Koňské prostředí je poměrně specifické. Na štěně tam čeká spousta lákadel, ale také nástrah. Kromě nástrah zcela zjevných (přišlápnutí, kopnutí, ohradník, apod.) i ty méně zjevné. Neměli bychom štěně brát do stáje dříve, než má dostatečně vybudovanou imunitu proti běžným infekčním nemocem (přinejmenším vzteklina, psinka, parvoviróza). U psů, kteří jsou v kontaktu s koňmi, velmi silně doporučuji očkování proti tetanu, jehož bakterie se v tomto prostředí hojně vyskytují (tetanové spory vylučují koně ve svém trusu). Není to zcela běžné očkování, proto se o něj raději u veterináře přihlaste. Bezpodmínečně by mělo být provedeno dříve, než začne štěně přezubovat, protože v tomto období je infekce nejpravděpodobnější. Štěňata s velkou oblibou požírají koňské kobližky, ale i trus jiných zvířat. Je proto třeba opravdu pečlivě dodržovat odčervovací schéma a štěně pochopitelně hlídat. Rizikem jsou i klíšťata, kromě obojků nebo spot-onů je možno psy (na rozdíl od lidí) očkovat proti borelióze. Máme-li tyto záležitosti vyřešené, můžeme naplánovat seznamování.

Seznamování

Mají-li spolu pes a kůň vycházet, je zapotřebí oboustranného respektu beze strachu. Zvíře, které se bojí, utíká a útěk vyvolává touhu pronásledovat. Týká se to na obou stranách - jak psa, tak koně, protože spousta koní, zejména jsou-li ve stádě, si psa umí pěkně „podat". Přílišná sebejistota zase může vést ke zranění neopatrného psa. Některá zvířata mají zdravý respekt beze strachu přirozeně, s jinými je potřeba jej vybudovat.

Nejvhodnější dobou k seznámení je první půlrok života psa. Věci, se kterými se seznámí v tomto citlivém období, má potom celý život sklon brát jako samozřejmé. Nechtějte mnoho, pouze nechte štěně si zvyknout na nové pachy koní a stáje a okouknout a případně očichat ta velká zvířata.

Než si pes zvykne na nové prostředí stájí a na koně, voďte jej zásadně na vodítku, tak, aby byl vždy pod kontrolou. Zabráníte nechtěnému kontaktu psa a koně, popřípadě panickému útěku psa při zaržání koně nebo jiné pro psa nezvyklé situaci. Nejlepší seznámení je v náruči svého pána. Dobrou službu udělá i společnost druhého klidného a nebojácného psa. První kontakt by měl být pro psa příjemný. Pokud se bojí, nenuťte jej, nechte ho v klidu obhlédnout situaci a osmělit se. Až když pes přijímá koně stojícího, můžeme mu ukázat, že se ten velký tvor i hýbe. Zpočátku pomalu, abychom nevyvolali pokus o útěk nebo pronásledování. Často se ale vyskytne problém spíš v tom, že nezkušené štěně netuší, že mu nohy koně mohou ublížit a neuhne jim. Proto byste nikdy neměli psa seznamovat s pohybujícím se koněm ze sedla.

Pokud si nejste naprosto jisti chováním koně, neseznamujte ho se psem na volno. Zareaguje-li příliš prudce nebo dokonce na psa zaútočí, není to dobrý začátek vztahu. Nejnebezpečnější (a bohužel občas k vidění) způsob seznámení je vzít psa na pastvinu ke stádu, pokud se tam nějaký „žrout psů" vyskytne, po psovi vystartuje a pes se při útěku potká ještě s elektrickým ohradníkem. Pokud je labilnější povahy, už ho ke koním možná nedostanete, nemluvě o riziku, že ho zážitek vyděsí natolik, že vezme do zaječích a budete ho tři dny hledat (čehož jsem už také byla svědkem).

Na první nasednutí pána na koně psi někdy reagují docela překvapeně. Moje starší fena (tehdy asi půlroční) začala koni skákat po plecích a prsou ve snaze dostat se nahoru za mnou. Když to nešlo, postavila se před koně a začala vyzývavě štěkat, nejspíš ho přesvědčovala, ať mě laskavě pustí. Raději se tedy na tuto možnost připravte. Snažte se, aby kůň psa nepřišlápl, i když je neopatrný - první zkušenosti musejí být dobré. Pokud ale ani po několika týdnech nebo měsících pes pozor nedává, nereaguje ani na povely a stále se koni plete, pak je určitě lepší iniciovat lehké „řízené" přišlápnutí nebo klepnutí bosým kopytem, než riskovat, že kůň psovi jednou nechtěně opravdu ublíží.

