Existuje nepřeberné množství různých metod úprav kopyt domácích koní. Mnoho z nich o sobě tvrdí, že jsou přirozené a že jejich modelem je kopyto divoce žijících koní. Jako příklad uvedl Dr. Hampson Natural Hoof Care Jaime Jacksona, Natural Balance Hoof Care Gene Ovnicka či Strasser Hoofcare Dr. Hiltrud Strasser. Přitom přemýšlejícího člověka napadne hned několik otázek:

• Jak je možné, že se mnohé z těchto metod tolik liší ve svém pojetí onoho „přirozeného" kopyta a přitom tvrdí, že právě jejich model je ten pravý?
• Jak je možné, že mnohé z těchto metod plošně upravují kopyta různých koní z různých podmínek do onoho jednoho „přirozeného" tvaru, přestože je zřejmé, že právě prostředí formuje vzhled i funkci kopyt? Nebo to zřejmé není?

Odpověď Dr. Hampsona na tyto otázky je jasná: podle něho se jedná o byznys. Každý tvůrce určité metody se potřebuje vymezit vůči ostatním, nějak se odlišit, v něčem hned na první pohled vyniknout. Neplatí, že by každý z trimů byl určen pro jiné využití nebo podmínky, protože většina metod je propagována celosvětově. A abychom byli spravedliví: netýká se to pouze bosých trimů, i metody podkování koní se mohou někdy dost lišit a také zde jde i o to, aby si lidé právě „tu moji" měli podle čeho zapamatovat.

Ale nabízejí se ještě další otázky, řekla bych pro zdraví a pohodu koní důležitější:

• Jsou ona „přirozená" kopyta pro domácí koně skutečně tak výhodná? Jsou skutečně zdravá a zajišťují koním ideální pohyb i pocity?
• Má smysl brát si za model právě kopyta divoce žijících koní? A pokud ano, jaká kopyta - kterých divoce žijících koní? Z předchozích částí přednášky přece víme, že už jen z 5 různých míst Austrálie vzešlo 5 různých typů kopyt brumbyů, někdy diametrálně odlišných.

Miss kopyto

Dá se říct, že mezi koňáky, aspoň mezi těmi, kteří se zajímají o bosá kopyta, jsou určití favorité. Jsou kopyta divoce žijících koní, která jsou považována za pěkná, odolná - a za zdravá. Skutečně, mají krásné rovné stěny, jsou krátká, bez kroužků, pevná, bez prasklin či vylámaných kusů, nikde nic nepřebývá, nikde nic nevyčnívá. Obvykle to jsou kopyta mustangů ze suchých a tvrdých částí Spojených států. Ostatně na mustanzích byly provedeny první výzkumy, přesto se toho o nich a o zdraví jejich kopyt stále ví málo. Více světla přinesly až výzkumy týmu Dr. Hampsona na brumbyech, z nichž někteří žili také v suchých a tvrdých oblastech, kde museli za vodou a pastvou denně ujít mnoho kilometrů. Jsou jejich kopyta ideálním modelem pro domácí koně?

Co je přírodní, ještě nemusí být dobré. A, jak jsme si řekli v minulém článku, právě tato úhledná, ale tuhá a nepoddajná kopyta, která byla vytvarována nadměrným pohybem koní po tvrdém povrchu, v sobě skrývala mnoho závažných patologií. Podle Dr. Hampsona se tato kopyta svými problémy podobají kopytům kočárových koní... Považuje někdo zátěž, jakou tito koně vzhledem k mnohahodinové práci na nevhodném povrchu mají, za optimální? Proto není nutné usilovat o tento tvar kopyt a ani není dobré vytvořit koním podmínky, které tento tvar „vytvoří" - a s ním i ony patologie!

