Případ 1

Kůň ustájený v nájemní stáji shodil z neznámých důvodů na vyjížďce jezdkyni a cestou do stáje se srazil s osobním vozem. Došlo k poškození vozu a zranění koně, který musel být následně utracen. Ke zranění osob naštěstí nedošlo. Jezdkyně, kterou kůň shodil, nebyla jeho majitelka, ale do stáje docházela a směla na něm jezdit. Uvedeného dne vyjela s koněm na vyjížďku, kůň se z neznámých důvodů splašil, shodil jezdkyni a vběhl na hlavní silnici. Dopravní nehodu šetřila policie a jezdkyni uložila blokovou pokutu. Majitel zničeného automobilu ji poté žaloval o náhrady škody na vozidle, tj. o částku přesahující 100 000 Kč.

Okresní soud dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila žádného porušení právní povinnosti ve vztahu k tomuto koni, koně „nezcizila", nebylo prokázáno, že by zavinila jeho splašení, kůň vběhl na silnici bez jezdce a žalovaná v té době již neměla možnost ovlivnit jeho chování.

Proti tomuto rozsudku se žalobce (majitel poškozeného automobilu) odvolal. Odvolací soud potvrdil, že žalovaná za škodu neodpovídá podle § 415 a § 420 obč. zák., neboť vzhledem k tomu, že kůň vběhl na silnici bez jezdce, neporušila pravidla stanovená pro jízdu na zvířatech po komunikaci, a žádné další porušení právní povinnosti na její straně odvolací soud neshledal. V době střetu kůň neměl jezdce ani průvodce, žalovaná se s koněm pohybovala v místech, kam byli koně z dané stáje běžně vyváděni, a nezavinila splašení koně, jehož důvodem mohlo být cokoliv. Protože prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. předpokládá běžnou míru opatrnosti, nikoliv bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým škodám v budoucnu, nelze dovodit porušení prevenční povinnosti, a tedy ani odpovědnost žalované za vznik škody na voze žalobce.

Ovšem žalobce podal dovolání. Poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že kůň v důsledku neodpovídající péče neměl možnost dostatečně zklidnit svůj přirozený temperament, že žalovaná věděla, že kůň má nedostatečný výběh, je temperamentní a hůře ovladatelný, a přesto s ním vyjela na otevřené prostranství v blízkosti silnice. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil § 415 obč. zák., neboť za situace, že žalovaná věděla o stavu, chování a temperamentu koně, neměla s ním jezdit do míst poblíž silnice, a tím porušila prevenční povinnost. Vzhledem ke svým vědomostem a znalostem musela vědět, že může nastat situace, že koně nezvládne, a v tom spočívá její zavinění. Kůň se jí vymkl z kontroly, stal se neovladatelným a vběhl do jízdní dráhy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve smyslu § 415 obč. zák. je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu jinému. Nedodržení této povinnosti je porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. a vzhledem k nedostatku jiné konkrétní právní úpravy se podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. posuzuje i odpovědnost za škodu způsobenou domácím či chovaným zvířetem. Zásadně se vychází z toho, že základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře -byť jen dočasně - svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného.

Jestliže příčinou poškození vozu žalobce byl střet s volně pobíhajícím koněm po veřejné komunikaci ve městě, není rozhodující, že v době střetu byl kůň bez průvodce či bez jezdce, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž podstatné je, jak se kůň na komunikaci dostal a zda to někdo způsobil. Jestliže uvedeného dne žalovaná s koněm vyjela na projížďku mimo uzavřený výběh, vzala na sebe povinnost postarat se o to, aby nedošlo ke škodě, kterou může zvíře ve svém okolí způsobit. Z toho, že kůň, kterého žalovaná vzala ze stáje na projížďku na veřejné prostranství, způsobil škodu, když bez doprovodu pobíhal volně na silnici, je jednoznačné, že její dozor či péče o něj nebyla dostatečná.

