Chodí váš kůň pořád křivě? Šlápl jednou do díry, a ač veterinář zkonstatoval úplné navrácení zdraví, je stále těžké u něj dosáhnout uvolnění? Zdá se, že má váš kůň ataxii, ale veterinář ji nechce stoprocentně potvrdit? Je váš kůň na jednu stranu tuhý, nebo prohýbá se ve hřbetě a přecitlivěle reaguje i po hodině pomalé zahřívací a uvolňovací práce? Chodíte několikrát za rok za chiropraktikem či osteopatem, aby vám srovnal držení těla do os, ve kterých má být, ale přesto se „tam“ opět vracíte, ač poctivě cvičíte a posilujete jak je vám doporučeno? Kulhá váš kůň, ale ani veterinář, ani kovář nevědí proč? Na některé tyto otázky může odpovědět technika Tomase Bowena.

HISTORIE

Thomas Ambrose Bowen (18. dubna 1916 ve Viktorii, Austálie - 25. října 1982) byl australský amatérský osteopat masér a amatérský trenér klubů organizovaných pod Armádou spásy. Metoda se zrodila z touhy pomoci své ženě, která trpěla těžkou formou astmatu. Thomas Bowen jí chtěl ulevit od těžkých spazmatických křečí a od bolestí, na které obé trpěla dlouhá léta a často proto pobývala v nemocnici, a léky již kolikrát ani nepomáhaly. Metodou „pokus-omyl-úspěch“ začal přicházet na určité tělesné zákonitosti, a když se později dostavily i úspěchy u přístavních dělníků a kolegů dělníků v cementárně, kterým pomáhal od kosterně-svalových problémů a svalových bolestí, začal tuto techniku v padesátých a šedesátých letech rozvíjet cíleně. Později se věnoval výhradně jejímu praktikování a zdokonalování. Během času se vypracoval i k určité intuici jak a kde zasáhnout, ale základ toho všeho bylo tak zvaným „brnkáním“ působit přes svaly, svalové úpony a kloubní lůžka tak, že se ztuhlá místa začala uvolňovat a postižené tělo se navracelo k původní funkčnosti. Kromě přímého působení se zaměřil i na stravování, a u své ženy i ostatních lidí si ověřil správnost této své přísné diety - své ženě zakázal veškeré mléčné výrobky a výrobky z bílé mouky a i rýže. Organismus jeho ženy Jessie McLean se postupně pročistil a díky dietě i „brnkání“ se navrátil do klidového stavu, kdy už žádné, ani psychické či emoční impulsy nedokázaly astmatický záchvat vyvolat, a kdy musela v nemocnici pobývat jen zřídka. Úspěchy, kterých dosáhl zejména u své ženy, jej utvrdily ve správnosti cesty, kterou se vydal, a s pomocí svého kamaráda Senderse, velmi populárního osteopata a fyzioterapeuta australského olympijského týmu, metodu v 50. letech dále vyvíjeli společně.

OSOBY A OBSAZENÍ

I když se později se Sendersem rozešli, Bowen pokračoval dál sám. Techniku neustále rozvíjel, zdokonalovat, ale nevedl si žádné záznamy. Říká se, že i během posledních dnů před svou smrtí neustále přemýšlel, jak druhým pomoci. Tom zemřel necelé 3 týdny po amputaci druhé končetiny - byl diabetikem, jeho první končetina mu byla amputována poměrně brzy. Neměl učedníky, nikoho svou metodu nevyučoval, nešířil ji ani mezi členy své rodiny, protože tvrdil, že na to nemají ty správné ruce a potřebný cit. Na jeho klinice se vystřídalo mnoho pomocníků , avšak pod jeho vedením mohlo delší dobu pracovat pouze šest asistentů. Blízcí popírali, že by kdy Tom někoho svou techniku učil, ale asistenti si mohli dělat poznámky. Nejdéle s ním pracovali Kevin Ryan a Romney Smeeton, kteří jeho kliniku vedli ještě po Tomově smrti. Mezi tyto jeho asistenty patřil i masér Osvald Rentsch, který Tomovi vypomáhal v 70. letech. Po jeho smrti v roce 1982 začal Ossie vyučovat svou interpretaci Tomovi práce jako „Bowenovu techniku“ a první kurz v Austrálii otevřel ještě téhož roku. Kevin Ryan, jako profesionální fyzioterapeut, se Bowenově technice věnoval z užšího, profesionálního pohledu, kdežto Ossie ji šířil mezi „amatérskými“ zájemci.

