Co se týče otázky poznání či nepoznání NOZu, stojím si za názorem, že je doposud nepoznaný a dlouho bude, i když na něj bylo již několikrát upozorňováno, resp. na změny s ním spojené. Článek o právním postavení zvířete byl určitě užitečný „předvoj" pro případné budoucí hlubší studium nejrůznějších institutů, které je možné v souvislosti se zvířetem jako předmětem právních vztahů aplikovat. V článku Ještě jednou nový občanský zákoník jsou potom rozebrány důležité změny, které NOZ přinese, osobně mi tam však chybí odkazy na konkrétní úpravu, na základě které autor k prezentovaným závěrům došel, a čtenář tak potom tuto (byť kvalitně zpracovanou) argumentaci nemůže v budoucích právních vztazích využít, aniž by problematiku dále sám hlouběji nestudoval. V tomto článku se budu zabývat otázkou právní povahy ustájení koně a odpovědností za škodu vzniklou na zvířeti, které je předmětem tohoto závazku.

Výklad pojmů

Poměrně často je slýcháván názor, že ohledně koní nemohou být uzavírány smlouvy, ať už o koupi, pronájmu nebo ustájení, jelikož kůň není věcí. Kůň samozřejmě není věcí, což je jedna ze změn, kterou přinesl nový občanský zákoník. Jedná se však spíše o změnu terminologickou, neboť kůň může samozřejmě být předmětem většiny závazků (tedy je možné o něm uzavřít většinu smluv), a to za podmínky, že uzavření takové smlouvy neodporuje jeho povaze. K tomu viz ust. § 494 věty druhé: „Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze." Je tak zřejmé, že kůň může být předmětem většiny běžných závazků, se kterými se v občanském zákoníku setkáme.

Co se týká samotné právní povahy závazku, jehož předmětem je ustájení koně, zastávám názor, že se jedná o úschovu ve smyslu § 2402 a násl. („Smlouvou o úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro uschovatele opatroval.") Tento institut na ustájení koně (úschovu zvířete) plně dopadá, což vyplývá i z komentářové literatury: „Stejně tak se nemění smlouva o úschově v jiný smluvní typ, jestliže ze zvláštnosti předmětu úschovy vyplývají další povinnosti schovatele (např. povinnost krmit uschované zvíře, vypouštět ho atp."1)

Povinnosti schovatele jsou dále stanoveny ust. § 2403 odst. 1: „Schovatel opatruje převzatou věc, jak bylo ujednáno, jinak tak pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a jeho možnostem, aby na věci nevznikla škoda, a po uplynutí doby úschovy věc uschovateli vrátí spolu s tím, co k ní přibylo."

Odpovědnost za škodu

V tomto článku se nebudu věnovat újmě způsobené zvířetem, ale škodě na schovaném (převzatém) zvířeti.

Škodu na převzaté věci upravuje § 2944 a zakládá objektivní odpovědnost schovatele (ustajovatele) za převzaté zvíře, tj. bez ohledu na jeho zavinění (!!!): „Každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak." Tedy je zřejmé, že ustajovatel má v případě, že mu uhyne ustájený kůň, problém, pokud neprokáže, že např. trpěl nevyléčitelnou chorobou a pošel by i v případě, že by zůstal u svého majitele.

V tomto je každopádně ustajovatel ze zákona v obrovské nevýhodě, protože všichni víme, že kůň je (pardon) poměrně dost (v tomto směru) hloupé a zranitelné zvíře, ve srovnání například s kočkou, přičemž náklady na ošetřování nebývají právě malé.

Liberace (zproštění odpovědnosti) je v tomto směru nesnadná, zákon ji výslovně neupravuje, pouze uvádí podmínku, že by ke škodě došlo i jinak. Tedy nelze ani za liberační důvod považovat např. otrávení koně cizí osobou, jestliže by se nejednalo o cílený útok právě na konkrétního koně konkrétního majitele. Každopádně je jasné, že tato problematika zůstane spornou do doby, než ji posoudí soudy.

