Organizaci ISES (International Society for Equitation Science), která se zabývá spojením vědy o koních s jezdeckou, výcvikovou a chovatelskou praxí, už není nutné čtenářům Equichannelu představovat. O některých tématech přednášených a diskutovaných na letošní, už deváté, výroční konferenci jsme si psali ve článku Věda, jezdectví a welfare koní v jednom: konference ISES. Pojďme se podívat na další zajímavé výzkumy a především na možné využití jejich výsledků v praxi; myslím, že mohou „nasadit brouka do hlavy" skutečně každému!

Co vědí profesionálové o welfare koní?

Vyhrávat, nebo aspoň se dobře předvést mezi lidmi ze „své branže", to je hnací síla mnoha jezdců, chovatelů a majitelů koní. Někdy na úkor pohody či dokonce zdraví svých svěřenců. Však proto jsou nejrůznější závody, přehlídky či výstavy častým objektem zájmu nejednoho ochránce zvířat a v poslední době i vědce. Ti stále častěji sledují a vyhodnocují manipulace s koňmi přímo na „place", ale i tréninkové metody, působení výstroje, jezdce či „handlera", dokonce i požadavky kladené samotnou soutěží a samozřejmě platná pravidla či jejich dodržování; a to vše v souvislosti s pohodou a zdravím koní, nebo spíš s jejich potenciálním poškozováním.

Začněme ale hezky od píky: Melissu Voigt, MS, PAS, studentku zemědělství na Purdue University v americké Indianě, zajímalo, zda vůbec lidé od koní vědí, co to je welfare (česky pohoda) koně. Protože - pokud to nevědí, těžko na to mohou brát ohled...

Welfare je stavem naplnění materiálních a nemateriálních podmínek, které jsou předpokladem zdraví organismu, kdy je zvíře chováno v souladu s jeho životním prostředím. Jde o zachování základních podmínek života a zdraví zvířat a jejich ochranu před negativními činiteli, kteří mohou ohrožovat jejich zdraví, způsobovat jim bolest, utrpení a psychickou újmu. (zootechnika.cz)

Požádala proto 13 náhodně vybraných rozhodčích, stewardů a organizátorů závodů působících u tzv. westernových plemen (tj. pracujících pro American Quarter Horse Association AQHA, American Paint Horse Association, National Reining Horse Association, 4-H, atd.) o vyplnění dotazníku na téma sport a welfare koní. Zjistila, že mnoho z těchto profesionálů nebylo schopno jasně definovat, co to je welfare koní. Většinou odpovídali, že se jedná o péči o koně, čili odčervování, očkování a dobrou výživu; mnoho z nich opomíjelo psychické potřeby koní. Hlavní příčinu v porušování zásad welfare koní vidí Voigt v nedostatečných znalostech především začínajících trenérů, jezdců a majitelů. Zajímavé může být i to, že z oslovených organizací dělá pro welfare svých „koňských členů" nejvíce AQHA.

Jak se bijí dostihoví koně?

S koňskou pohodou souvisí i jeden velmi běžný jev vídaný nejen ve sportu, ale i v rekreačním ježdění: používání bičíku. V minulém článku jsme si představili několik výzkumů u parkurových koní a zmínili i výzkum z oblasti dostihů; jejich výsledky souhlasně prokázaly, že použití bičíku nijak nezlepší výkon koně v dané soutěži.

Paul McGreevy, BVSc, MRCVS, PhD, MACVSc, profesor vědy etologie a welfare zvířat na australské univerzitě v Sydney, však šel ještě dále. Zjišťoval, jaký způsob úderu bičíkem je silnější (a tedy pro koně bolestivější), jak jsou dostihoví koně biti v cílové rovince a jak se vůbec dá kontrolovat přiměřené používání bičíku. Vycházel při tom z australských dostihových pravidel, která říkají, že kromě posledních 100 metrů dostihu nesmí jezdec použít bičík v držení stylem „forehand" (například jako tenisovou raketu) opakovaně po sobě nebo více než 5x. Po 100metrové značce smí jezdec použít bičík volně dle svého uvážení. Používání bičíku stylem „backhand" (například jako lyžařskou hůlku) zde není zmíněno. McGreevy přitom na maketě koně vybavené dečkou měřící tlak zjistil, že síla dopadu bičíku drženého stylem „backhand" je o 15 % větší, než při držení „forehand".

