Francouzská státní jezdecká škola, domov slavného družstva Cadre Noire, je skutečně úctyhodná instituce. Sídlí na venkově v malebném údolí Loiry poblíž Saumuru a poskytuje prvotřídní podmínky pro francouzská parkurová a dostihová družstva. Mimoto zajišťuje čtyřhvězdičkové ubytování pro zhruba 400 koní. Stáje mají to nejmodernější vybavení: funguje zde automatické podávání krmení, mechanické kydání hnoje a po sprchování čekají na koně speciální sušicí lampy.

Ve škole však bydlí i jedno nanejvýš neobvyklé zvíře. Za dveřmi označenými nápisem "virtuální překážková dráha" stojí Persival II, dokonalý simulátor koně. Velikostí a tvarem se podobá živému koni, na hřbetě má normální sedlo a umí přesně napodobit celou škálu koňských pohybů včetně skoků.

Jméno Persival je zkratka názvu Progamme de Recherche de Simulation du Cheval, v překladu Program pro výzkum simulátoru koně.

Vytrvalost se vyplácí

Za vývojem Persivala stálo dlouholeté nadšení a velká vytrvalost. S původním nápadem přišel Jean-Louis Jouffroy, bývalý francouzský vojenský pilot a vášnivý milovník jízdy na koni. V polovině osmdesátých let začal přesvědčovat tehdejšího ředitele Cadre Noire plukovníka Duranda, že simulátor by mohl jezdeckému výcviku otevřít nové možnosti.

Jean-Louis Jouffroy vzpomíná, že konzervativní jezdecká komunita zpočátku reagovala skepticky. "Zarputile tvrdili, že je to technicky i ekonomicky zcela nemožné, a navíc, že něco takového bude pro jezdce psychologicky nepřijatelné. ,Dva tisíce let trénujeme na živých koních,` namítali, ,proč bychom to měli měnit?"`

Jean- Louis Jouffroy se však nedal odradit. Založil asociaci Persival, začal shánět potřebné finanční prostředky a hledat technická řešení, která by mu umožnila zkonstruovat prvního mechanického koně na světě. Státní rada pro robotiku vypsala soutěž a v roce 1986 se začalo s prací na projektu.

Na technické stránce se od - počátku podílela Státní škola civilního létání v Toulouse. Byla to jasná volba, protože umělý kůň potřeboval podobnou technologii jako simulátory letadel, i když výsledný produkt samozřejmě musel být daleko menší. "Kdyby do toho s námi letecká škola nešla, nikdy bychom to nedokázali," přiznává Jean-Louis Jouffroy.

Jeho tým stál před důležitou volbou: budou "nohy" koně poháněny hydraulicky, nebo elektricky? "Nakonec jsme se shodli, že elektrický pohon umožní větší přesnost ohybů a bude lépe snášet neustálé zrychlování a zpomalování při opakovaných pohybech nahoru a dolů," zdůvodňuje Jean-Louis Jouffroy. Vybrali si systém lineárních ovládacích ramen s pohybovými šrouby od společnosti SKF,jako pohon posloužily elektrické motory.

Objevit systém, který by reprodukoval pohyby zvířete, byl jen první krok. Konstruktéři napřed museli přesně vědět, kteréže to pohyby mají napodobit. Aby to zjistili, připjali k sedlu skutečného koně akcelerometrické receptory. Naměřené výsledky uložili do počítače. "Informace o tom, co vlastně kůň nebo jezdec při jízdě dělá, tehdy prakticky neexistovaly. Připevnili jsme senzory na otěže, třmeny a sedlo a pohyby jsme analyzovali. Kupodivu jsme získali nesmírně poučné výsledky," dodává Jean-Louis Jouffroy.

Následujícího roku vyrobili prototyp. Výsledky byly lepší, než se očekávalo, a tak se již v roce 1987 na výstavě koní v Paříži představil Persival I. Během několika dalších let vznikly dva zdokonalené modely a v roce 1993 byl simulátor napojen na vizuální simulaci, která přidává virtuální obraz skokanské či závodní dráhy.

Persival II

Persival II stojí před promítací plochou, na kterou projektor vysílá počítačově vytvořený obraz. Jezdec si také při tréninku může nasadit speciální helmu a sledovat obraz v ní. Realistický efekt doplňuje'zvuk kopyt. Persival II může jít krokem, běžet klusem či cvalem. Lze jej také naprogramovat, aby napodoboval složitější prvky jako například klus s bočným krokem. Na překážkové dráze simulátor nejprve kluše na překážku, pak se odrazí a při "dopadu" se nakloní dopředu zrovna jako živý kůň. Dá se naprogramovat tak, že simuluje sérii až tří různých překážek, což ze strany jezdce vyžaduje obrovskou přesnost.

