Podobně jako u koní, i mezi pejskaři existuje spousta pověr a zastánců „staré školy". Dnes už neplatí, že výcvik psa musí být založen na zákazech a škubání vodítkem nebo tzv. „dominanci" (tohle tvrzení mi vždy spolehlivě otevře kudlu v kapse, protože ho používají většinou ti největší tupci, kteří netuší, co jim zvíře říká a jak se s ním srozumitelně domluvit). Naopak se používají velmi podobné metody jako při výchově malých dětí, tedy srozumitelnost, pozitivní výchova malými krůčky a namísto zákazů raději nastavení podmínek tak, aby zákazu nebylo potřeba, a využít odvedení pozornosti. A stejně jako u koní, i tady najdete mnoho zastánců tzv. pozitivky, tedy výcviku psa pouze pomocí pozitivní motivace. I když k nim úplně nepatřím, myslím si, že na rozdíl od koní, u většiny psů tato cesta může výborně fungovat, protože jsou mnohem snáze motivovatelní a mnohem více nastaveni na spolupráci s člověkem.

Základem je motivace

K tomu, aby vás pes poslouchal, musí chtít. Je přeci jen o něco chytřejší než kůň, a proto na rozdíl od něj většinou poměrně snadno zjistí, kdy a kde na něj fyzicky nemůžete. Pak se může snadno stát, že po vypuštění z vodítka náhle ohluchne. (Na druhou stranu, kůň má pro změnu mnohem vyšší emoční inteligenci, takže sice „technicky" nezjistí, že ho nepřeperete, ale spíš využije mezer ve vašem odhodlání a emočním nastavení.) Musíte proto umět psa namotivovat tak, abyste, alespoň když zrovna potřebujete, aby poslechl, pro něj byli zajímavější než okolí. Minimálně zpočátku to bude vyžadovat velmi dobré nastavení podmínek a rozvíjení motivovanosti psa pokud možno od malička. Samozřejmě jsou psi lépe spolupracující a snáze cvičitelní, kde pro to nemusíte dělat téměř nic (němečtí ovčáci, labradoři, borderky,...), ale také jsou psi, kde musíte opravdu dobře přemýšlet, jak na ně, aby to fungovalo a asi ani tak nikdy takových výsledků nedosáhnete (akity, severští psi, chrti,...).

Pokud jsem na nic nezapomněla, máme v zásadě tři způsoby, jak psa motivovat ke spolupráci s námi. Je to odměna potravou, odměna hrou nebo hračkou a pocit bezpečí. Každý pes má trochu jiné potřeby, takže každý preferuje něco jiného, přičemž primární je vždy pocit bezpečí. Jestliže se pes necítí bezpečně, nebude ho zajímat potrava a ani na hraní nebude mít náladu. Je proto zásadní, aby se cítil bezpečně u vás. Pokud to tak je, nestane se vám, že když dostane ránu od elektrického ohradníku, poletí do dáli a budete ho tři dny hledat. Pocitu bezpečí u vás se dá výborně využívat u štěňat a méně sebevědomých mladých psů i při nácviku přivolání, ale zároveň je třeba si uvědomit, že chceme zvíře socializované, takže ho vedeme spíš k tomu, aby se cítil bezpečně postupně ve všech situacích, ne jen když nás má za sebou. Nebudeme proto v psovi pokud možno rozvíjet pocit, že okolí je nebezpečné a musí se držet člověka, ale spokojíme se s tím, že se cítí bezpečně u nás a budeme rozvíjet radši motivaci potravou a hračkou.