U obou těchto osobností studoval Jock Ruddock. Jock však začínal jako policista, v 19 letech se stal nejmladším kriminalistou Scotland Yardu. Později se nechal z Londýna přeložit na Nový Zéland, a v Tichomoří se začala rozvíjet jeho bezmála 35letá kariéra zápasníka. Během svého zápasnického života studoval praktiky různých „kostních manipulátorů“, seznámil se s chiropraxí, masážemi i fyzioterapeutickými metodami, později studoval a úspěšně dokončil nejprestižnější hypnoterapeutický intenzivní kurz ve Velké Británii, a seznámil se i s Bowenovou technikou. Dnes Jock patří mezi uznávané učitele, a je předním odborníkem v této technice. Je autorem techniky „The Gentle Touch“ (Jemný dotek), kterou sestavil z určitých postupů a zároveň z původní techniky opravil pohyby, které by mohly být nechtěně definované jako sexuálně invazivní.

V roce 1997 se díky Mary Hall představil Jock Ruddock i české veřejnosti. V roce 1998 se konal první kurz v České republice, kterého se zúčastnilo 35 lidí.

DOBŘE, TO BYLI LIDÉ - KDE JSOU KONĚ?

Tom Bowan se během svého života nezaměřoval jen na lidi. Praktikoval i na zvířatech, zejména dostihových koních, protože byl velkým fanouškem klusáckých závodů. Své asistenty však toto neučil. Když došlo později ke „znovuvzkříšení“ Tomovy metody, Ossie i Kevin pracovali pouze s lidmi. Ale protože je Jock Ruddock velký fanda koní a věděl, že Tom svého času pomáhal i jim, avšak nevedl žádné záznamy ani zápisky, musel Jock na koně přetahovat znalosti z humánní pomoci a začínat od začátku. V současné době je jediným ověřeným praktikem, který Bowenovu metodu aplikuje a prakticky vyučuje i v oblasti koní. Díky své ženě Ivaně, původem z Hustopečí u Brna, doktorce veteriny, přetvořili tento systém i na psy. Bowenovou metodou lze pracovat na jakémkoli savci, protože svalové modely savců, pokud nejsou shodné, si jsou velmi podobné. Z toho vycházel i Jock Ruddock, a díky svým úspěchům jej tedy lze označit jako „duchovního otce“ Bowenovy metody u koní, a psů. Svůj Equine touch vyučuje milovníky koní, veterinární lékaře i trenéry. Kursy sklízejí velký úspěch, zejména v USA.

NO DOBŘE, ALE CO TO JE TA „BOWENOVA TECHNIKA“?

„Bowenova technika“ je metoda zcela nediagnostická, její praktik postupuje holisticky a při prvním ošetření se nezaměřuje na uvedené problémy či problematické části. Je to poměrně mladý postup, při kterém praktik originálním systémem jemných, přesně definovaných pohybů přes měkkou tkáň oslovuje celé tělo, aby se podpořil jeho vlastní obranný systém a stimulovali se jeho přirozené regenerační a hojivé procesy. Technika napomáhá také odstranění energetických bloků a znovuobnovuje plynulý tok energie.

V pozadí této metody byla teorie, že si tělo pamatuje. Je jako počítač s určitou základní matricí, programem, který nelze změnit, ale přitom si každou novou změnu uloží do dočasné paměti a drží se jí tak dlouho, dokud nepřijde další změna - a mezitím celou dobu vysílá špatné impulsy. „Rozbrnkáním“ úponů se přes svalovou oblast posílá do centrálního mozku impuls, dojde k „chaosu“ v „dočasné paměti“, k jejímu jakémusi „resetu“, a je nuceno „sáhnout“ po své matrici, do své základní, buněčné, paměti, a nastartuje procesy, které vedou ke znovunastolení pořádku a - zdraví. Jednoduše řečeno - „po chaosu přichází pořádek“ - princip Jocka Ruddocka. Podle Toma Bowena dá praktik tělu impuls, a nástrojem uzdravení je sám pacient a jeho tělesná schránka. U koní, a savců všeobecně, je tato metoda mnohem účinnější než u lidí, protože koně neřeší „co kdyby“, ani co bude zítra, či co se stalo před rokem. Změny tedy působí rychleji.

