Jako reakci na zveřejnění předchozího článku o úhlu plece mi do komentářů napsala uživatelka „Paint Mare“ toto:

Po přečtení tohoto příspěvku jsem si v časopise Equus vyhledala nejnovější články o plecích. Našla jsem článek o tom, jak se dívat na koňské plece, a v něm se uvádí, že zatímco obvykle lze měřit úhel plece podle přímky spojující ramenní hrbol se středem kohoutku, někteří koně mají ramenní pletenec stavěný tak, že vybíhá před tuto ideální linii, směrem dál nahoru na krk. Podle tohoto článku to není nejlepší stavba těla, ale nespecifikovali tam proč. Když se podívám na obrázek vaší klisny paint horse, myslím si, že je ve skutečnosti stavěná právě tímto způsobem. A protože ona je kůň, o kterého se ve vašich článcích zajímám především, jsem teď trochu zmatená a nevím, co si myslet o její pleci. Zda skutečná linie, vybíhající nad tu ideální, mění pohled na to, jak strmý je úhel jejího ramene a jak otevřený ramenní kloub.

Připojuji fotoalbum své klisny paint horse, které ji zobrazuje jak v aktuální sportovní kondici, tak jako pětiletou, nezkušenou, čerstvě obsednutou remontu s menším osvalením. Nemáte k tomu nějaké postřehy? Vždy jsme pozorovali její mírné omezení pohybu v plecích, i když v klusu disponuje relativně slušně vysokou akcí předních končetin a pokud při skákání odskakuje ze správného místa, je schopná pěkně zvednout karpy.

Tato čtenářka mi skutečně poslala pár fotek své klisny paint horse, tak je pojďme prozkoumat podrobněji.

Předně, nevidím na nich, že by měla lopatku v pozici nějak vpředu. Neměří se od „středu kohoutku“, ale od „nejvyššího místa kohoutku“. Při tomto měření je sklon klisniny lopatky asi 52–53 stupňů s uzavřeným úhlem plece na 85 stupních. Její pažní kost má skvělou délku asi 67 % a je o něco více orientovaná vertikálně než horizontálně.

Toto je opět jeden z těch případů, kdy jsou dva rysy tělesné stavby v rozporu. Nakonec je to kost pažní, která v tomto případě vyhrává. Není orientována dostatečně vertikálně, a tak výsledek odpovídá uzavřenému úhlu plece: snížený rozsah pohybu, jehož důsledkem je neschopnost dostatečně zvednout při skákání karpy (předloktí směřuje více k zemi) a svázaný pohyb.

Moje čtenářka přiložila ještě další obrázek. Všimněte si, že aby se karpus ve skoku správně zvedl a složil, musí její klisna plec a celou nohu výrazně zkroutit. Levá přední noha vykazuje mnohem těsnější úhlení, proto aby klisna dosáhla dostatečného zvednutí této nohy, musí snížit a zkroutit plec a celou nohu.

Některé z těchto problémů pocházejí ale i z „blátivého ramene“ (v originále „muddy shoulder“ – velmi pravděpodobně se jedná pouze o vlastní termín autorky, protože se mi ho nepovedlo nikde dohledat a v komentářích ke článku vysvětluje, že „muddy“ se vztahuje k muskulatuře: „Nechcete vidět tak ‚nařasené‘ svaly před lopatkou, jako má tato klisna. Může to být způsobeno mnoha věcmi, pomocnými otěžemi, nerovnováhou končetin, výraznou váhou na předku, atd.“ – pozn. překl.) a ztuhlosti za kohoutkem a ve hřbetě. To lze zlepšit protahováním, masážemi a lepším pohybem „přes hřbet“ tak, aby kůň zvedl bázi krku, kohoutek a hřbet.

Naše čtenářka pozná, že toho bylo dosaženo, až zmizí prohlubeň před kohoutkem, opadne osvalení spodní strany krku a bude schopná položit pod lopatku svou ruku po celé délce. Prohlubeň za kohoutkem se vyplní a klisna si vypracuje osvalení po obou stranách páteře po celé délce hřbetu. (Zmiňované partie jsou zakroužkované na obrázku dole.)

Když se podívám na ostatní rysy stavby těla tohoto koně, nevidím žádný důvod, proč by tohoto nešlo dosáhnout poměrně snadno a v relativně krátkém čase, řekněme čtyř až šesti měsíců. Pak se i styl skoku koně vylepší. Navzdory uzavřenému úhlu plece na tomto koni vidím mnoho pozitivních rysů.