překážku přeskočit, ale kůň před odrazem uklouzne a nepodaří se mu dostat přes kmen přední nohy, takže přes něho i s jezdcem přepadne. Kůň má na hlavě nánosník, a přestože jeho jezdec ztratil kontrolu a celou váhou táhne za otěže, aby znovu získal rovnováhu, kůň nemůže otevřít doširoka hubu. Takové štěstí! Protože při dopadu narazí na zem jako první jeho nos a pořádně se uhodí, potom však kůň ohne krk na stranu a převalí se přes něj na bok. Jezdec vylítne někam na oběžnou dráhu.

Pokud by kůň neměl nánosník, možná by dopadl na zem s hubou otevřenou dokořán a nabral do ní zeminu jako na lopatku. Je zde velké riziko, že by nejslabší část čelisti nevydržela a kůň by si ji zlomil. Takové situace nebyly vzácné v dobách, kdy Udu Bürger napsal svoji knihu „The Way to Perfect Horsemanship".

V drezuře je velmi malé riziko, že by kůň padl na nos nebo že by ryl nosem v zemi. Nánosník se proto používá za jiným účelem. Tedy, samozřejmě, účel je stejný, zavřít koni hubu, ale důvody jsou jiné.

Jezdec nemá jiný způsob, jak dostat hlavu a krk koně do určité pozice, než otěžemi. Pokud je pro určitou práci potřebná určitá pozice krku, kůň může zjistit, že je jednodušší prostě dát se na odpor otevřením huby, než aby držel krk tak, jak chce jezdec, ať už za účelem zatížení jeho zadních nohou nebo uvolnění hřbetu. Raději bude lelkovat než pracovat. Mnoho cviků je těžkých a pro koně náročných, pokušení prostě jen otevřít hubu místo práce je velmi velké.

Když mladý kůň vyhledává udidlo, může to někdy dělat dost hrubě. Může si do něj někdy lehat. Když to udělá, velká váha spočine na jeho čelistních kloubech, když si do udidla položí prostřednictvím dolní čelisti hlavu. Tento kloub však není stvořen k tomu, aby odolával takové síle, když je čelist doširoka otevřená. Takže kůň zavře hubu, aby se vyhnul bolesti. Zatne žvýkací svaly, ty, které právě my chceme uvolnit, takže jsme zpět na začátku. A právě u tohoto mladého koně může nánosník podpořit relativní uzavření čelistí a přitom mu umožní uvolnit žvýkací svaly. Díky tomu se uvolní i jeho týl, kůň si přestane lehat do udidla a problém je vyřešen. Pokud...

Nánosník také lze použít pro zavření huby koně, který je ježděn na příliš silném přilnutí, v nepřirozené a nepohodlné pozici, netaktním jezdcem. To je, řekla bych, norma. Mladého koně, o kterém jsme psali, lze korektně přiježďovat pouze tehdy, když po jeho uvolnění (jak jsme už uvedli v příkladě výš), bude tah otěží dozadu jen lehký. Méně než čtvrt kila na ruku. Pokud táhnete za otěže více (konstantně, ve jménu přilnutí), způsobíte koni bolest v hubě, čelisti a týlu. To vyvolá v koni napětí a on se pokusí uniknout tomuto napětí a bolesti otevřením huby, vytažením jazyka nahoru, jeho vystrčením na jednu stranu, házením hlavy nebo skřípáním zuby.

Tyto projevy odporu lze skrýt úhledným nánosníkem. Zvláště tím, který lze dotáhnout na principu kladky a který skutečně sevře hlavu koně jako do dlahy. To není špatné pouze proto, že to ukrývá odpor koně - ale vyvolává to další odpor. Brání to koni vytáhnout se dopředu z kohoutku. Tento pohyb, toto vyklenutí zcela závisí na schopnosti rozevřít čelisti přibližně o necelý centimetr, čímž kůň uvolní svoji dolní čelist a jazyk a nechá je mírně poklesnout.

