Ve většině případů se koně zraní ve výbězích, ne pod sedlem

Poklidné vody zahraničních koňských médií zvířila nedávná studie z Velké Británie, kterou financovala známá britská charitativní organizace The Horse Trust. Na základě dotazníků zjistili, že až 40 % koní ve vlastnictví dotázaných osob utrpělo v průběhu předchozího roku nějaký úraz; necelá polovina z nich si vyžádala veterinární ošetření, zbytek byl vyřešen pouze laicky majitelem nebo nevyžadoval žádnou léčbu. Pouze 13 % z těchto úrazů se stalo během ježdění - a až v 62 % případů se koně zranili v době, kdy pobývali ve výbězích či na pastvinách. Dá se říct, že je to velké procento a výsledek tohoto průzkumu jistě dává na první pohled za pravdu všem, kteří drží své koně pouze v boxech se slovy „aby se ve výběhu nezranili". Protože právě doma v boxe se zranilo „pouze" 11 % koní dotazovaných majitelů. Jiná studie z roku 2004 přišla s ještě vyššími čísly: podle ní až 71 % pokousaných či pokopaných koní přišlo ke svému úrazu právě ve výběhu či na pastvině.

Jenže průzkum se nespokojil pouze se zjištěním, kdy nebo kde se koně zranili; pátral i po přesnějších okolnostech. Zjistil například, že se častěji zranili koně, které vlastnili majitelé kratší dobu. Čili šlo o zvířata, která se přestěhovala do nové stáje, byli včleněni do nové a neznámé skupiny „domácích" koní... Dalším rizikovým faktorem byl větší počet koní pohromadě. Zajímavé je, že v případech, kdy měla velká skupina k dispozici dostatek krmných míst, bylo riziko zranění výrazně nižší. Zajímavostí tohoto průzkumu může být i zjištění, že poměrně málo úrazů bylo mezi koby a poníky, o to více zranění se vyskytlo mezi sportovními koňmi. Tam lze kromě případného temperamentu uvažovat i o celkových pracovních nárocích na koně a trochu jiném managementu.

Popis situace slovy „zranil se ve výběhu" je však velmi nedostatečný; průzkum bohužel neřešil detaily, tedy jak přesně ke zranění došlo a jaké konkrétní okolnosti tomu nahrávaly. Avšak právě těmito aspekty se zabýval jiný průzkum, prováděný o pár roků dříve ve Švýcarsku. Ten dotazoval 2559 náhodně vybraných majitelů a analyzoval 2912 koní. Zjistil, že ze všech uvedených zranění (u 231 koní) představovalo necelých 22 % pokousání nebo pokopání jiným koněm, což odpovídalo pouhému 1,7 % všech analyzovaných koní. Zajímavé i zde bylo, že větší riziko zranění měli koně lehčích plemen a významným faktorem i zde byly změny - ustájení či managementu stáje. Průzkum přitom nezjistil rozdíl v četnosti zranění mezi koňmi drženými ve stálých skupinách nebo pobývajících společně jen sporadicky.

Koně pohromadě: musí to vždy souviset s jejich zraněním?

Koně jsou zvířata, která potřebují žít ve skupinách a která ctí velmi přísné hierarchické uspořádání. To je u nich často spojováno s udržováním vzájemných tělesných odstupů. Zároveň se jedná o živočišný druh, který vznikal v otevřených prostorách, kde nebyl problém držet si od některých jedinců potřebný odstup, včas jim uhnout nebo se jim už z dálky vyhýbat. Koně, kteří žijí divoce nebo velmi extenzivně, se organizují do harémových nebo mládežnických skupin. Harémy (tvořené hřebcem, několika „jeho" klisnami s hříbaty a ročky) jsou dlouhodobě stabilní a uspořádané přísně hierarchicky. Díky tomu v nich nedochází k žádným potyčkám ani zranění. Mládežnické skupiny tvořené různě starými hřebečky i dospělými hřebci jsou naopak poměrně nestabilní, plné bojů o dominanci a měření fyzických sil. Kvůli různému věkovému složení i rozdílným sociálním zkušenostem jejich členů jsou však i zde všechny vzájemné „souboje" obvykle jen rituální a většina konfliktů se řeší neškodně; nikdo dobrovolně nepodstoupí rizko zranění.

