Praktičtější tipy k výchově psa ke koním

6. 11. 2017 Katka Lipinská Autor fotek: pixabay.com, Katka Lipinská

Minule jsme si povídali o motivaci a určitých obecných zásadách, jak psa připravit pro výcvik a jeho zdárné fungování u koní, dnes se již pustíme do konkrétnějších věcí. Nebudu vám tady popisovat, jak pejska naučit chodit u nohy, ale spíš jak nekonfliktně žít v prostředí stájí a mezi ostatními zvířaty. Paradoxně koním se až tolik věnovat nebudu, protože s těmi má většina psů problém nejmenší. Koňské kobližky, další psi a především divoká zvěř bývají mnohem větší oříšek.

Pokusím se posloužit i nějakými konkrétními návody, nicméně hned v úvodu je potřeba upozornit, že konkrétnost s sebou nese také fakt, že každé zvíře je jiné a tudíž, že mé tipy mohou víceméně platit řekněme na 70-80 % psů, na zbytek to bude s otazníkem. Nicméně pokud budete pozorně číst (místy asi i trochu mezi řádky), pod konkrétností najdete princip, který si můžete upravit, aby fungoval i na vašeho psa, který je trochu výjimečný.

Pamlsky a „pamlsky"

Minule jsme skončili u navykání na prostředí. Pokud chceme, aby nám pes fungoval, nesmí příliš řešit prostředí a musí být schopen nás vnímat a zajímat se o nás. Musí být v pohodě, ani bázlivý, ani přemotivovaný. Toho docílíme jen tím, že ho budeme od začátku brát do různých prostředí a nebudeme ho přehnaně zaměstnávat, aby skutečně měl čas se soustředit na své okolí. Tuhle chybu jsem udělala s jedním ze svých psů. Poctivě jsem ho odmala brala na různá místa, ale stejně poctivě jsem se mu tam také vždy věnovala - výsledek byl, že se sice nikde nebál, ale v podstatě se nesocializoval, protože pořád dával pozor jen na mě a moje požadavky a okolí ignoroval. Když jsem se mu potom někdy chvíli nevěnovala, pes s údivem objevoval všechny ty zajímavé věci okolo, byl roztěkaný a všechno ho zajímalo. Socializace mohla začít nanovo. Dlužno říct, že to nebyl žádný fatální problém, jen bylo potřeba se vrátit zpět. Od té doby ale vím, jak moc důležité je prostě jen se psem chodit do různých prostředí (pro nás samozřejmě jsou důležité hlavně stáje) a nic tam po něm nechtít.

Neznamená to, že přitom necháte psa úplně bezprizorně, naopak, je potřeba ho sledovat, samozřejmě zajistit jeho bezpečnost a také by vás mělo zajímat, co zajímá jeho - pokud ho něco zajímá příliš, čím dříve o tom budete vědět, tím větší šance je to vyřešit. Úplně zpočátku je asi lepší ho nepouštět volně, ale nechat si ho na dlouhém flexi vodítku nebo šňůře. Pokud je okolí bezpečné a nehrozí zranění nebo útěk, čím dříve ho navyknete na volný pohyb, tím lépe.

bsI když budete psa sledovat, rozhodně by neměl mít pocit, že ho pořád hlídáte, voláte a stojíte mu za zadkem. Pak pro něj totiž volnost bude „zakázané ovoce", které je samozřejmě vždy nejchutnější. Nejlepší je proto dělat si „svoje", třeba čistit koně, nebo poklízet v areálu, psa si naoko nevšímat (ale vědět o něm) a zasahovat jen v případě, že je to nutné. Je dobré ho občas zavolat - ve chvíli, kdy není zaujatý něčím jiným - vychválit, odměnit a opět vypustit. To je nejlepší základ přivolání, protože je spojeno pouze s něčím příjemným a nijak psa neomezujete.

V ideálním případě bude pes zvědavý, ale nebude mít sklony utíkat za jinými psy, za zvířaty ani hledat, kde co voňavého sežere. Ideálních zvířat je ale málo, takže se zřejmě setkáte s tím, že něco z výše uvedeného (někdy i všechno dohromady) ho bude eminentně zajímat. A na vás bude najít rovnováhu mezi svobodou a dobrými mravy. Pokud budete řešit jen žravost, je to ten lepší případ. Já jsem v tomto případě relativně benevolentní, tedy nesnažím se za každou cenu vychovávat psy, že nesmí nic sežrat (je to poněkud kontraproduktivní třeba při stopování a obecně žravost svých psů chci podporovat), raději se snažím odstranit suché pečivo pro koně a svačiny stájníků z jejich dosahu. Ohledně koňských kobližků hlídám štěňata, pro která jsou neodolatelné, ale postupně mi z toho vždy z velké části vyrostou. Dospělí psi si jistě sem tam přilepší, zahudruju, když je přistihnu, ale jinak to až tak moc neřeším.

