Neziskovou organizaci ISES (International Society for Equitation Science, česky mezinárodní společnost věd zabývajících se koňmi) jistě nemusíme čtenářům Equichannelu představovat. Jejím cílem je zkoumat na vědeckém základě nejrůznější aspekty tréninku, sportování a dalšího využívání koní v souvislosti s jejich potřebami, etologií a pohodou.

Jednou ročně pořádá ISES mezinárodní konferenci, kde se zájemci mohou seznámit s výsledky celé řady výzkumů a diskutovat s vědci a odborníky. Ta letošní, už devátá, nedávno skončila; konala se 17. - 20. července a jejím tématem bylo zlepšení welfare koní a jejich vzájemných vztahů s lidmi. Zúčastnilo se jí 110 delegátů ze 14 zemí, aby diskutovali například o sportovní psychologii jezdců, zlepšení welfare sportujících koní, teorii učení, emocích koní, sedlech, bezpečnosti v jezdeckém světě či o tom, co koně dělají zbylých 23 hodin, kdy nejsou ježděni nebo jinak nepracují.

Na některé přednášky se můžeme podívat trochu blíže a - schválně, překvapují vás výsledky těchto výzkumů, nebo vás jen utvrdily v tom, co dávno víte a znáte?

Jak se liší mentalita a myšlení dobrých parkurových jezdců od těch méně úspěšných?

V parkuru je důležité být dobrým atletem a fyzicky zdatným člověkem. Důležité je však umět si udržet pozornost a dobře se ovládat. Dr. Inge Wolframm a Elin Ottersky z univerzity aplikovaných věd Van Hall Larenstein v holandském Wageningenu vycházejí z podobných výzkumů sportovců v jiných atletických disciplinách, které zjistily, že některé psychické vlastnosti hrají klíčovou roli v tom, zda atlet bude úspěšný, nebo ne. Použily proto již zavedený test výkonnostních strategií (Test of Performance Strategies, TOPS), což je nástroj sestavený k tomu, aby měřil sportovně psychologické schopnosti a strategie používané u atletů během závodů a tréninků, a pozměnily ho tak, aby odpovídal požadavkům jezdeckého sportu (TOPS-E).

Na závodech v Ocale na Floridě pak testovali 73 amerických skokových jezdců jezdících na mezinárodní, národní a regionální úrovni, a to ještě před zahájením soutěže. Posuzovaly se tyto aspekty: samomluva, emoční kontrola, automaticita, nastavení cílů, představivost, uvolněnost, kontrola negativního myšlení a pozornosti. Nejvýznamnější vlastností těchto jezdců byla automaticita. Díky rokům praxe v parkurovém skákání si vrcholoví jezdci výrazně zautomatizovali ježdění, například dávání pomůcek. Jezdci na národní a regionální úrovni na tom byli hůř. Ti nejlepší prostě „nechali své tělo, aby samo pracovalo", nemuseli u toho přemýšlet, jezdili „automaticky". Díky tomu se mohli v myšlenkách soustředit na jiné důležité věci.

Ti nejlepší jezdci byli také schopni soustředit se na „vnitřní pochody", na sebe, a ne tolik na vnější svět - na rozdíl od jezdců amatérských. Vědci zjistili, že pro rozvoj mentálních schopností potřebných pro úspěšné překonávání překážek v sedle jsou rozhodující léta praxe; čím déle dotyčný jezdí, tím lépe je na tom psychicky a tím snáze může zvýšit svoji výkonnost.

Ovlivní bičík výsledky v parkuru?

Není to tak dávno, kdy jeden z výzkumů o používání bičíku během dostihů prokázal, že neexistuje žádná pozitivní spojitost mezi použitím bičíku a umístěním v dostihu; pokud jezdec použil bičík častěji, rozhodně to neznamenalo, že bude mít lepší čas. Na základě těchto výsledků došlo v některých zemích ke změně pravidel o používání bičíku během dostihů.

Catherine Watkins a její kolegové z fakulty v Gloucesteru zkoumali, jak je tomu v parkurovém skákání, a zjistili podobné skutečnosti. Sledovali na vybraných závodech 229 elitních (nejlepších) a 229 „normálních" parkurových jezdců, přičemž zaznamenávali, zda jezdec bičík má, zda ho použije a zda přitom přehmátne otěže do jedné ruky. „Normální" jezdci měli u sebe během soutěže bičík častěji (69 %) než elitní (62 %), přičemž ti z jezdců, kteří bičík použili, 1,3x častěji chybovali na překážkách. Nejhůře si vedli „normální" jezdci, kteří měli bičík a použili ho, pak jezdci, kteří bičík měli, ale nepoužili ho, přičemž nejlepší byli elitní jezdci s bičíkem, který ale nepoužili. Celkově jezdci, kteří použili bičík, spíše udělali chybu. Ze 458 sledovaných jezdců mělo 65,5 % bičík a 20,7 % těch, co měli bičík, ho i použilo. „Normální" jezdci použili bičík až dvakrát více, než jezdci elitní.

