Začněme tím, že si sjednotíme terminologii kopytních úhlů. Protože jak znázorňuje následující obrázek, dají se na kopytě měřit úhly lecjaké:

Úhly kopyta: a - palmární úhel (mezi dolní hranou kopytní kosti a podložkou), b - úhel korunky (který svírá s podložkou), c - úhel přední kopytní stěny (který svírá s podložkou), d - dorzální úhel kopytní kosti (mezi její přední stěnou a dolní hranou).

V našem výzkumu se měřil úhel přední kopytní stěny, který se dá z boční fotografie, kdy fotoaparát leží na zemi, velmi dobře změřit.

Tímto úhlem jsme se na EQUICHANNELu v minulosti více zabývali v souvislosti se Strasserovci. Dr. Strasser mimo jiné říká, že přední kopyto má úhel přední stěny se zemí okolo 45°, zadní kopyto má úhel přední stěny se zemí okolo 55°. Palmární úhel má podle ní být nulový, takže i dorzální úhel kopytní kosti je 45°. (Více o její teorii např. zde.) Není s tímto názorem ale jediná, úhel kopytní stěny 45° předních kopyt je hodnota, která se táhne dějinami podkovářství a „kopytářství" jako červená nit již od nepaměti. Koneckonců toto uvádí nejznámější česká učebnice jezdectví majora Dobeše: „Úhel přední části stěny kopytní s vodorovnou podložkou tvoří u předního kopyta zhruba 45°, u zadního kopyta 50-55°." (Jezdectví a dostihový sport, 1977)

Až v současnosti se od ní upouští, nicméně než se podíváme na výsledky měření, pojďme na krátkou exkurzi do historie.

Historie měření kopyt

Morganův překlad (1893) Xenofóna říká: „při koupi koně ... ... První, co byste měli prohlížet jsou jeho nohy. ... aby měl vysoké patky, aby tzv. střelka byla mimo zemi. Zatímco koně s nízkými kopyty došlapují nejtěžší a nejměkčí částí nohy najednou, což je jako nárazy do kolen muže." Jak Xenofón, tak Simon z Athén trvali na tom, že střelka se nesmí dotýkat země. To typicky vyžaduje úhel kopyta větší než 53 stupňů.

V tomto názoru neexistuje žádná změna pro příštích 2 000 let. Až do poloviny 18. století všichni známí spisovatelé doporučují spíše méně ostrý úhel kopyta. Pak se stalo něco zvláštního. Lafosse (1754) se rozešel s více než 2 000 let starým názorem. Navzdory tradici a zkušenostem doporučil ostřejší úhel kopyta a tlak na střel. Bylo to přijato velmi rozporuplně, ale tato myšlenka našla i řadu následovníků. S podporou ve své době dvou nejvlivnějších spisovatelů v oblasti podkovářství, Edwarda Colemana z londýnské veterinární university (1794 až 1839) a Bracyho Clarka (1809), myšlenka nízkých patek a kontaktu střelu se zemí se stala pevně zakotvenou.

White je v roce 1802 první, kdo konstatoval, že úhel kopyta by měl mít určitý počet stupňů. Jeho kniha ukazuje kopyto překrývající úhloměr, s úhlem kopyta na přesně 45° a říká, že tohle je správné. Poté mnoho spisovatelů zopakovalo stejnou chybu. J. W. Winter dokonce ve své knize Koně v oblasti zdraví a nemoci (publikováno v roce 1852) doporučuje 32 stupňů na předních nohách a 35 stupňů na zadních! Podle toho, že v knihách se dále opisovaly řeči o ostrých úhlech a konkrétních stupních, to vypadá, že se zřejmě nikdo neobtěžoval měřením kopyt při podkování až do konce 19. století.

První zmínku o vyrobení speciálního měřidla pro účely měření úhlů kopyta při podkování najdeme u Fleminga. Ten byl také mnohem racionálnější a uvádí, že 50 až 60 stupňů je správný rozsah úhlů kopyta (1869, 1872): "Sklon přední části kopyta se pohybuje od 50 do 60 stupňů, a pravděpodobně průměr mezi těmito dvěma úhly (55 stupňů), bude to, co je obvykle pozorováno." (PRACTICAL HORSE-SHOEING, 1872,G. Fleming, s. 43). Ale teorie 45 stupňů umírá velmi pomalu. Pětačtyřicetistupňový úhel kopyta byl stále uveden jako správný ještě v roce 1968 (Manwill) a 1977 (Hickman).

