Souvislá řada ruchů v klusu

Už jsem se v minulých dílech zmiňovala o tom, jak došlapují zadní končetiny v různých ruších klusu, od prodlouženého až po piafu přes shromážděný klus a pasáž. Tomu se říká souvislá řada ruchů v klusu. Vše to jsou diagonální pohyby s delšími nebo kratšími kroky a fází vznosu. Samozřejmě podle toho, jak interpretujete pojem „fáze vznosu". Všechny chody, od prodlouženého klusu až po piafu, lze provádět v nekonečné podobě od jednoho extrému po druhý. Znám mnoho jezdců, dokonce i soutěžících na úrovni GP, kteří netrénují plynulé přecházení mezi ruchy shromažďováním a prodlužováním mezi výše uvedenými extrémy. Trénují klus, začínají pracovním, pak jezdí více dopředu, zatímco někdo na zemi říká, že je to střední klus. Pak jezdí ve středním klusu, dokud někdo neřekne, že je to dobré a že to stačilo. Pak jezdí ve shromážděném klusu, přičemž zadržují energii koně a což končí tím, že ho prostě zkracují a oni se bojí, že mu zničí chody. Takže opět jdou trénovat střední klus.

A pak prodlouží, aby přiměli nohy koně více kráčet vpřed.

Ze zkráceného klusu se nemůže vyvinout piafa, pokud není shromážděný, ale jen zkrácený. Takže začínají jezdit piafu ze zastavení nebo z kroku. Piafu pak jezdí jako něco naprosto jiného, než je zbytek klusových ruchů, takže kůň se to naučí dělat jako nějaký cirkusový kousek, ze zastavení či kroku, a není to ještě shromážděnější shromážděný klus. To je důvod, proč často není piafa vůbec shromážděná, ale vypadá spíš jako zastavení, při němž kůň mrská nohama nahoru.

Pasáž se často trénuje jako střední klus s „fází visících nohou". Dostanete z koně velký pohyb a ten během každého kroku zmrazíte (tím, že zatáhnete za otěže dozadu). Tím vznikne kůň, který bude máchat předníma nohama skutečně vysoko a udělá pauzu v protrakci zadních nohou, obvykle ještě ve chvíli, kdy jsou za kolmicí spuštěnou od kyčle.

Pokud ale budete trénovat kontinuální změny ruchů v klusu, začnete uprostřed. Netrénovaný kůň není schopen předvést ani jeden z obou extrémů ve smysluplné podobě. Může spěchat v klusu. Může dokonce dělat delší kroky a udržet stejnou frekvenci, ale nebude klusat do kopce ala „stíhačka startuje", což je jediný konstruktivní způsob, jak takto klusat. Může být schopen zkrátit své kroky a udržet stejnou frekvenci. Ale bude to pouze zkrácená verze klusu.

Piafa, vrcholná fáze klusu

Piafa se považuje za vrcholný cvik v současném hlavním proudu drezurního ježdění. Používá se jako trik, díky kterému se kůň prodává jako něco, co vlastně ani není - připravený do GP. Často lze číst v inzerátech: „7letý valach, nadějný do FEI, pěkná p&p". A vy se divíte, jak je to možné, že tento kůň s pěknou piafou a pasáží je jen nadějný do soutěží na úrovni FEI?

My ale víme, jaká je odpověď - kůň má velké chody a je velmi dopředný, takže ho můžete držet a bičem ho nějak donutit, aby dupal nohama na místě, můžete mu zadržet klus a donutit ho, aby „věšel nohy". Voila, piafa a pasáž!

Ale piafa není pohyb „držím-dozadu-nakopnu-dopředu". Jak říká Philippe Karl: „Kůň piafuje proto, že chce jít dopředu, ne proto, že ho někdo kope do zadku!" Takže piafa je vrcholné shromáždění klusu. Kůň ve skutečnosti chce jít, ale nejde.

Ale co je tak vrcholného na tomto pohybu?

Je to stvrzenka, kterou dostanete od svého výcviku. Pokud kůň umí hladce přechody do piafy a zase z ní, piafa je dvoudobá, diagonální, se sníženou zádí a kulatým hřbetem, získali jste něco výjimečného, z čehož bude mít váš kůň prospěch. Také jste ho natrénovali do naprosté poslušnosti. Žádáte ho, aby se hýbal s velkým kmihem a sám se nesl a přitom bude stále natolik poslušný, že zůstane na místě na lehkých pomůckách.

