Ano. Koně trpí, pokud jejich trenéři anebo majitelé nedbají na zásady dobrého welfare, používají hrubé či odsouzení hodné výcvikové metody (barování, rollkur), aplikují zakázaná léčiva, nevhodný pohybový management, sociální izolaci – porušují zákony na ochranu zvířat. To je asi dost jasný a nevyvratitelný fakt. Existuje samozřejmě i široké spektrum dalších prohřešků proti zásadám pohody zvířat, které se do šuplíku kontrolovatelného platnými zákony nevejdou. Ne vše, co se týká nevhodného welfare, lze ale prokázat a toho, co se v této těžko postižitelné „šedé zóně“ nachází, je (a asi vždy bude) bohužel dost a dost.

O zajištění životních potřeb a pohody našich koní proto musíme my, majitelé a trenéři, neustále přemýšlet. Pohoda koní je totiž výhradně v našich rukou. Nikdy bychom v této souvislosti neměli usínat na vavřínech, naopak – oči musíme mít neustále na stopkách a bedlivě jimi sledovat dění kolem nás. To ale neznamená, že bychom na koních neměli jezdit, neměli je zapřahat, neměli s nimi sportovat! Koně jsme za účelem jejich pracovního využití domestikovali a dále šlechtili. Koně už dávno nemají DNA divokých koní, přizpůsobili se životu po boku člověka, jsou naším produktem i partnerem.

Koně a sport

Využívání koní pro sportovní účely je ze strany veřejnosti stále častěji bouřlivě kritizováno, a to především v souvislosti s úrazy, fatálními úrazy a náhlými úmrtími. Pozornost přitahuje nejvíce všestrannost a skokový sport. Smrt patnáctiletého hřebce Hicksteada přímo v průběhu závodu Světového poháru ve Veroně v roce 2011 se zapsala do paměti širší veřejnosti a vzbudila nejen mimořádný zájem všech světových médií, ale následně vyvolala i mohutnou vlnu negativních reakcí a i spekulací, které ve svém důsledku cílily na parkurový sport obecně.

Případ Hicksteada ovšem samozřejmě není případem ojedinělým, sport s sebou rizika přináší a nehody se proto stávají. V loňském roce si podobnou negativní pozornost vysloužil kupříkladu fatální pád osmnáctiletého valacha v rámci skokového MČR dětí na pony i přes to, že tragédie byla takřka okamžitě zametena pod koberec a příliš medializovaná nebyla. Letos svět obletěl fatální pád Katherine Morelové a koně Carry On při závodu The Rocking Horse Winter III na Floridě. U nás bylo v letošním roce, co se týče sportu, naštěstí ticho po pěšině. Média si ale přece jen urvala svůj kus krvavého masa, a to pro změnu na poli sportu dostihového – na jaře rozlítila davy kauza čtyř koní utracených v důsledku zranění končetin při dostihovém dni ve Slušovicích, vše pak završil podzim a zlomený vaz Sottoventa na Taxisově příkopu ve Velké pardubické.

Žádnou z těchto nešťastných událostí samozřejmě nelze bagatelizovat. Každá ztráta tohoto druhu se citelně dotkne každého z nás a není proto divu, že tyto tragédie jitří i emoce širší – do celé problematiky nedostatečně zasvěcené – veřejnosti.

Odpovědí na tyto kauzy by ale nemělo být plošné lynčování celé sportovní disciplíny anebo dostihového sportu jako takového. Ani svět koní není černobílý a každý kontakt člověka a koně by měl být vždy nazírán pečlivě nastavenou optikou.

Koně mohou v důsledku činnosti člověka trpět z mnoha a mnoha různých příčin, které se sportem kauzálně souviset vůbec nemusí. K úhynům dochází v důsledku zanedbání péče, přecenění sil, nevhodného vyhodnocení situace, dopravních nehod i těžko předvídatelných náhod všeho možného i nemožného druhu... Neměli bychom také zapomínat, že v rámci sportovních klání neumírají jen koně. Umírají i sportovci, a to i v jiných než jezdeckých disciplínách. Jistě. Sportovci si svou cestu – a rizika, kterým čelí – vybírají. Koně nikoli.