Boření kopytářských mýtů

Dr. Brian Hampson se na své přednášce zmínil o třech známých propagátorech bosých trimů a představitelích tří různých metod péče o koně a jejich kopyta: Jaime Jacksonovi, Gene Ovnickovi a Hiltrud Strasser. Každý z nich přináší určitá specifika, která mají právě jeho metodu činit jinou, výjimečnou. Dr. Brian Hampson ve své přednášce stručně probral některé znaky kopyt, které jsou výše uvedenými osobnostmi považovány za „přirozené", „zdravé", „nepostradatelné".

Kopyto do čtverce?

Přestože metoda trimu Gene Ovnicka Natural Balance Hoof Care operuje s pojmem „přirozený" a měla by vycházet z pozorování divoce žijících koní, dva z jejích hlavních bodů ve skutečnosti nejsou obecným znakem kopyt všech koní, ale pouze kopyt s nadměrně obroušenou špicí. Opravdu je nutné je kopírovat?

1. Rovná špice kopyta = čtvercové kopyto
Prvním znakem „divokého" kopyta má být špice zkrácená tak, že místo do kulata je skoro rovná. U australských divoce žijících koní však vědci tento znak zaznamenali pouze v některých případech:

• u mladých, asi 4-6letých hřebců, kteří toho nachodí až 8x více než klisny, stále spolu bojují, hlídají svůj harém; klisny takto změněné špice neměly;
• někteří koně, žijící na měkkém povrchu, při pohybu v abrazivním písku málo zvedali končetiny a proto si špice obrousili do tohoto tvaru;
• v místech, kde v řece žijí krokodýlové, si koně z bezpečnostních důvodů raději vyhrabávají díry nedaleko řeky - do nich prosákne voda a tu potom pijí; při hloubení děr si obrousí špice kopyt.

Rovné špice tedy nejsou obecnou známkou „zdravých přirozených" kopyt, ale kopyt, která jsou z různých důvodů právě v přední části nadměrně obroušená, někdy až do krve.

2. Pilíře
Jedná se o jakési vyvýšeniny či zesílení stěny u (rovné) špice kopyta, které jsou považovány za „podpůrné" body při došlapování. Tato zesílení však Dr. Hampson zaznamenal pouze u nosného okraje kopyt, o 2 cm výše je stěna normální, čili nejsilnější u špice a rovnoměrně se zužující dozadu k patkám, kde má poloviční tloušťku. „Pilíře" vznikají na kopytě pouze proto, že se jeho špice obrousila a po jejich stranách působí kopytní stěna na pohled jako zesílená.

Mustang roll - ideál nebo katastrofa?

Zatímco mýty Ovnickovy metody nejsou s největší pravděpodobností pro zdraví a pohodu koní tak závažné, něco jiného může být extrémní přebírání tzv. mustang rollu, což je pro změnu znak Natural Hoff Care Jaime Jacksona. Samozřejmě mluvíme o výrazném mustang rollu, nikoli o lehkém zaoblení hrany nosného okraje, jak Hampson zdůraznil.

Ve chvíli, kdy se výrazně zkrátí stěna kopyta, takže se vlastně nedotýká země, se totiž začne přetěžovat chodidlo. Takto „zakulacená" kopyta mají mnozí mustangové či brumbyové pohybující se v tvrdém terénu. Nejsou však znakem přirozeného zdraví a odolnosti, jak si mnozí majitelé myslí, ale spíše znakem nadměrného pohybu po nevhodném povrchu, jsou zkrátka obroušená. Dr. Hampson dokonce ukázal video, jak se rohovina kopyt zaobluje: koně si otírají nosný okraj kopyta o kameny vyčnívající do cesty, na nichž zůstávají viditelné čáry. Rozhodně nedoporučuje tento tvar kopírovat!

