Optimální povrch jízdárny

27. 1. 2003 Dominika Švehlová

Na drezurních fórech se poměrně často diskutuje o tom, jaký povrch jízdárny je nejlepší. Vzpomněla jsem si na jednu zajímavou přednášku, kterou si připravila Dr. Hilary Clayton, odborník na biomechaniku a trénink koní, pro konferenci o sportovní medicíně koní, konanou v Saumuru v říjnu 2002. Tato přednáška se týkala problematiky povrchu jízdáren, sportovních kolbišť a dostihových drah a zde jsou vypíchnuty některé důležité body.

Povrch, na kterém kůň pracuje, ovlivňuje jeho výkonnost a zdraví. Jeden ideální povrch neexistuje; je třeba volit vhodný materiál podle druhu činnosti, kterou na něm budete provádět, podle klimatu i podle umístění (hala - otevřená jízdárna). Než si probereme, jaké vlastnosti by měl mít povrch jízdárny, je třeba se podívat, jak může povrch ovlivnit pohyb a zdraví koně - vždyť právě o to jde.

Vztah mezi končetinou koně a povrchem:

Nás bude nyní zajímat jen část pohybu končetiny, a to fáze podpěru, tedy od chvíle, kdy se končetina poprvé dotkne země (tzv. první kontakt se zemí a náraz) až po chvíli, kdy se od země odpoutá (tzv. bod zlomu).

Náraz (neboli odborněji dynamické zatížení = angl. impact loading) - jakmile se kůň dotkne kopytem země, dochází k prudkému zpomalení ve vertikálním i horizontálním směru; to způsobuje značné otřesy tkání končetiny. Hrudní končetiny mají větší vertikální zpomalení než končetiny pánevní, a proto těmito otřesy trpí více. Následky těchto otřesů mohou být: zlomeniny kostí "z únavy", skleróza kostí (obojí známé především u koní dostihových), degenerativní onemocnění kloubů končetin (nejčastější důvod předčasného ukončení sportovní kariéry koní). Příliš tvrdý povrch otřesy při nárazu zvyšuje. Kromě povrchu může následky těchto otřesů velmi ovlivnit korektura a podkování kopyt.

Fáze podpěru od konce nárazu po začátek bodu zlomu - během ní se neustále zvyšují vertikálně působící síly, které jsou největší v momentě tzv. kolmé pozice (končetina je kolmo pod tělem) a potom se zase postupně zmenšují, jak se končetina odlehčuje (subfáze posunu). Během fáze podpěru dochází k zatěžování šlach povrchového a hlubokého ohýbače a mezikostního svalu; zde není dobré mít povrch příliš měkký a hluboký, protože nepodpoří pružení těchto šlach. Během této fáze však působí na končetiny také podélné síly (při pohybu dopředu) a příčné síly (při obratech a pohybech do stran). Aby tyto síly byly efektivní, nesmí být povrch kluzký.

Bod zlomu (angl. breakover) začíná ve chvíli, kdy se patky zvednou ze země a celé kopyto začíná rotovat okolo špičky, která je stále ještě v kontaktu se zemí. V této chvíli jsou nejvíce zatížené šlacha hlubokého ohýbače (konkrétně její přídatný vaz) a vazy podotrochleárního aparátu. Čím je povrch tvrdší, tím jsou nároky na tyto struktury větší, protože je potřeba "více" síly pro překlopení kopyta přes špičku. Dobrý povrch má dovolit, aby se špička kopyta trochu vnořila do materiálu, nesmí však být příliš měkký, aby se kopyto mohlo dobře odrazit.

Takže si shrňme vlastnosti optimálního povrchu:

Pominu zde vlastnosti podloží a drenáž a budu se zajímat skutečně tou nesvrchnější vrstvou, která přichází do styky s kopyty koně. Sledujeme tři vlastnosti: odolnost proti nárazu, odolnost proti skluzu a třecí vlastnosti.

Odolnost proti nárazu (angl. impact rezistance) - ta vlastně souvisí s tvrdostí povrchu a určuje míru zpomalení při nárazu kopyta o podložku a míru otřesů tkání končetiny. Povrch by se měl trochu deformovat, aby mohl absorbovat část energie nárazu a snížil tak otřesy končetiny. Vysokou odolnost proti nárazu mají tvrdé povrchy (beton, asfalt), organické materiály (hobliny) nebo povrchy složené z malých částeček ji mají nízkou.
Tvrdé povrchy absorbují málo energie nárazu a pravidelná práce na nich ohrožuje do budoucna zdraví koně, protože je predispozičním faktorem vzniku problémů s kostmi a klouby. Na druhé straně tvrdý povrch podporuje zdraví svalů a šlach, v dostizích jsou koně rychlejší na tvrdších površích. Příliš měkký povrch však kromě energie nárazu (a snížení otřesů) absorbuje také elastickou energii, potřebnou pro opětovné zvednutí končetiny (zkuste běhat v peřinách). Práce na něm je namáhavá (tepová frekvence koní se zvyšuje až o 50%) a může vést k předčasné únavě. Ta je jednou z příčin natažených šlach, vazů, svalů. Pokud se však na měkkém povrchu pracuje s rozmyslem, může sloužit k budování kondice koní (posilování).