Problém je ale ještě někde jinde: používání bičíku během dostihu lze sledovat na videozáznamu. Stewardi to skutečně dělávají, ale rychlost videa je přitom pouze 25 snímků za sekundu, kdy mnoho krátkých okamžiků prostě není zachyceno. Navíc se soustředí především na „forehand" držení bičíku, protože o tom pravidla mluví. Podle výzkumu McGreevyho je však i u vysokorychlostních videí (2000 snímků/s) stále obtížné spolehlivě zjistit, jak a kolikrát jezdec bičík skutečně použil.

Možná to vypadá jako hrabání se v detailech, ale opak je pravdou. „Pokud koně opakovaně bijete, a to i ve chvíli, když se snažil vyhovět zrychlením, vlastně ho za jeho snahu a tedy i za zrychlení trestáte..." vysvětluje etolog McGreevy. I přes snahu dostihových organizací zlepšit zacházení s koňmi je (aspoň v Austrálii) výsledkem fakt, že ty nejsilnější rány nejsou zaznamenávány, a navíc „bití unavených koní ve jménu sportu není omluvitelné".

Co dát mezi koně a sedlo?

Podobné dečky měřící tlak, jaké se použily při výzkumech síly dopadu bičíku, se vkládají i pod sedla. Dokážou tak na základě zjištěných výsledků říct, zda sedlo koni dobře sedí a jak se vlastně chová, když se kůň začne hýbat. Pokud totiž sedlo tlačí, ať už celkově nebo na určitá místa, mohou se časem tvořit záněty či vředy, odumírat tkáně a poškozovat se svaly. Suchá místa a bolavé hřbety jsou totiž - jak prokázal jeden švýcarský výzkum z roku 2010 - příliš často způsobené právě nepadnoucími sedly. Je proto obecnou snahou vyvinout a používat taková sedla či podsedlové dečky, které by tlak jezdce zmenšily, rozložily do co největší plochy a hlavně zabránily vzniku nebezpečného bodového tlaku. Tomuto problému se už delší dobu věnuje Hilary Clayton, BVMS, PhD, Dipl. ACVSMR, MRCVS, vedoucí Mary Anne McPhail Dressage na státní michiganské univerzitě, která přináší zajímavé informace:

• V klusu dopadá jezdec do hřbetu koně silou rovnající se dvojnásobku jeho hmotnosti, ve cvalu už je to dokonce trojnásobek.
• Výborným tlumičem tlaku (padnoucích!) sedel je srnčí srst, horší pak gel a pěna, ještě horší kůže. Žádná z těchto podsedlových deček však nevyrovná nepadnoucí sedlo.
• Dobré jsou i podsedlové dečky z pravé ovčí kožešiny, protože dokážou rovnoměrně rozkládat tlak sedla na hřbet koně a zmenšují bodové tlaky sedla.
• Při ježdění bez sedla působí na hřbet koně vyšší průměrný a maximální tlak než při ježdění s běžným sedlem; tento tlak je výrazně soustředěný pod sedacími kostmi jezdce a může proto zvyšovat riziko poškození hřbetních svalů koně.

Takže - jakou podsedlovou dečku si letos "naježíte"?

Jak moc koně tlačí nánosníky?

Síla, tlak, bolest - a jejich dopad na výkon, ale i pohodu a zdraví koně jsou zkoumány snad ze všech možných stran. Kromě působení bičíku a sedel zkoumají vědci velmi intenzivně i to, jaké potenciální problémy a škody mohou napáchat utažené nánosníky. Standardní doporučení říká, že má být nánosník utažen tak, aby mezi něho a střední linii nosu bylo možno prostrčit „nastojato" dva prsty. Neměl by pak vznikat nepříjemný či dokonce bolestivý až poškozující tlak a kůň může normálně pohybovat čelistí.

Současné praktiky však jdou cestou mnohem pevnějšího utahování nánosníku; předpokládá se, že kůň tak bude citlivěji reagovat na udidlo a pomůcky otěžemi budou účinnější. Orla Doherty z univerzity v irském Limericku a její tým se tímto problémem zabývali. Na cross-country závodech sledovali 140 mladých (4 - 5letých) military koní, 10 irských tažných a 50 connemara koní. Zjistili alarmující skutečnost: jen 12 % z nich mělo nánosník dostatečně volný podle výše zmíněného standardu, 47 % mělo naopak nánosník tak utažený, že pod něho nebylo možné prostrčit žádný prst!