V průběhu staletí bylo navrženo i mnoho různých pokynů a metod k určení správného úhlu kopyta. Některé teorie určovaly správný kopytní úhel podle proporcí končetiny koně. Lungwitz věřil, že úhel kopyta by měl odpovídat úhlu dlouhé nadprstní kosti. Naproti tomu Emery, Miller a VanHoosen (1977) doporučují, že pouze rameno by mělo být použito jako vodítko.

V roce 1981 Loest provedl výzkum ve skupině 82 normálních koní a naměřil, že úhel kopyta i nadprstí má průměrně 54 a 55 stupňů. Clayton našel stejné výsledky: „U předních končetin průměrný sklon (osy nadprstí) byl 54 stupňů s rozsahem 48 až 55 stupňů, avšak pouze jeden kůň měl úhel 48 stupňů, všichni ostatní měli buď 54, nebo 55 stupňů ve stoje. U pánevních končetin byl průměrný nadprstní úhel 55 stupňů." (Clayton HM. 1987, No foot -- no horse.) Úhly nadprstí jsou však těžko přesně měřitelné a v případě anatomických individuálních odchylek neodpovídají úhlování kopyt.

Proč vlastně je kopytní úhel tak důležitý?

Jak je vidět, problematiku kopytního úhlu řešilo mnoho odborníků (vybíráme jen některé) a zmínka o něm nechybí v téměř žádné odborné publikaci. Důvod, proč na kopytním úhlu záleží, si pravděpodobně většina z vás odvodí, když si představí dvě kopyta, z nichž jedno má úhel výrazně ostřejší než druhé. Je zjevné, že od úhlení se odvozuje poměr zatížení jednotlivých částí kopyta a rozložení hmotnosti od špičky až k patkám. Stručně řečeno, čím ostřejší úhel kopyta, tím více kopyto utíká „před koně" a tím větší zátěž nese střelka a patky koně. U výrazně ostroúhlého kopyta jsou patky nízké a podtočené, jejich rohovina a škára je pod velkým tlakem a patky „nerostou". Naopak kopyto tupoúhlé až špalkové má patky vysoké, kopyto mívá tendence se směrem k zemi zužovat a velký tlak je na struktury v přední části kopyta. Z dlouhodobého hlediska lze kopytní úhel ovlivnit úpravou kopyt.

I tímto se v historii zabývali odborníci: Už v roce 1898 Dollar poznamenal, že patka nese menší váhu u svislejšího kopyta. V roce 1985 Salzman také potvrdil toto rozložení hmotnosti. Ten prováděl experimenty, nakolik lze ovlivnit úpravou úhel kopyta a zjistil, že když uměle zdvihne patky, dojde k poklesu tempa růstu špice a tudíž ke zvyšování úhlu kopyta v důsledku vyššího tlaku na špici.

Dnes máme ale ještě další možnost, jak zjistit, jaké síly působí na struktury kopyta, pokud se změní úhly - počítačovou simulaci. Podle výzkumu z roku 2001 provedeného touto metodou (k dispozici zde: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1046/j.1439-0442.2000.00263.x/abstract) u okovaných kopyt vedlo zvýšení patek o 5 stupňů ke snížení zatížení i míry posunutí přední stěny a snížení patek o 5 stupňů naopak k jejich zvýšení. Jiný výzkum ale porovnával výsledky zatížení a napětí v kopytech koní zjištěné touto metodou s měřením na živých kopytech a došel k závěru, že v oblasti špice kopyta byly počítačovou metodou vypočtené hodnoty vyšší, než byly naměřené u živých kopyt, a nelze je přijmout bez toho, že by byly potvrzené dalšími přesnými údaji (odkaz zde: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.2746/042516402776250388/abstract).

V každém případě již poměrně dobře víme, že oba extrémy jsou škodlivé, kopyta ztrácejí svou tlumicí funkci, poškozují se vnitřní struktury a většina koní začne více či méně kulhat. Jaký úhel je tedy pro naše koně optimální? Barrey v roce 1990 měřil rozložení hmotnosti od špice až k patě v závislosti na změnách úhlu kopyta. Na základě tohoto měření prohlásil, že pokud by patky měly rovným dílem sdílet se špičkou hmotnost koně, je optimální úhel o něco větší než 55 stupňů. Tedy rozhodně tupější než proklamovaných 45 stupňů.