Co vlastně říkají výsledky této studie? Díky tomu, že měli někteří jezdci lepší znalosti a zkušenosti, nemuseli bičík tolik používat? Nebo je to tím, že elitní jezdci jezdí na kvalitnějších koních, na nichž jednoduše bičík tolik „nepotřebují"?

Odpovědi na tyto otázky samozřejmě studie nedala, ukázala však něco jiného: ve sledovaných soutěžích se jezdci měli řídit britskými skokovými pravidly, která říkají, že nesprávné nebo nadměrné používání bičíku se netoleruje, že bičík nelze použít vícekrát než třikrát po vstupu na kolbiště a že ho nelze použít před zahájením parkuru, že lze bičík použít pouze tehdy, když jezdec pustí rukou otěže. Navzdory těmto pravidlům vědci zaznamenali celkem 38 případů, kdy se bičík použil k potrestání koně, byl použitý nadměrně či nesprávně. Ze všech sledovaných parkurových jezdců však žádný nebyl napomenutý za nesprávné používání bičíku nebo porušování pravidel.

Poznají jezdci, co jim jejich koně říkají?

Podle dánské společnosti pro welfare zvířat se v dánských jezdeckých školách jen velmi omezeně vyučuje etologie koní. Statistiky říkají, že každý rok přichází k lékaři 9 000 dánských jezdců s akutními úrazy vzniklými při manipulaci s koněm, přičemž polovina těchto případů se stane v době, kdy člověk na koni nesedí; asi dva ze všech úrazů za rok končí úmrtím. Lze předpokládat, že lidé prostě nerozumí chování koní a nereagují na jejich „řeč" adekvátně.

Zmíněná společnost poskytuje na svých webových stránkách vzdělávací videa a testy znalostí. Ze získaných 4 539 výsledků těchto testů měli dotázaní jezdci celkem 72,5 % správných odpovědí souvisejících s chováním koní. Nejnižší výsledky přitom patřily nejmladší a nejstarší kategorii (5-14 a 60-90 let), nejvyšší úspěšnost měli třicátníci.

Přestože výsledky testů vypadají dobře, detailnější chápání řeči těla koní a správné reakce na ně u testovaných lidí pokulhávají. Podstoupili další testy, kdy na základě krátkých videoklipů a obrázků měli vypracovat své chování v dané situaci. Zajímavé přitom bylo i to, že se jezdci mnohdy přeceňovali; mnoho z těch, kteří se sami označili za experty, mělo stejné výsledky, jako testovaní považující se za průměrné-nadprůměrné.

Výsledek této studie podnítil zástupce dánské společnosti welfare zvířat ke zdokonalení výuky chování koní v jezdeckých školách, především u dětí.

Uklidníte koně hlasem?

Hlubší, klidný tón koně uklidní. Tak se to říká, ale odpovídá tato po generace předávaná rada skutečnosti? To se snažila zjistit Katrina Merkies z guelfské univerzity a její kolegové z agrocampu v Rennes. Posuzovala proto chování 8 chladnokrevných koní vypuštěných do 10metrové kruhové ohrady. Každý kůň zde byl nejdříve sám a během 5 minut se vyhodnotilo jeho základní chování (chod, výška držení hlavy, a později po vstupu člověka i pozice uší a těla vzhledem k člověku) a tepová frekvence (TF). Poté vstoupil do ohrady koni známý člověk, pak se pouštěly 4 různé hlasové nahrávky trvající 10 sekund: PL = příjemný hlas hluboký, PH = příjemný hlas vysoký, SL = přísný hlas hluboký, SH = přísný hlas vysoký.

Vědci zjistili, že koně zaujímali nejnižší pozici hlavy, když nebyl přítomen žádný člověk ani nezněl hlas, ale všichni hlavu zvedli, když přišel člověk nebo uslyšeli hlas. Přehrání příjemného tónu mělo za výsledek otočení těla koně k člověku. Pozice uší toho moc neřekla, koně je natáčeli směrem ke zvuku. Tepová frekvence reagovala (zvýšila se) až na přehrání zvuku; nejvyšší pak byla po zaznění přísného hlubokého tónu (SL). Když byl hlas příjemný, hluboký, koně projevovali méně známek distresu, než když slyšeli tón příkrý.