Jak se zprostit odpovědnosti

Zásadní změnu přináší nový občanský zákoník v možnosti smluvně se odchýlit od některých ustanovení zákona, protože zatímco podle staré úpravy byla smlouva, která se odchylovala od zákona, neplatná, nyní je možné si smluvně ujednat podmínky jiné.

Takže, pro vyloučení objektivní odpovědnosti ustajovatele je nutné toto výslovně uvést ve smlouvě, např. uvedením: „Schovatel (ustajovatel) nenese odpovědnost za jím nezaviněnou škodu na ustájeném koni." Z tohoto vyplývá, že je zcela nerozumné (ze strany ustajovatele obzvlášť) převzít koně bez písemné smluvy, kde je právě jeho objektivní odpovědnost vyloučena. Tento problém by nevyřešila ani jiná forma smlouvy (například smlouva o pouhém pronájmu pozemku a sedlovny a zvlášť smlouva o péči o koně), protože materiálně se stále jedná o smlouvu o úschově. Taková smlouva by se potom posuzovala jako zastřená smlouva o úschově - k tomu viz § 555 NOZ (2), takže pokud by opět neobsahovala ujednání o zproštění ustajovatele odpovědnosti za škodu na zvířeti, jeho odpovědnost trvá.

K tomuto je potřeba velmi důrazně připomenout, že smlouvy zásadně nemusí být písemné, vyjma těch, u kterých to zákon výslovně uvádí (např. u věcných práv k nemovitostem §560 a násl. NOZ). V žádném případě tedy neznamená, že pokud smlouva nebyla uzavřena písemně, právní vztah neexistuje. Smlouvy je možné uzavírat pouze ústně, ba dokonce i mlčky. V případě sporu se však u ústní smlouvy velmi obtížně prokazuje, co bylo takovou smlouvou upraveno a jak. Pokud se tedy podíváme na smlouvu o úschově (ustájení) koně, jistě nebude sporné to, že smlouva o ustájení vznikla, protože kůň se nachází v určitém objektu ustajovatele, a je třeba i možné prokázat pravidelné platby od majitele koně směrem k ustajovateli, už však bude velmi obtížné prokazovat, jaké povinnosti z ní plynuly oběma stranám, zejména potom to, a to je jádro celého problému, zda si strany ujednaly odchýlení se od zákona - a tedy zbavily ustajovatele objektivní odpovědnosti či nikoliv. Samozřejmě v případném soudním sporu je možné využít i jiných důkazních prostředků než právě listin (písemné smlouvy o ustájení), a to např. výpovědi svědků (§125 občanského soudního řádu), ale osobně zastávám názor, že smlouva, kde bude jednoznačně uvedeno vše, co mají strany mezi sebou ujednáno, velmi zásadně usnadňuje situaci. V situaci, kdy je uzavřena smlouva o ustájení pouze ústně, se zásadně aplikuje zákonná úprava, podle které schovatel (ustajovatel) odpovídá za škodu na zvířeti bez ohledu na jeho zavinění, ledaže by prokázal, že by ke škodě došlo i jinak.

Kdy se nelze zprostit odpovědnosti

Nicméně, samozřejmě není možné se absolutně zbavit odpovědnosti. Ust. § 2898 k tomu uvádí: „Nepřihlíží se k ujednání... ...způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát." Případy úmyslného poškození zdraví koně jsou asi jasné. Sporné bude, co je možné považovat za hrubou nedbalost a v případě soudního řízení bude vždycky otázkou, jak mohl ustajovatel škodě zabránit.

Na základě dohody s redakcí EQUICHANNELu se pokusím na následujících případech posoudit, kdy se jedná o úmysl nebo hrubou nedbalost.