Z opačné strany

Může se stát, že se nebude bát pes, ale kůň. Koně se zpravidla nebojí psů samotných nebo jejich pachu, ale vadí jim jejich rychlé a často nepředvídatelné pohyby, připomínající pronásledování nebo útok šelmy. Nebo se mohou leknout, pokud se pes náhle zjeví za rohem nebo křovím. Pokud se to stane opakovaně, zapamatují si to a budou v přítomnosti psa nervózní a ve střehu. I proto je ke koním vhodný pes honáckého nebo pasteveckého plemene, který má v krvi, jak se chovat ke stádovým zvířatům.

Pokud navykáte koně na psa, mělo by se jednat o klidného, poslušného psa, kterého zvládnete natolik, aby koně neděsil. Měl by být schopen zůstat v klidu „odložen", když se staráte o koně, nebo jezdíte na jízdárně a na vyjížďce koně následovat. Buďte předvídaví, nenechte jej příliš se od vás vzdalovat, aby vás potom nedoháněl (což v koni vyvolá oprávněný pocit, že je pronásledován) a nedovolte mu prolézání křoví a houští, z něhož se vynoří metr před koněm.

Můžete se ale setkat i s opačným problémem - koněm na psa útočícího. Zejména hřebci nebo klisny s hříbaty často po psovi vystartují s ušima přilepenýma k hlavě a vyceněnými zuby. Pes je většinou obratnější, ale pokud se ve stáji podobný kůň vyskytuje, dávejte si na něj pozor, protože nejsou zcela ojedinělé případy, kdy se psovi uniknout nepodaří a kůň ho poznamená zuby nebo předníma nohama. Pokud je takový jedinec ve stádě na pastvině, může se k pronásledování přidat i celé stádo a pak jde psovi skutečně o život. Proto mezi dobré zásady poučeného koňaře - pejskaře patří zvyk psa odkládat před vstupem do výběhu. Krom výjimečných situací pes (ani na vodítku) nepatří do výběhu, kde jsou koně navolno. Mnoho koní chápe výběh jako své výsostné území a na základě tohoto principu z něj vyhání ostatní zvířata. Pes, který je pravidelně odkládán před vstupem do výběhu, kde čeká na návrat svého pána, není vystaven riziku zranění volně se pohybujícím koněm či rány od elektrického ohradníku. Malé štěně je dobré ze začátku vedle vstupu uvázat s povelem na odložení, později stačí psovi povel "zůstaň" a odložení psa.

První kontakt proběhl úspěšně, co dál?

Vyhráno nemáme, od rozverného a neopatrného štěněte k rozumnému a vychovanému společníkovi vede skoro stejně dlouhá a pracná cesta jako od obsednutí remonty k přiježděnému koni. I zde platí - i když se na společné vyjížďky už moc těšíte a je vám líto nechávat pejska doma, nespěchejte! Štěně je velmi zranitelné jak po stránce fyzické, tak po stránce emocionální. Nemůžete po něm chtít rozumné chování dospělce (pokud ano, vyrobíte z něho ušlápnutého chudáčka) a zároveň v tomto věku nemůžete spoléhat na rozum a pud sebezáchovy. Proto pokud víte, že se budete věnovat především koni, raději ho s sebou neberte. Vezměte ho pouze tehdy, kdy víte, že budete mít čas na něj (a ten si snažte dělat). Jinak samozřejmě štěněti velice prospěje, pokud ho budete brát do různorodého prostředí, seznamovat s lidmi, cizími psi a dalšími zvířaty. To vše se vám potom vrátí v podobně sebevědomého a „okoukaného" partnera, kterého na vyjížďce ani ve stáji jen tak něco nerozhází.