Tak, odpovídá to vašim zkušenostem?

Vědí jezdci, jak silné přilnutí udržují?

Vědci z Duchy College v anglickém Cornwallu se rozhodli zjistit, zda jezdci poznají, jakou silou „táhnou" za otěže. Proto požádali o pomoc 261 rekreačních, parkurových a drezurních jezdců (89 % z nich se považovalo za amatéry, 11 % za profesionály, jeden byl dokonce olympijský a jeden paralympijský jezdec), aby vyhodnotili sílu svého tahu za otěže na stupnici od 0 (žádný tah) po 8 (maximální tah), který označili jako PRT (vnímaný tah). Poté pomocí umělé hlavy koně v životní velikosti, která byla nauzděná uzdečkou s anglickým nánosníkem a jednou lomeným stihlovým udidlem, měřili prostřednictvím speciálního zařízení skutečnou sílu tahu za otěže (ART, skutečná síla tahu).

Zjistili, že většina testovaných jezdců vkládá více síly do pravé ruky (ART) a to také tak vnímá (PRT). Profesionální jezdci, muži a jezdci ve věku 18-30 let měli reálnější představu o své celkové ART. Většina jezdců si však myslela, že táhnou silněji, než tomu ve skutečnosti bylo. Největší rozdíly mezi vnímanou a skutečnou sílou tahu měli parkuroví jezdci, druzí byli rekreační jezdci a drezurní vykazovali nejmenší rozdíly.

Perlička: mnohé pobavily komentáře některých trenérů, kteří přihlíželi "výkonům" svých svěřenců: „Říkal jsem ti to". Jak je vidět, kolikrát si jezdec myslí, že něco nějak dělá a ve skutečnosti je tomu úplně jinak...

Bolest v (koňské) tváři?

Vědci z Itálie, Německa a UK rozpracovali standardizovanou škálu výrazu tváře koní (Horse Grimace Scale, HGS), která jim pomůže detekovat bolest a která je snadno použitelná i pro laiky.

V Evropě je ročně vykastrováno 240 000 koní, a přestože je prokázané, že tento proces je spojen s určitým stupněm bolesti, jen asi 36,9 % těchto koní dostává analgetika, aby zmírnila pooperační bolest. Jedním z vysvětlení, proč je tato situace stále podceňovaná, je i skutečnost, že posoudit míru bolesti u koní není vůbec snadné.

Výzkum probíhal na 46 hřebcích různých plemen ve věku 1-5 let, kteří byli rozděleni do tří skupin: ve dvou skupinách byli koně kastrováni uzavřenou metodou, přičemž v první skupině dostali injekčně flunixin megluminát (lék proti bolesti) před narkózou a ve druhé skupině před narkózou a 6 hodin po zákroku. Třetí skupina byla kontrolní, v ní koně podstoupili narkózu, ale nebyl prováděn žádný invazivní zákrok.

Během 5 dní hospitalizace byli všichni koně sledování videokamerou s vysokým rozlišením, stejně jako 30 minut před operací a 8 hodin po ní. Nahrávky pak vyhodnotilo pět zkušených pozorovatelů, kteří nevěděli, do jaké skupiny jaký kůň patří. Sledovali a hodnotili výrazy obličejů koní a jejich změny, které jsou považovány za projevy bolesti u jiných živočišných druhů: například ztuhlé stažení uší dozadu, napětí v oblasti očí, zatnuté žvýkací svaly, zatnutou hubu a předsunutou bradu, napjaté nozdry.

Příznaky bolesti se objevovaly především 8 hodin po operaci, takže lze předpokládat, že toto je kritické období pro posouzení bolesti. Během této studie bylo zjištěno, že podle zmíněných příznaků lze poměrně přesně a spolehlivě vyhodnotit u koní bolest a standardizovat její míru.

Konference ISES poskytují každým rokem mezinárodní platformu pro vědce a praktiky, aby si mohli vyměnit poznatky z výzkumů a představit nápady pro nové studie. Další se bude konat 7. - 9. srpna 2014 v dánské univerzitě Aarhus, bude na témata stres, učení a trénink koní.

Na stránkách ISES si můžete stáhnout původní články ve formátu PDF.