Tento vědecký tým dále pomocí speciálního zařízení měřícího tlak zjišťoval, jakou silou nánosník skutečně působí na nos koně v různých situacích. Použili irského coba vybaveného anglickým nánosníkem utaženým „na dva prsty" a zjišťovali, jak se bude nánosník napínat, když bude kůň žrát seno a jádro, a jak bude tlačit na jeho tváře v oblasti stoliček, když bude ježděn ve všech chodech, přechodech, obloucích a přes skoky. Díky počítačové digitalizaci bylo dokonce možné změřit a zobrazit, jak moc se nánosník „vtlačí" do tkání nosu koně. To je velmi důležité především po stranách hřbetu nosu, kde pod kůží leží ostré hrany kosti, na nichž se tlak bude zvýrazňovat.

Měřením vědci zjistili napínání nánosníku během žvýkání (když kůň pootevřel hubu) a couvání, ale zaznamenaly až alarmujícím způsobem vysoké peaky tlaku (= vrcholy, které tvoří zaznamenaná křivka tlaku) při provádění přechodů, obratů, skákání nebo když kůň klopýtl. Připomínám, že to vše bylo při „správně" utaženém nánosníku. Jak bude vypadat tlaková křivka v případě, že bude nánosník více utažený? Nebo se tlak přemístí do huby koně - čili bude o to více tlačit udidlo na jazyk a dásně?

Vysoký tlak (ať už nepřetržitý nebo pulzní) u lidí prokazatelně vyvolává poškození, například měkkých tkání a nervů. Samozřejmě je spojen s nepohodlím a bolestí. Pokud se těmto nepříjemným pocitům nemohou koně vyhnout (a staženému nánosníku se nevyhnou), budou v bolesti a ve stresu, což může mít kromě jejich potenciálního poškození negativní dopad i na jezdce a jeho bezpečnost: koně budou totiž vzrušivější, lekavější či "neposlušnější".

Kdy jsme bezpeční na silnici?

Bezpečnost jízdy na koni může být zkoumána ještě jinak. Například zda lze nějak ovlivnit, aby řidiči aut nemíjeli koně jdoucí po silnici příliš těsně - a tedy nevyvolávali nebezpečné situace. To zjišťovala Rose Scofield z cornwallské Duchy College. Vypracovala dotazník, který "rozdala" přes internet téměř 500 jezdců. Ptala se v něm, zda už jezdci zažili při jízdě na silnici takové „těsné minutí autem" a zda nosí na sobě nebo na koni výstroj zlepšující jejich viditelnost (reflexní výstroj a prostředky, svítilny apod.).

Zjistila, že takové těsné minutí zažilo 60,3 % dotazovaných. Zajímavé bylo, že na to nemělo vliv, zda jezdci či jejich koně měli na sobě reflexní výstroj - ale použití svítilen četnost těsných minutí snížilo!

V Británii se lidé o toto téma aktivně zajímají, protože ježdění na koních na silnicích je tam běžné. Uvažuje se o tom, že by se řidiči v autoškolách učili zvládat i situace, že se na silnici setkají s jezdcem na koni, a dokonce je snaha přimět pojišťovny, aby plnily pojistné události pouze v případech, že jezdec pohybující se na silnici měl na sobě reflexní výstroj. Kdo ví, kdy se v této oblasti hnou ledy i u nás...

Použité informace:

A. Beckstett: Improving Horse Welfare at Stock-Breed Shows, The Horse 2013 - welfare koní westernových plemen koní

A. Beckstett: Study Evaluates Forehand vs. Backhand Whip Use in Racing, The Horse 2013 - používání bičíku u australských dostihových koní

A. Beckstett: Researchers Measure Horses' Noseband Pressure, The Horse 2013 - měření tlaku nánosníku

A. Beckstett: Studying the Rider-Saddle-Horse Interface, The Horse 2013 - rozkládání tlaku sedel

A. Beckstett: Reflective Riding Equipment's Effect on Road Safety, The Horse 2013 - reflexní pomůcky a bezpečnost na silnicích