Hannoverský nánosník

Obrázek ukazuje korektně zapnutý hannoverský nánosník. Když se přidá udidlo, koutky huby se trochu vytáhnou nahoru a podbradní řemínek nánosníku se stáhne trochu dolů a vyklene se pod udidlem. Udidlo vyčnívá z huby nad podbradním řemínkem. Nánosník brání otevření huby co nejníže směrem k hubě, jak jen to jde. To je v místě, kde se čelisti otevírají nejvíce, ve srovnání s místem mnohem výše a blíže k očím. Tento nánosník nesmí být příliš dotažený. Musí poskytnout nějaký prostor pro lehké pootevření huby, ke kterému dochází následkem uvolnění týlu a žvýkacích svalů. Musí být také dostatečně volný, aby nevadil nosní chrupavce a nozdrám. Když je kůň v klidu, musí být člověk schopen snadno strčit dva prsty pod podbradní řemínek. Když kůň pracuje nebo namáhavě dýchá, nozdry se rozšíří, aby umožnily koni vdechnout více vzduchu. Tomu nesmí nic bránit!

Tento typ nánosníku se dnes vidí velmi vzácně. Španělská jezdecká škola, která ho vlastně zavedla, a další klasické instituce ho stále používají, ale kromě nich jako by vyšel z módy. Slyšela jsem hodně komentářů směřovaných na moji osobu, jako: „s tím vypadá hlava koně prázdně", nebo „to je jak pony klub", nebo dokonce „staromódní" atd. Škoda, jaká domýšlivost! Funkční kus výstroje by se měl používat nebo nepoužívat podle své funkčnosti - ne podle vzhledu! Je to jako tahat přívěs Cadillacem, protože to vypadá pěkněji. Hloupost!

Samozřejmě hannoverský nánosník může způsobit, že dlouhá hlava koně vypadá opticky ještě delší, než by vypadala s anglickým či kombinovaným nánosníkem. Ale copak vidíte nos koně, když na něm jezdíte?

Kombinovaný nánosník

Je to „nový" typ výstroje. Těžko byste se s ním setkali před osmdesátými léty minulého století. Ve skutečnosti je to normální anglický nánosník, který se běžně používá na uzdě, k němuž je připojený ještě jeden řemínek. Ten má za úkol udělat to, co dělá hannoverský nánosník - zavřít koni hubu více dole. Tento nánosník byl „vymyšlený" pro skokové jezdce, kteří chtěli kontrolovat hubu koně prostřednictvím hannoverského nánosníku, ale chtěli i anglický nánosník, aby k němu mohli připnout pevný martingal. Později se tento nánosník objevil i v aukčních síních teplokrevníků, kde jsou tříletci drženi ve vzpřímení a ježděni na rovné linii ztuhle dopředu v nadměrné rychlosti, aby se předvedly jejich vynikající chody. Dnes je to často jediný typ nánosníku, který můžete na uzdečkách vidět.

Když se to tak vezme, je to jako dvojitá bandáž. Ale taková, která svoji funkci neplní příliš dobře.

U mladých koní, jako na obrázku lebky o kousek výš, jsou stoličky ve srovnání se zbytkem lebky hodně větší, než u koní dospělých (kteří budou pracovat na plné uzdě s klasickým anglickým nánosníkem). Můžete si všimnout, že jim horní a dolní stoličky dělají pod tvářemi boule, dlouhé boule po obou stranách celé délky obličeje. To je dobrý důvod, proč u nich použít hannoverský nánosník místo anglického nebo kombinovaného. Jejich horní řemen totiž bude tlačit tváře proti stoličkám, pokud se hodně utáhne. Ale bude to dělat i tehdy, když bude zapnutý volně, pokud kůň půjde trochu proti udidlu a bude proti nánosníku otevírat hubu. U mladých koní mohou pomůcky otěží způsobit to, že se koutky huby vytáhnou nahoru a sevřou se. U mladých i starých koní lze často najít na vnitřní straně tváří u stoliček vředy a různá zranění. Často vznikají právě následkem tohoto typu nánosníku.

Dolní řemínek kombinovaného nánosníku lidé tak rádi nadměrně dotahují. Nozdry koně jsou měkké a stlačí se, když ho dotáhnete. Když kůň pracuje, chce nozdry roztáhnout, aby vdechl více vzduchu, ale jak ukazuje fotografie, řemínek nánosníku mu to nedovolí. Běžný hannoverský nánosník mu to, samozřejmě, taky nemusí dovolit.

