Bič a dostihový sport

14. 11. 2021 Gabriela Rotová

Půda pod nohama českého dostihového sportu se z mnoha různých důvodů otřásá dlouhodobě. Sotva jsme zametli pod koberec vyhrocené téma Taxisu, už je na stole další hořká pilulka, kterou veřejnost jen stěží polyká. O co jde? O problematiku užívání biče v rámci dostihů. Toto nepopulární téma se znovu živě rozvířilo v souvislosti s Velkou pardubickou. Mediálně ho totiž zviditelnil trest, který inkasoval její letošní vítěz Pavel Složil.

Doba se změnila. Příznivci koní a dostihového sportu jsou dnes už z jiného těsta, než byli jejich rodiče, a proto se stále častěji a významněji distancují od všech forem násilí na zvířatech. Obzvláště pak, pokud je hrubost vůči nim prokázána ve sportu, který je svázán s hazardem. Což je právě případ letošní Velké pardubické.

V reakci na průběh dostihu Pořádková komise Jockey Clubu ČR a Dostihový soud určily vítězi letošní Velké pardubické trest za nadměrné použití bičíku. Za deset pobídek bičem – na místo povolených osmi – nakonec inkasoval Pavel Složil, který byl žokejem vítězného Talenta, sankci 60 000 korun a odnětí licence na dva dny. Byl to Složilův čtvrtý podobný přestupek za posledních dvanáct měsíců. Nejednalo se tedy o něco výjimečného. To samozřejmě vyvolává otázky. Proč jsou biče v dostihovém sportu zneužívány? Jsou pro existenci dostihů skutečně nezbytné? Jsou pravidla týkající se jejich použití nastavena adekvátně? Poškozují image tohoto sportu a welfare koní? Otázek je dost, relevantních odpovědí na ně ale bohužel poněkud méně...

Dva úhly pohledu

Bič a jeho využívání je v dostihovém sportu celosvětově žhavě diskutované téma, přičemž pohled na tuto problematiku bude mít laická a odborná veřejnost vždy trochu jiný. Zastánci dostihů tvrdí, že bič je nezbytný pro bezpečnost koně a jezdce v dostihu, pro zachování integrity dostihů, pro zajištění nejlepšího možného výkonu účastnících se koní. Možnost, že koně v dostihu v důsledku použití biče trpí, je v rámci těchto diskusí obvykle smetena ze stolu. Argumentuje se tím, že kůň je na rozdíl od člověka méně vnímavý vůči bolesti a také tím, že koně jsou evolučně přizpůsobeni tvrdým sociálním interakcím a konfliktům.

Obavy druhé strany pak úzce souvisí s progresivně narůstajícím kulturněhistorickým trendem, který vnímá averzivní stimuly (použití biče, tělesné tresty...) jako zastaralé, neetické a neúčinné a z toho důvodu i těžko akceptovatelné. Moderní společnost ve výchově dětí a při výcviku zvířat stále více upřednostňuje pozitivní posilování před aplikací trestů. To logicky ostří nůžek mezi těmito dvěma tábory stále více a více rozevírá a najít společnou řeč je těžké...

Jádrem pudla všech souvisejících diskusí jsou základní otázky. Pociťují koně při úderu biče bolest? Může bič povzbudit koně k lepšímu výkonu? Usnadňuje použití biče vedení koně v dostihu, a tak zvyšuje bezpečnost dostihů?

Bič a dostihový sport

Ve sportu, a to nejen dostihovém, má slovo fair play mimořádně významné místo. Pravidla a předpisy, kterými se řídí dostihy anglických plnokrevníků, byly vyvinuty tak, aby zajistily rovné podmínky pro všechny účastníky. V dostizích je význam spravedlnosti eskalován i díky jejich tradičnímu propojení s hazardem, který v tomto sportu dosahuje miliardového obratu.