Znaky shromáždění - zdroj omylů

1. Vyklenutý ocas

Měkce vyklenutý oblouk ocasu je známkou mentálního uvolnění a relativní uvolněnosti svalů podporujících páteř. Zatímco o koni, který má ocas stažený mezi půlkami, snadno řekneme, že je ztuhlý nebo má bolest, kůň, který dělá opak, zůstane často nepovšimnutý. Mnoho koní v drezurním obdélníku má ztuhlý celý hřbet, ale pro poloslepé diváky to není zcela nápadné, protože tito koně jsou přinuceni mít hlavu zakulacenou dolů. Jejich ocasy trčí jako metla z těla dozadu a nahoru až 15-20 cm a nehoupou se ze strany do strany s rytmem kroků. Je to jediný konec těla koně, který jezdec nemůže kontrolovat silou, a právě tady se projeví ztuhnutí. Korektně vyklenutý ocas se má klenout pouze vodorovně a má se lehce pohupovat ze strany na stranu s rytmem kroků. Ocas má taky dokončit laterální ohnutí páteře koně. V obloucích má být držen vyklenutý a mírně do strany ohnutí, tedy dovnitř. Pokud tomu tak není, kůň má někde mezi čelistí a ocasem blokádu a je třeba se o to postarat. Pokud kůň stáčí ocas na druhou stranu, je třeba to považovat za skutečně varovný signál. Stočení ocasu doleva ve chvíli, kdy kůň je ohnutý doprava, je známkou vážné blokády, zranění nebo bolesti.

2. Pěna u huby

Huba, která je spokojená, uvolněná a měkce přežvykuje udidlo, obvykle produkuje trochu vlhkosti. Slinné žlázy za čelistí se masírují měkkými žvýkajícími pohyby čelisti. Když sliny tečou do huby koně a jazyk a pysky je míchají, lehce pění a tvoří se tzv. „bílá rtěnka".

Koně, kteří toto neprodukují, buď nejsou spokojení s udidlem, nebo nejsou skrze týl (což přichází zezadu skrze hřbet). Možná jsou ztuhlí, protože mají špatnou rovnováhu kvůli jezdci, který má tvrdé ruce, nebo jednoduše protože jen bloumají kolem a nepracují správně. Lze to poměrně často vidět v prostředí jezdeckých škol u špatně ježděných poníků nebo koní, kteří se jen courají nebo jsou ježdění silově tvrdými udidly.

Ve vrcholovém sportu těžko uvidíte suché huby. Ale ne všechny vlhké huby jsou dobré. Řekla bych, že většina top koní na úrovni GP, které lze vidět, sliní příliš. To není dobrý znak toho, že jsou extrémně uvolnění a aktivní vzadu, spíš toho, že jsou příliš aktivní v hubě. Pokud je kůň ježděn zarolovaný/nadměrně ohnutý v týlu, takže jeho slinné žlázy jsou zmáčknuté, a jezdec tvrdě táhne za otěže nebo mu neustále ocukává hubu, jako by piloval, kůň se bude bránit. Obvykle to dělá tak, že se snaží dostat jazyk nad udidla a udidel se zbavit, což končí tím, že jazyk šlehá sliny do pěny. Když kůň ztuhle otevře hubu, může to jít do takového extrému, že fleky a šňůry slin potřísní jeho přední končetiny nebo prsa. To je známka tenze a stejně jako ztuhle zvednutý ocas by toto nemělo být vašim cílem ani by se to nemělo tolerovat.

3. Vyboulení krčních svalů

Pěkně vyplněná horní linie krku je vždy žádoucí. Pokud je vyplněná svaly, ukazuje to na správný trénink, díky kterému je kůň schopen vyklenout krk (a hřbet) do shromáždění. Bohužel krk se může vyboulit i špatným způsobem, což lze často vidět na drezurních obdélnících. Nadměrné ohnutí (zarolování) mezi 2. a 3. obratlem také vytváří vyboulené svaly, ale to pochází ze zkroucení páteře, ne z jejich vyklenutí.

Korektní „vyboulení" jde od lopatky až po týl a je hladké jako krajíc chleba. Je známkou toho, že páteř je nesena shora silnými svaly horní linie krku, tak, jak to má být. Rozhodně to nemá vypadat tak, že se vyboulí na každé straně pouze přední část krku, obvykle je pod ní ostrý stín. To je zase spolehlivá známka toho, že kůň je nadměrně vyklenutý mezi 2. a 3. obratlem. Toto zalomení páteře vytvoří ono vyboulení, protože svaly, které mají napínat horní linii od kohoutku až po horní obratle, nejsou nad páteří delší. Upínají se na týl (týlní kost) a/nebo na nosič a čepovec. Protože tato část je nyní níž než vrcholek (horní okraj osy), přesunou se svaly na stranu krku, místo aby se napnuly podél horní linie. Dost pozoruhodné.