Splašení koně je jedna z možných situací obecně známých u koní, a jak Nejvyšší soud ČRuvedl, důvodem splašení může být „cokoliv člověkem nezaznamenatelného, např. pohyb plaza či jiného zvířete v trávě, zvuky apod.". Nejde tedy jen o nějakou zcela výjimečnou a nepředvídatelnou náhodu, ale o obecně známý projev chování zvířete v určitých situacích, typický právě u koní, přičemž možnost takové změny v chování zvířete nelze a priori vyloučit, naopak s ohledem na povahu a dosavadní chování konkrétního zvířete lze změnu v jeho chování v některých případech dokonce předpokládat. Nejde-li o neodvratitelnou náhodu (vis maior), nelze otázku zavinění na vzniku škody způsobené neovladatelným zvířetem zužovat jen na zavinění na vzniku konkrétní situace, jež mohla změnu v chování koně vyvolat.

Nelze tedy než konstatovat, že žalovaná nezachovala potřebnou opatrnost a porušila prevenční povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák., a tím je z občanskoprávního hlediska dáno její protiprávní jednání.

Suma sumárum:
1. Zodpovědnost za koně nese ten, komu je zvíře (byť jen dočasně) svěřeno. Nemusí to být majitel.
2. Pokud volně pobíhající kůň způsobí škodu, vinen je ten, kdo zapříčinil jeho volné pobíhání.
3. Pokud kůň jezdce na vyjížďce shodí a nejedná se o neodvratitelnou náhodu, vinen je vždy jezdec, protože „splašení koně je u koní obecně známou situací a lze ji dokonce předpokládat".
4. Z toho vyplývá, že každý, kdo se s koněm pustí mimo ohrazený prostor, může být odpověděn za škodu, kterou kůň v případě útěku způsobí.

Případ 2

Klisna se po napadení hřebcem vytrhla svému jezdci a při útěku zpět do stáje se srazila s osobním automobilem. Žalovaný jel na své klisně hucula po polní cestě, na níž se setkal se dvěma jezdkyněmi jedoucími na mladých hřebcích. Jeden z těchto hřebců zaútočil na klisnu žalovaného a poté, co žalovaný i jezdkyně sesedli z koní, hřebec žalovaného kopl. Při dalším ataku hřebce na klisnu se žalovanému klisna vytrhla a před hřebcem utíkala po poli směrem k domovu a vzápětí vběhla na silnici do jízdní dráhy osobního vozidla. V důsledku střetu došlo ke zdemolování vozidla žalobců a ke zranění klisny, která musela být utracena. Žalovaný byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b/ přestupkového zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení.

Po odvolání žalovaného soud prvního stupně dovodil, že žalobci neprokázali porušení povinnosti, vyplývající ze zák. ČNR č. 12/1997 Sb. a z § 60 odst. 5 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ani že žalovaný neučinil vše potřebné k tomu, aby své klisně zabránil v pobíhání bez dohledu po veřejné komunikaci. Podle jeho názoru totiž žalovaný za stavu, kdy splašení jeho kobyly zavinili další koně, takovou situaci nemohl předpokládat, navíc, když o koních huculech je obecně známo, že jde o koně snadno ovladatelné. Kromě toho lze předpokládat - a to i za stavu, kdy Policie ČR nezjistila vinu řidiče auta, jak z obsahu přestupkového spisu vyplývá - že i řidič J. dopravní nehodu spoluzavinil, neboť nepřizpůsobil jízdu stavu a povaze vozovky a nezastavil na vzdálenost, na níž měl rozhled. Okresní soud dospěl k závěru, že ke škodě došlo „ze zvláštních příčin bez zavinění žalovaného, který učinil vše pro to, aby svého koně udržel a uklidnil".