Majitele labradorů, německých ovčáků a podobných plemen asi rozesměje, že u psa je potřeba rozvíjet žravost, majitelé nežravých psů tomu zase možná nebudou úplně věřit, ale opravdu jde i méně žravého psa držet při chuti. Je potřeba dodržet tři podmínky:

• 1. pes se musí cítit v klidu a bezpečí
• 2. nesmí být překrmený, nebo „rozmlsaný"
• 3. musí to být on, v jehož zájmu je se nakrmit

První dva body jsou myslím jasné (ovšem náročné na sebekázeň pána), ten třetí se týká přístupu a nastavení v hlavě opět pána. Pokud má pes pocit, že jídlo je k dispozici kdykoli a že pán se stará, aby byl pes sytý, nebude se o to starat pes, je-li přirozeně méně žravý - proč by to dělal, když cítí, že se o to stará někdo jiný. Je to velmi podobné tomu, jestli si vy venku hlídáte psa, nebo pes vás. Co dělá jeden, druhý moc nemusí.

Mně osobně se při výchově mých štěňat velmi osvědčilo alespoň občas (každý den na to samozřejmě čas nemám) nastavit podmínky tak trochu podobné jako v přírodě - najdi/chyť si svou večeři. Je v principu celkem jedno, zda schováte krmení do hlavolamu nebo do kýble se sešlapanými PETkami, nebo ho necháte psa vyhledat ve čtverci v trávě, nebo si uděláte „vysílačku" k misce za stromem, nebo si misku vyslouží štěkáním, v každém z těchto případů jde o to, že pes se musí zasnažit a krmení si potom mnohem víc váží. A v neposlední řadě také neřeší, kde žere, takže ochotně přijímá pamlsky kdykoli a v jakémkoli prostředí.

S hraním je to podobné, štěňata jsou přirozeně hravá, ale pokud jejich hravost nebudete rozvíjet, u mnoha z nich postupně vymizí. Hrajte si s tím, co pejska nejvíc baví, ať už je to honění tenisáku, nebo přetahování o uzel nebo míček na šňůrce, důležité je si hrát. I když vám to zezačátku nejde. Mně to nešlo strašně a vlastně jsem ani nechápala, proč je to potřeba, když mám blázínka do pamlsků. Dnes už rozumím, že je vždycky dobré mít v rukávu víc možností, jak psa motivovat, abych si mohla vybrat tu nejvhodnější. Zatímco krmením psa spíše zklidním, hračkou ho aktivuji, i když je třeba zrovna horko, nebo je už unavený. Nebo jsou situace, kdy z nějakého důvodu krmit nemůžu...

Možná vám připadá divné a nudné, že namísto rad, jak psa učit všechny ve stáji nepostradatelné věci, složitě rozebírám motivaci, jenomže jak jsem psala výš, motivace je základ. Pokud je pes motivovaný, naučíte ho kdykoli cokoli, když to dokážete srozumitelně vysvětlit. Jestliže motivovaný není, nebude fungovat nic. Proto se u štěňat a mladých psů mnohem víc věnuji tomu, aby cvičit chtěli, než skutečnému cvičení.

Na co myslet, než začnete cvičit

Dokonce ani teď nebudu ještě psát o konkrétním cvičení. Nejdřív totiž ta nejdůležitější zásada: pes si odměnu spojí vždy s chováním, které jí bezprostředně předcházelo. Teoreticky jasné, že? V praxi to člověku občas nedojde a někdy selže i načasování. Běžný příklad: chcete odměnit klidné sezení pejska. Posadíte ho a necháte ho sedět. Po chvilce k němu přikročíte a pejsek vyskočí zrovna ve chvíli, kdy otvíráte pusu, že ho pochválíte. Chtěli jste samozřejmě odměnit sezení, ale díky ne úplně vhodnému načasování jste odměnili to, že vyskočil, protože to bezprostředně předcházelo odměně. Tohle se samozřejmě občas podaří každému, psí reakce jsou někdy ďábelsky rychlé. Eliminujete to tím, že když učíte něco nového, vždy nejprve pochvalou ukončíte cvik a potom teprve začnete cokoli dělat tělem a rukama (protože psi samozřejmě na řeč těla výborně reagují).