Jak se postupuje? Pracuje se s prostorem pod kůží. Tam se nachází cévní řečiště, lymfatické řečiště, nervová zakončení a svalový obal. Na svalovém obalu, fascii - povázce, se nachází jemná vlákýnka, která sval obalují. Jedna z teorií tvrdí, že právě po této povázce jsou přenášeny informace ze svalu do mozku a obráceně. Tato teorie byla dokázána i vědecky - povázka při velikém zvětšení připomíná jemnou hedvábnou punčochu a v jejích kličkách a smyčkách vědci eliminovali krystalicko-kolagenní hmotu, a buňky, u kterých se podařilo prokázat, že mají svoji vlastní buněčnou paměť. Funkčnost metody lze ilustrovat i na lidech, kteří trpí sclerosou multiplex (roztroušená skleróza) - v mnoha případech se po několika sezeních začíná vracet motorika. Nikoli citlivost, protože nervová zakončení jsou absencí myelinového pouzdra nefunkční, ale motorika se rozbrnkáním částečně vrací. Teorie, že impulsy se přenášejí po povázce a princip, kdy „po chaosu přichází pořádek“, jsou podrobeny i zájmu vědců, kteří tento princip prezentují jako léčebný chaos (medical chaos).

V HLAVNÍ ROLI POVÁZKA

Polštářky prstů se přetáhne kůže přes svalové bříško nebo šlachu, vyvine se jemný tlak a po přibližně dvou vteřinách se s kůží sklouzne zpět. Pohyby se provádí na přesně popsaných bodech těla v určeném sledu a v sériích. Tyto série jsou zaměřeny na jednotlivé části těla (práce na zádi a pánevních končetinách, práce v okolí lopatky, práce s krkem, práce na hrudních končetinách, atd.). Vždy po několika pohybech následuje tzv. čekací doba. Tyto několikaminutové přestávky jsou velmi důležitou součástí celého ošetření. Umožní tělu vyslané signály rozpoznat a zpracovat, a také zpětně dovolí svalům na novou informaci reagovat, například jejich uvolněním a relaxací. Nezřídka po ošetření dochází i k změnám charakterových vlastností, koně nervózní, vyplašení, nedůvěřiví a často i agresivní, se měnili i po jednom ošetření - dlouhá léta trpěli bolestí či stresem, který se během ošetření podařilo uvolnit. Občas se stává, že koně během ošetření usínají. U každého jedince dochází ke změnám různě rychle. U některých koní může po ošetření dojít k dočasnému zhoršení, které trvá den až tři dny, ale pak, kdy se tělo už usadí v onom pro něj optimálním stavu (získaného z buněčné paměti), dochází ke zlepšení.

Nezbytnou součástí je, a jsme opět u toho, dieta. Jestliže se zkrmuje plesnivé seno či oves, nebo je kůň začerven, toxiny z plísní a špatného dietního režimu začnou zahlcovat postupně játra, ledviny a celý systém (krev není filtrována, čištěna a obnovována), zplodiny se začnou usazovat ve svalech, kůň přestává být spokojený, náhle neudýchá ani lehkou práci a zdá se býti celý bolavý. Tehdy dochází ke změnám zevnitř, na povrchu se projeví mnohem později, a dopátrat se příčin je složitější. Mnohdy jde o měsíce, a současné obtíže se u koně, většinou sportovního, do souvislostí s plesnivým senem či stresem před několika měsíci nedávají.