Proč vlastně nevyužít jako vodítko přírodu?

Samozřejmě tato myšlenka není nová, měření úhlů divokých koní se provádělo opakovaně a v podstatě na něj odkazuje skoro každá teorie bosého trimu. Tato forma výzkumu je i poměrně dobře realizovatelná, protože kopyta jsou tím, co z uhynulého koně v přírodě vydrží nejdéle. Bohužel má několik úskalí. Tím prvním je, že kopyta divokých koní (a samozřejmě i jejich úhly) se dost výrazně liší v různých oblastech jak vlivem podnebí a povrchu, po němž se divocí koně pohybují, tak kvůli genetickému založení. Tím druhým je právě fakt, že se na tato měření odvolává spousta různých kopytářských škol a údaje, které naměřily, se leckdy i dost podstatně liší. I doktorka Strasserová uvádí, že její úhel 45 stupňů vychází z měření kopyt divokých koní. Neuvádí ovšem o jaké koně a jakou lokalitu se jednalo.

Nejvážněji se asi bere měření Jamieho Jacksona, podle něhož mají koně v západních státech USA kopytní úhly 50-65 stupňů, s drtivou většinou mezi 54 až 58 stupni (Jackson 1991). Při měření kopytních úhlů asi 200 divokých koní našel stěží kopytní úhly menší než 54 stupňů. Tito koně také podle něho mají mnohem zdravější kopyta a nohy než průměrní domácí koně. Jamie Jackson také uvádí: „Mustangové hledají pevnou a suchou zem. Občas byli divocí koně nuceni zůstat na chvíli v mokrých oblastech a pak se jejich kopyta zhoršila."

(Použity informace z článku The Proper Hoof Angle by Henry Heymering, RJF, CJF. Celý článek o vývoji a názorech na úhel kopyt najdete zde: http://www.neverbluefarm.com/articles/Proper%20Hoof%20Angle.pdf)

Ještě zajímavější výzkum kopyt divokých koní provedl nedávno Brian Hampson na australských brumbyích (divokých koních). Průměrná hodnota kopytního úhlu mu vyšla téměř stejná jako Jacksonovi 53-57 stupňů, nicméně uvádí, že kopyta brumbyů se velmi výrazně lišila podle toho, na jakém povrchu a kolik se pohybovali. Stejně jako Jackson poznamenává, že koně ze suchých kamenitých oblastí hor a pouští, nucení se hodně pohybovat, aby si obstarali potravu a vodu, měli tvar kopyt, který považujeme za ideální. Byla krátká, pevná s vyššími patkami a tupějším úhlem. Oproti tomu koně žijící na měkkém povrchu v nížinách s hojností pastvy (konkrétně Nový Zéland) měli kopyta výrazně ostroúhlejší, přerostlá, vylámaná a nevzhledná. Ovšem co je důležité, „správný" tvar kopyt koní z kamenitých oblastí vůbec neznamenal, že se jednalo o kopyta zdravá. Naopak většina z nich byla „uvnitř" s patologickými změnami, se zkostnatělými chrupavkami a chronicky schvácená. Nevzhledná kopyta koní z nížin na tom z hlediska počtu patologií nebyla lépe, ale patologie byly méně závažné: "sukně", praskliny, rozštěpy, laterální nerovnováha. Hampson tento nález dává do souvislosti s nepřiměřenou zátěží, jíž byla tato kopyta na nevhodném povrchu vystavena. (Bohužel vůbec nebere v úvahu vliv stravy na kopyta.)

Obrázek: Vlevo je kopyto přirozené pro brumbye z měkkého travnatého povrchu Nového Zélandu, vpravo pro koně z australské pouště.

Vědci dokonce provedli experiment, při němž část koní z nížin přesunuli do hor a naopak. Po šestnácti týdnech bylo zjištěno, že jejich kopyta se radikálně přetvarovala dle povrchu, na kterém koně žili. Podrobnosti o Hampsonových výzkumech zde: www.equichannel.cz/jakou-pravdu-skryvaji-prirozena-kopyta-zdivocelych-koni

Kopyta koní v naší kotlince

Pro nás při hledání optimálního kopytního úhlu z toho plyne především to, že největší vliv na tvar kopyta a kopytní úhel má množství pohybu a povrch, po kterém se kůň po většinu času pohybuje. Jiný úhel bude optimální pro koně žijícího většinu času v měkkém bahnitém výběhu, jiný pro pouštního araba. A protože všechna dostupná měření byla provedena na divokých koních, kteří nežijí v našich podmínkách, chtěl jsem ověřit, jak je to s úhlením kopyt konkrétně u našich koní v české kotlině, kde se koně pohybují značně méně a ve vlhčím prostředí než americký mustang nebo australský brumby.