Žalující se opět odvolali a krajský soud rozhodl, že žalovaný porušil prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 obč. zák. tím, že umožnil svému koni volný pohyb bez dozoru, neboť právě v důsledku toho došlo ke střetu zvířete s osobním automobilem žalobců a ke vzniku škody na vozidle. Podle názoru krajského soudu žalovaný měl a mohl předpokládat, že dojde-li k setkání kobyly s hřebci (které ostatně znal a věděl o nich, že nejsou kastrovaní, jak bylo zjištěno z výpovědi M. J.) může dojít k „nepřiměřenému chování zvířat", a měl být na takovou situaci teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem a plnil tak svou preventivní povinnost danou zákonem. V daném případě si však žalovaný počínal nedbale, neboť se neodůvodněně spoléhal na to, že situaci zvládne a že k útoku hřebce na jeho kobylu nedojde. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný vznik škody na vozidle žalobců zavinil z tzv. vědomé nedbalosti, a je tudíž za její vznik odpovědný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž mj. udává, že v řízení prokázal, že žádnou právní povinnost neporušil a že nezanedbal potřebný dozor nad chovným zvířetem, neboť klisna se z jeho moci dostala za situace, kterou nemohl předvídat, ani jí zabránit, a z jeho dozoru se vymanila náhodou, ke které zaviněně nevytvořil podmínky. Ani jeho dosavadní zkušenosti jako chovatele neumožňovaly dovodit závěr, že měl chování cizího hřebce předvídat. Odvolací soud uvedl, že jako chovatel koně mohl a měl vědět, že v případě napadení hřebcem se jeho klisna stane nezvládnutelnou. Stejně jako mohl a měl předvídat, že se může setkat s neovladatelným hřebcem. Proto bylo dovolání žalovaného zamítnuto a bylo potvrzeno, že žalovaný způsobil škodu na vozidle žalobců z vědomé nedbalosti.

Suma sumárum:
1. Setkání s neovladatelným hřebcem není neodvratitelná náhoda (máte s ním totiž počítat), takže i zde nesete plnou zodpovědnost za případné škody.
2. Pokud vás takový rozsudek neodradí, můžete pak žalovat majitele či jezdce hřebce - ale to už v samostatném procesu. Já osobně bych ho asi spíš zabila.

Případ 3

Kůň umístěný v ustájení a tréninku žalovaného musel být utracen po zranění ve výběhu. Účastníci řízení uzavřeli smlouvu o převzetí koně (ve vlastnictví žalobkyně), jejímž předmětem bylo poskytnutí služby ze strany žalovaného spočívající v ustájení koně, ošetřování, krmení, jakož i v zabezpečení výběhu a trénink koně s cílem účasti na dostizích. Ve své smlouvě (ust. IV. odst. 2) účastníci ujednali, že poskytovatel služeb odpovídá majiteli koně za zranění či jeho úhyn v případech, kdy tento stav zaviní; ostatní případy nezaviněné vzniklé škody jsou škodou majitele. Kůň se ve výběhu u žalovaného zranil, když se napíchl břišní dutinou na ocelový kůl, jenž byl součástí ohrady. V důsledku tohoto zranění - přes ošetření veterinárním lékařem, hrazeném žalobkyní - musel být kůň utracen.

Okresní soud zamítl žalobu žalující (majitelky koně) s odůvodněním, že žalovaný vznik škody nezavinil, a proto za škodu neodpovídá. Žalobkyně se ovšem proti tomu odvolala. Odvolací soud rozhodl jinak. Odpovědnost za škodu, která vznikla zraněním či úhynem (utracením) koně převzatého na základě smlouvy do tréninku a celkové péče, je objektivní odpovědností ve smyslu ustanovení § 421 obč. zák.; dohoda, že chovatel (poskytovatel služeb) odpovídá vlastníku koně za zranění či jeho úhyn jen tehdy, jestliže tento stav zaviní, je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Smlouva, kterou obě strany uzavřely, proto byla shledána jako neplatná. Tvrzení žalovaného o dlouholetých tradicích obecně udržovaných komunitou věnující se chovu a výcviku koní ohledně náhrad škod považoval soud pro posouzení této věci za irelevantní. V jednání a postupu žalobkyně neshledal odvolací soud - na rozdíl od žalovaného - rozpor s dobrými mravy, protože je-li smlouva neplatná (§ 39 obč. zák.), nemůže nerespektování ujednání v této smlouvě být posuzováno jako rozporné s dobrými mravy.