Ti, kdo jsou v dostihovém průmyslu zainteresovaní, tedy chovatelé, trenéři, majitelé, žokejové, diváci i sázkaři, očekávají, že všichni účastníci dostihu budou dodržovat nastavená pravidla a tato pravidla budou přísně vynucována. Žádná korupce nebo nespravedlivá výhoda nesmí ovlivnit šance na výhru nebo umístění. Je požadován příslovečný „dobrý, čistý boj“. Skutečnost, že jsou v tomto druhu sportu aktivně zapojena zvířata, a to za účelem lidského finančního zisku, ale dodává problematice férovosti dostihů další strukturální vrstvu. Do hry totiž vstupuje i otázka dobrých životních podmínek koní, což zákonitě zahrnuje morální a etické diskuse. Zajistit v těchto vodách klid a mír je proto náročnější, než ve většině sportovních vod ostatních.

Ve snahách o zajištění spravedlnosti a rovných podmínek pro všechny je bič vnímán jako důležitý nástroj. Věří se, že bič podporuje žokejovu schopnost adekvátně vést koně v dostihu, což je nezbytné pro eliminaci vzájemného rušení koní, které může ovlivnit výsledek. Vzhledem k tomu, že rušení může vést i k vážným nehodám a tak i zraněním, je používání biče vnímáno rovněž jako zásadní prvek bezpečnosti jak koní, tak i jejich jezdců. Na použití biče v dostihu je také nahlíženo jako na jasný důkaz toho, že žokej splnil svou povinnost a odjezdil svěřeného koně naplno. British Horseracing Authority (BHA) k této problematice říká: „Použití biče v britských dostizích je omezeno na bezpečnost, korekci a povzbuzování. „Povzbuzením“ rozumíme použití biče jako pomůcky k aktivaci a zvýšení soustředění koně tak, aby kůň byl schopen rozvinout svůj potenciál a vydal ze sebe to nejlepší. Použití biče k donucení není povoleno a pravidla jsou navržena tak, aby toto odrážela.“

Navzdory nastaveným pravidlům BHA ale může být hranice mezi povzbuzováním a donucováním nejasná, zejména s ohledem na tlak, který je vyvíjen na žokeje. Ti jsou nuceni plnit své závazky, a musí proto poskytnout maximální možné a potřebné povzbuzení, které je nutné k potenciálnímu vítězství jemu svěřeného koně.

Přestože ale představitelé dostihového průmyslu prezentují veřejnosti názor, že opakované údery bičem nejsou pro koně významným zdrojem bolesti a použití bičíku je pro korektní průběh dostihů nepostradatelné, zdá se pravděpodobné, že celá tato problematika je poněkud složitější, než nám vnucuje zažitá dostihová tradice. Výsledky rozsáhlých a dlouhodobých výzkumů totiž naznačují, že bič dost možná nemá na průběh dostihu žádný významný vliv – použití biče nutně nenapomáhá korektnímu průběhu závodu, nepřinutí koně běžet rychleji a nemá ani žádný významný přínos z hlediska bezpečnosti. Ba co víc. Jako velmi pravděpodobná se jeví i skutečnost, že použití biče je v přímém rozporu s dobrým welfare. Alespoň to tedy naznačují výsledky jak mnoha starších, tak i těch nejnovějších výzkumů.

Ať už se to někomu líbí, či ne, zdá se, že pomalu ale jistě dozrává čas na změnu přístupu. Na scénu, kterou dlouhodobě ovládaly tradice, totiž vstupují argumenty, které zažitá paradigmata značně rozmělňují. Ochrana integrity dostihového sportu a pohled na kvalitu welfare koní proto možná bude muset výhledově dostát revizi.