V DALŠÍCH ROLÍCH SEDLO A ČLOVĚK

Důležitou součástí pro zdraví jezdeckého koně je poznat také jeho jezdce. To, jak se člověk pohybuje, jaké má zlozvyky, vady v držení těla se dříve či později projeví i v držení koně. Nezbytné je také vidět sedlo. Jak kůň pracuje, dorůstá, přesvaluje se, je vždy třeba kontrolovat, zda sedlo sedí a koně neomezuje v pohybu. Sedlo utažené podbrišníkem a zejména je-li koni ještě úzké, jej stahuje v oblasti lopatek a kůň nemůže volně pracovat hrudními končetinami. Celý pohyb pak přetláčí „motorem“ - zádí, a kůň se začíná jevit jako bolavý v zádech, protože je v nepříjemném postavení a celý stažený. Je to jako by se člověku, který začne chodit, koupí boty, a přesto, že roste on i jeho nohy, nutí jej nosit stále ty samé, případně, aby jej netlačily, se mu koupí tlusté ponožky. Pokud nelze měnit sedla podle potřeby, je dobré situaci řešit např. různými podložkami, různě tlustými, širokými a tvarovanými, aby se podle toho, jak kůň roste na svalech, nebo naopak padá, mohlo zareagovat včas a správně k zajištění spokojenosti koně. Sedlo tedy musí být vždy dostatečně široké.

AKCE!

Pana Miroslava Francla jsem měla možnost při práci na koních pozorovat několikrát. Využila jsem jeho občasných přestávek, kdy kůň potřeboval odpočinek a vstřebat "nové informace" ze zásahů, a požádala jej o rozhovor.

Představ nám prosím metodu a jejího zakladatele.

Thomas Ambrose Bowen (1916 - 1982) byl australský amatérský osteopat masér a amatérský trenér klubů organizovaných pod Armádou spásy. Metoda se zrodila z touhy pomoci své ženě, která trpěla těžkou formou astmatu. Thomas Bowen jí chtěl ulevit od těžkých spazmatických křečí a od bolestí, na které obé trpěla dlouhá léta a často proto pobývala v nemocnici, a léky již kolikrát ani nepomáhaly. Metodou „pokus-omyl-úspěch“ začal přicházet na určité tělesné zákonitosti, a když se později dostavily i úspěchy u přístavních dělníků a kolegů dělníků v cementárně, kterým pomáhal od kosterně-svalových problémů a svalových bolestí, začal tuto techniku v padesátých a šedesátých letech rozvíjet cíleně. Později se věnoval výhradně jejímu praktikování a zdokonalování. Během času se vypracoval i k určité intuici jak a kde zasáhnout, ale základ toho všeho bylo tak zvaným „brnkáním“ působit přes svaly, svalové úpony a kloubní lůžka tak, že se ztuhlá místa začala uvolňovat a postižené tělo se navracelo k původní funkčnosti. Kromě přímého působení se zaměřil i na stravování.

Říkal jsi, že metoda je velmi podobná pro všechny savce.

Ano, to je. Tom Bowen se během svého života nezaměřoval jen na lidi. Praktikoval i na zvířatech, zejména na dostihových koních, protože byl velkým fanouškem klusáckých závodů. Bowenovou metodou lze pracovat na jakémkoli savci, protože svalové modely savců, pokud nejsou shodné, si jsou velmi podobné. Z toho vycházel i Jock Ruddock, a díky svým úspěchům jej tedy lze označit jako „duchovního otce“ Bowenovy metody u koní, a díky své ženě Ivaně, původem z Hustopečí u Brna, doktorce veteriny, přetvořil tento systém i na psy. Svůj Equine touch vyučuje milovníky koní, veterinární lékaře i trenéry. Kursy sklízejí velký úspěch, zejména v USA.

Je třeba pracovat jen na problematické oblasti, nebo pracuješ na obou stranách těla?

Svaly jsou obvykle párové, to znamená, že se obvykle nachází na levé i pravé straně těla. Když to ukáži na člověku, pak to bude vypadat takhle: ty mi např. řekneš, že když si zakroutíš hlavou, z levé strany tě to popotahuje. Já si tedy levé strany nebudu všímat, a přejdu na pravou stranu. Prací na párovém svalu buněčná paměť „zaregistruje“, že tady je to správné, že tak to má být. Pak přejdu na levou stranu, abych brnknul tu „poškozenou stranu“, zatuhlou, a ta má následně snahu díky mechanickému řízení tohoto svalu svá zatuhlá vlákýnka uvolňovat a co nejvíce se přiblížit situaci své druhé poloviny v páru.