Spíše než tresty doporučuji mít s sebou velmi voňavou odměnu (jako malé holce mi na cvičáku poradili pěkně uležené olomoucké tvarůžky - a k velké nelibosti mé maminky opravdu fungovaly). Povel „fuj" neučím primárně jako zákazový, ale jako informaci pro psa „nech to být, pán má něco lepšího". Vyhnu se tak trestání v době, kdy pes ještě neví, co daný povel znamená. A potrestat psa za něco, co je jeho přirozené chování, považuji za velmi neférové a vzájemný vztah kazící. U některých psů s tím vystačím i celý život, u jiných se silnějšími pudy časem nějaká restrikce přijít musí, ale týká se jen několika málo činností, kde je pokušení příliš veliké a kde pes prostřednictvím pozitivního výcviku předem ví, jaké chování je odměňováno a tudíž žádoucí. Rozhodně bych negativní motivací nebo dokonce tresty u většiny psů velmi šetřila, protože ve většině případů se dají věci řešit jinak.

Nicméně zpět ke žraní nežádoucího. Škubání vodítkem (což je trest) bych nechala až jako krajní možnost, nicméně je možné psa při povelu přidržet, aby k „pochoutce" nemohl. Pak si počkejte, až se otočí k vám, a odměňte ho. Je možné také po povelu „fuj" na psa hned zavolat a utíkat směrem od něho, tím podpoříte zájem o vás. Musíte ale reagovat rychle, aby dobrotu nestihl zhltnout. Až pokud toto všechno selže, zejména u dospělých a samostatných psů (například z útulku), možná nezbyde než škubnout vodítkem, neměla by to ale být první volba. V takových případech se ale obávám, že pokušení bude natolik silné, že vám stejně nezbyde, než takového psa pouštět s látkovým náhubkem, pokud nechcete strávit čas ve stáji nepřetržitým hlídáním a okřikováním psa.

Psi a jiná zvěř kolem

Problém s ostatními psy (kteří se většinou ve stájích vyskytují v hojném počtu) většinou rozumně socializované zvíře nemá, protože to je skutečně o té socializaci. Pokud se nejedná o zvíře starší, třeba útulkové a/nebo zvíře, které má problém se sebevědomím. Nebudu zabíhat do detailů, protože to by bylo už dost nad rámec tohoto článku, ale opět je důležité zjistit, proč pes reaguje nežádoucím způsobem, přesněji řečeno, co toto nežádoucí chování posiluje. U spousty nejistých psů se jedná o obranu útokem a jakékoli tresty situaci pouze zhorší, to je třeba mít na paměti. Jiní si zase výpady „masírují ego" - takovým psům velmi svědčí, když si budou sebevědomí zvyšovat raději na obranách, ale v principu, každé cvičení, ve kterém se cítí odměňovaní a úspěšní, málo sebevědomým psům velmi prospívá. Někteří psi asi ani útočit nechtějí, jen se nějak nejsou schopni s ostatními „domluvit", protože byla zanedbaná socializace - tam se dá leccos dohnat, ale je potřeba velmi pečlivě vybírat jim vyrovnané parťáky, se kterými to půjde, protože neúspěchy situaci zhoršují.

b sCo osobně považuji za nejhůře odstranitelný problém, je lovecké chování. Pokud psa neodvoláte od zvěře, nemusí to nutně být jen proto, že ho zkrátka neumíte naučit přivolání, velkou roli tady hraje přirozenost, tedy pudy psa. Znám majitele, kteří bez problémů se psem vyhánějí divoká zvířata z pastviny a nechávají ho proběhnout za zajícem, a přesto s odvoláním nemají problémy, a znám naopak takové, kteří se výcviku přivolání věnují velmi poctivě a přesto když psu vyletí něco pod nohama, nemají šanci, protože pes je v „rauši", nevidí a neslyší. Měla jsem to štěstí vlastnit zástupce obou skupin a pokusím se popsat, co všechno lze udělat, abyste lovecké chování psa zvládli bez použití „elektriky". Tu sice osobně nezavrhuji, ale považuji za skutečně krajní možnost, kterou většina psů nepotřebuje.

Předně, začněme od toho, že pes musí milovat přivolání a vůbec aktivity s vámi. Tomu jsme věnovali celý předchozí článek. Noste u sebe většinu času se psem hračku a/nebo odměny a zkrátka se mu věnujte. Nehlídejte venku vy jeho, ale ať si on hlídá vás - schovávejte se mu, utíkejte a samozřejmě když k vám přiběhne, jásejte a odměňujte. Mám velmi aktivního psa, který se moc rád proběhne za zvěří, ale ve chvíli, kdy mám míček, nebo se mu zkrátka věnuji a sem tam mu hodím granuli, neodtáhl by ho ode mě ani pár volů. Samozřejmě, pokud na něj nemám čas, klidně si najde zábavu jinde. Tohle je základ, na kterém se dá stavět.