Na těchto příčných řezech koňské hlavy můžete vidět rozdíly v tloušťce tváří a ostré hrany stoliček v místě, kde se dotahuje anglický nánosník (3). Níže (1) je problém tlačení tváří k ostrým hranám stoliček nánosníkem mnohem menší, protože kůň tam nemá zuby, tváře jsou tenčí a čelisti užší.

Zapnutý dolní řemínek kombinovaného nánosníku okolo nosu ani příliš neplní svoji funkci, protože jde šikmo po tváři koně a ne rovně. Zkuste k sobě slepit dvě věci lepící páskou. Zjistíte, že dokud neomotáte pásku kolmo, budou obě věci lehce uvolněné a budou o sebe dřít.

Tento nánosník se běžně zapíná tak, že dolní řemínek je mnohem rovnější a naopak horní část nánosníku, čili normální anglický nánosník, jde šikmo (viz obrázek vpravo). To má ještě více napodobit hannoverský nánosník. To by mohlo fungovat, ale stále je tu problém tváří tlačených proti stoličkám. Takže, probůh, proč nepoužívat raději hannoverský nánosník...?

Fotografie vpravo také ukazuje, jak moc lze tento typ nánosníku utáhnout.

Švédský nánosník

(Pozn. překl.: v angličtině se pro tento typ nánosníku běžně používá i výraz "crank", čili "ohnutý, zalomený, klikový").

Hmmm! Jako Švédka se cítím být uražená. Němci pojmenovali tento kus výstroje „švédský". Protestuji, vašnosti!

Zalomit znamená zkroutit. Tento nánosník nebyl stvořen k tomu, aby byl zapnutý volně, to je jisté. Kladkový princip působení utahovacího řemínku otočeného okolo očka zpět je podobný jako při zvedání nákladu na vagón či přepravník. Je to způsob, jak působit ještě větší silou, než jakou může normálně člověk disponovat. Ale tady to je okolo hlavy koně!

Není potřeba mít tuto konstrukci, pokud chcete dotahovat nánosník tak, aby se tam vešly 2 prsty, čili aby se kůň mohl uvolnit a nechat poklesnout čelist (přestože bude mít pysky stále zavřené), což je známka prostupnosti. Je potřebná tehdy, když je přilnutí příliš těžké nebo kůň vykazuje tak zarputilý odpor, že ustavičně otevírá hubu nebo skřípe zuby. Sice to nepomůže vyřešit tyto problémy, ale dokáže je skrýt. A proto je tento nánosník používán na drezurní uzdě, na níž nelze mít kombinovaný nebo hannoverský nánosník (které lze taky stáhnout velmi pevně), nebo je potřeba jinak mechanicky zavřít koni hubu, aby nebylo vidět, že proti něčemu protestuje.

Už jsem slyšela hodně omluv, proč použít tuto část výstroje. Někdo si myslí, že je lepší. Proč? Někdo říká, že je lépe vypodložený a tedy i měkčí pro koně. Vypodložit však lze jakýkoli typ nánosníku. Jiní říkají, že vytváří rovnoměrný tlak a lépe podporuje. Jaký tlak to má být? Někdo říká, že se lépe zapíná. Protože je snazší ho dotáhnout pevněji? Další říkají, že je těžké koupit pěknou uzdečku bez tohoto nánosníku. A to je smutné, ale bývá to pravda.

Dalším problémem dobře vypodloženého švédského nánosníku je právě to vypodložení.

Co!? Vypodložení je přece to dobré na něm! Měkké a pěkné...

Pokud dotáhnete takto vypodložený řemen, vypodložení se vždy trochu „poddá". Kůň může otevřít hubu aspoň trochu, dokud není skutečně stažená. Avšak vypodložení bude sice měkce, za to však bez přestání tlačit tváře proti stoličkám. Pamatujte si, že tváře jsou velmi měkké a nemohou se bránit tlaku nánosníku. Pokud by kůň lehounce pootevřel hubu, bude to ještě horší. Mezi horní a dolní řadou zubů se otevře štěrbina, takže ostré hrany půjdou proti tvářím a kůň bude stahovat nánosník ještě silněji, protože otevírání huby ho bude ještě víc utahovat.