Jak ale tělo ví, která strana je špatná, která dobrá, a že se má připodobnit té straně, na které jsi začínal?

To je jednoduché. Problémové partie, zvláště u končetin, se ošetřují vždy nejprve na té lepší, zdravější straně, abychom ošidili naši nervovou soustavu - a nabrnknutím té lepší strany tak v ní zanechali tzv. modrý otisk. Tělo ví, že toto je lepší, uvolněnější strana. Druhá strana, která je zatuhlá, se nechce až tolik hýbat, je tam nějaká chybička, proto si ji tělo chrání, aby nedošlo k dalšímu poškození. Tělo to skutečně „ví“.

Naše tělo si lze představit jako takovou velice složitou počítačovou nebo vodovodní síť. Po povázce, kterou můžeme přirovnat ke kabeláži nebo trubkám, putují informace - data / voda. Pokud je někde nějaký problém a trubky jsou ucpané, kabeláž rozpojená, brnknutím dosáhneme toho, že se dva rozpojené konce znovu spojí, trubka pročistí - když použijeme tuto terminologii. A data a voda začnou opět proudit.

Aha. Takže ty tím nabrnknutím odstraníš blok, který v „kabelech“ vznikl, a voda může opět volně proudit.

Přesně tak.

Jak poznáš, zda pohyb, který jsi provedl, stačí, že se sval uvolnil?

Každý sval po brnknutí „zvoní“, vydá zvuk. A podle toho, jaký ten zvuk je, poznám, jestli se mi podařilo blok uvolnit nebo jestli tam ještě nějaká zatuhlina zůstala. A když si nejsem jistý, tak pohyb zopakuji a zavřu při tom oči.

Posloucháš prsty. Je to jako se strunou - když je napjatá dobře tak hraje - vydává dobrý tón. Když je uvolněná, nehraje, a přepjatá zní falešně. Kde jsi se tohle „naslouchání“ učil?

To si musí každý praktik ozkoušet sám, a naučit se svalům naslouchat. Ono to není „slyšet“ jen přes prsty, ale po čase sama zjistíš, že ty svaly skutečně slyšíš jak rezonují, když s nimi pracuješ. Těžko se to vysvětluje, ale já to opravdu slyším. Jock dělal tuhle věc - vzal si Zlaté stránky a dostatečně dlouhý vlas. Ten vlas vložil pod jeden list Zlatých stránek a pak po něm přejížděl rukou a říkal, kde ten vlas asi tak je. Kupodivu, je to cítit. On je vlas dost tlustý. Už je to dlouho, co jsem to zkoušel, ale před nějakým časem - tak ročkem a půl, dvěma rokama, jsem ten vlas cítil pod 12 stránkami.

To mi připomíná Andersenovu princeznu na hrášku.

Oni to nejsou totiž jen prsty, co je citlivé. Ale i lokty, které se, když je potřeba, také použijí. Je to kůže, která obsahuje velké množství nervových receptorů, a proto jsme schopni vnímat celou plochou svého těla. Každý praktik se k tomu dopracuje sám, to se nedá naučit. Každý se může naučit ten systém, očima lokalizovat místo, kde je potřeba zasáhnout, ale ten přítlak, jak zatlačit, jak zapracovat, jestli zatlačit víc nebo míň, to už si musí každý vyzískat sám. Teoreticky se to dá vysvětlit tak, že tlak by neměl být větší než co snese oční koule. Někomu to je shůry dáno, někdo to necítí ani po dlouhé době. Ale prací se dá zlepšit mnohé. Praktikovat, praktikovat, praktikovat.

Co se tedy stane, když je tlak větší?

Nestane nic, ale pro toho praktika to je velmi namáhavé, a pro toho, s kým pracuješ, ať jsou to lidé či koně, to může být akorát nepříjemné. Lidé jsou různí, a někteří i „hrůzní“, ale každý má práh bolesti různě posazený. U lidí stejně jako u koní platí „všeho s mírou“.

A jak takové vyšetření probíhá?

