„Tendence přisuzovat některým plemenům koní určité stereotypní předsudky má hluboké kořeny. Tyto stereotypy odrážejí aspekty a tendence chování, které se na genetickém základě ustálily v různých genofondech,“ říká Samantha Brooks, Ph.D., docentka fyziologie koní z americké University of Florida v Gainesville. „Například arabští plnokrevníci mají pověst zvířat extrémně reaktivních, poníci jsou zase předsudečně považováni za tvrdohlavé až škodolibé. Náš výzkum se cíleně zaměřuje na to, jak moc a jakým způsobem ovlivňuje genetika chování, které je důležité pro welfare (a ekonomickou hodnotu) koní.“

Genetika může ovlivnit chování všech druhů zvířat, ale u koní hrají roli v souvislosti s chováním i faktory prostředí. „Lze dohledat jen několik studií zaměřených na vliv genetiky na chování koní, proto je zapotřebí provést další studie, abychom skutečně pochopili, jak genetika ovlivňuje chování zvířat,“ vysvětluje Liza C. Gershony, Ph.D., vedoucí katedry veterinární genetiky na veřejné státní univerzitě v Davisu v Kalifornii.

Stereotypy týkající se barvy koňské srsti

Někteří majitelé koní se domnívají, že u koní určitých barev je pravděpodobnější, že budou mít určité povahové rysy, a to i přesto, že mnoho těchto stereotypů není založeno na důkazech. Například ryzáci mají pověst žhavých a reaktivních ve srovnání s koňmi jiných barev srsti. „Nepřekvapilo by mě ale, pokud se prokázalo, že mezi barvou srsti a chováním existuje souvislost," zamýšlí se Liza Gershony.

Samantha Brooks zjistila, že ve studiích uskutečněných v rámci plemene Tennessee Walking Horse byly černé klisny vnímány jako méně komunikativní a přátelské než klisny s jinou barvou srsti. „Na základě vyhodnocení biochemických drah (sledu chemických reakcí v živých organismech nejčastěji katalyzovaných enzymy) jak v souvislosti s pigmentací, tak vnímáním bolesti, vznikla řada studií, provedených na jiných druzích zvířat, které naznačily, že jedinci s variantami genu MC1R, který je označován jako Lokus E1 a je zodpovědný za zrzky u lidí a ryzáky mezi koňmi, mají silnější pocity bolesti a lze u nich zaznamenat menší úlevu od bolesti při použití analgetik.

U koní tento druh výzkumu ještě neproběhl. Budeme si muset počkat, zda studie prokážou stejný účinek variant genu MC1R i u koní. Pokud ale tento účinek prokázán bude, mohlo by to vysvětlit, proč jsou ryzáci vnímáni jako vznětlivější a reaktivnější než například hnědáci. Toto odhalení by totiž znamenalo, že ryzáci reagují silněji na bolest nebo mají větší strach z potenciálně bolestivých situací.

Chování některých koní může být sekundární projev problémů způsobených genetickou poruchou související s barvou srsti. „Například bělouši jsou náchylní k melanomu a genetická příčina melanomu u bílých koní zatím není známá," říká Gershony. „Bílá barva těla s početnými tmavými skvrnami na mnoha partiích nebo na celém těle je u plemene appaloosa zase spojena s šeroslepostí a zvýšeným rizikem opakujícího se nitroočního zánětu." Tito koně mohou reagovat způsobem, který lze zaměnit za nevhodné chování, když mají bolesti nebo se necítí komfortně.

Genetické testování chování koní

To vyvolává otázku, jaké projevy chování lze ovládat tréninkem a managementem. „Podvědomé reflexy u lidí a koní jsou méně ovlivněny naučenými vzory chování (získanými tréninkem a zkušenostmi) a může na ně proto mít silný vliv genetika,“ říká Gershony. „Útěkové a strachové reakce některých koní proto mohou mít genetickou složku, jejich chování je řízeno geny, které zdědili po svých předcích."

Zdá se, že nejprimárnější instinkt je také faktorem geneticky ovlivněné reakce koně. „Strach je pravděpodobně chování, které pochází z genetiky a nelze ho zcela ovládat tréninkem a výcvikem,“ dodává Gershony. „Nicméně strachové chování lze do určité míry změnit naučenými zkušenostmi.“

Majitel či chovatel může nechat provést genetické testy u mladého koně, aby identifikoval zda je neno není reaktivní. Tyto informace mohou pomoci při rozhodování, kdo by měl koně trénovat, kolik času je vhodné tréninku věnovat a jaký typ tréninku by měl být použit ke snížení reaktivity; tu však nelze zcela eliminovat. „Například,“ říká Brooks, „pokud hledáte dvouletého koně jako budoucího partnera pro mladého jezdce, můžete si za pomoci genetického testu vybrat koně, který má genetickou predispozici k pomalým a rozvážným reakcím. Genetické testy nejsou pochopitelně zárukou, protože vždy existují výjimečné okolnosti, ale možnost vědět jen o trochu více o tom, co je pro mladého koně nadějná budoucnost, může znamenat velký rozdíl v tom, jak ho nasměrujete na správnou cestu k úspěchu.“

Na zřetel by také měla být brána bezpečnost koně i jezdce, především v souvislosti se závažnějšími, geneticky ovlivněnými, projevy chování. „Zjevně agresivní nebo nadměrně bojácní a reaktivní koně jsou totiž nebezpeční pro své okolí – jak pro lidi, tak pro ostatní koně," říká Brooks.

Majitel a trenér by si měl všímat i jemných odchylek v chování a temperamentu koně, protože ty mohou naznačovat budoucí problémy s chováním. „Všichni znáte ze svého okolí koně, který vykazoval velký sportovní potenciál, ale prostě ho nemohl vytěžit kvůli problémům s chováním," říká Brooks. „A samozřejmě naopak, mnozí také poznali koně s deformitami nebo jinými zdravotními problémy, u kterého v tréninku pokračovali jen proto, že měl výjimečný charakter a srdce. Genetické testování by zřejmě mohlo být dalším nástrojem, který by mohl pomoci zmírnit riziko projevů nežádoucího chování.“

Závěr

Pochopení role, kterou má genetika v chování koně, může pomoci činit kvalifikovaná rozhodnutí týkající se výcviku a managementu koně. I když existují studie týkající se barvy a chování, majitel by se měl zeptat svého veterináře na možnost genetického testování, aby lépe porozuměl potenciálním problémům s chováním svých koní. Další výzkumy na tomto poli snad poskytnou odpovědi na otázky týkající se toho, jak genetika ovlivňuje chování koní.

Článek byl poprvé publikován na webu The Horse.