Z těchto podkladů vycházeli i pracovníci švýcarského národního hřebčína v Avenchse, když se rozhodli pro velmi neobvyklý - a odvážný - experiment: začali pouštět na velkou společnou pastvinu své plemenné hřebce. V roce 2009 takto pobývalo 5 plemeníků, o rok později dokonce 8. Pozorovatelé si všímali rituálního chování, ale také projevů antipatií či naopak přátelství. V souladu s pozorování divoce žijících hřebců i zde převažovalo rituální chování. Po překonání prvních 3-4 „horkých" dní začínalo rituální i nepřátelské chování ubývat a omezilo se na minimum, za 9-14 dní se dokonce začalo více projevovat vzájemné přátelství. O hierarchii bylo možné mluvit za asi 2-3 měsíce od sestavení společné skupiny. Zajímavé bylo, že hřebci, kteří pobývali ve skupině předešlý rok, celkově méně vyhledávali vzájemné vztahy. Žádný z hřebců nebyl zraněný. Vědci i chovatelé byli z experimentu nadšeni, protože tím dokázali, že ani plemenní hřebci nemusí být drženi na samotkách a nejsou to žádní agresivní tvorové vzájemně se napadající na potkání. On-line je k dispozici i video z prvních dní společného soužití švýcarských plemeníků.

Aby se koně navzájem nezranili,...

... je třeba jim zajistit několik důležitých životních podmínek:

• Dostatek prostoru, aby se mohli navzájem vyhýbat, žádné slepé uličky či zúžené průchody. Každý prostor, například nastlané místo k ležení, má mít aspoň dva vchody.
• Dostatek krmných míst, aby kdykoli „zbylo" na kohokoli. V případě podávání jádra pak je lepší koně oddělit nebo uvazovat, dokud všichni svoji porci nesežerou, popřípadě vybudovat krmná stání.
• Zajištění častého přísunu krmiva (raději 6x denně než 3x denně), popřípadě píce ad libitum.
• Rozdělení prostoru různými přepážkami, za které se koně mohou „schovat" a které jim zajistí určité „soukromí".
• Rozumné sestavování skupin, a to na základě temperamentu koní, zdravotního stavu, plemenné příslušnosti, pohlaví i věku. Snaha o neměnné udržení jednou sestavené skupiny.
• Začleňování nového koně do stávající skupiny či sestavování nové skupiny musí probíhat pozvolna, za bedlivého dohledu zkušených lidí a na dostatečně velkém prostoru. Během této doby by koně měli mít sundané podkovy.

Prostor pro skupinové ustájení by měl být rozdělen na výběh, napajedlo, místo ke krmení, místo k ležení a místo k válení, vše propojené tak, aby to koně motivovalo k pohybu.

Společný pobyt koní v otevřeném prostoru se pak vyplatí; možnost volného pohybu a sociálních aktivit se projeví na jejich lepší kondici, pevnější konstituci i ochotě pracovat pro člověka. Posuďte sami:

Výběh není k ničemu!

Vědci ze státní michiganské univerzity například zjistili, že pobyt hříbat na pastvinách podporuje tvorbu jejich kostní tkáně, což se projeví zesílením kostí jejich končetin. Vliv na to má i doba, po kterou hříbata na pastvině pobývala: nejsilnější a nejpevnější kosti měli ti koně, kteří na pastvině žili non-stop, nejhůře dopadla hříbata zavřená ve stájích.

Na stejné univerzitě sledovali i to, jak budou reagovat na zahájení výcviku v kruhové ohradě dvouletí arabští koně pocházející z pastviny a ze stáje. Zjistili, že koně ze stáje potřebovali více času, aby si zvykli na všechny aktivity mezi zahájením tréninku a obsednutím, také se mnohem častěji chovali „nevhodně". Naopak pastevně drženi jedinci se v tomto pokusu přizpůsobili tréninku mnohem ochotněji.

Vliv pobytu koní ve výběhu sledovali i vědci z univerzity v německém Goettingenu. Vybrali si skupinku sportovních (drezura a parkur) teplokrevníků, kteří byli ustájení v individuálních boxech, a podrobili je třem různým typům pohybového managementu:
- dvě hodiny pobytu ve výběhu před tréninkem
- dvě hodiny pobytu ve výběhu po tréninku
- trénink bez pobytu ve výběhu.
Koně byli normálně krmeni a pracovali s nimi jejich běžní trenéři. Vědci sledovali chování koní ve stáji i výběhu osobně, pomocí videokamery a zařízení GPS a trenéři každý den zhodnotili chování koní pod sedlem. V době, kdy koně nechodili vůbec do výběhu, byli ve stáji celkově neklidnější, vykazovali i více agresivity, více si hráli se zařízením (olizovali solný liz nebo zkoumali žlaby) a déle, než když do výběhu chodili. V době, kdy pobývali ve výběhu po tréninku, delší dobu trávili podřimováním. Pokud do výběhu chodili před tréninkem, chovali se v něm výrazně aktivněji a nachodili toho více, než když se do výběhu dali až po práci (i tak tam ale denně ušli více než 1 km, což znamená, že ani řádný trénink nesplnil jejich vnitřní potřebu se pohybovat!). Trenéři pak informovali, že v době, kdy koně chodili do výběhu před tréninkem, byli pod sedlem nejochotnější, naopak v době uzavření ve stáji byla s nimi spolupráce nejsložitější, koně byli neklidnější a trvalo to delší dobu, než s nimi mohli udělat naplánovanou výcvikovou práci.