Uvedl, že divoce žijící koně s výrazným mustang rollem mají v první řadě velmi tlustou stěnu a hlavně - jsou chronicky schvácení. Nadměrným zbrušováním stěny až na bílou čáru může dokonce dojít k přetížení chodidla a následně k mechanické laminitidě. Je třeba si uvědomit, že koně, kteří mají přirozený mustang roll, žijí v podmínkách, které si sami ke svému životu nevybrali; pouze se s nimi musí nějak poprat, aby vůbec přežili. V této souvislosti Dr. Hampson zmínil i jeden velmi zajímavý pokus z roku 1987: Linford při něm nechal koním na jednom kopytě stěnu přerostlou 5 mm a na druhém ji orašploval na úroveň chodidla. Koně na tvrdém povrchu kulhali na zkrácené kopyto. Při kontrole po 6 měsících se ukázalo, že u všech koní na orašplovaném kopytě došlo k mechanickému schvácení. Na otázku, o kolik tedy má být stěna delší než chodidlo, uvedl Hampson ca 3-5 mm. Doporučil také měkký povrch na chození, kde tato délka nevadí. Samozřejmě zmínil i význam střelu, na který se nemá při úpravě kopyt sahat.

Jako jeden příklad, kdy považuje krátkou špici kopyta do mustang rollu za pozitivní, uvedl řešení chronické laminitidy. Nelze však takovou úpravu brát obecně jako doporučení pro všechna kopyta. Pravděpodobně totiž kopírováním mustang rollu nekopírujete perfektní kopyto, ale opotřebované kopyto.

Rozdíl deseti stupňů

Jaké koně mají za vzor pánové Jackson a Ovnicek, je zřejmé. Avšak který zdivočelý equid stál modelem pro úpravy kopyt Dr. Strasser, je přinejmenším otázkou. Dr. Hampson s ní osobně diskutoval v době, kdy se svými výzkumy kopyt začínal, a ona mu ukazovala, jak měří kopyta a jejich úhly. Dr. Hampson však během výzkumů zjistil, že jeho pozorování se liší od údajů Dr. Strasser až o 10° (úhel, který svírá korunka se zemí, je dle Dr. Strasser 30°, dle pozorování Dr. Hampsona 20°, úhel přední stěny kopyt se zemí 45° dle Dr. Strasser a 55° dle pozorování Dr. Hampsona). Její metodu považuje - podobně jako výrazný mustang roll - za extrémní. Nevidí žádnou výhodu změny úhlů kopyt až o 10° pro léčbu čehokoli. Například nulový palmární úhel (dle pozorování Dr. Hampsona mají koně palmární úhel průměrně 5°) měli pouze tři koně ze sledovaných 100 a všichni tři byli chronicky schvácení.

Model kopyta Dr. Strasser je dle slov Dr. Hampsona skutečně velmi „rozpínavý", kopyta upravená dle zásad této metody se skutečně velmi hýbou, což je opak toho, co viděl u brumbyů. Podobně jako nedostatečný kopytní mechanismus však není kladem ani nadměrné roztahování kopyt. Další problém může nastat v souvislosti s nadměrným strouháním chodidla, což může způsobit jeho oslabení následkem trvalé změny směru růstu rohových rourek. Ostatně jakékoli poškození škáry, například i u kopytních abscesů, může na kvalitě kopyta zanechat trvalé následky.

Zajímavá byla v této souvislosti také informace, že kopytní mechanismus, tedy roztahování kopyta, není hnací silou kopytní krevní pumpy. Protože pro tu je důležitá cévní pleteň umístěná mezi střelkovou kostí a šlachou hlubokého ohýbače, krev je v kopytě udržována v pohybu prošlapováním spěnky. Krevní pumpa tedy bez omezení funguje i u kopyt okovaných. Jediné, kdy by mohla být oslabená, je náhlé zvednutí patek kopyta, které vede ke snížení tlaku šlachy hlubokého ohýbače, například použitím podkov s klíny. Na druhou stranu však toto není ani důvod pokládat kopyto na patky; jako vždy je nejlepší zlatá střední cesta.