Všechna úmrtí koní ve sportu a při dostizích jsou ale důsledkem nehod, a nikoli cílem či někoho toužebným přáním. Nikde nikdo nikdy nechce, aby koně a jejich jezdci umírali! Dostihy a jezdecký sport nejsou býčí, psí či kohoutí zápasy, krev a utrpení sem v žádném případě primárně nepatří! Zdraví a pohoda koní je zde pro drtivou většinu prioritou. Jako snadno nahraditelné „spotřební zboží“ vnímá koně jen zanedbatelný zlomek z nás.

I proto, abychom dokázali rozptýlit nedůvěru ne vždy vhodně informované veřejnosti, naléhavě potřebujeme co nejvíce výzkumů, které by se problematikou welfare sportovních koní zabývaly. Jen dostatečné množství informací nám totiž může pomoci najít objektivní a pravdivé odpovědi, které mohou napomoci uklidnit často až nezdravě vyhrocené veřejné vášně.

Welfare sportovních koní a výzkum

Jednou z vlaštovek, která se zaměřila na problematiku pohody koní, je švýcarská srovnávací studie, která si „posvítila“ na podmínky chovu, welfare a ortopedické zdraví koní ve vlastnictví aktivně sportujících jezdců a jezdců rekreačních. Jak to dopadlo? Mají se švýcarští sportovní koně ve srovnání s koňmi volnočasovými o poznání hůř? Co myslíte? Najdeme rozdíly, když tyto dvě kategorie koní mezi sebou vzájemně porovnáme?

Výzkum týmu vědců z Fakulty veterinárního lékařství v Curychu, který byl nedávno publikován v časopise Journal of Equine Veterinary Science, shromáždil a vyhodnotil údaje, které získal od 237 vybraných jezdců různé úrovně v rámci odpovědí na 34 otázek týkajících se péče, zdraví a tréninku jejich koní. Koně všech respondentů byli následně vyšetřeni dvěma zkušenými veterinárními lékaři, kteří se zaměřili na pohybové nepravidelnosti, kondici a stav svalové soustavy. Sledován byl i výskyt a míra bolestivosti zad a vhodnost užívaných sedel. Výběr sedla má totiž velký význam – lokální tlaky, které způsobují špatně padnoucí sedla, indukují perfuzní poruchy různého stupně vedoucí k hypoxii tkání a změně produkce potu.

Výsledky

V rámci studie bylo zjistěno, že rekreační jezdci mají tendenci preferovat „přirozené podmínky chovu“ – venkovní ustájení a bosá kopyta. Přesto ale – co se týče celkového množství pohybu – na tom sportovní koně nebyli významně hůře než koně rekreační. Všichni sportovní jezdci plnili zákonem stanovený požadavek minimálně dvou hodin pobytu koní ve výběhu anebo na pastvě za den. V průměru byl tento požadavek plněn dokonce více než dvojnásobně a ve výsledku se přibližoval průměrné délce pobytu ve výběhu/na pastvině koní rekreačních.

Veterinární vyšetření také prokázala, že sportovní koně měli celkově méně problémů s nevhodně padnoucími sedly. Koně sportujících jezdců fyzicky zřejmě profitovali také ze skutečnosti, že jejich majitelé brali více lekcí od kvalifikovaných instruktorů, což se následně promítalo do lepší fyzické kondice jejich koní. Lze předpokládat, že odborný dohled nad jezdci – držení těla, tréninkové postupy a metody – může vést ke zlepšování dovedností a vědomostí jezdců, což se ve výsledku může odrazit i v ortopedickém zdraví jejich koní. Sportovní koně měli rovněž celkově lepší BCS (skóre tělesné kondice) než hobby koně, kteří trpěli významně častěji nadváhou.

Mezi oběma skupinami koní ale byly nalezeny i určité podobnosti. U obou kategorií koní bylo možné vysledovat srovnatelné množství ortopedických problémů – nebylo prokázáno, že by se u sportovních koní častěji než u koní rekreačních objevoval některý ze zdravotních problémů, na které se výzkum zaměřil.

Byla zjištěna podobnost ve frekvenci bolestivosti zad a v obdobné míře se objevovalo i kulhání prvního a druhého stupně (z etických důvodů byli všichni koně, kteří trpěli kulháním třetího a vyššího stupně, ze studie vyloučeni, protože projekt studie vyžadoval, aby koně byli jezdecky využíváni) u obou dvou sledovaných skupin.

