Jsou to dva úplně odlišné světy - život plný pohody, jídlo, kam se podíváš, není potřeba se za ním štvát ani ho složitě hledat. Je dost času na odpočinek, sociální chování nebo zkrátka nicnedělání. Až do momentu, kdy se objeví něco podezřelého - rychlý pohyb znamená, že se možná blíží predátor. Rychle pryč. Nejdříve uniknout, pak teprve zkoumat před čím. Otevřená pláň je nejbezpečnější místo na světě, protože nejdůležitější je mít rozhled. O nepříteli vědět co nejdříve a využít výhody rychlých a vytrvalých nohou, které tělo odnesou pryč do bezpečí. I když ne vždy je třeba utíkat, někdy je možná i obrana... každopádně je potřeba být stále ve střehu, vždy nějaký stádový kolega musí hlídat, aby si mohli jiní odpočinout. Ani tak to není tvrdý spánek, protože vždycky je možnost nenadálého útoku, takže i ve spánku je třeba být vždy připraven vyskočit a prchat.

Není lepší moci se nerušeně vyspat někde v pelechu ve vývratu s jistotou, že na mě pravděpodobně nic nezaútočí, a pokud ano, bude mít problém s mými ostrými zuby? Jídlo sice neleží všude kolem, ale popásá se nedaleko, takže obstarat si oběd bude vyžadovat trochu tělocviku. Možná trochu víc, protože není legrace ho najít zrovna, když potřebujete jíst, a to, že se lov zadaří, není vůbec samozřejmé. Možná se uštvete k smrti a skončíte s prázdnou, nebo stádo vůbec nenajdete, protože se přesunulo jinam.

Výše uvedené příklady jsou jen ilustrační, mají ukázat rozdílnost dvou druhů, z nichž jeden je kořist, druhý predátor. Zatímco u jednoho se zdá, že potrava je samozřejmostí a musí bojovat o bezpečí, u druhého je to naopak. Běžně se mluví o velkých odlišnostech koní a šelem, ať už je šelmou kočka, pes nebo člověk (ponechám stranou otázku, zda je člověk jako primát skutečně predátor). Určitě jste už slyšeli, že „predátor uvažuje jinak a chceme-li, aby nám koně rozuměli, musíme se chovat jako kořist", tedy například:

• predátor se pohybuje, ale i uvažuje přímo, zatímco kořist „oklikou"
• predátor se dívá zpříma, zatímco kořist uhýbá
• kořist utíká, zatímco predátor útočí a v ohrožení se brání
• vlci se rvou o kořist, zatímco koně se popásají spolu a vůdčí klisna hledá nejlepší pastvu
• predátor je agresor, zatímco kořist je bezmocnou obětí

Jenže každý, kdo má koně i psy, dobře ví, že to vůbec není takhle černobílé. Začněme od konce. Spoustu koní před psem ani nenapadne utíkat a naopak mu umí pěkně „zatopit". Že to může být kůň, kdo kráčí zpříma, a pes, který uhýbá. Zkrátka, že představa bezmocné kořisti a agresivního predátora je někdy pěkný mýtus. Na vlastní oči jsem viděla, jak valach skoro zabil psa (ovčáka), který probíhal „jeho" výběhem. Viděla jsem i mladého, ještě ne úplně dorostlého divočáka, rozdupaného koňmi. Na druhou stranu jsem také viděla stádečko mladých s bachyní, jak si hoví v rozebraném koňském balíku, zatímco koně postávají opodál a rodinku úplně ignorují. Zahoďte představy o tom, že koně jsou jen bezmocnou obětí.