Odolnost proti skluzu je dána silami, které způsobují relativní pohyb mezi částečkami povrchového materiálu (tedy navzájem drhnou). Je to také síla, která působí proti prošlapování povrchu kopytem a která pomáhá končetině odrazit se od povrchu. Ideální povrch má dovolit kopytu mírné prošlápnutí (dělat stopy), avšak má klást dostatečný odpor, aby se kopyto mohlo dobře odrazit. Do velmi tvrdého povrchu se kopyto nemůže ani trochu zanořit a dochází k přetížení podotrochleárního aparátu (proto koně s podotrochlózou špatně chodí na tvrdém). Do velmi měkkého povrchu (suchý písek) se kopyto zanoří dobře, ale není schopno se z něj odrazit a kůň k tomu musí vynakládat mnohem větší svalovou sílu. Ztrácí kmih, prostornost, hůře dělá obraty a snadněji se unaví.

Je třeba také myslet na koeficient tření, a to především na tvrdém povrchu. Tření je dáno jednak materiálem jízdárny, ale i materiálem na kopytech koně. Například mezi bosým kopytem a betonem dochází k většímu tření než mezi železnou podkovou a betonem (kdy kůň snáze uklouzne).

Konečně něco o jednotlivých materiálech:

Ve své přednášce se Hilary Clayton zabývala těmi nejběžnějšími materiály.

Písek
Písek je snad nejtradičnějším povrchem na jízdárnách a používal se už v dobách Římanů (arena = latinsky písek, písčina). Je snad nejsnáze dostupným materiálem a je poměrně levný. Písek jsou vlastně malinká zrnka hornin nebo minerálů, větší než prach, menší než štěrk. Jeho odolnost proti nárazu závisí na jeho objemové hmotnosti, vlhkosti a velikosti zrnek. Odolnost proti nárazu i skluzu roste s objemovou hmotností a kompaktností materiálu (bránování zmenšuje kompaktnost a snižuje tím odolnost proti nárazu) a je větší, než u zeminy (hlíny). Hluboký a suchý písek znesnadňuje zvedání končetin a odraz kopyta od povrchu (rychlá únava koně), což lze do jisté míry snížit zvlhčením písku. Optimální vlhkost písku je 7-14% (podle velikosti zrnek). Písek je málo pružný (hodně tlumí), pouze 2% energie nárazu se vracejí zpět do končetiny, což opět vyžaduje větší svalovou sílu na zvedání končetin.
Velikost zrnek má vliv také na prašnost, soudržnost povrchu a schopnost udržet vodu. Optimální je velikost zrnek 0,25-0,5 mm (středně hrubý písek) a 0,5-1,0 mm (hrubý písek). Příliš jemný písek práší, pokud je suchý, a ve vlhku se naopak příliš slepuje. Důležitý je i tvar zrnek: hranatá zrnka jsou stabilnější než kulatá zrnka (ta podkluzují pod kopyty). Tvrdost zrnek ovlivňuje trvanlivost písku; tvrdá zrna (žulový písek) vydrží déle, měkká zrna (vápencový písek) se rychle rozbijí na prach. Vezměte několik zrnek písku na tvrdou plochu a přitlačte lžící: pokud je rozdrtíte, je písek příliš měkký.

Hlína
Hlína se skládá z velice jemných částeček (menších než zrnka písku) zeminy, písku, naplavenin a jílu. Na rozdíl od písku hlína velice špatně drénuje a dlouho udržuje vlhkost; proto není třeba ji tak často kropit a méně práší. S vlhkostí hlíny klesá její odolnost proti nárazu, takže čím sušší hlína, tím je tvrdší (na rozdíl od písku). Hlínu lze snadno udusat, proto je náročnější na bránování a podobné úpravy.

Dřevo
Sem řadíme kůru, dřevěné odštěpky a hobliny. Mohou se používat samotné nebo se míchají s pískem (a zvyšují jeho pružnost). Obecně "dřevěné" povrchy dobře tlumí nárazy, ale mohou být kluzké, a to především tehdy, když jsou hluboké. Dobře udržují vlhkost a není třeba je tak často kropit.
Hobliny se poměrně rychle lámou a jsou proto vhodné pouze tam, kde není velký provoz; další nevýhodou je jejich nízká hmotnost, proto snadno odlétnou.
Dřevěné odštěpky dobře tlumí nárazy a úspěšně byly použity jako podloží některých dostihových drah, na němž byla vrstva stěrkopísku a písku.

Výrobky z gumy
Obvykle se jedná o recyklované materiály, z nichž byly odstraněny vláknité a kovové části. Guma zvyšuje tlumící schopnost a pružnost povrchu, způsobuje však rychlejší vysychání písku, pokud je s ním smíchaná. Dnes se vyrábějí speciální gumové materiály, které se nelámou. Není vhodné používat gumové výrobky samotné nebo jako samotnou vrstvu na písek, ale je lepší je smíchat s pískem.