Nejdříve potřebuji, aby mi majitel nebo jezdec koně řekl, co si myslí, že má kůň za problém. Je to ale jen orientační informace, během základního vyšetření zjistím, kde se problém skutečně ukrývá. Pak se koni musím tzv. „vetřít do přízně“. Musí mne přijmout. Kdyby se mne bál nebo na mne útočil, ničeho nedosáhnu, protože se v ani jednom případě kůň neuvolní. Ptám se jezdce nebo majitele, jak se kůň jmenuje a jak je nejčastěji oslovován. Dost často zjistím, že to nejčastější oslovení na koně např. vůbec neplatí. Koni se sám představím, řeknu mu, že se mu budu věnovat, hladím ho, pracuji většinou u hlavy. Podle jeho reakce pak začínám se základním vybalancováním.

A co tvoje kouření - nevadí koním, že jsi cítit po cigaretách?

Z mých zkušeností můžu říct, že jim to nevadí. Pokud nemá kůň špatnou zkušenost s člověkem, který kouřil, pak není problém. Když ale zjistím, že kůň mohl mít špatnou zkušenost s kuřákem, pak si cigarety odpustím.

Koni se vetřeš do přízně, přijme tě. Co dál?

Vždy se provádí, nezávisle na problému či počtu návštěv, tzv. základní vyšetření, základní vybalancování. To zahrnuje práci na pánevních končetinách, hrudních končetinách, práci na krku a v sedlové části. Často se stává, že už během základního vybalancování dojde ke zlepšení a nemusí se pokračovat dále. V průběhu tohoto základního vyšetření - vybalancování poznám, co koně trápí. Jsou to jeho reakce, bolestivé projevy či projevy nevole, které mne na problém v jednotlivých partiích upozorňují. 80% - 90% procent jezdců si stěžuje, že kůň je ztuhlý v zádi, že kulhá na zadek nebo má problémy se zádí, ale problém přitom najdu v oblasti hrudních končetin. Příčinou jsou špatná nebo špatně padnoucí sedla - většinou jsou sedla koním úzká nebo malá. Záď koně není skutečně až tak důležitá - je to motor, který tlačí dopředu. Veškerá práce probíhá v ramenou a hrudních končetinách. Na zádi může dělat problémy ischiaticus, může dojít k prochlazení, ale obyčejně tam mnoho problémů nebývá.

Lze během vyšetření poznat, jak dlouho ten který kůň daným problémem trpí?

Chvilku to trvá, než se dostane do stavu, v jakém mu to začíná vadit a kdy začnou být problémy viditelné. Může to trvat rok, dva. Každý je jinak odolný, a na každého působí různé okolnosti. Kůň je vydrží, vydrží, ale jednou přijde ta „poslední kapka“. Záleží také na tom, jak často se na něm jezdí, co se po něm chce, jak se pracuje, jestli je to sportovní kůň, skáče se s ním parkur nebo jestli se s ním jezdí drezůra, nebo jde jen o koně na víkendové ježdění, pro zábavu. U parkurových koní je často například vidět, že jsou sedlaní příliš vepředu. Jejich jezdci věří tomu, že když koně nasedlají více vepředu, jsou pak rychlejší. Je toho mnoho, co může uspíšit nebo dát vzniknout problému, ale u každého koně to je individuální.

Můžeš už během základního vybalancovávání podle reakcí koně zjistit, jestli toto „sezení“ bude stačit nebo bude třeba koně navštívit znova?

Obyčejně po prvním vyšetření dotyčnému človíčkovi za dva za tři dny stejně volám, abych zjistil, jak se kůň tvářil, a podle toho, co mi řekne, se rozhoduji o další návštěvě. Ona je to taková malá záhada. Někdy to zabere hned na jedno brnkání, a někdy až po druhém nebo třetím.

Takže to nemůžeš určit dopředu.