Bič a bolest

Nové informace protentokrát přinesla Austrálie. Snahy o zákaz používání bičů na australských dostihových drahách jsou již nějaký ten čas velmi živé a australský dostihový průmysl musí v této souvislosti čelit jen těžko přehlédnutelným výzvám. V Austrálii totiž úplný zákaz bičů v dostihovém sportu podporují více než tři čtvrtiny veřejnosti. Opakované údery bičem jsou v australských dostizích běžné, i když i australská IFHA zakazuje „používat bič s nadměrnou frekvencí“. Podle australských dostihových pravidel nesmí být koně před závěrečnými 100 metry udeřeni více než pětkrát. Na posledních sto metrech je ale lze udeřit každým krokem. A to veřejnost vnímá negativně. Je možné, že koně cítí při pobídce bičem stejnou bolest, jakou by cítili lidé? Je bič v přímém rozporu s dobrým welfare? Výsledky uskutečněných výzkumů naznačují, že pravděpodobná odpověď na obě otázky zní ano.

Profesor Paul McGreevy – celosvětově uznávaný odborník a také vítěz prestižní soutěže World Veterinary Association – Global Welfare Awards 2020 a jeho kolegové z University of Sydney Scholl of Veterinary Science – před nedávnem publikovali výsledky studie, která požadavek australské veřejnosti ohledně eliminace biče jako zdroje utrpení dostihových koní významně podporuje.

Výsledky studie

Je úder bičem pro koně stejně bolestivý jako pro člověka? Nebo je kůže koní odolnější a úder bičem pro ně nepředstavuje žádné významnější utrpení? Právě na tyto otázky se pokusil odpovědět uskutečněný výzkum.

Studie vycházela z obecně akceptovaného předpokladu, že schopnost kůže normálně detekovat bolest má souvislost s počtem/hustotou nervových vláken v epidermis (pokožka). Výzkumný tým proto odebral vzorky kůže z hýždí deseti zemřelých mužů (n = 5) a žen (n = 5) a dvaceti utracených anglických plnokrevníků (klisny, n = 11; valaši, n = 9) a podrobil je srovnávací analýze. A jaký byl výsledek? Získaná data neodhalila žádný významný rozdíl mezi počty epidermálních nervů u lidí a koní. Rovněž nebyly zjištěny žádné významné rozdíly mezi tloušťkou epidermis lidí a koní. Zjištěn byl rozdíl v tloušťce škáry (corium – dermis). To ale v dané souvislosti není relevantní. Silnější vrstva kolagenní vrstvy dermis koňské kůže může zajistit vyšší odolnost kůže proti vnějším mechanickým traumatům, ale protože se škára nachází pod nervovými zakončeními detekujícími bolest, nelze její sílu považovat za možnou ochranu před vnějšími stimuly způsobujícími bolest. Povrchová – na bolest citlivá – epidermální vrstva koňské kůže je bohatě inervována a má stejnou tloušťku jako lidská kůže, což dokazuje, že lidé a koně mají ekvivalentní základní anatomické struktury pro detekci kožní bolesti. Toto zjištění zpochybňuje předpoklady o fyzické neschopnosti koní cítit bolest, zejména ve srovnání s lidmi, a představuje fyzický důkaz, který přináší jasnou informaci do diskusí týkajících se etiky bičování koní.

Z výsledků výzkumu tedy lze odvodit, že koně pravděpodobně cítí stejnou bolest, jakou by cítili lidé. Opakované údery bičem u koní, kteří jsou na konci dostihu vyčerpaní, jsou tedy znepokojivou skutečností a s velkou mírou pravděpodobnosti působí koním utrpení.

Zdá se také možné, že údery bičem nemusí nutně vést k vyššímu výkonu, ale naopak ke stavu, který je v odborné literatuře popisován termínem naučená bezmocnost – ztráta svobody jednání. Opakované vystavení bolestivým podnětům, kterým se nelze účelně bránit, vede nejen u člověka, ale i u zvířat k naučené bezmoci. A to může být s vysokou mírou pravděpodobnosti i případ dostihových koní. Negativní vliv biče na pohodu dostihových koní bychom tedy měli brát vážně a ne jeho použití v důsledku "síly zvyku" bagatelizovat.

A co dál?