4. Volnost plecí

Michael Holmström kdysi cestoval po celém světě se svým „horse evaluation system" (systém posuzující koně) a vedl kliniky pro posuzování teplokrevných koní pro drezuru. Vyvinul systém, kdy nalepil na určitá místa těla koně značky a pomoci softwaru vypočítal úhly a vzdálenosti mezi těmito body a zjistil, jaký mají vztah k atletickým schopnostem koně a jeho chodům. Dokázal obecně vypočítat, jaké úhly jsou výhodné pro specifickou kvalitu pohybu. Tento systém byl kritizován vícero koňskými fyzioterapeuty, ale blíže o tom nic nevím.

Z tohoto systému, kde používal hřebce ze švédského státního hřebčína Flyinge, nejen vyvodil závěry, které úhly jsou výhodnější, ale udělal také několik nových objevů souvisejících s obecným pohybem koní. Například to, že koně nedošlapují pod sebe více v piafě než v normálním klusu. Ale to jsme už věděli. Tady souhlasí s dr. Clayton z MCPhail Institute, kde také přišli s převratnou novinkou, že koně nepracují tak, jak jsme se kdysi učili. Já mám k jejich pokusům speciální výhrady, a to ke způsobu, jakým vybírali materiál, ale to je už jiné povídání. Tím se nebudu zabývat...

Chci se ale zabývat tím, co ví každý fotograf. Perspektiva a vztahy mezi body na určitém objektu se na konečné fotografii mohou měnit, a to následkem použití různých objektivů, mírného pohybu fotoaparátu atd. Fakt, že body na koních byly v úhlech, ve kterých byly, zcela závisel na specifikách fotoaparátu a na tom, jak byl nastavený v konkrétní chvíli. Jak taky upozornil jeden známý fyzioterapeut, pokud bude mít kůň kopyta umístěná o pár centimetrů jinak, způsobí to, že se i vyznačečné body na těle významně pohnou.

V souvislosti s pohybem plecí například Holmström zjistil, že „volnost plecí" vlastně vůbec není v plecích. Je to volnost předloktí, a tu měli lepší ti hřebci, kteří byli hodnoceni známkami 9 a 10. Jako příklad toho ukazuje podle všeho pěkně volnou plec na fotografii koně Flyinge Amiral pod Kyrou Kyrklund v klusu.

Tady je jasně ukázáno, jak tento přemrštěný pohyb ve skutečnosti vychází z toho, jak dobře dokáže kůň natáhnout předloktí dopředu. Volnost pohybu byla v loktech, které hřebec dokázal do jisté míry ohnout, takže předloktí bylo skoro horizontálně. Na fotografii můžeme všichni vidět, že pozice lopatky se příliš neliší od pozice lopatky stojícího koně nebo od jakéhokoli koně s průměrným klusem.

Každý, kdo viděl Amirala naživo, jak kluše na ruce, uvidí naprosto jiný druh pohybu plecí, kde se lopatky skutečně natáhnou daleko dopředu, takže ramenní kloub je daleko vepředu hrudníku. Lze zřetelně vidět prázdné místo, kde bývala lopatka. To nelze vidět u koně pod sedlem, aspoň ne na fotce, která měla právě toto znázorňovat. Ale obrázek, který přináší nové závěry z chybných údajů, je zjevně důležitější, než jednoduché ověření si toho, že - ano - volnost plecí znamená poměrně pohyblivou lopatku, ale tato pohyblivost je silně redukována při ježdění.

Někdo dokonce zaměňuje volnost plecí s děsivým vystřelováním kopyta dopředu/nahoru, které lze běžně vidět při prodloužení a dokonce i při pasáži, při níž koně vystřelují kopyto během fáze „zavěšení". Samozřejmě, pokud se na to podíváte striktně z hlediska svalů, JE to volnost předních nohou, protože svaly držící končetinu v ohnutí (které se upínají na silné šlachy v zadní části nohy) naprosto povolí, aby jiné svaly mohly končetinu vymrštit dopředu "k salutu".

Takové vymrštění dopředu je špatné pro spěnkové klouby (protože je to nekontrolovatelný pohyb) a je do jisté míry špatné i pro končetiny před dopadem, protože jejich uvolněné svaly mají za úkol se před došlápnutím zpevnit. Často dojde u takových koní k hlubokému prošlápnutí spěnky, když ji později ve fázi podpěru zatíží.