Proto jsem požádal čtenáře o zaslání fotografií kopyt koní, kteří jsou bez podkov a nemají problémy s chůzí. Pro toto malé ověřovací měření se mi sešlo 133 použitelných fotek kopyt různých koní. To není vzhledem k počtu koní v republice mnoho, nicméně lze z tohoto vzorku již nějaký závěr vyvodit. Také nemohu vyloučit chyby v měření, zvláště u fotografií, kde byl objektiv nadzvednutý nad zemí a špatně se tak určuje přesná linie spodní hrany kopyta, ale doufám, že i tento vzorek má určitou, alespoň orientační vypovídající hodnotu.

Z výzkumu jsem vyřadil kopyta zjevně patologická, schvácená a také několik fotografií kopyt upravovaných metodou Strasser, kde se „optimálního" úhlu cíleně dosahuje úpravou, abych minimalizoval riziko zkreslení výsledků.

Měření fotografií jsem provedl pomocí programu „ImageJ". Jak již bylo řečeno, měřil jsem úhel přední stěny kopyta. Každou fotografii jsem změřil nejméně 3x a pak jsem použil průměrný výsledek. Pro kontrolu jsem provedl u dvou koní měření kopyt přímo v terénu a zjistil, že měření pomocí fotografie a přímé měření úhlu přední stěny kopyta se poměrně dobře shodovalo, rozdíl byl +- 1°.

Celou tabulku s měřením si můžete stáhnout v příloze pod článkem.

Měření úhlů korunky je značně nepřesné, kvůli častým deformacím korunkové linie a nezřetelnému přechodu mezi kůží a kopytem. Má tedy charakter spíše orientační.

Úhel přední stěny se u měřeného vzorku předních kopyt po vyloučení ojedinělých extrémů pohyboval od 45 do 56°. Průměrný úhel byl 50,2°. U zadních kopyt měřeného vzorku se úhel stěny po vyloučení ojedinělých extrémů pohyboval od 46 do 60°. Průměrný úhel byl 51,7°.

Výsledky nejsou vzhledem k prováděným předchozím historickým měřením nijak překvapivé. Mírně ostroúhlejší kopyta než naměřil Jackson a Hampson patrně plynou z povrchu, na kterém se koně pohybují (málokdo u nás honí koně po kamenité poušti) a množství pohybu (kterého domestikovaní koně nemají tolik jako divocí koně).

Z tabulky se dají vyčíst některé zajímavosti. Nepřišel jsem na žádnou závislost úhlení stěny a délky pobytu ve výběhu. Zato je zajímavé rozmístění plemen v tabulce, ve střední části tabulky se nakumulovalo větší množství kříženců. Což by mohlo signalizovat u čistokrevných chovů problém s genetikou. Také je zajímavé, že u předních končetin dochází častěji k větším odchylkám od standardního úhlení než u zadních. Napadá mě souvislost s tím, že přední kopyta jsou výrazně častěji patologická a problematická než kopyta zadní.

V průběhu práce mě napadla jedna otázka. Rozdíl mezi úhlením stěny kopyt u předních a zadních končetin při měření je poměrně malý. MVDr. Strasser na svých stránkách píše, že dorzální úhel kopytní kosti (viz obr. nahoře) předních kopyt je 45°, což je patrně pravda a z vlastních měření kostí to mohu potvrdit. Dále píše, že rozdíl v úhlení kopytní kosti předního a zadního kopyta je 10°, tedy u zadního 55°. (více zde: http://www.hufklinik.de/91.0.html?&sprache=0%26%23025%3B2f%26%23025%3B3fsprache%26%23025%3B3d0%26%23025%3B2f15.0.html) To je hodně velký rozdíl a neodpovídá to mnou pozorovanému měření kopyt. Neměl jsem ovšem příležitost změřit kopytní kosti zadních kopyt. Bylo by zajímavé, kdyby někdo z veterinárních lékařů, který má k dispozici rentgenové snímky zadních kopyt, změřil úhly několika kopytních kostí a potvrdil nebo vyvrátil toto tvrzení.