To se určit dopředu nedá, jak kůň zareaguje, jak se s tím jeho tělo vyrovná. Do toho tělíčka já nevidím a neodhadnu, co si to tělo z toho vezme. Organismus si ze sezení vezme pro něj jen to nejpodstatnější, aby si ulevilo tomu nejranějšímu. Je to jako by sis olupovala cibuli - navrchu jsou problémy co vznikly nedávno a každým sezením, každým působením odkrýváš a zbavuješ se nejsvrchnější vrstvy. Staly se mi případy, že jsem u koně byl jen jednou. Tělo si vzalo maximum a lidé z toho byli vykulení a nadšení. Já koně pak rok nebo dva roky nemusel vidět.

Co měli za problém?

Taky říkali, že pajdá, že přetahuje zadní nohu.

A když jdeš ke koni podruhé, zaměřuješ se už rovnou na problematickou část?

Opět začnu se základním vybalancováním. To dělám vždycky. Ale pak se můžu problematické oblasti věnovat víc, když je třeba. Organismus si při každém vyšetření vezme co potřebuje a použije to tam, kde potřebuje. Je to pokaždé jiné, proto se vždy provádí ono základní vyšetření. Je to okoukané, zjištěné a ověřené, že to základní balancování stačí. V 80% procentech úplně stačí jen to.

Když dojde k prudké reakci, kůň se na tebe například tlačí, nebo od tebe utíká, pokračuješ dál, abys práci v tom místě dokončil?

Někdy ne. Když vidím, že se kůň brání, nepokračuju. Nebo si přejdu na druhou stranu, pracuju na druhé straně, abych se pak vrátil zpět na to bolestivé místo, a zkusím pokračovat. Ale někdy je to koni tak nepříjemné, že se tam už nevracím.

Je hlava u koní stejně důležitá jako u lidí? Lze ošetření čelistních kloubů vynechat?

Může se to vynechat, ale Tom Bowen tvrdil, že je to stejně důležité, jako brnkání ostatního těla. U lidí může disbalance čelistního kloubu způsobit příšerné bolesti až na druhém konci těla - například v patě. Kůň když pracuje na otěži, tak přežvykuje, je uvolněný a kloub pracuje jak má. Kůň v napětí a nepohodě se bude uvolnění bránit, svaly neuvolní, bude napínat jiné a vznikne blok. Nebo při hrubším nebo ostrém zacházení může také dojít k blokádě, proto se toto ošetření provádí i u koní. Není dobré je vynechávat.

Lze některou část vynechat např. proto, že kůň reaguje příliš citlivě?

Dá se vynechat. A pokračuje se příště. Nebo se skončí v půli, když je třeba. Jeden kůň byl v takovém napětí, že jsem musel skončit už po 15 minutách. Už se nedokázal víc soustředit, začal tancovat, popocházet, další ošetření by už nemělo cenu.

Může se provádět jen některá část ze základního vyšetření? Např. věnovat se cíleně jen oblasti lopatky?

Dá. Dá se, ale je vždycky lepší udělat základní balancování celé.

Co děláš v případě, že tě majitel zavolá ke koni, který například kulhá, ty provedeš základní vybalancování, ale nezjistíš nic, co by koni vadilo? Co děláš dál?

To potom popřemýšlím. Popovídám si znovu s tím človíčkem, nechám si přinést sedlo a podívám se jak vypadá, zeptám se jak sedlá, vyzkouším jestli sedlo koni padne a jestli mu dobře sedí. Podívám se po kopytech, jestli nemá špatně úhlované kopyta. Ale občas s kováři není domluva. Drží se svého, protože takhle koval jeho praděda, jeho děda, jeho táta a tak kove i on.

Co se s koněm může dělat po tvém zásahu?

Po seanci je důležité už nečistit, protože to rozbrnkání by se uhladilo. Je to jako s kresbou v písku u moře - namaluješ ji, přijde vlna a spláchne ji. Čištění koně nabrnkání smete stejně hladce jako ta vlna kresbu v písku. A minimálně 24 hodin nechat bez práce, když tak výběh. Dát koni volno.

Kdy si tě majitelé volají nejčastěji?

Zpravidla tam, kdy už si neví rady, kůň dostává léky, ale ty nezabírají.

Volají si tě ke koním i preventivně?

U nás to ještě není zcela zvykem, ale volají.

Kdy?

Před závody. Někteří si už zvykli na to, že se na koně podívám před závody. Tak ten týden před nimi mne zavolají, ať přijedu.