A ještě pár postřehů, rad i perliček Dr. Hampsona

**Pokud kůň kulhá, je třeba změnit podkováře. Stejně tak pokud kůň nemůže dělat to, co má.**

**Dnešní majitelé toho vědí o koních méně, než věděli majitelé před 20 lety.**

**Způsob chovu koní a jejich výživa jsou mnohem důležitějšími faktory, než trim jejich kopyt. Například u hříbat způsobí více problémů nadměrné krmení než nedostatek strouhání.**

**Namáčení kopyt není nutné. Vlhko neovlivní kopyta tím, že by voda vnikala do rohoviny, ale tím, že při pohybu po vlhkém a měkkém povrchu se snižuje obroušení kopyt.**

Poděkování

Přednáška o brumbyech a (nejen) jejich kopytech byla od začátku až do konce nesmírně zajímavá. Dr. Brian Hampson přednášel velmi poutavě a měl pro nás připraveno neskutečně mnoho materiálů - vědeckých podkladů, odborně zpracovaných výsledků výzkumů, ale i zajímavých a názorných fotografií či videozáznamů. Patří mu veliký dík za to, že byl ochoten do Česka přijet a celý den přednášet hrstce kopytních nadšenců.

V neposlední řadě je třeba vyslovit veliký dík Janě Dolečkové, žákyni známého kopytáře a podkováře Gene Ovnicka a absolventky Oregon School of Natural Hoof Care, která vlastně celou akci spáchala; od nápadu, pozvání, zajištění prostor až po tlumočení do češtiny. Je skvělé, že i u nás si mohli všichni, kteří se zajímají o kopyta a životní styl koní, poslechnout tak hodnotné informace. Pevně doufáme, že nezůstane pouze o tohoto přednášejícího a že k nám časem zavítají i další významné osobnosti péče o koně.

Jak tento seminář viděla a co si z něho vzala Katka Lipinská? (S postskriptem Dominiky Švehlové...)

Zápisky kopytního laika

Výše jsme se pokusily pokud možno nezkresleně a objektivně sumarizovat poznatky, které Dr. Brian Hampson prezentoval. Dovolím si nyní v několika odstavcích shrnout svůj základní dojem. Berte prosím v úvahu, že se jedná o můj pohled, tedy neobjektivní a zkreslený, který zde neuvádím proto, aby jej někdo považoval za rady či dogma, ale pouze jako námět k zamyšlení a diskuzi. Nepovažuji se v žádném případě za odborníka na kopyta, jsem jen „běžný uživatel".:-)

Pro mě bylo zásadním poselstvím celé přednášky, že pro zdraví nejen kopyt není nejdůležitější způsob úpravy, ale management, výživa a především množství pohybu a povrch, po kterém se kůň pohybuje. Diskuze na téma, zda kovat nebo nekovat, jsou v posledních letech nesmírně populární a myslím, že už mnoho lidí znepřátelily. Rozhodně více, než diskuze na téma, jakým způsobem jezdit na jakém povrchu. Přitom je to vedle výživy právě povrch a množství pohybu, které u brumbyů rozhodují o zdraví pohybového aparátu.

Aniž bych chtěla, aby následující řádky vyzněly jako podpora paušálního kování (naopak, dávám palec nahoru pro bosé koně), domnívám se, že v rámci objektivního informování by měly být napsány. Ohledně škodlivosti podkování se Dr. Hampson vyjádřil, že problém vidí v tom, že podkovaná kopyta se pravidelně neobrušují, ale jak rostou, mění se během doby mezi kováním mechanické poměry kopyta. Naopak popřel, že by u okovaných kopyt nefungovala kopytní pumpa - ta podle něho dokonce vůbec nesouvisí s s roztahováním kopyta (podrobnosti viz výše), které je (nebo dle některých odborníků není) u okovaných koní omezeno podkovou. Proto i argument, že kopyto je neprokrvováno, a tudíž znecitlivěno podkovou vůči bolesti z poškození, neobstojí. Vzhledem k opakovanému zdůrazňování faktu, že kůň nesmí chodit pouze po chodidle a že stěna musí nést část váhy, aby nedošlo k poškození, mi velice leží v hlavě otázka, co s koňmi, kteří mají natolik slabou stěnu, že toto zatížení neunese. Že koně s nekvalitní stěnou existují, je známý fakt a míra i účinnost „otužování" pohybem na tvrdém povrchu je diskutabilní. Renomovaní odborníci na bosá kopyta doporučují výrazný mustang roll, ale po této přednášce jsem poněkud na vážkách.