Tyto závěry potvrdila i další nedávno publikovaná observační studie zaměřená na problematiku welfare dostihových koní. Ta zjistila, že 83 % úderů bičem v dostihu vedlo k promáčknutí kůže a srovnávací studie provedené na myších a lidech ukázaly, že takové deformace jsou detekovány kožními nociceptory a provází je bolestivý stav. Navíc se jeví jako vysoce pravděpodobné, že poškození pokožky v důsledku úderů způsobuje jak dlouhodobější následnou bolest, kterou může doprovázet i zánět, tak i zvýšenou citlivost na tento druh podnětu. Tento předpoklad je založen na výsledcích studií, které byly provedeny u koček. U nich totiž opakovaná aplikace určitého konkrétního bolestivého stimulu snížila prahové hodnoty pro aktivaci nociceptorů a prodloužila dobu trvání jejich odpovědí. Dostupna data také naznačují, že určité afektivní stavy související se stresem jsou charakterizovány zvýšeným a nikoli sníženým vnímáním bolesti.

Ve světle těchto informací bude zřejmě obtížné přesvědčit širší veřejnost, aby použití bičů v dostihovém sportu i nadále tiše akceptovala. Používání bičů v koňských dostizích je totiž z tohoto úhlu pohledu morálně těžko ospravedlnitelné a je proto pravděpodobné, že bič v ruce žokeje bude brzy v ještě větší nemilosti, než v jaké byl doposud.

Bič a integrita

I myšlenka, že použití biče je nezbytné pro zachování integrity dostihového sportu, je sice kulturně pevně zakořeněná, ale postrádá empirickou podporu. Alespoň to totiž naznačují výsledky další ze studií, kterou před nedávnem publikoval profesor Paul McGreevy a jeho spolupracovníci z University of Sydney Scholl of Veterinary Science. Aby bylo možné otestovat dlouhodobě zažitý předpoklad, že bič napomáhá vedení koně v dostihu, snižuje rušení, zvyšuje bezpečnost a zlepšuje cílové časy, provedl tým smíšenou analýzu 126 oficiálních dostihových zpráv zapsaných dostihovými komisaři British Horseracing Authority (BHA), které hodnotily výsledky 1178 žokejů a jejich koní. Úlohou dostihových komisařů je prosazovat pravidla dostihů, identifikovat porušení kodexu a chování a sledovat pohodu zvířat.

Porovnány a analyzovány byly zprávy z 67 závodů „Hands and Heels“, kde se biče drží, ale nepoužívají (bez bičování, WF), s 59 zprávami ze srovnatelných dostihů, kde bylo použití biče povoleno (bič povolen, WP). Mezi dostihy WF a WP ale nebyly žádné statisticky významné rozdíly, pokud jde o cokoli, co by se dalo hlásit (OR: 3,06; CI: 0,74–14,73), pohyb na trati (OR: 0,90; CI: 0,37–2,17), interference (OR: 0,90; CI: 0,37–2,17), incidenty související s žokejem (OR: 1,24; CI: 0,32–5,07) a časy dostihů (0,512 s, t = 1,459, p = 0,150). To znamená, že nebyl nalezen žádný důkaz, který by podpořil tvrzení, že použití biče zlepšuje vedení koně v dostihu, snižuje rušení, zvyšuje bezpečnost nebo zkracuje cílové časy. 

Tato zjištění tedy minimálně naznačují, že dostihy bez bičů nijak zásadně neohrožují integritu dostihového sportu. Což ale samozřejmě neznamená, že není třeba hledat nové efektivnější způsoby, jak zlepšit voditelnost koní v dostizích. Problémem je v této souvislosti i skutečnost, že dodržování pravidel týkajících se používání biče je těžké kontrolovat. Jedna z dalších studií, kterou tým profesora McGreevyho uskutečnil, přinesla důkazy o 28 případech porušení pravidel používání biče v 15 závodech NSW, které se vůbec neobjevily v rutinních zprávách dostihových stewardů. A také to zákonitě vyvolává otázky...

Závěr...