Jedním řešením by bylo upravit vypodložení tak, aby zasahovalo pouze nad kostěné části hlavy a v místě stoliček by žádné nebylo. Díky tomu by boční části nánosníku odstávaly od zubů, takže by netlačily tváře proti ostrým hranám stoliček. Nánosník by stále zavíral čelist.

Díky tomuto tlustému vypodložení si také může jezdec (nebo ošetřovatel) mylně myslet, že huba koně není tak hodně stažená. Vždy tam je ještě trochu vůle v řemeni, když se rozhodnete zapnout ho do té volnější dírky a ne do té, do které byste to ještě s trochou snahy dopnuli, kdybyste chtěli. Díky vypodložení je nánosník pružný. Kůň nedokáže vyvinout příliš mnoho síly, aby otevřel hubu. Dokáže ji však velmi silně zavřít. Takže pružné vypodložení mu ještě ztíží pootevřít hubu a nechat poklesnout čelist dopředu a dolů, jak je tomu u uvolněného koně s měkkou hubou a týlem.

Na obrázku vpravo je oblíbený typ stahovacího švédského nánosníku se všemi jeho součástmi. Červená je normální část anglického nánosníku jdoucí přes nos koně. Modrý je řemen, který se používá k utažení huby. Jak vidíte, na obou stranách se okolo kladky otočí a jde zpět, takže ho lze zapnout přímo uprostřed pod bradou. Žluté je speciální vypodložení, které brání odření a otlačení vyčnívajících kostěných hřebenů dolní čelisti na bradě. A nakonec zelený je dodatečný řemen okolo nosu, pro případ, že by kůň stále byl ještě schopen otevřít aspoň trochu hubu.

Mexický nánosník

Mexický nánosník je v posledních desetiletích stále oblíbenější mezi skokovými jezdci. Drezurní jezdci ho příliš nepoužívají a myslím, že důvodem je to, že není povolený do drezurních soutěží. Nebo je? To je jedno. Skládá se z řemene, který obepíná nos ve tvaru osmičky. V místě, kde se kříží nad nosem, je vypodložený prokluzujícím (většinou) koženým kolečkem. Zapíná se pod čelistí a pod bradou.

Někteří jezdci říkají, že tento nánosník brání koni skřípat zuby, lehat si do udidla nebo ho skousnout zuby. Asi je to tak. Já jsem ho používala u koně, který otevíral hubu na běžném nánosníku, protože mexický tomu pevně zabrání. Tento typ nánosníku jde šikmo po tváři a je tedy mnohem flexibilnější a podvoluje se, kůň nemá proti čemu otevírat hubu. Taky se nedotýká zubů. Pokud se setkáte se vzácnou situací, že kůň otevírá hubu proti nánosníku, použijte tento. Pokud to nepomůže, nevadí. Je to jen nánosník...

Ramínkový nánosník

Ramínkový nánosník působí na podobném principu jako mexický. Pokud je srovnáte na obrázcích, zjistíte, že mají stejný princip. Ramínkový je trochu tužší a „nepoddá se" tolik jako mexický a má tendenci se posunout proti tvářím. Nedotýká se pysků a netlačí proti udidlu ani ho nijak nestabilizuje, jak to dělá hannoverský nebo kombinovaný nánosník. Je ideální pro koně, kteří kříží čelisti, tomu brání boční kovové části nánosníku.

Avšak člověk by se měl sám sebe ptát, proč kůň kříží čelisti? Způsobují mu moje otěže bolest? Není schopen splnit mé požadavky? Dělá to proto, aby se zbavil práce? Pokud to dělá kvůli bolesti nebo neschopnosti splnit požadavky, neodstraníme to nánosníkem. Pouze zamaskujeme.