Když jsme si tak pěkně probrali odlišnosti, podívejme se, co mají oba tyto druhy společné. Je toho totiž většina. Základní stavba těla. Způsob pohybu (narozdíl od nás, koně i psi se pohybují úplně stejně krokem, klusem a cvalem). Podobné prostředí a životní podmínky. Mateřské chování a péče o mláďata. Život ve společenství, a tudíž nutnost komunikovat. Zapomeňte na motto „člověk člověku vlkem", vlčí smečka je velmi láskyplné, převážně rodinné společenství. Není to tak dávno, co byla teorie dominance základem výchovy psů i koní. Co se doporučovalo, aby se člověk choval jako vůdce smečky u psů nebo alfa kůň u koní a zdůrazňoval se respekt. Vzpomínám si, že jsem na jakési populární přednášce slyšela jako důkaz na podporu této teorie tvrzení, že alfa pár ve vlčí smečce je tak dominantní, že nedovolí se rozmnožovat nikomu jinému kromě nich, ale že se ostatní členové starají o jejich mláďata. Dneska už se ví, že je to tak, že vlčí smečka je vlastně rodina, přičemž alfa pár jsou rodiče a ostatní členové jsou odrostlá mláďata, která se mezi sebou samozřejmě nepáří.

Dominance versus konejšení

I když koňské stádo má poněkud jiné vazby než vlčí smečka, funkce obojího je stejná: zabezpečit přežití. Chránit slabší, umožnit odpočinek a najít potravu. A není podstatné, zda je tou potravou vyhrabaný trs stařiny pod sněhem, nebo vyčenichané zesláblé srnčí mládě bez matky. To podstatné je, aby se členové svého společenství mezi sebou dokázali dorozumět. Aby dokázali spolupracovat, ať už při lovu nebo při útěku, a aby si dokázali ujasnit hierarchické pozice bez toho, aby tekla krev. K tomu slouží neverbální komunikace - výraz tváře, směr pohledu a nastavení uší, gesta a způsob pohybu. Takto dokáží koně i psi vyjadřovat dominanci a naopak podřízenost a pokud se na ně podíváte, zjistíte, že jejich řeč těla je v mnohém stejná.

Je to naprosto logické, protože zvířata si musejí rozumět i mezidruhově. Musejí, protože to, jak v přírodě obstojí, záleží právě na tom, jak dobře dokážou svého protivníka „číst". Určitě jste už někdy viděli některou z fotografií, kde se popásá nebo postává třeba stádečko zeber a někde v pozadí nebo popředí je lev. Není to až tak neobvyklé. Zebry si udržují bezpečnou vzdálenost, dávají pozor, ale neprchají, protože podle chování šelmy jsou schopné vyhodnotit, že jim v tuhle konkrétní chvíli bezprostřední nebezpečí nehrozí. Stejně tak si rozumějí i pes a kůň - poznají, kdo z nich má v danou chvíli „navrch" a zařizují se podle toho. Úplně stejně jako dva příslušníci stejného druhu, jen s trochu větší opatrností. Která ale zhusta nebývá až tak na straně kořisti, ale na straně predátora - psa, protože jaksi, kůň je tak nějak trochu větší.

Tímto chci vyvrátit mýtus, že pohyb zpříma je doménou predátora a uhýbavost kořisti. Je to jen vyjádřením toho, jak si dané zvíře v danou chvíli věří vzhledem k okolí. Sebevědomý kůň klidně nakráčí proti psovi, který se bude odvracet a uhne mu z cesty, i když samozřejmě, může tomu být i naopak. A dokonce tentýž pes a tentýž kůň se mohou chovat pokaždé jinak v závislosti na tom, na jakém místě a za jakých podmínek se setkávají. (To samé platí pro vztah psa a kočky.)

Problém je, když mezi tyhle dva druhy vstoupí člověk, který má pocit, že on to ví lépe. „Poceem, on ti neublíží," konejší psa, který je nejistý a podle přímého přístupu koně dobře ví, že se má mít na pozoru. Nebo „kdyby ti koně před tím psem neutíkali, on by je nehonil". Jistě, útěk může být tou poslední kapkou, která přiměje váhavého psa, aby za koněm vystartoval, ale jeho chování dávalo koním už předtím jasnou představu o tom, k čemu se schyluje. Možná kdyby si lidé okolo včas všimli a správně chování vyhodnotili, nemuseli řešit vyděšené uštvané koně.

