S člověkem, který osobně strávil 5 let vědeckým zkoumáním života zdivočelých koní v rozlehlých pouštích nehostinné Austrálie, nediskutujeme „z očí do očí" nijak často. Kdo tuto jedinečnou příležitost nepropásl, mohl na tato témata poslouchat velmi zajímavý výklad provázený neméně zajímavými obrázky, fotografiemi i videozáznamy. Protože jsme v neděli večer opouštěli suchdolský areál univerzity plni dojmů a nesmírně zajímavých informací, rádi se o ně s vámi podělíme aspoň takto, ve zkratce a bez skvěle připravené prezentace.

Já, brumby

Na australském kontinentu koně původně nežili. První jedinci se sem dostali až v roce 1788 společně s bílými kolonizátory. V roce 1860 zde již bylo 160 tisíc zdivočelých koní, brumbyů, a už tehdy je lidé považovali za škodnou. Současní brumbyové jsou tak potomci 20-30 úspěšných generací volně žijících předků.

Přestože půda Austrálie nenosí žádné predátory těchto velkých býložravců (výjimkou jsou na některých místech jediní potenciální zabijáci koní: krokodýli), probíhá zde již 150 let velmi tvrdý přirozený výběr. Řídí ho samotná podstata australského kontinentu, což jsou období sucha a s nimi spojený nedostatek potravy a vody. Opakující se epizody velkého sucha, které přichází obvykle jednou za 10 let, přežívá pouze okolo 25 % veškeré populace brumbyů; tito jedinci se množí a předávají potomkům úspěšné geny. Skutečně, známkou dokonalé adaptace tamních zdivočelých koní je například obrovská plodnost. Ročně se populace brumbyů zvýší asi o 20 % a pro zachování krajiny tohoto horkého kontinentu je nutné ji uměle regulovat.

Momentálně žije v Austrálii více než 1 milion brumbyů, geneticky poměrně homogenních potomků arabských a anglických plnokrevníků, ponyů, klusáků i různých plemen chladnokrevníků. Podle Dr. Hampsona se zdivočelí koně málokdy dožijí 20 let, jejich obvyklý věk je do 15 let. Zajímavé je, že především v epizodách sucha přežívají spíše starší, zkušení koně a hynou koně mladí z důvodu nedostatku zkušeností: například proto, že si neumí najít vodu, když jejich obvyklé napajedlo vyschlo. Protože neméně zajímavé je zjištění, že když se podmínky stanou extrémními, zvířata včetně vůdčího zeslábnou, stádo ztratí svoji strukturu a rozpadne se.

Brumbyové pod vědeckou lupou

Veliké počty zdivočelých koní, pravidelné odchyty a odporážení koní v rámci regulace jejich stavů, populace žijící naprosto odděleně v různých typech prostředí, to vše se přímo nabízí jako hodnotný materiál k výzkumu různých aspektů týkajících se zdraví, etologie, využitelnosti koní. Dr. Brian Hampson a jeho tým se právě na takových výzkumech podílel posledních asi 5 let a získal za ně doktorát (PhD). Po tuto dobu žili přímo uprostřed nehostinných australských pouští, každodenními pomocníky jim byly vozy vybavené moderní technikou a vrtulníky. Studovali koně především v centru Austrálie, kde je poušť. V týmu zhruba 10-15 lidí pracovali přímo v terénu, sice v poněkud polních podmínkách, ovšem s potřebným vybavením (rtg, pila, přístroj na zatížení kopyt...). Snahou bylo popsat, co viděli, oprostit se od svých názorů a předsudků.

Tématem mnoha studií, které z tohoto výzkumu vzešly, bylo „Jak prostředí ovlivní kopyta koní". Nejdříve vědci chtěli „pouze" prozkoumat kopyta brumbyů, ale brzy zjistili, že kopyta jsou neoddělitelně spjata s životním stylem, pohybem a výživou, které jsou dány prostředím, v němž tito koně žijí. Výzkum tedy řešil vedle kopyt i otázky povrchu a množství pohybu, což vyústilo v zajímavé aplikace v těchto směrech i pro naše domestikované miláčky.

