Před režisérem snímku My Heroes Were Cowboys, Rylerem Grecem, lze bez skrupulí smeknout. Neposlal totiž do světa suchopárný životopis, což dozajista mohl, ale velký příběh, který toho na pár metrech řekne víc než kdejaký celovečerní megafilm. Odhlédneme-li od snových záběrů koní, velkolepých obrazů plných barevných wyomingských nebes a tradičních kovbojských klobouků, stále toho zbude dost k přemýšlení. Snímek totiž není jen meditací o cestě, která vede k prosazení svých tužeb a vášní. Je kapesním návodem, jak pravdivě a upřímně ve společnosti koní žít. Je tu totiž k nalezení všechno, co je pro ty, kteří hledají v soužití s koňmi v harmonii, důležité… hluboká a čistá krása světa, majestátnost, půvab a magie koní i respekt a láska, kterou oni i my potřebují. Vizuální stránka filmu je víc než úžasná. Hudba je přítomná, ale jemná a vůbec nic neubírá kreativním sekvencím záběrů. Zkrátka a dobře – My Heroes Were Cowboys je parádní malý velký film, který lze doporučit každému, kdo miluje velké příběhy, volnou drezuru, western a zajímá ho dění v zákulisí světového filmového průmyslu.

Robin Wiltshire

Asi mezi námi nebude mnoho těch, kteří práci tohoto proslulého drezéra koní ještě neviděli. Jeho práce je totiž dost možná slavnější než on sám. Takže stačí napsat „Budweiser Clydesdales“ a všichni jsme hned na první dobrou doma.

Robin Wiltshire se narodil, a ne příliš radostně vyrostl, v Austrálii na farmě svých prarodičů. Už tam se setkal s clydesdaly, kteří ho o pár desítek let později vystřelili na výsluní. Protože se jako kluk zamiloval do všeho, co vonělo Divokým západem, odjel v sedmdesátých letech do Ameriky, kde začal s rodeem. Sice snil o filmové práci se zvířaty, jeho načasování ale nebylo zrovna ideální. V tu dobu frčely Hvězdné války a filmový western upadal. Nějaký čas tedy trénoval a předváděl triky s koňmi během přestávek rodeových show. Tady ho naštěstí našel Anheuser Berch, který mu dal možnost uplatnit se v reklamní kampani na cigarety Marlboro. A právě ta odstartovala Wiltshirovu velkolepou kariéru v americkém showbyznysu.

Dnes žije Robin Wiltshire s rodinou, stádem koní, skotu a všelikou „domácí havětí“ na Turtle Ranchi nedaleko Dubois ve Wyomingu a stále ještě proměňuje další a další úplně obyčejná zvířata ve veleúspěšné a megaslavné herce. 

Cesta Robina Wiltshira

Každý, kdo viděl alespoň něco z práce Robina Wiltshira, si zákonitě položí otázku: „Proboha, jak to dokázal? Umí zázraky?“ Otázka i údiv jsou rozhodně na místě. Přestože mnoho scén z reklam a filmů, na nichž se Wiltshire podílel, vypadá víc jako počítačová animace než jako realita, realita to všechno je. Koně z rukou Robina Wiltshira nejsou jen fantasticky vycvičení. Jsou i před kamerami naprosto přirození, uvolnění, a proto přesvědčiví snad i o chlup víc než leckteré hollywoodské dvounohé celebrity. Robin Wiltshire totiž není trenér z horní dolní, ale skutečný velmistr svého řemesla. Nejde o to, že jeho koně hrají fotbal. Jde o to, JAK ten fotbal hrají. Je v tom důvěra, prostor i emoce, které si člověk a kůň vzájemně vyměňují. Absolutní vrchol volné drezury.

Pokud sledujete Wiltshira při tréninku, hned si uvědomíte, že výcvik je kompletně celý postavený na odměně. Princip je jasný jako facka a nikam se před námi neschovává. Wiltshire prostě hodně a dobře krmí a hodně a moc dobře chválí. Snadno by se dalo říct, že nejde o nic víc než o klasické operantní podmiňování, pozitivní posilování a místo klikru je tu hlas. Jenomže to provedení a ta forma! Neobyčejné a geniální! V jeho trenérském projevu je vždy dobře vidět celé jeho pulzující srdce i extra velká porce empatie. Schopnost komunikace – za pomoci verbálních rozprav, gest, pohledů, držení těla i mimiky – je dovedena k dokonalosti. Výcvik je nenásilný, uvolněný, metodický, promyšlený, autentický. Pomůcky jasné, nadšené, skvěle načasované. Netrvá dlouho a koně k excelentním výkonům již nepotřebují o nic moc víc, než Robinovy podněty a slovní pochvaly. A to je skutečně prima vidět v praxi. Svůj podíl jistě má i to, že Wiltshire své svěřence nikdy nepřetěžuje. Jeden a tentýž trik učí souběžně několik koní, aby se mohli vzájemně zastupovat a bylo možné se tak vyhnout přílišnému tlaku, který na filmovém „place“ snadno vzniká. 

Důvěra, kterou koně Wiltshireovi dávají, ale samozřejmě není zadarmo. Přestože koně často musí začít podávat výkony v rekordně krátkém čase, vždy mají dostatek času si odpočinout a stres je systematicky minimalizován. Rekvizity se vždy nejprve simulují, kamera, osvětlení i ruch filmového štábu se dávkuje. Vše podstatné okolo koní si dělá Wiltshire sám, od ranního krmení až do toho večerního. Důvod? „Chci, aby se koně na mě naladili a fixovali si můj hlas. A čas krmení je v této souvislosti důležitý. Motivovat odměnami totiž nemůžete neustále. To byste totiž brzo neměli filmového aktéra, ale jen velmi tlustého clydesdalea!“ řekl v jednom z rozhovorů Wiltshire.

Pokud vás tedy zajímá práce s koňmi ve volnosti, nezmeškejte z filmu ani vteřinu a pusťte si i vše ostatní, kde je vidět, jak a co Rob Wiltshire dělá. Lepší učitel totiž v oboru není k nalezení.

Cesta ke splnění svých snů samozřejmě nikdy není snadná. Tento snímek ale ukazuje, že za úspěchem vždy stojí oddanost snu, emoce a opravdová a hluboká láska. A to si musíme všichni zapsat za uši.

Dokument Moji hrdinové byli kovbojové nabízí americký placený poskytovatel online filmů a seriálů Netflix.