Simulátor funguje dvěma způsoby. Bud' automaticky určuje dráhu koně a jezdec se musí naučit zvládat správné pohyby, aby se na dráze udržel, nebo pracuje interaktivně, což znamená, že jezdec vydává povely sám za pomoci senzorů v otěžích, na slabinách koně a pod sedlem.

Dnes je Persival II pro Státní jezdeckou školu cenným aktivem. Škola jej používá při výběrovém řízení, protože tak získává objektivní pohled na schopnosti jezdců bez ohledu na povahu koně. Persival II se také výborně hodí pro rozcvičky a k odstraňování konkrétních problémů. Dokonale například dokáže napodobit koně, který odmítá skákat.

"Základem jezdeckého výcviku je opakování. Ale koně těžko přimějete, aby něco zopakoval naprosto stejně," říká k tomu Patrick Galloux, ředitel výzkumného oddělení školy a bývalý člen francouzského týmu pro republikové třídenní závody. "Jezdectví je sport, kde jediný špatně provedený pohyb může způsobit újmu na `vybavení'. Pokud atlet špatně vrhne oštěpem, prostě jde a oštěp zase zvedne. Ale špatný manévr s koněm může mít vážné následky. Simulátor nám umožňuje opakovaně cvičit jednotlivé úkony, aniž bychom riskovali vyčerpání nebo zranění koně."

Výcvik je velmi intenzivní: deset minut na simulátoru odpovídá přibližně hodině na skutečném koni. Patrick Galloux dodává, že simulátor také dovoluje lepší komunikaci žáka s instruktorem, protože instruktor může stát hned vedle "koně". "Zpočátku odmítavý přístup se mění a poptávka po simulátorech roste," vysvětluje. "Lidem to zprvu připadalo divné, ale teď už si zvykají. Persival například pomáhá dětem nabýt jistoty, když přecházejí do cvalu." Škola také vlastní simulátor, na němž si žáci mohou osvojit různé akrobatické prvky při různých rychlostech klusu.

Zatím je v provozu jen asi 12 simulátorů, včetně jednoho ve škole závodního jezdectví v Chantilly a jednoho ve francouzské důstojnické akademii ve St. Cyru. Vzniklo také několik zjednodušených, cenově dostupnějších modelů s omezenou škálou pohybů, které si mohou zakoupit i menší jezdecké školy. Nicméně vzhledem k malému počtu jsou simulátory stále ještě drahou záležitostí. Základní model stojí zhruba šedesát tisíc franků (asi deset tisíc dolarů).

"Teď pracujeme na nové generaci," prozrazuje Jean-Louis Jouffroy. "Chceme vyrábět celou řadu pomůcek pro jednotlivé jezdecké disciplíny. Dále bychom chtěli sestrojit tréninkový model pro pólo, o který by měl být zájem na trzích Středního Východu." Asociace Persival se snaží postavit simulátor v ceně kolem třiceti tisíc franků (tedy pěti tisíc dolarů). Produkce by pak mohla stoupnout až na 100 výrobků za rok. "Stojíme teď před těžkým úkolem: převést náš technický úspěch na úspěch komerční."

Špičková technologie pro koně

Pohyby simulátoru koně ve francouzské Národní jezdecké škole se odvíjejí činnosti šesti lineárních ovládacích ramen s pohybovými šrouby: ovládací ramena spojují trojhrannou kovovou desku na podlaze s dalším trojúhelníkem, který je připevněn pod tělem koně v 60 stupních. Každou "nohu" pohání další lineární ovládací rameno od SKF, které je prostřednictvím elektrického motoru řízeno válečkovými šrouby. Přesnost pohybů reguluje lineární potenciometr.

Počítačové ovládání umožňuje, aby toto uspořádání přesně napodobilo jakýkoliv pohyb koně. "Tohle uspořádáni je pro simulátory typické - jenže v tomto případě bylo navíc miniaturizováno. Nejtvrdším oříškem pro nás byla otázka, jak celé zařízeni zmenšit natolik, aby nepřesahovalo velikost normálního koně", vyjadřuje se k problému Jean-Louis Jouffroy, jenž stál v čele celého projektu.