O které sporty se jedná?

V jedné stáji se věnují dištancím, pak jezdívám na severní Moravu dělat parkurové koně, např. k Hošákovi, a Vavříkovi, a drezurní koně. Jezdím i na dostihové koně, např. k paní Horákové, k Neubergovi. To jsou stáje, kde je hodně koní, hodně koní se střídá, jezdím tam často.

Volá si tě někdo i po závodě, kvůli regeneraci?

Odpovím takhle - někteří ano, někteří ne, ono to ještě tady u nás není tak zažité. Ve Francii například je to pravidlem. Takovéhle ošetřování a masérské činnosti jsou tam běžnou záležitostí. Dokonce jsem si toho jednou všiml v televizi, když dávali dokument o olympiádě a olympijských sportech. Byl tam natočený pořad o anglickém družstvu military, a tam jsem si všiml, že koně mezi jednotlivými částmi závodu odstavili, že má jít za patnáct minut na prohlídku, nějak veterinární komisi nevyhovoval, a tam jsem si v tom záběru všiml, jak si koně vzali do parády čtyři děvčiny, jak jim prsty po něm rejdily, jen jim hrály. Kůň byl za chvíli v lati, a po těch 15 minutách před komisí prošel. U nás se tzv. alternativní metody zatím moc neujali.

Spolupracuješ s veterináři?

Na severní Moravě ano. Ale stalo se mi, když jsem ukazoval jednomu veterináři, který chtěl vědět, o co v té metodě jde, že jsem na koni pracoval asi čtvrt hodiny a pak ho pozval, ať se jde podívat a osahat si to, a tam jsme skončili. Kůň nás v tu ránu vykopal. Ten den už jsme si na něj nešáhli. Toto se mi nestalo poprvé. Všiml jsem si to už vícekrát. Pracoval jsem například na jednom koni, a přišel jsem na třetí nebo čtvrtou návštěvu, kůň mne tedy znal a nikdy nebyl problém, ale teď mne k sobě nechtěl vůbec pustit. Šel po mně, tancoval, a nebyla s ním řeč. Prodiskutovali jsme to s dívčinou, která se o něj starala, a dumali jsme, co bylo tentokrát jiné. Zmínila se, že nedávno byl ve stáji veterinář, očkovat před zimou. Hned jsem jí zpovídal, co měl veterinář na sobě, jak vypadal. Řekla mně, že měl na sobě džíny a flanelovou kostkovanou košili. Tenkrát to zabralo - já měl na sobě džíny a flanelovou kostkovanou košili. Odběhl jsem do šatny, košili jsem sundal a šel k němu jen v tričku, a už to bylo v pořádku. Kůň si mne v té košili spojil s veterinářem, který mu nedávno nešetrně píchl injekci, a bránil se. Někdy ty koně takhle reagují - spojil si mne s ním, myslel si, že mu chci znovu ublížit.

Pomůže tato technika všem koním? Kdy nepomůže? Umíš to odhadnout dopředu?

S tím jsem se ještě nesetkal, aby to nepomohlo. Zvířecí tělo a myšlení je daleko jednodušší. Např. u tohoto koně, kde jsme dneska, byla diagnostikovaná artróza. Mám ověřeno, že když se veterinární péče propojí s touto metodou a případně ještě s péči kovářskou, přináší to velice dobré výsledky. Jeho kloubní aparát, a následně i svalový, je kvůli degenerativním změnám namáhán jinak a víc. Kůň trpí bolestmi, kulhá. Takováto spojená péče má daleko lepší pozitivní účinky.

Děkuji ti za rozhovor.

Další podrobnosti se můžete dozvědět také na stránkách The Equine Touch. Chcete-li si nechat svého koníka po sezóně nabrnkat nebo prohlédnout sebe, obraťte se na Mirka Francla, rád vašemu koni pomůže nebo doporučí vám nejbližšího praktika Bowanovy metody. Seženete jej na mobilním čísle 776-122 856. Kursy Equine Touch (modifikace Bowenovy metody aplikovatelné na koně) u nás může vyučovat pouze Jock Ruddock. Možná, že přijede příští rok. Přeji všem spokojené koně.