Možná se budou milovníci závodního jezdectví strachovat, že pobyt jejich sportovních koní ve výběhu jim vezme „šťávu" a sílu, která je potřebná pro dobrý trénink. Není to ale tak. Američtí vědci z virginské univerzity srovnávali výživný stav, hustotu kostní tkáně i fyzickou kondici koní žijících na 40hektarové pastvině, dále koní pobývajících přes den ve výběhu a v noci ve stáji bez a s 1-2hodinovou lehkou až středně těžkou prací. Přestože toho koně z velké pastviny nachodili nejvíce, rozhodně nebyli o nic hubenější a naopak jim nejvíce zhoustla kostní tkáň. Volný pohyb měl i velmi příznivý vliv na jejich fyzickou kondici, protože právě tito koně vykazovali nejnižší tepy během klusu a cvalu a nejrychleji se po zátěži zotavovali. Pobyt na pastvině může dokonce zpomalit ztrátu kondice v době, kdy kůň nemůže z nějakého důvodu intenzivně pracovat. Během 14 dní výzkumu se předchozí kondice koní pobývajících ve stáji bez práce zhoršila, zato u koní ježděných, ale i neježděných a pastevně chovaných zůstala zachována.

Pobyt ve výbězích a na pastvinách má také vliv na reaktivitu koní, čili na projevy jejich emocí. Francouzští vědci sledovali standardizovanými etologickými testy chování různých koní v různých situacích. Zjistili přitom, že koně žijící v boxech projevují více emocí, více nervozity, naopak koně z pastvin byli celkově klidnější a vyrovnanější.

Na základě dosavadních informací je jasné, že aspoň trochu času stráveného ve výběhu se počítá jako plus, ale nemusí to být vždy tak jednoduché. Vraťme se oklikou zpět k souvislosti výběh - zranění koně. Především první chvíle, kdy je kůň po části dne či noci strávené v boxe vypuštěn do volného prostoru, mohou být velkým rizikem. V návalu euforie z možnosti volného pohybu tito koně často nějakou dobu běhají, vyhazují a provádějí různé akrobatické kousky, právě při nichž se mohou s největší pravděpodobností zranit. I na to je třeba myslet a zohlednit zkušenosti, že kůň, který má možnost kdykoli opustit box či stáj a jít „ven", bude celkově méně dovádět a spíš zůstane ve výběhu zdráv.

The Horse Trust: Research Study: Majority of Horse Injuries Occur in the Paddock, Not Under Saddle. Equus, 2011 - výzkum sledující četnost zranění koní ve Velké Británii

J. M. Knubben, A. Fürst, L. Gygax, M. Stauffacher: Bite and kick injuries in horses: Prevalence, risk factors and prevention. Equine Veterinary Journal 2010 - četnost zranění koní způsobených pokousáním a pokopáním ve Švýcarsku.

Ch. Lesté-Lasserre: Study: Pasturing Stallions Together is Possible. The Horse, 2013 - popis pokusu švýcarského národního hřebčína společného pobytu plemeníků na pastvině.

F. S. Briefer, E. F. Briefer, R. Von Niederhäusern, I. Bachmann: Pattern of social interactions after group integration: a possibility to keep stallions in group. PLoS One 2013 - kompletní text studie o společném pobytu plemeníků na pastvině.

R. A. Bell a kol.: Daily access to pasture turnout prevents loss of mineral in the third metacarpus of Arabian weanlings. J ANIM SCI 2001 - jak působí pobyt na pastvině na vývoj kostí hříbat.

E. Rivera, S. Benjamin, B. Nielsen, J. Shelle, A.J. Zanella: Behavioral and physiological responses of horses to initial training: the comparison between pastured versus stalled horses. Applied Animal Behaviour Science, 2002 - jak ovlivní pobyt ve výběhu chování koní na začátku výcviku.

E. Larson: Turnout's Effects on Stall-Kept Equine Athletes. The Horse, 2011 - vliv výběhu na chování sportovních koní.

P. M. Graham-Thiers, L. K. Bowen: Large Pasture Turnout Improves Horse Fitness. Forage Focus - Equine, 2009 - jak zlepší pobyt na velké pastvině kondici koní.

M. Rosenthal: Researcher: Breed and Housing Impact Riding Horses' Temperaments. The Horse, 2011 - jak ovlivní pobyt na pastvině a plemeno temperament koně.