To, jak se zvíře v následující chvíli zachová, záleží na několika faktorech: předně je to vzdálenost. Pokud je pes mimo bezpečnou zónu koně a nenaznačuje, že by chtěl útočit, je možné zůstat lhostejný, nebo jen možná psa nevzrušeně pozorovat. Jakmile ale překročí bezpečnou hranici (dobrovolně nebo nedobrovolně), něco se stát musí. Pak bude rozhodovat vnitřní nastavení, dané povahovými rysy a také minulými zkušenostmi. Jsou koně, kteří psy rádi nemají. Tak to prostě je, tečka. Stačí, že je pes několikrát vylekal. Mnoho koní ale, troufám si odhadnout, že většina, se psy problém v principu nemá, pokud se chovají „slušně". U psů je to vázané na to, k čemu byli šlechtěni, plus platí totéž, co u koní, a důležitý je i vliv majitele, na který pes dá podstatně víc než kůň. Málokterý pes, není-li ve smečce, má tendenci v koni vidět možnou večeři. Jednak kůň nebyl jejich hlavní kořistí, ale hlavně, na takto velká zvířata útočila vždy celá smečka. Pokud zůstal pes (vlk) sám, jeho kořistí byly spíše myši a menší zvířata. Navíc u mnoha psů jsou již tyto instinkty potlačeny, nebo spíše transformovány - ovčáčtí psi pasou, pastevečtí mají tendenci hlídat stádo, ani ohaři neloví, ale spíše vystavují. Samozřejmě, pořád zbývají tací, kteří loví, ale v případě koní se domnívám, že je to spíš výchovou a přístupem majitelů než instinkty. V každém případě, toto nastavení určí, zda má zvíře sklony se chovat spíš přátelsky, nebo spíše nepřátelsky.

Další, co rozhodne, jak se zvířata zachovají, bude jejich sebedůvěra, která určí, zda se zvíře bude chovat dominantně nebo submisivně. Tato tabulka ukazuje, ke kterému chování bude mít zvíře tendence v závislosti na těchto dvou proměnných (to, k čemu skutečně dojde, samozřejmě záleží ale také na jednání jejich protějšku).

	Dominantní	Submisivní
Přátelství	Seznámení	Opatrné seznámení nebo ústup
Nepřátelství	Útok	Útěk nebo útok ze strachu

Při seznámení se zvířata očichají a mohou si jít každé po svém, nebo se vrátit do bezpečné vzdálenosti. Ne už zůstat na místě, to by byla dotěrnost, která se protějšku nebude líbit. Zvířata to vědí, my lidé už méně. Věta „Strč mu tam tu hlavu blíž, ať si je můžu vyfotit, jak se očichávají, to je tak roztomilý" může způsobit, že ze dvou zvířat, která by se mohla bez problémů akceptovat, uděláte nepřátele.

Obr: Zatímco "kořist" kůň přichází sebejistě přímo, predátor jde oklikou a vysílá konejšivé signály. Je zjevné, kdo má navrch.

Zatímco dominanci nebo submisivitu nemíváme problém rozeznat, odhadnout, zda se zvíře zachová přátelsky, nebo nepřátelsky, někdy úplně neumíme. Pomůže nám, pokud se naučíme rozpoznávat v chování zvířat tzv. konejšivé signály (v originále "calming signals", termín norské cvičitelky psů a autorky stejnojmenné knihy, přeložené i do češtiny). Ty nemají nic společného s mateřským chováním, jak by se mohlo zdát, ale jejich cílem je ukonejšit protějšek, tedy přesvědčit ho, že zvíře nemá v úmyslu útočit, případně zastavit útok, ke kterému už dochází. Vysílají je jak zvířata submisivní, tak dominantní v případě, že chtějí méně sebejistý protějšek ubezpečit, že mu nehrozí nebezpečí. V tabulce výše jsou tučně označeny scénáře, kdy můžeme pozorovat konejšivé signály. Nepřítomnost konejšivých signálů nemusí nutně znamenat, že zvíře zaútočí, ale zvyšuje pravděpodobnost. Naopak i zvíře vysílající konejšivé signály může zaútočit, nebudou-li respektovány, ale bude se jednat o útok ze strachu ve chvíli, kdy nemá kam ustoupit.