Zubatý nánosník

Uf? Ano, jsou i zubaté nánosníky. Jsou oblíbené zvláště v iberské jezdecké kultuře. Některé se používají místo uzdečky při výcviku mladých koní, aby „šetřily jejich hubu". V tomto případě velmi záleží na tom, jak tyto zuby vypadají. Pokud jsou kulaté, skutečně ploché, působí jen málo. Ale pokud jsou ostré, jejich hroty výrazně vyčnívají, mohou koně zraňovat a způsobit krvácející rány.

Ve Španělsku se nazývají la serreta. Zoubkované. Zubaté. Je to jako vyztužený lonžovací obnosek, přičemž zubaté hrany jsou otočené směrem k nosu. Pravděpodobně jezdí s lehkýma, zkušenýma rukama, jinak by jejich koně krváceli. Něco takového jsem ještě já osobně neviděla.

Ale zubaté nánosníky se používají také v rakousko-maďarském tradičním jezdectví. A to nemluvím o urychlené závodní scéně. V takových případech se nepoužívají nápadné serrety, ale spíš anglické nánosníky, u nichž jsou zuby zašité dovnitř, do kůže ležící napříč na hřbetě nosu. Viděla jsem celou řadu doma vyrobených zubatých nánosníků, od těch s kulatými hroty až po pěkně ostré.

"Jak tedy působí?" ptá se nezkušený. No, působí stejně jako jakýkoli jiný nánosník, jen trochu méně příjemně na koňský nos. Pokusím se to vysvětlit.

Když jezdec zatáhne za otěže, udidlo (červené) v hubě koně potáhne dolní čelist dozadu (zelené). To by normálně otevřelo koni hubu, pokud by se to provedlo dostatečnou silou a kůň neměl nánosník. Nánosník mu hubu zavírá. Takže když je dolní čelist tažená dozadu, řemen nánosníku táhne za nos (modré). A když se tak děje, jeho horní zubatá část se zatlačí do hřbetu nosu. Tento tah za nos je u každého nánosníku anglického typu, nejen u zubatého. Pouze se koni do hřbetu nosu nezaryjí žádné hroty. To je důvod, proč se nánosníky vypodkládají, ne proto, aby se kůň neotlačil, když se nánosník utáhne.

Nánosník "kineton"

Tento nánosník vypadá divně a v drezurním světě není obvyklý. Pochází z dostihových kruhů, používá se u pulujících koní, které je problém dostat pod kontrolu ve vyšších rychlostech. Pokud byste četli starší anglické knihy o výstroji, budou tento nánosník nazývat „ostrý" nebo „krutý". Neříkají však proč.

Myslím si, že ho označují za krutý pouze proto, že si to vydedukovali, aniž by ho někdo někdy zkusil. Logika je tato: protože zastaví pulujícího koně v útěku s jezdcem, musí být nesmírně krutý a ostrý, protože dokáže to, co nedokáže stočený tenký pelham. Musí být nesmírně ostrý.

Samozřejmě není. Někteří velmi výmluvní autoři knih mají asi mentalitu „automechanika", ve smyslu: pokud brzdy nebrzdí dostatečně, aby tě udržely na silnici, je třeba vložit do brzdného systému větší výkon, ne více obratnosti do řízení. Toto ale neplatí u táhnutí nebo utíkání koní, zvláště pokud se jedná o plnokrevníky! Táhnou, protože se bojí, něco je bolí, jsou rozrušeni nebo je prostě jezdec nutí vyhrát (děje se tak, však víte). Jako o prvních dvou důvodech se zmiňuji o strachu a bolesti, protože to jsou s výjimkou nejčastější příčiny, proč koně obecně táhnou („pulují"). A nyní - co je může bolet a čeho se mohou bát? Ostruh nebo biče? Většinou ne. Je to udidlo, které je zraňuje a leká.

Tento nánosník je účinná metoda, jak zabránit tomu, aby udidlo zraňovalo hubu koně, když tento klopýtne nebo trhne hlavou nebo se příliš opře do otěží nebo cokoli jiného. Protože přesouvá tlak z dásní a na nos. Brzdí koně působením na nos, podobně jako hackamore bez páky. Normální nánosník, zvláště hannoverský, však má stejný účinek na hlavu koně, pouze s tím rozdílem, že na něho vyvíjí tlak prostřednictvím dolní čelisti (která je tažená dozadu a táhne za nánosník, který táhne za nos). Pouze kovové udidlo vyvíjí tlak na dásně, který může bolet. A pokud příliš táhnete za otěže, může to bolet hodně. Bolest. Běžet a táhnout. Začarovaný kruh.