K výzkumu si vybrali populace zdivočelých koní z 5 míst Austrálie a z jednoho místa Nového Zélandu. Při popisu jednotlivých lokalit člověku nejde z hlavy myšlenka, jak zde tak citlivá zvířata jako koně mohou vůbec přežít. Jak se tato místa lišila?

1. Centrální poušť. Je to místo plné písečných dun, ale kamenité a skalnaté, kde koně žijí v symbióze s velbloudy a zdivočelým skotem. Protože se jedná o měkké kameny, generace brumbyů si zde vytvořily spletitou síť písčitých stezek bez kamenů, kterou mají koně v hlavě jako mapu; pohybují se pouze a jen po stezkách, vedle, na kameny, nešlápnou. Převládají období sucha a řídkého porostu, ale občas jsou střídaná obdobím dešťů, kdy se vše zazelená a rychle vyroste bujná vegetace. Životní styl místních koní je založen na tom, že se musí opravdu hodně pohybovat, aby se napásli a napojili. Na této skupině je tedy možné poměrně dobře zkoumat, jaký vliv má velké množství pohybu s poměrně tvrdým povrchem na jejich pohybový aparát.

2. Sever Austrálie. V této oblasti je více srážek, ale také kamenitý povrch, který koně nerozšlapou a nevytvoří v nich stezky. Údolím protéká řeka, kam koně chodí pít, ale nezdržují se u ní. Preferují návrat do vyšších poloh, kde je chladněji a méně hmyzu. Je zde sice hodně trávy, ale je málo výživná, takže koně jsou tu po část roku hubení. I zde se však v období dešťů vegetace rozbují a koně přiberou.

3. Východ Austrálie. Řeklo by se ráj pro koně. Nachází se zde oblast známá chovem skotu, plná velkých pastvin s kvalitními, výživnými travinami „ze zámoří". Každých 10 km je zde napajedlo pro skot. Toho využívají i místní zdivočelí koně, kteří jsou ve výborné výživné kondici a ještě přiberou v období dešťů.

4. Oblast „kanálů". Jedná se o nejsušší místo Austrálie, které je však díky velmi kvalitní půdě ideální pro chov skotu. Samozřejmě pouze během pastevní sezóny, kdy tudy v období dešťů proteče ze severu na jih velké množství vody v tzv. „kanálech" - řekách o hloubce po kolena, ale šířce až deseti kilometrů - a poskytne vláhu „spící" vegetaci. Poté, co místo znovu vyschne, lidé skot odvezou pryč. Zdivočelí koně toto štěstí nemají a v suchu čekají na další záplavy. Náhlý nárůst kvalitní pastvy je však „kosí" přinejmenším stejně jako sucho - vyvolává obrovskou vlnu laminitidy, na kterou velká část populace koní zahyne.

5. Severní záliv. Populace koní čítající okolo 200 tisíc jedinců zde žije na měkké, písčité pláži. Na rozdíl od ostatních stanovišť zde brumbyové mají potenciálního nepřítele: krokodýly.

6. Kaimanawa - Nový Zéland. V této oblasti je vlhko, bláto, zeleň a zdivočelí koně zde nemají žádný selekční tlak. Jejich rostoucí populace by brzy zničila celou zemi, pokud by se neregulovala.

Dr. Hampson a jeho tým vždy odchytili několik koní z každé populace, nasadili jim obojek s GPS navigací vysílající signál každých 5 sekund a mohli tak sledovat jejich pohyb. Podle map zjistili, kudy se koně pohybují, kolik kilometrů nachodí včetně převýšení, kde pobývají delší dobu. Zajímavým zjištěním například bylo, že většina sledovaných koní denně ušla průměrně 5-10 km. Tedy méně, než se obecně předpokládá, že divocí koně ujdou. Jinak tomu ale bylo u zvířat v pouštích, která musela chodit opravdu hodně, aby uspokojila své základní potřeby.