Od jakého věku smí pes doprovázet koně, aby nedošlo k přetížení, poškození organismu psa? Vše se odvíjí od velikosti plemene, obecně platí, že větší plemena psů dospívají později a z hlediska zdravotního není vhodná přílišná zátěž během růstu. Stejně jako všechna ostatní mláďata (koňská a lidská nevyjímaje) je rostoucí organismus v případě přílišné zátěže (nebo nevhodně složené či příliš bohaté stravy) ohrožen vývojovými kloubními onemocněními. V chovu středních a větších plemen psů je bohužel více než častá dysplazie kyčelního kloubu a nadměrný pohyb v tomto kritickém období ji může zhoršit. Menší psy můžeme brát od jednoho roku věku, větším psům dopřejeme ještě nějaký ten měsíc navíc, než je podrobíme zátěži společné vyjížďky s koněm (nejedná-li se o kratší, psovi přizpůsobenou vycházku v pomalejších chodech). Tímto neradím pejskovi pohyb omezovat nebo upírat (byť někteří chovatelé i tento, dle mého soudu extrémní, názor zastávají), ale měl by běhat spíš dle své úvahy než podle naší. Věnujte čas raději pečlivému výcviku, protože vše, co ho naučíte ze země a na cvičáku, se vám bude hodit později i ve stáji a na koni. V rámci výcviku pejska naučte i počkat na vás o samotě buďto v boxu nebo na vodítku, aniž by vyl nebo se snažil osvobodit. To se vám bude velmi hodit, když budete jezdit na jízdárně nebo vykonávat činnosti kolem koní, při nichž se asistence psa nehodí.

Chování psa ve stáji

Pes by se měl naučit, že ve stáji a v okolí koní bude krotit svůj temperament, nebude štěkat ani vzrušeně skákat a pobíhat. Při důslednosti a včasném zásahu při nežádoucích projevech to většina psů zvládne pochopit. V době, kdy jezdíte na jízdárně nebo pracujete s koněm ze země, by měl být pes odložený, zavřený v boxu nebo pod dohledem jiné osoby. Neměl by běhat bezprizorně po stáji, to je nejen nepříjemné, ale může to být i nebezpečné pro ostatní zúčastněné. (Pes vyřítivší se zpoza rohu jízdárny ve chvíli, kdy uklidňujete nervózní remontu nebo vozíte své čtyřleté dítě, opravdu nepotěší.) K tomu velmi pomůže, pokud s sebou nosíte pamlsek a občas psa za některý jednoduchý cvik odměníte. Je velmi užitečné občas obětovat pár minut a se psem si zacvičit - na jízdárně, na dvoře nebo i ve stáji zopakovat několik povelů a udělat pár cviků. Pes vám pak bude věnovat větší pozornost a zvykne si, že i zde je místo, kde se cvičí a poslouchá.

Když se štěně zbaví strachu a v prostředí stáje se začne cítit jako doma, velmi pravděpodobně vám přibudou problémy. Ve stáji je totiž spousta dobrot, které vy samozřejmě za dobroty nepovažujete - koňských koblížků, starého pečiva, odřezků kopyt po strouhání... mohou tam být i nebezpečnější věci, návnady na hlodavce, kočičí trus a další věci, které mohou vyvolat krom průjmu i vážný zánět střev. Dokud se nenaučí, že se tyto věci nesbírají, budete muset mít oči na stopkách a hlídat. I z tohoto pohledu je velmi praktické, pokud psa naučíte, že i ve stáji se má držet u vás, nepobíhat bezprizorně a měly by ho vaše pamlsky zajímat víc než nalezené dobroty. Nejdůležitější je včasný zásah, potrestat poté, co štěně stačí „laskominu" zhltnout, je pozdě. Někteří lidé toto řeší náhubkem a spoléhají na to, že s věkem se to zlepší (což je u většiny psů pravda), v takovém případě volte náhubek kožený (i když jeho následné čištění bude asi ještě záživnější než u kovového). Může se stát, že se pes dostane do přímého kontaktu s koněm a pokud ho udeří kovovým náhubkem, nemuselo by to dobře skončit.

Je zapotřebí, aby se pes uměl chovat také k ostatním zvířatům, která se ve stájích vyskytují. Mám na mysli ostatní psy a také stájové kočky. Kočky jsou pro stáj požehnáním a pokud je pes vyžene nebo zakousne, můžete se připravit na záplavu myší. Pokud budete brát psa do stáje od štěněte, nejspíše si na sebe zvyknou, u staršího psa to může být oříšek. Rozhodně byste ale neměli mávnout rukou nad tím, že pes kočky honí. I jemu by se to mohlo nevyplatit, až jednou narazí na nějakou, která se bude bránit. Proto striktně trvejte na tom, že kočky se budou přinejmenším ignorovat.