Další věcí je, že minimálně 90 % případů, kdy přivoláváte, musí být psovi vhod. Tedy nerušíte ho od žádné činnosti, neomezujete ho, ani pak nenásleduje nic nepříjemného nebo omezujícího (konec hry, upoutání na vodítko, zavření do kotce a podobně). Uposlechnutím v tu chvíli pes nic neztrácí, ale pouze získává něco příjemného, o co stojí. Když pak mezi to vložíte jedno přivolání, kdy se mu úplně nechce, nebo ukončujete hru a psa uvazujete, pořád máte mnoho plusových bodů. Pokud je to naopak, je to problém a hodně ztrácíte.

bsParalelně se zvyšováním motivace psa k vám přijít přichází i navykání na rizikové prostředí. Nejhorší, co můžete udělat, je, že psa, který projevil jako štěně zájem o zvěř, od ní budete držet dál, „aby to neposílil a zapomněl", nebo z toho zkrátka vyrostl. Pudy zapomenout nejdou a nevyroste z toho. Ale zatímco jako malý bude mít větší tendenci se vás držet, jako větší bude mnohem samostatnější a velmi zaujatý prostředím, na které není navyklý. Proto postupujte přesně naopak, odmala ho berte s sebou do lesa, na louky a pole. Samozřejmě, je potřeba udělat všechno pro to, aby se za tou zvěří neproběhl, protože vzrušení z lovu, i když nakonec nic neuloví, je ohromné posílení tohoto chování. A protože už minule jsme si povídali o tom, že rozumný cvičitel se vždy snaží nastavit optimální podmínky, i tady můžete udělat hodně proto, aby seznamování se zvěří bylo postupné a pokušení co nejmenší.

První podmínku jsem již zmínila - čím dříve, tím lépe a tím méně samostatné zvíře bude. Velice vám pomůže také, pokud je pes předem vyběhaný (třeba za míčkem) a unavený - motivace proběhnout se znovu bude znatelně menší. Hodně záleží i na prostředí - v domácím prostředí si vás pes rozhodně nemusí tolik hlídat jako tam, kde to nezná, a on to dobře ví. Dobré je začít někde, kde na psa dobře vidíte, takže přehledná louka nebo pole. Denní doba hraje také roli, čím blíže k večeru a čím větší šero, tím nabuzenější jsou šelmy k lovu. Další věcí, která vám pomůže, je pohyb vpřed - pokud běžíte, jedete na kole nebo na koni, pes bude muset dávat mnohem větší pozor, aby vám stačil, než když se jen tak couráte. Zejména jestliže občas nepředvídatelně změníte směr pohybu nebo zvýšíte rychlost, což vám koně umožňují - pak si vás pes musí skutečně hlídat. Pro mnoho psů je navíc zásadní vliv smečky - v dobrém i špatném. Když máte k dispozici další psy, kteří se k honičce za zvěří nedají zlákat, seznamujte svého psa se zvěří v jejich přítomnosti - je slušná šance, že bude napodobovat jejich chování. A naopak nedopusťte, aby se váš pes připletl k takové honičce s ostatními, pokud hrozí, že se nechá strhnout.

Ještě jeden tip, který se mi několikrát velmi osvědčil. Pokud svého psa naučíte kdykoli a kdekoli perfektní „lehni" (i na delší vzdálenost), v případě, že vypálí za zvěří, ochotněji zalehne, než se vrátí zpět.

Pamatujte, že klíčem k tomu, aby si pes zvěře nevšímal, je toto postupné zvyšování obtížnosti, při kterém nebude posíleno nežádoucí chování (tedy pes neuteče). Je to těžké, ale pokud se vám vše podaří, pravděpodobně se zvěří problém mít nebudete. Mnohem horší je to u psa, který je už starší, už má zkušenost s tím, že se dá utéct a s príma vzrušením při lovu. To se odstraňuje velmi, velmi těžko, s dobrovolným přivoláním zřejmě nevystačíte a bez restrikce to nepůjde. Četla jsem mnoho článků o tom, jak toto chování odnaučit za pomoci dlouhé šňůry, ale přiznám se, že jsem nepoznala ještě žádného člověka, který by to tímto způsobem odnaučil (čímž neříkám, že takoví nejsou). Zato jsem poznala několik, kteří se o to snažili a byli svými psy povláčeni, otloukáni o stromy a od šňůry neskutečně zabahnění. Tuhle metodu tedy popisovat nebudu. To už se mi ze zkušenosti jeví účinnější po psovi něco hodit, ve chvíli, kdy startuje, pokud jste pohotoví a máte dobrou mušku. Nedoporučuji klíče, nemusíte je už najít. :-)

Nicméně vhodně použitý elektrický obojek považuji pro všechny zúčastněné (včetně té nebohé zvěře) za nejrozumnější variantu. Ano, vím, mnoho lidí „by nikdy..."! Já osobně bych naopak nikdy nechtěla vidět svého psa zastřeleného od myslivce (který by v tomto případě byl v právu) nebo pod koly auta a špatně snáším i to, když se ubližuje jiným zvířatům.

 

Podobné články

Určitě jste všichni, kdo se s koňmi pohybujete v přírodě, zažili nějaké to méně příjemné setkání s neovladatelnými pejsky a jejich často udivenými…

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je dědičně podmíněné vývojové onemocnění psů, které způsobuje zvýšenou pohyblivost a uvolněnost kloubu a jeho špatný…