Přesněji řečeno, odpověď zazněla, jen se obávám, že pro mnoho majitelů špatně realizovatelná - kůň musí být chován na povrchu, který mu umožní přesahování a využívání stěny. V případě kopyt s takto slabou stěnou tedy nezbývá, než koně pohybovat pouze na měkkém povrchu, kde si ji neobrousí, a pouze s takovou mírou zátěže, aby se příliš nerozjížděla a nepraskala. Opět jsme tedy u problematiky povrchu a tím i u kování, které v zásadě nemá jiný účel (pominu-li sportovní důvody), než umožnit koni pohodlnější pohyb po povrchu, který je pro jeho kopyta nevhodný. Je samozřejmě třeba zohlednit, že na rozdíl od brumbyů naši koně mají různou genetickou výbavu a někteří mají dispozice ke slabému chodidlu i stěně. Otázka do pranice: co vadí koni více - chození po chodidle při obroušené stěně (nebo orašplované do výrazného mustang rollu proto, že neunese zatížení, prohýbá se a praská), nebo okování, které sice mění mechaniku, ale drží stěnu pohromadě a umožňuje rozložit pohyb i na ni tam, kde by to jinak nešlo? Já to netuším.:-)

Ač to v přednášce nezaznělo, dovolím si ještě jednu implikaci: druhé největší zlo podkov (vedle změny mechanických poměrů v kopytě) je právě v tom, že umožňují využívat koně na povrchu, kde bosý funguje jen velmi špatně. V tu chvíli potom kov na koňském kopytě zesiluje vibrace a namísto tlumení přenáší ještě silnější nárazy - proto koním kostnatí chrupavky, proto vzniká mechanická laminitida stejně, jako se to děje brumbyům v poušti. Ne kvůli samotné podkově, ale znovu a opět kvůli nadměrnému pohybu po nevhodném povrchu, který podkova umožňuje. Uvědomuji si, že neříkám nic nového, ale vzhledem k poznatkům veterinářů, že u nás téměř žádný kůň nad 10 let nemá „čisté rentgeny", se obávám, že mnoho lidí si stále tuto základní věc neuvědomuje. Důvodem, proč mnoho zutých, dříve kovaných koní přestane kulhat, není jen absence podkovy (tím tento přínos nezpochybňuji), ale také větší ohledy na povrch, po kterém se kůň pohybuje. Naopak mnoho případů, kdy bosonožství „selhalo", má příčiny v tom, že kopytům nebyl přizpůsoben povrch.

Pokud tedy nechceme mít u svých koní zkostnatělé chrupavky a mechanické schvácení, jen tím, že sundáme podkovy, zkrátíme kopyto, pokusíme se jej tvarovat do podoby mustanga a budeme koně pro lepší stimulaci růstu rohoviny „otužovat" pohybem na tvrdém, toho pravděpodobně nedosáhneme.

PS: Koně jsou přírodou stvořeni k pohybu na pružném povrchu, do kterého se mohou lehce zabořit. Je to pro ně nepostradatelné, protože jsou těžcí a kopyta mají malá, na tvrdém povrchu nedokážou dostatečně utlumit sílu dopadu. Je třeba hledat řešení, jak jim toto umožnit: úpravou životního prostoru (pozor na "betonové" výběhy, ale i dlouhé stání v bahně nebo v nastlaném boxu), úpravou ježdění, úpravou ochrany kopyt...