Jak se chodí v Austrálii

Podmínky australských pouští nutí brumbye putovat skutečně velké vzdálenosti mezi místy s pastvou a vodou. Vědci sledovali jedno napajedlo, k němuž chodilo několik skupin koní z různých směrů. Většina skupin chodila k vodě ze vzdálenosti okolo 30 km, jedna skupina však k vodě cestovala až 65 km, protože až tak daleko jejich směrem byla ta nejlepší pastva. Vždy jednou za 4 dny se tito koně vydají 65 km k vodě, půl dne tam putují, 4 minuty pijí, pak se seberou a putují 65 km zpět na svoji „pastvinu". Koně z menších vzdáleností putují za touto vodou přibližně jednou za dva dny. Dr. Hampson ale upozornil, že zdivočelí australští koně se tolik pohybují pouze a jen proto, aby přežili, ve chvíli, kdy mají napajedlo a pastvu blízko sebe, ujdou denně výrazně méně.

Součástí výzkumu byl i zajímavý experiment. Vědci převedli 6 klisen ze suché oblasti Austrálie do oblasti hojnější na vodu a potravu (napajedla vzdálená od sebe jen 5 km). Klisny, které v poušti ušly denně průměrně 30 km, se ve vlhčí oblasti vzdálily od napajedla pouze 4,2 km, pořád se pásly a chodily pít dvakrát denně. Tato změna měla dopad i na kopyta (což bylo hlavně sledováno), viz dále. Horší to bylo s klisnami, které byly v rámci stejného experimentu převedené z „hojné" oblasti do pouště; za 16 týdnů zhubly 100 kg a 3 z 6 tuto změnu nepřežily. Jak je vidět, sledované podmínky Austrálie jsou tak tvrdé, že ani koně zvyklí žít po mnoho generací zcela divoce, ale v oblasti hojnější, zde nemusejí přežít. Domestikovaní koně by neměli vůbec žádnou šanci. Není nutné ani vhodné tyto podmínky kopírovat při stavbě „přirozeného" ustájení svých koní. Nebude to pro ně příjemné ani zdravé.

Jak rozhýbat domestikované koně

Tým Briana Hampsona zjišťoval i množství pohybu domácích koní, a to hned na několika velmi zajímavých studiích.

Při jedné zkoumali, kolik se koně budou pohybovat v různě velkých výbězích. Vytvořili proto několik zatravněných obdélníkových výběhů a pomoci GPS navigace zjišťovali, jak tento prostor využívají. Koně ve výběhu o rozloze 6x6 m nachodili pouze 1,1 km denně, ve výběhu o rozloze 0,8 ha nachodili 4,7 km/den, na 4 hektarech 6,1 km/den, na 16 ha to bylo 7,2 km/den a na 4000 hektarech 17,9 km/den. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že pro pohyb koní a vzájemné sociální vazby ve skupině je optimální rozloha 16 hektarů. Tato rozloha se údajně v Austrálii využívá i v praxi, většinou na ní pobývá 5-6 koní, což je mimo jiné počet odpovídající přibližně skupině brumbyů (jejich skupiny většinou čítají 1 hřebce, 2-3 dospělé klisny, 2-3 hříbata a 1-2 ročky).