Soud posléze posoudil odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle § 421 obč. zák., který upravuje objektivní odpovědnost subjektu, jenž převzal věc, která má být předmětem jeho závazku za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak, tj. zejména v případě, byla-li by její příčinou vada spočívající ve vnitřní povaze věci, tedy došlo-li by v posuzované věci ke škodě bez ohledu na plnění závazku ze strany žalovaného. Dovodil, že žalovaný se odpovědnosti nezprostil tvrzením, že šlo o koně nezvládnutelného, se špatnými vlastnostmi, neboť i když v řízení bylo prokázáno, že kůň neměl valné kvality a byl hůře zvládnutelný, nelze mít za to, že by k jeho zranění a následnému utracení došlo v každém případě.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., resp. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že posouzení dané věci má pro něj, jakož i pro všechny subjekty zabývajícími se chovem koní a jejich výcvikem, zásadní právní význam. Poukazuje na to, že mezi těmito subjekty panuje zvyklost, že lze uplatňovat pouze odpovědnost za zavinění a ostatní škody na koních jsou škodami jdoucími k tíži jeho majitele, a že koně, jakožto živí tvorové se při chovu, ve výbězích, při sportu či v dopravě mohou často zranit a to i se smrtelným následkem, přičemž ročně dojde v ČR nejméně k několika desítkám takových situací a v odborné chovatelské veřejnosti není znám případ požadavku na náhradu škody. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele v příkrém rozporu se zavedenou tradicí a běžně aplikovaným postupem a v podstatě by změnilo postavení účastníků při chovu a výcviku koní. Z tohoto pohledu má vyřešení otázky odpovědnosti mezi majitelem koně a provozovatelem chovatelského či tréninkového zařízení zásadní význam.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Odpovědnost za škodu podle ust. § 421 obč. zák. (jež odpovídá ust. § 237 obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) je odpovědností objektivní bez zřetele na zavinění. Odpovědným subjektem je tu ten, kdo věc převzal, zatímco oprávněným subjektem je ten, kdo věc předal (od koho byla věc převzata), a to i když není jejím vlastníkem. Ten, kdo věc, jež má být předmětem jeho závazku, převzal, se nemůže své odpovědnosti za škodu vyplývající z ust. § 421 obč. zák. zprostit ani prohlášením nebo dohodou mezi ním a oprávněným subjektem. Jedinou výjimkou zproštění se odpovědnosti vyplývající z tohoto ustanovení je skutečnost, že ke škodě by došlo i jinak. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani okolnost namítaná v dovolání, že mezi subjekty zabývajícími se chovem koní a jejich výcvikem, je zvyklostí, že lze uplatnit jen odpovědnost za zavinění a že ostatní škody na koních jdou k tíži jeho majitele.

Suma sumárum:
1. Máte-li koně ustájeného v nájemní stáji a zraní se, podle současného právního systému zodpovědnost nese ustajovatel, kterému „byla daná věc svěřena do úschovy". Výjimkou je pouze situace zaviněná někým jiným anebo skutečnost, že ke škodě by došlo i jinak (tedy např. onemocnění koně).
2. Jakékoli formulace ve smlouvě s ustajovatelem ve smyslu, že „ustajovatel nenese zodpovědnost..." jsou neplatné, protože jsou v rozporu se zákonem.
3. Bez ohledu na právo si ale nápad soudit se s ustajovatelem dobře rozmyslete, pokud chcete v dané oblasti mít dál ustájeného koně.

PS: Tyto případy byly posuzovány dle aktuálního občanského zákoníku. V případě nového OZ může být všechno jinak.

PPS: Za odbornou spolupráci a poskytnutí materiálů děkujeme JUDr. Markétě Písaříkové.