Obr: "Predátor" :-) velmi správně vyhodnotil výraz koně a dává se na útěk.

Nejjasnější a nejznámější konejšivý signál je lehnutí psa na záda a odhalení břicha jako nejzranitelnější části těla, které je často k vidění u štěňat. Nicméně existuje mnohem více takových signálů, které jsou méně nápadné a mnohem častější. A známe je i u koní. Naprosto jasný je pohled. Jeho odvracení je poměrně jasná známka konejšení. Dívá-li se zvíře přímo vpřed na svého protivníka, cítí se sebejistě. V takovou chvíli může buďto zaútočit v případě nepřátelství, nebo s vámi dobrovolně spolupracovat s pocitem, že mu od vás nehrozí nebezpečí, nemusí vás tedy konejšit. Proto je oční kontakt tak důležitým ukazatelem jak při výcviku psů, tak při práci koní ze země. V případě, že je zvíře v bezpečné vzdálenosti, je ještě možné, že vás pozoruje, snaží se odhadnout nebezpečnosti a zvažuje, zda je potřeba se dát na útěk, nebo ne. Tímto způsobem pozorují koně potencionálně nebezpečné objekty ve chvíli, kdy se ale ještě cítí v bezpečí.

Pohyb přímo proti druhému je ale už jasný signál dominance, která může přecházet v agresi, beze snahy konejšit protějšek. Odvrácení pohledu se často týká celé hlavy nebo i těla, pokud jeden partner chce druhého uklidnit a ujistit, že není nebezpečný, nestaví se čelem, nýbrž bokem. Hodně signálů dávají uši, jsou-li přilepené k hlavě, není to dobré znamení u koně ani u psa. I další konejšivé signály známe - je to mrkání (zejména pokud nejde odvrátit pohled, třeba když psovi držíme hlavu) nebo olizování a napodobování žvýkacích pohybů čelistmi. To všechno dobře známe z kruhovky, že? Malý důkaz toho, že koně a psi v komunikaci nejsou tak daleko od sebe, jak by se mohlo zdát. A dokonce zívání. Nebo si umíte představit, že někdo, kdo zívá, na vás zaútočí?

Držení těla nemusím myslím rozebírat, u psů je to ještě zřetelnější než u koní (kůň se moc krčit neumí a chlupy taky neježí). Důležitým ukazatelem je směr a rychlost pohybu. Zatímco rychlý pohyb přímo vpřed je vnímán jako útočný bez ohledu na to, zda ho provádí predátor nebo kořist (viz výše), pomalé pohyby „oklikou" s pohledem upřeným stranou mají protějšku jasně naznačit, že nehrozí nebezpečí. Někdy je možné u psů vidět úplné „zamrznutí". Zvíře znehybní ve strnulém postoji a vy nevíte, co bude. Promýšlí si útok? Většinou ne, snaží se mu jen zabránit. Pokud se totiž jeden tvor ke druhému otočí zády a začne utíkat, ten druhý je motivován kořist pronásledovat a útočit. Pokud tedy dostatečná vzdálenost nedává šanci na bezpečný únik, konejšivé signály jsou bezpečnější volba.

Věřte tomu, že zvířata se umí dobře číst, i mezidruhově. To bohužel neznamená, že umějí také vždy dobře reagovat. Kůň ví, že se pes chystá zaútočit, ale už neví, že instinktivní útěk může být nebezpečnější než pes před ním. Na náš svět narozdíl od mezidruhové komunikace ho totiž instinkty nevybavily.