Ukázalo se ale, že kulhání, bolesti zad, suboptimální vývoj svalů a nevhodně padnoucí sedla se celkově objevují u obou kategorií koní běžně – téměř třetina jezdecky využívaných koní ve Švýcasku vykazuje mírné až závažné příznaky bolesti zad! Přesto majitelé takto postižených koní ale uvádějí, že jejich kůň je fit a zdravý. Majitelé koní tedy skutečně značně pokulhávají ve schopnosti diagnostikovat u svých koní i relativně dobře se projevující zdravotní potíže. A to rozhodně je na pováženou! Velmi zajímavé video, které vzniklo v návaznosti na uskutečněný výzkum (bohužel ale nikoli v českém jazyce), je k dispozici zde.

Závěr studie

Studie naznačila, že problémy mají jak koně sportovní, tak i koně rekreační. Nelze tedy říci, že koně rekreačních jezdců jsou na tom o poznání „lépe“ než koně jezdců sportujících. Tyto problémy ale nejsou život ohrožující, jejich četnost a míra účinku nedosahuje závažnosti, která je jim přisuzována v médiích a na sociálních sítích. 

Hobby jezdcům lze doporučit hlubší zájem o vzdělávání – nejde jen o to, jak jezdci prostřednictvím svých sedů na své koně působí. Jde i o to, že hobby jezdci v průměru hůře rozpoznávají ortopedické problémy u svých koní (nejsou schopni zaznamenat a optimálně vyhodnotit zdravotní stav koně) a chybně posuzují jejich BCS – majitelé hobby koní by se tedy měli snažit optimalizovat krmnou dávku svých koní, a to především s ohledem na jejich pracovní zátěž. Rekreační jezdci mimo to také častěji chybují i v závěrech týkajících se vhodného pasování sedel, přestože této problematice obecně vzato pozornost věnují.

Naopak sportovní jezdci by se měli pokusit nabídnout svým koním více volného pohybu a sociálního kontaktu s ostatními koňmi. Mezi jezdci sportovních koní stále ještě převládá názor, že sportovní koně musí být ustájeni individuálně a individuálně mají být i pohybováni. Přičemž nejčastěji udávaným důvodem jsou obavy ze zranění a nižšího výkonu plynoucího ze ztráty energie při nekontrolovaném volném pohybu.

Jak se zdá, jen kombinace toho nejlepšího z obou těchto světů by mohla přinést koním komfortní ideál! Všichni koně zařazení do této švýcarské studie si ale vedli relativně velmi dobře. Výzkum potvrdil již dobře známé skutečnosti – nejčastějším problémem koní je obezita, mírné kulhání, bolesti zad a špatně padnoucí sedla. Všechny tyto problémy ale lze relativně snadno optimalizovat a neměly by proto být předmětem zájmu „senzacechtivých" médií a angažovaných aktivistů. Přesto, anebo právě proto, ale pozor – zvýšenou pozornost si zdraví našich koní jednoznačně zaslouží! Problémy existují! 

Závěr

Pokud bychom chtěli nastavit životní podmínky našich koní ideálně, potřebovali bychom doktorát z mnoha vědních oborů, velký kopec odhodlání a moře plné financí. Welfare je přepestrá mozaika složená z mnoha více či méně významných dílků. K ideálu se tedy vždy budeme zřejmě jen přibližovat. Reálné možnosti často stojí ideálům v cestě. Rozhodně ale nelze tvrdit, že stres, který souvisí se zátěží sportovních koní, je horší než stres, který působí nárazové přetěžování hobby koní, že sociální izolace je horší než šikana uvnitř nevhodně sestaveného stáda... Vše je v tyglíku organismu našich koní složitě nakombinováno a plnění všeho do puntíku může být někdy pěkně složité. Právě proto by se jezdci a cvičitelé měli systematicky vzdělávat, investovat do svého vývoje a sledovat nejnovější trendy a vědecké výzkumy. V chovu koní a jezdectví by vždy měla hrát prim otevřená mysl a ochota akceptovat nové poznatky. Demagogie a neochota měnit zažité postupy nás do rajské zahrady obvykle nikdy nedovedou! :)

Použité zdroje

• Marie T. Dittmanna, Selma N. Latif, Ramona Hefti, Sonja Hartnack, Valerie Hungerbühler and Michael A. Weishaupt: "Husbandry, Use, and Orthopedic Health of Horses Owned by Competitive and Leisure Riders in Switzerland", Journal of Equine Veterinary Science, 8/2020