Totéž platí i o ostatních psech ve stáji. Ne každý kůň snese, když se mu rvoucí klubko psů skutálí pod nohy (což jsem viděla nejednou). Jinak je stájová smečka skvělou příležitostí k socializaci štěněte a k „vylítání". To by se samozřejmě nemělo dít kolem jízdárny, kde se jezdí, a měli byste brát také ohled na psy, kteří se hrátek neúčastní - třeba proto, že jsou právě odložení.

A musím zmínit také neoblíbenou drobnost, na kterou někteří majitelé rádi zapomínají - sbírání produktů našich pejsků. V každé stáji to může fungovat trochu jinak, pokud je psů hodně, mohou být zavedeny týdenní služby a podobně, ale zkrátka psí hromádky se sbírat musí a nebývá to v ceně ustájení.:-)

Honění koní - ano nebo ne?

Někteří majitelé temperamentních psů a/nebo obézních koní považují tyto hrátky za způsob, jak opohybovat psa i koně zároveň. Je to dobrý způsob? Mnoho lidí své koně honí ve snaze je rozpohybovat a rádi využijí „služeb" psa. Nejčastějšími argumenty pro je, že zvířata jsou na sebe zvyklá, nebojí se, neublíží si, berou to jako hru a když nechtějí, ignorují se. Což může být pravda, existují hraví koně, kteří se rádi honí a prakticky každý pes se to při troše podpory rád naučí. Já osobně jsem proti jakémukoli honění koní (i lidmi), pokud se nejedná o kontrolovaný pohyb v rámci výcviku (lonž, skákání ve volnosti) - a i zde postupuji tak, aby se kůň pohyboval klidně, kontrolovaně a příliš se nerozrušil. Bezhlavé utíkání je zbytečné zdravotní riziko a navíc posiluje útěkovou reakci u koně, což považuji za silně nežádoucí (podrobně jsme o tomto tématu psali zde).

Ani pro psa tyto hrátky nejsou bez zdravotních rizik, kůň mu může ublížit nechtěně, ale také mu může dojít trpělivost a provede to záměrně. Závažnější je ale fakt, že pes se takto naučí, že si smí dovolit koně honit. Sníží se přirozený respekt, který k nim cítí, a protože je to činnost, která většinu psů baví, riskujete, že si ji zopakuje někdy, kdy nebude pod přímým dohledem. Proto mí psi mají honění (a většinou i vstup do výběhu) striktně zakázané.

Jedním ze specifických problémů psů u koní je elektrický ohradník. Je nutné před ním nejprve štěně ochraňovat a postupně jej navyknout, jinak riskujete, že náhlá „šlupka" psa vyděsí a možná odradí. Většina majitelů psů má z ohradníku strach přehnaný - zejména přihlédneme-li k faktu, že se vyrábějí a používají i ohradníkové ploty speciálně pro psy. Kůň a pes mají přibližně stejnou citlivost, koňský ohradník proto psovi neublíží ani nezpůsobí extrémní bolestivost. Problém s ohradníkem vzniká v momentě, kdy pes neví, „odkud to přiletělo". Pokud je výška ohradníku taková, že pod ním pes podběhne, což se mu opakovaně podaří a pak jednou zvedne hlavu a dostane ránu, nerozumí tomu. Pokud ale od počátku pojmete ohradník jako ohraničení prostoru, kam pes bez vašeho dovolení nesmí a psovi to tak podáte, neměl by být příliš překvapen, pokud při neuposlechnutí dostane ránu. Z praktických důvodů je více než vhodné, aby pes do výběhu s koňmi neběhal (viz výše). Pokud mu chcete seznámení ještě usnadnit, spodní pásku ohradníku snižte tak, aby ji dobře viděl před sebou a snižte napětí. Tak bude pes jednoznačně vědět, kde začíná zakázané území a pokud neposlechne a dostane ránu, nebude velká. Stojí za připomenutí ještě, že pes má vynikající sluch a dokáže sluchem rozpoznat, zda v ohradníku proud je nebo není.

Jiný přístup je zapotřebí u psů s extrémně krátkou a jemnou srstí, psů labilních a psů se sníženým prahem bolesti. Zde bych byla velmi opatrná a seznámení bych z bezpečnostních důvodů realizovala raději na dlouhé šňůře. V žádném případě se nesnažte psa k ohradníku lákat a nemělo by se stát, že dostane zásah při poslechnutí na váš povel (např. při přivolávání z druhé strany ohradníku). Pak by opravdu netušil, která bije.