Trávník
Trávník je výborným povrchem, protože kořenový systém trávy stabilizuje zeminu a až trojnásobně zvyšuje odpor proti skluzu než samotná zemina (hlína), avšak také dvojnásobně zvyšuje odpor proti nárazu (je tedy "tvrdší"). Jeho pružnost je sice větší, než pružnost písku nebo hlíny, přesto je stále nízká; do končetiny koně se vrací pouze 2-4% energie nárazu. Asi největší nevýhodou trávníku je jeho údržba. Za ideálních podmínek má trávník střední odpor proti skluzu, umožňuje dobře proniknout špičce kopyta a umožňuje také dobrý odraz. Odpor proti nárazu (tedy "tvrdost") trávníku roste s objemovou hmotností (tedy kompaktností) zeminy a klesá s její vlhkostí (u vyschlé zeminy je až o 40% větší než u zeminy vlhké). Délka trávy odpor proti nárazu neovlivňuje. Přílišná vlhkost zeminy způsobuje klouzání.
Dobře udržovaný trávník je ideálním povrchem, vyžaduje však dostatečné kropení a dobrou drenáž. Fyzikální vlastnosti trávníku lze zlepšit přidáním gumy anebo organických materiálů do zeminy; ty zeminu lépe provzdušňují, výsledkem je kvalitnější a hlubší kořenový systém a zelenější a zdravější tráva. Guma také snižuje odpor proti nárazu, omezuje udusávání zeminy a zlepšuje drenáž. Takový povrch je potom vhodný především pro parkurová kolbiště, trasy cross-country a hřiště koňského póla.

S jakými problémy se nejčastěji setkáme:

Nejčastějšími problémy, které zná snad každý, jsou prašnost, tvrdnutí, klouzání, posunování materiálu a lámání komponent.

Prach je nepříjemný pro jezdce i koně, především pak pro jedince s dýchacími problémy. Prašnost lze snížit přidáním vody nebo polymerů. Pokud přidáme do materiálu hygroskopické látky (které vážou vodu), například chlorid vápenatý nebo méně korozivní chlorid hořečnatý, nemusíme povrch tak často kropit.

Tvrdnutí (udusávání) se urychluje, když dochází ke stlačování materiálu; příkladem jsou materiály, obsahující větší množství jílu, proces tvrdnutí se zde urychlí, když povrch zmokne a následně uschne. Pomůže bránování, které materiál provzdušní, nebo přidání gumy, hoblin, kůže či vláken; tyto materiály navíc zvyšují pružnost povrchu. Vláknité nebo nacupované materiály navíc povrch stabilizují.

Některé materiály se rychleji lámou (rozpadávají), především při větším provozu. Příkladem mohou být dřevěné materiály nebo měkký písek; lámáním se tvoří prach. Proto je třeba pro často používaná místa zvolit takový materiál, který se neláme. Další možností je povrch častěji měnit.

Některé materiály se posunují, takže koně v nich "vychodí stopy". To je častým znakem pískových jízdáren nebo drah, přičemž více se posunují kulatá zrnka písku. Řešením je bránování a urovnávání povrchu nebo přimíchání stabilizujících materiálů (vhodné jsou vláknité materiály).

Nakonec jaké požadavky mají různé jezdecké sporty:

Každý jezdecký sport má jiné požadavky na stabilitu versus kluzkost a bezpečnost (měkkost) versus pružnost povrchu; proto je obtížné zvolit ideální povrch jízdárny využívané pro různé disciplíny:

Drezurní koně potřebují pružný povrch, aby byl jejich pohyb výrazný; zároveň potřebují stabilní povrch, aby nepodkluzovali, a to především při prodloužených chodech.

Skokoví koně potřebují velmi stabilní povrch, aby byl jejich odraz jistý a bezpečný.

Pro reining, cutting a rodeo je vhodný hlubší povrch, reiningoví jezdci navíc upřednostňují klouzavý povrch.

Dostihy jsou rychlejší na pevném povrchu, tvrdý povrch volí klusáci, avšak to velmi ovlivňuje zdraví dostihových koní; dráhy pro cvalové dostihy by měly být trochu měkčí, což snižuje riziko poranění, příliš hluboký povrch však není stabilní.

Pro military (mám na mysli terénní část) je charakteristický trávník, před skoky a na místech doskoku však trávník velmi trpí a ničí se. Tato místa by měla být posílená hrubým pískem nebo štěrkopískem, nikoli však s kulatými zrnky; trávník lze také stabilizovat gumovými odřezky, přidanými do zeminy, což zároveň snižuje jeho opotřebování.

Podle Hilary Clayton: The optimal surface for training and competing. The Elite Dressage and Three-Day-Event Horse, Conference on Equine Sports Medicine and Science, Saumur 2002
zpracovala MVDr. Dominika Stachová

Kurzy, semináře, soustředění

Podobné články