Dochází k tomu také proto, že kůň ztratil rovnováhu. Špatná rovnováha nebo únava způsobuje, že kůň vyhazuje přední končetiny, aby zachytil své tělo před tím, než padne na zem. Pokud trénujete prodloužení 45 minut a kůň je velmi unavený, možná začne takto salutovat. Pak si trenéři a jezdci myslí, že konečně se nechal pobídnout dopředu a prodloužit, že jeho poslední ztuhlost zmizela. A chválí ho. Zajímalo by mě, zda se to kůň naučí udělat kvůli pochvale?

5. Aktivní záď

Aby se kůň pohyboval korektně, musí se naučit posunout se dopředu tím, že ho "vytlačí" záď, nikoli tak, že ta jen posune váhu dopředu a tak předek "přepadne". To vyžaduje aktivní záď, které zahajuje pohyb, a nikoli pouze zadní končetiny, které zachycují padající váhu. Musí zde být dvojí aktivita: kůň potřebuje aktivní posun zezadu a také aktivní došlapování pod tělo, které podepře jeho váhu. To jsou dvě poměrně odlišná kritéria, ale když většina jezdců mluví o aktivitě zadních končetin, neoddělují je od sebe. Je to možná proto, že si ten rozdíl neuvědomují.

Na závodech často slyšíme komentáře, jak je kůň aktivní vzadu. Jedná se o aktivitu typu „vytahování hlezen nahoru", když se zadní končetina zvedá. Někteří koně dokonce zadníma nohama škubnou, když je zvedají, aby udělali krok. Toto gesto je sice oslnivé a působivé, ale nepůsobí na každého. Zvláště ne na mě.

Když se kůň aktivně sune dopředu zadními končetinami, místo aby se táhl dopředu předními končetinami, dělá to s velmi mírně ohnutým hleznem a zádí aktivní (naklopenou) ve chvíli, kdy je zadní končetina na zemi.

V klusu například levá zadní končetina podepírá/sune, zatímco pravá zadní končetina opisuje oblouk dopředu. Pohyb zvednuté končetiny opisující oblouk dopředu plně závisí na kvalitě práce podepírající zadní končetiny. Pokud podepírající zadní končetina je slabá ve chvíli, kdy zachycuje váhu během zatížení (došlápnutí), urychlí svoji fázi podpěru, takže přejde z "podepírající pozice" co nejdříve do "sunoucí pozice". V sunoucí pozici se zadní končetina natáhne a vystrčí tělo dopředu. Ale především vystrčí záď nahoru. Při tomto poskočení zádě nahoru zvednutá zadní končetina snadno "vystřelí" nahoru a dopředu. Většinou ne tolik dopředu, kolik by si člověk přál.

Zadní končetiny tak nepodepírají tolik, kolik bychom chtěli. Místo toho vytlačí záď nahoru a vystřelí zadní končetinu nahoru společně se zádí. Horní klouby zadních končetin nejsou ohnuté a pánev není podsazená, bedra zůstanou plochá a to znamená, že záď není aktivní. Aby byla aktivní, musel by kůň používat ohýbače kyčelních kloubů a břišní svaly, což táhne spodek pánve dopředu. Některé z těchto svalů také táhnou zadní končetiny dopředu, aby došláply dobře pod tělo koně, a také stabilizují podepírající a ohnutou zadní končetinu, takže ta pak drží hmotnost těla nad sebou.

Zde je další definice aktivity zádě podle slovníčku USDF, str. 217:

Aktivita zádě:

Výraznější ohnutí kloubů zadních končetin během FÁZE PODPĚRU a křížo-bederního kloubu, čímž se záď sníží vzhledem k předku koně. Předpoklad pro posun/kmih.

Aktivita zádě NENÍ ohnutí hlezen nebo „akce hlezen", při níž jsou klouby zadních nohou výrazně ohnuté, když je končetina VE VZDUCHU. Aktivita zádě není ANI délka kroku zadní končetiny směrem k hrudní kosti koně - to je DOSAH (prostornost) zadní končetiny.

Mnoho koní má dobrou prostornost kroků, ale nemají dostatečnou aktivitu zádě. Mnoho koní je trénováno pro prostornost a akci hlezen tím, že jsou ježděni v nadměrné rychlosti, ale oni neohýbají klouby díky aktivní zádi a shromáždění, ale proto, že se naučili „máchat nohama".