„Kineton" lze zapnout tak, že je nánosníkem zadržena velká část tahu otěže, nebo menší, nebo skoro žádná. Může být zapnutý i tak, že je příliš krátký a táhne udidlo dopředu k nosu a udítko v hubě se zlomí v obrácené V nebo U. Tak se ale NEMÁ používat.

Pokud se používá správně, pomůže, aby se horkokrevní, citliví koně nebáli udidla, a může pomoct i koni, který otevírá hubu proti obvyklému nánosníku, protože ho cítí okolo hlavy. Není zde žádný podbradní řemínek, nic, proti čemu by kůň měl otevírat hubu. Používala jsem tento nánosník úspěšně na hodně horkokrevných/nervózních koní a získala jejich důvěru a uklidnila je.

Je vůbec nánosník potřebný?

Pravdou je, že ne, ideálně by neměl být. Přiježděný kůň nebude potřebovat něco takového, jako je podpora nánosníku, protože přilnutí má být velmi lehké. U drezurního koně hrozí jen velmi malé riziko, že na jízdárně upadne na nos. Pokud ano, potřebujete napravit jeho základní rovnováhu, ne mu zavřít hubu.

Existují však koně, kteří jsou tvrdší a tužší než jiní. Tito koně mohou více otevírat hubu a kroutit čelistí, když mají plnit požadavky jezdce. Na tyto koně člověk skutečně potřebuje nánosník, jinak by výcvik nepostupoval dál, protože kůň by si našel nejsnazší cestu, jak se tomu vyhnout.

Pro jezdce je velmi obvyklé, že utáhnou nánosník natěsno, jako tkaničky u boty. Úkolem tkaniček je, aby držely botu pevně na noze, avšak úkolem nánosníku není držet v koni pevně sevřené zuby! Jeho úkolem má být zabránit nadměrnému otevírání huby. Pokud kůň stojí klidně a nepracuje, měli byste být schopni nánosníkem hýbat, protože „nepracuje". Má být volný.

S volně zapnutým nánosníkem může kůň trochu pootevřít čelisti a dokonce trochu i hubu. Z toho je mnoho jezdců na velkých rozpacích. Pokud je však nánosník zapnutý natěsno, kůň se stále pokouší otevřít hubu, což je špatné, jen to nejde vidět. Úkolem nánosníku je, aby kůň nechodil s hubou dokořán, nevykloubil si čelistní kloub, nepoškodil žvýkací svaly, nezlomil si čelist, když upadne hlavou napřed na zem atd. Ale rozhodně neslouží k tomu, aby jezdci „zachránil reputaci"! (Pardon, vtip.)

Na druhou stranu se v moderní soutěžní drezuře koně učí držet svoji hlavu za kolmicí. V tu chvíli je pro ně nemožné, aby uvolnili čelisti a přitom stále drželi hubu zavřenou, protože je tu gravitace a šíjový vaz, který táhne za zbytek lebky na opačnou stranu. Takže v tréninku je nánosník nutností, především tehdy, když se jezdec rozhodne pro jednu z metod nadměrného klenutí koně. Ale v soutěži musí být kůň nahoře na kolmici nebo trochu před ní.

Tedy, pravidla FEI říkají, že kůň má mít během soutěží nánosník. Takže současná pravidla nemají nic proti tomu, že je v pořádku svázat koni hlavu a jít si po svém. Přála bych si jednu soutěž na vyšším stupni, která by se jela bez nánosníků, stačí jen jednou. Ráda bych viděla ty špičkové koně a jezdce, jak jezdí s holou hlavou stejně, jako by jezdili se švédskými nánosníky. Pár idolů by padlo, to je jisté.

Za dva týdny se můžete těšit na další podobné pojednání. Tentokrát na téma udidla.