Simulátor nese na zádech až 90 kg a tak musí jeho šest válcových šroubů čelit značnému mechanickému napěti. Všemu očekávání navzdory však celý systém vyžaduje jen minimální údržbu. Za osm let provozu ve Státní jezdecké škole bylo třeba vyměnit jen jeden elektrický motor. "Na začátku roku vždycky jenom utáhneme matice a šrouby a máme vystaráno", pochvaluje si Patrick Galloux, ředitel výzkumného odděleni. Válečkové šrouby od SKF prokázaly stoprocentní spolehlivost a navzdory přísným požadavkům, které na ně klade provoz, dosud nepotřebovaly údržbu.

text: Charles Masters

A zde jsou vaše ohlasy: 17. X 1999 19:49, Marcela Nováková To je super. Kdyby se dal Persival používat i u nás a ve všech jezdeckých jízdárnách, to by si pak koně oddechli. Protože by už nemuseli učit jezdce. Žádné tahání a kopání nových lidiček na hřbetě. Já si pamatuju kobylku, která už měla "dětiček" plné zuby, takže už je nechtěla snášet ani v boxe. Ta by si taky oddechla. Jen tak dál.!!! Marcela 23. X 1999 11:44, Michaela Reichelová Myslim, ze takovy simulator je dost dobra vec. Samozrejme ziveho konika nikdy nenahradi, ale pro cloveka, ktery se boji poprve skocit nebo nacvalat - a pokud clovek z Persivala spadne, ceka na nej dole zinenka a ne treba kamen, cast prekazky ci konska kopyta ... Skvely by mohl byt pro zacatky v klusu a cvalu, kdy by jezdci mohl instruktor pomahat ze zeme ke spravnemu pohybu (napr. vysedavani), a jeste k tomu tento kun dokaze klusat hodiny ... Navic si myslim, ze by mel sve prakticke vyuziti i v Hipoterapii (v pripadech kdy by neslo o psychologii, ale o pohyb). Míša 24. X 1999 18:25, Radim Skála Ja by som sa na Persivala pozrel z troska ineho pohladu a to z fyzikalneho. Takyto typ simulatora nikdy nedokaze realne priblizit relativnu rychlost jazca a kona voci zemi a tym ani zrychlujuce ci spomalujuce sily posobiace na jazdca. Hned to vysvetlim na priklade: nasimuluje, ze sa dvojica blizi cvalom k prekazke, no co ak kon "vysticuje" (odmietne poslusnost). V reale jazdca "vymrsti" dopredu, no pri simulacii ostava sediet. Takto, podla mna, moze jazdca naucit aj neziadanym zlozvykom. Mozno je dobry pre zaciatocnikov, aby ich naucil zakladom ovladania kona, ale tim, aspon myslim, ide viac o kontakt s zivim zvieratom. Preto myslim, ze investicie do vyvoja takehoto "stroja" boli principialnym omylom. Radim Skála

25. X 1999 12:04, Martin Blažek Ja se na tohle zarizeni divam jako na TAMAGOCHI. Vloni pred vanoci jsem vyslechl rozhovor dvou mladych maminek. Jedna chtela decku k vanocum koupit morce. Ta druha ji to rozmluvila, at nekupuje morce, ze to smrdi a musi se tomu kupovat zradlo a vubec je to chlupate. At decku radeji koupi tamagochi, ze to je stejne jako to zive zvire. To je strasny nazor. Nedovedu si predstavit, kdyby mi nekdo na tohle chtel posadit. Ja ke konim nezacal chodit ani pro jezdeni, ale hlavne pro ty KONE, coz mi zadny simulator nemuze nahradit. Kontakt s konem, jeho teplo a splynuti v jednu bytost, to je to, proc si na nej sedam, nic jineho. Tohle nedokaze zadny simulator. Martin 27. X 1999 17:52 Radka Bursíková Chapu myslim vyhody tohoto simulatoru pro jezdce, kteri maji zajem se vypracovat na nejaky vrchol nebo nejakou sportovni metu. Nicmene pripada mi to stejne jako s trenazerem na cyklistiku. Treba casem figurinu virtualniho kone obali pravou konskou kuzi, daji do teplozarice, vyrobi konskou vuni a vymysli jak to udelat aby kolem vas proudil vzduch jinak v jednotlivych castech virtualni trati. To ovsem nic nemeni na tom, ze bych mela pocit ze k tomuhle "koni" muzu prijit treba v backorach a sortkach. Prave to, ze treba kobylka co ma dost zacatecniku kope a kouse je znak jejiho charakteru a toho ze premysli. Coz se o tomhle ..ehm...rict neda. Znamena to, ze radsi poslat provozaky na jizdarnach na jatka?? Protoze jiz budou treba jenom spickovi sportovni kone, protoze deticky se proste nauci na trenazeru? Radka