Zajímavé bylo i pozorování, kolik kilometrů nachodí malá hříbata, a to ve věku 3 dní a pak 3-5 týdnů; vzdálenost odpovídala vzdálenosti dospělých koní s tím rozdílem, že úplně malá hříbata jsou nucena tyto vzdálenosti absolvovat z velké části v klusu a cvalu, aby dospělým stačila (studii lze najít např. na této stránce). Dr. Hampson důrazně doporučoval, aby hříbata už od narození byla chována venku a mohla se dostatečně pohybovat. Poukázal ale i na extrém v australské poušti: už novorozená hříbata musí stačit svým matkám v putování za potravou a vodou, což často čítá až 30 km za den. Toto množství pohybu je ale pro ně příliš velké a nezřídka je příčinou vzniku závažných patologií pohybového aparátu. Na videozáznamech jsme mohli vidět, jak hříbata za svými matkami kulhají a s každým krokem klopýtají. To také není dobrý start do života...

Další studie zkoumala, jak ovlivní pohyb koní tvar a uspořádání výběhu. Travnatý výběh o výměře 0,8 ha, což je taková „normální evropská plocha", vědci různě dělili a přehrazovali, aby se v něm žijících 6 koní muselo různě pohybovat. Tito koně měli vodu stále na stejném místě, neměli seno ani jiný příkrm, pouze pastvu. Když měl tento výběh jednoduchý obdélníkový tvar, koně nachodili denně 4,1 km, když měl tvar dráhy, tedy nemohli do středu a chodili jen po obvodu, nachodili 3,9 km denně. Když vědci výběh přepažili tak, že koně museli chodit cik-cak, ušli tito denně 3,8 km. Nejméně koně chodili ve chvíli, kdy byl výběh uspořádaný do spirály, a to 3,1 km/den. Svá pozorování srovnávali s jednou funkční aktivní stájí v Evropě, kde jsou koně motivováni k pohybu především tím, že prostřednictvím čipů a počítačem řízených krmítek jim je denní příděl žrádla pečlivě rozdělen na malé dávky a podáván v různých částech výběhu. V tomto případě se jednalo o plochu asi 2 ha, kde žilo 20 koní, kteří denně nachodili 11 km. Velmi se zde dbalo na logistiku uspořádání „stáje", aby se koně mohli i při této hustotě dobře míjet a navzájem nebojovali.

To přivedlo tým vědců na myšlenku zjistit, jak vlastně koně co nejlépe motivovat v malém výběhu k pohybu. 5 metrů od sebe proto postavili dva obdélníkové výběhy o výměře 20x10 m. Do dvou rohů krátké stěny dali napáječky, mezi nimi bylo speciální krmítko na seno, které mělo na každé straně padací dvířka; na jedné straně se dvířka otevřela, na druhé zavřela. Každých 5 minut se otevření dvířek prohodilo, takže koně (10 v každém výběhu) museli jít k senu z druhé strany. Zkoumaný výběh měl uprostřed přepážku, aby kůň, který jde od jedněch dvířek k druhým, musel skutečně projít celým výběhem na konec a zpět; v kontrolním výběhu tato přepážka nebyla. Vědci zjistili, že koně s přepážkou toho nachodili 5,4krát více, než koně kontrolní, což za 24 hodin činilo až 11 km. Koně byli v pohybu asi 68 % času, pauzy, kdy nežrali, byly maximálně 3 hodiny dlouhé. Výsledek byl prakticky velmi přínosný: díky rafinované motivaci v podobě žrádla a nutnosti obcházet překážku se mohou koně hodně pohybovat i po malé ploše.

Protože krmelec, který ve výzkumu používali, je snadno přenosný, v budoucnu chtějí pomocí něho zkoumat, jaký vliv má množství pohybu a povrchu na kopyta domestikovaných koní.

A zde pro dnešek skončím. Téma kopyt divokých koní, jejich tvar, zdraví a funkčnost včetně aplikací poznatků v praktické úpravě kopyt domestikovaných koní bylo na nedělní přednášce rozebráno poměrně obsáhle a vy se na něj můžete těšit za týden.

 

Stránky věnované výzkumu australských Brumbyů: http://www.wildhorseresearch.com/

Výlety na brumbyech s Brianem Hampsonem: http://www.brumbysafaris.com/