Další důležitou zásadou pro mě je hledání rovnováhy. Psích plemen je přehršel a jsou mezi nimi obrovské rozdíly (proto se mi článek o tom, jak obecně cvičit psy, píše velmi těžko a zcela jistě nedokážu postihnout spoustu věcí). Jsou plemena (a jedinci) temperamentní a naopak spíše klidní. My u koní (i pro život) chceme psa pokud možno vyrovnaného. Ne utlumeného flegmatika, který není schopen uhnout, když neseme sedlo, ale ani neřízenou střelu, která nejdřív jedná a potom přemýšlí, případně nemyslí vůbec. Abychom se k tomuto zlatému středu (který i každý máme každý trochu jinde) dostali, musíme si uvědomit přirozené tendence našeho psa a odměňovat a výchovou rozvíjet to, čeho se mu méně dostává. To, co odměňujeme, to pes víc nabízí. Složité? Vůbec ne, zkrátka u klidnějšího psa budeme rozvíjet především aktivitu, u příliš temperamentního budeme odměňovat spíše klid. Znáte prý starý indiánský příběh o dvou vlcích?

O dvou vlcích

Starý indián vzal svého vnuka na klín. Vypráví mu, že v každém z nás probíhá bitva mezi dvěma vlky: „Jeden je špatný - je to vztek, závist, nenávist, sobectví, žárlivost a hrubost, zatímco ten druhý je dobrý - radost, altruismus, láska, pokoj, skromnost, laskavost, soucit a důvěra."

Vnuk se po chvíli přemýšlení zeptal, který vlk vyhraje.
Starý indián odpověděl: „Vyhraje ten, kterého krmíš."

U lidí tohle platí přeneseně, ale u psů doslova a týká se všech vlastností a protikladů. Tresty ani nátlak nikdy neudělají tolik, jako to, že se něčemu často a s radostí věnujete a toto chování odměňujete.

Co se děje okolo

Poslední, ale také poměrně zásadní věcí pro cvičení je nastavení vhodných podmínek. Pokud totiž se psem nechceme bojovat a k něčemu ho nutit, ale chceme, aby byl soustředěný a motivovaný k práci s námi, musíme zajistit vhodné podmínky. Je jasné, že cizí, rušné prostředí nebo silné vjemy nám práci budou narušovat. Běžnou praxí na mnoha cvičácích je, že tam přijdete se štěňátkem, vypustíte ho, aby se mohl seznámit, vyběhat a pohrát si s ostatními a po čtvrt hodině zazní povel cvičitele „zavolejte si pejsky, jdeme cvičit". Snad žádné štěně, které má normální sociální chování, nepřiběhne s nadšením, že bude radši cvičit s vámi, než si hrát s ostatními štěňaty. V takovou chvíli jde většinou i potrava stranou a namísto aby byl pán ten super člověk, u kterého je zábava a bezpečno, je to otrava, který štěně omezuje v tom, co chce dělat.

Tím vůbec nejsem proti socializaci, naopak. Pokud chcete pohodového psa ke koním, berte ho mezi psy, mezi koně, mezi lidi, kamkoli. Ale necvičte tam, kde psa zajímá něco jiného (mluvím samozřejmě o štěněti a počátcích výcviku). Cvičte tam, kde vás nic neruší a jinde ho nechte si jen zvykat. Postupně mu všechny tyhle věci přijdou běžné. O socializaci by se toho dalo napsat spousta, mnoho lidí totiž v dobré víře psa místo socialiace ubíjí podněty a výsledkem je buďto labilita nebo apatie, ale to už je mimo téma článku.

Mezi podmínky na cvičení patří i vaše a psí rozpoložení, které by mělo být pohodové. Stejně jako u koní, management hraje velikou roli. Máte-li aktivního psa a chcete rozvíjet klid, pak není dobrý nápad pustit se do toho poté, co přijdete z práce a pes byl několik hodin zavřený. Naopak, útlumový pes, který celý den lítá s ostatními po areálu, bude dobře cvičit odložení, ale aktivitou sršet asi nebude. Je proto fajn se zamyslet dopředu, abyste zbytečně nemuseli bojovat s věcmi, které vyřešíte managementem. Stejně jako nepůjdete se psem cvičit na pamlsky po krmení :-)