Zdá se, že používání bičů v dostizích, alespoň tedy těch zahraničních, může být v brzkém horizontu odzvoněno. Pro někoho to bude doba těžko akceptovatelná, pro jiné zas až tak moc ne. Jistě v tom všem budou hrát významnou roli hluboké kořeny dobře zažitých, společensky silně ukotvených tradic. Že to ale jde i bez bičů, dokládá Norsko. To úplně zakázalo používání bičů v dostizích již v roce 1982. Může nám tedy být příkladem. Možná není nutné plakat nad starými dobrými časy...změna je život. Anebo ne?

Použité zdroje:

  • Kirrily Thompson, Phil McManus, Dene Stansall, Bethany J. Wilson, Paul D. Mc Greevy: Is Whip Use Important to Thoroughbred Racing Integrity? What Stewards´Reports Reveal about Fairness to Punters, Jockeys and Horses. Animals 2020, 10(11), 1985; Received: 9 October 2020 / Revised: 21 October 2020 / Accepted: 22 October 2020 / Published: 29 October 2020
  • Lydia Tong, Melinda Stewart, Ian Johnson, Richard Appleyard, Bethany Wilson, Olivia James, Craig Johnson, Paul McGreevy: A Comparative Neuro-Histological Assessment of Gluteal Skin Thickness and Cutaneous Nociceptor Distribution in Horses and Humans. Animals 2020, 10(11), 2094; Received: 25 September 2020 / Revised: 7 November 2020 / Accepted: 9 November 2020 / Published: 11 November 2020
  • Rivat, C.; Becker, C.; Blugeot, A.; Zeau, B.; Mauborgne, A.; Pohl, M.; Benoliel, J.-J. Chronic stress induces transient spinal neuroinflammation, triggering sensory hypersensitivity and long-lasting anxiety-induced hyperalgesia. Pain 2010, 150, 358–368.
  • Ban on Whip Use Would Be Positive for Racing, Suggests John Francome. Available online: http://horsetalk.co.nz/2015/11/12/ban-whip-use-positive-racing-francome/#axzz40UAtJE5b (accessed on 23 September 2020).
  • Jones, B.; Goodfellow, J.; Yeates, J.; McGreevy, P.D. A Critical analysis of the British horseracing authority’s review of the use of the whip in horseracing. Animals 2015, 5, 138–150. 
  • McGreevy, P.D.; Oddie, C. Holding the whip hand-A note on the distribution of jockeys’ whip hand preferences in Australian Thoroughbred racing. J. Vet. Behav. 2011, 6, 287–289. 
  • Evans, D.; McGreevy, P.D. An investigation of racing performance and whip use by jockeys in Thoroughbred races. PLoS ONE 2011, 6, e15622.
  • McGreevy, P.D.; Corken, R.A.; Salvin, H.; Black, C.M. Whip use by jockeys in a sample of Australian Thoroughbred races-An observational study. PLoS ONE 2012, 7, e33398.
  • McLean, A.N.; McGreevy, P.D. Ethical equitation: Capping the price horses pay for human glory. J. Vet. Behav. 2010, 5, 203–209. 
  • McGreevy, P.D.; Hawson, L.A.; Salvin, H.; McLean, A. A note on the force of whip impacts delivered by jockeys using forehand and backhand strikes. J. Vet. Behav. 2013, 8, 395–399. 
  • Jørgensen, E.; Lazzarini, G.; Pirone, A.; Jacobsen, S.; Miragliotta, V. Normal microscopic anatomy of equine body and limb skin: A morphological and immunohistochemical study. Ann. Anat. 2018, 218, 205–212
  • Hall, C.; Goodwin, D.; Heleski, C.; Randle, H.; Waran, N. Is there evidence of learned helplessness in horses? J. Appl. Anim. Welf Sci. 2008, 11, 249–266.
Podobné články

Anglický plnokrevník je ušlechtilý, inteligentní, rychlý a výkonný… Ocení ale tyto jeho plemenné atributy i sportovní a hobby jezdci? Může mít A1/1…

O tom, zda a jak ovlivňuje hmotnost jezdců zdraví a pohodu koní, se živě diskutuje dlouhodobě. V reakci na stále se zvyšující průměrnou tělesnou…