Jinými slovy, pohyb zadní končetiny, která je vystřelována nahoru (velmi aktivní zadní končetiny), jen vzácně aktivně sune a podepírá ve smyslu, jakým si představujeme „shromáždění". To lze často vidět u piafy. Koně, kteří jsou v piafě aktivnější vzadu než vepředu, mají pohyb zadních nohou vyšší než pohyb předních nohou. Zadní končetiny vypadají dost aktivně. Jsou, to ano, ale ne díky aktivitě zádě nebo shromáždění. Jsou ve skutečnosti schopné poskakovat a vystřelovat nahoru, protože záď takového koně nenese váhu. Předek takto piafujícího koně, jak říká Philippe Karl, ve skutečnosti „...nese více váhy, než kdyby kůň stál v zastavení". Na zpomaleném filmu pak můžete vidět, jak se koně pohybují z jedné přední končetiny na druhou, jak nejdříve došlápnou přední končetinou na zem, než zvednou druhou, zatímco zadní končetiny mají fázi vznosu, protože zcela nadskočily nad zem.

Někteří tomu říkají „šlapání zelí", jiní „poskakující piafa", „horizontální piafa" atd. Jakkoli tomu budete říkat, je to diagonální pohyb na místě a vůbec ne shromáždění či „piafa". Tento druh piafy se obvykle trénuje pomoci biče nebo proutku, kterým se švihají zadní končetiny koně, aby získaly „více energie". Je to ale energie namířená špatným směrem a stane se z ní poskakování místo posazení na záď.

Někteří koně dokonce zvládnou zvednout přední končetinu i při tomto druhu piafy dost vysoko. Ale není to plynulý pohyb - lze vidět, jak kůň stojí na jedné přední končetině a tu druhou táhne nahoru vysoko a pomalu. Podepírající přední končetina je dost zatížená, spěnka velmi ohnutá a předloktí je vytlačeno nahoru do plece.

To se obvykle kůň učí bičem dotýkajícím se ho předních nohou, aby je přiměl uměle se zvednout ještě výš.

Piafa má být lehká vepředu a „sedící" vzadu. Z této pozice musí být kůň dostatečně silný, aby se hýbal a posouval váhu mezi dvěma diagonálami. A ideálně aby to dělal se dvěma fázemi vznosu mezi oběma diagonálami - kůň má na jednom filmovém políčku viset ve vzduchu. Pravdou je, že je pravděpodobně příliš žádat tak kvalitní piafu po 99,999 % teplokrevníků a možná i po 99 % iberských koní. Také by to posunulo hodnocení drezurních soutěží jinam, protože s body, které dnes dostávají koně na průměrné piafy, by taková piafa dostala nejméně „15".

Pasáž je něco, co má v sobě obsahovat obě kvality zádě: posun i sebenesení. Bohužel takové se v soutěžním obdélníku vidí jen vzácně. Často v něm však vidíme velmi působivý poskakující klus s fází „zavěšení". V této podobě to vůbec není aktivní poskakování vzadu, ale spíš celkově aktivní poskakování vepředu. Je to možné díky tomu, jak jsou plece koně uspořádané. Kůň nemá klíční kost. My lidé máme ramena skutečně pohyblivá, protože je zde kulovitý kloub a paže jsou takto připevněné k lopatkám, takže mají dostatek prostoru pro pohyb. Kůň má ale jiný tvar hrudníku - je plochý po stranách a je zúžený v oblasti hrudní kosti a hřbetu. Lopatky leží naplocho po stranách hrudního koše a přední končetiny směřují dolů. Směrem do stran nejsou příliš pohyblivé. Takže kůň nepotřebuje klíční kosti.

Díky tomu jsou přední končetiny koně připevněné k hrudníku POUZE prostřednictvím svalů a šlach. Svaly a šlachy tvoří popruhy z jedné lopatky ke druhé a v nich spočívá hrudník. Díky svalům v tomto popruhu si kůň může upravit výšku hrudníku. Umožňuje to také koni použít tyto svaly jako tlumič nárazů a nakonec jako trampolínu, kdy předek padající dolů se může odrazit od svalů a vyskočit zase nahoru. Mnoho koní v dnešních drezurních obdélnících ukazuje přesně tento druh pohybu v pasáži. Zadní končetiny přitom jen kráčejí dopředu, zatímco předek poskakuje z jedné končetiny na druhou. Může to vypadat docela atleticky. Ale pokud zastavíte film a přehrajete si ho políčko po políčku, uvidíte, že ve fázi odrazu to tak pěkně nevypadá... Je to proto, že je to od začátku nekorektní. Tito koně, jako Gigolo a Salinero, mají vyvinuté veliké plece, které jako by byly z jiného koně, než jsou jejich zádě.