V první řadě tedy je potřeba definovat zavinění, resp. zavinění z nedbalosti a úmyslné zavinění. K tomu je nejvhodnější analogicky použít zákon o přestupcích (č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ve kterém je v §4 vysvětlen pojem zavinění, nedbalost a úmysl. Nemá smysl to kopírovat, čtenář nechť si příslušnou pasáž dohledá. Pokusím se posoudit následující situace z pohledu soudce, tj. jedná se o můj právní názor, není vhodné jej přebírat jako dogma, protože každá situace je jiná! U každé situace budu předpokládat, že se ustajovatel smluvně zprostil objektivní odpovědnosti za nezaviněnou škodu na zvířeti. Vždy také záleží na konkrétní argumentaci protistran.

• a/ ošetřovatel si nevšimne nebo neoznámí zjevnou nemoc či zranění koně - např. jasné případy koliky, kdy je kůň zpocený a nežere nebo krvavá rána na těle koně nebo kulhání 3. stupně při odvádění do výběhu - v tomto případě je nutné posoudit, zda si uvedeného ošetřovatel měl všimnout, tj. zda vůbec měl povinnost v daném časovém úseku koně kontrolovat nebo s ním nějak manipulovat. Stává se často, že jsou koně na pastvině a kontrolují se třeba jednou denně. Pokud však vykazoval výše uvedené příznaky onemocnění či zranění a ošetřovatel si toho všiml a neučinil podle toho patřičná opatření, jedná se podle mého právě o hrubou nedbalost až úmysl. Pozor ale, v tomto případě by ustajovatel nebyl odpovědný za zranění nebo onemocnění, jehož znaky kůň již vykazoval, ale za škodu, která vznikla prodlením v léčení či ošetření nebo neučiněním jiných opatření směřujících k minimalizaci již vzniklé škody. Důkazní situace však v těchto případech bude velmi složitá.
• b/ ošetřovatel je přímo přítomen poranění koně, a přesto to neoznámí a koně nechá bez pomoci - podle mého názoru se již jedná o úmysl, který se však obtížně prokazuje, a ustajovatel je tak odpovědný za zvětšení škody, stejně jako v předchozím případě. Vždy je potřeba, aby porušení povinnosti a vznik škody byly v příčinné souvislosti.
• c/ ošetřovatel přímo způsobí zranění ať už záměrně nebo ne (např. koně píchne vidlemi) - situaci bych opět považovala minimálně za hrubou nedbalost, za škodu je jednoznačně odpovědný ošetřovatel (ustajovatel).
• d/ kůň se zraní o zemědělský stroj cestou při pouštění do/z výběhu v areálu stáje - tady by záleželo opět na bližších okolnostech. Pokud by se jednalo o předmět, který je na svém stálém místě, a kůň se k němu dostane tak, že se lekne a vytrhne ošetřovateli, který jej do výběhu vede, nepovažovala bych to za hrubou nedbalost, zejména potom třeba v situaci, kdy majitel koně o umístění stroje věděl a věděl, kudy se koně vodí do výběhu, a přesto se rozhodl uzavřít smlouvu o ustájení. Jiná situace by byla v případě, že je stroj v koridoru, kudy se koně pouští do výběhu sami, více najednou a stroj se nachází v užším místě. V takovém případě by se to dalo posuzovat jako hrubá nedbalost.
• e/ kůň se zraní ve výběhu neznámo o co, nebo třeba o větev - neznámo o co - jedná se o typický příklad nezaviněné škody, tedy pokud by ustajovatel byl smluvně zbaven objektivní odpovědnosti, za škodu neodpovídá. Větev - jako majitele koně by mě v této situaci zajímalo, jak se do výběhu větev dostala, jak dlouho tam byla atd. Pokud by to byla hromada větví, která byla odněkud přivezena a nenašlo se pro ni místo nikde jinde než ve výběhu, namítla bych hrubou nedbalost. Pokud větev např. spadla ze stromu ve výběhu, jedná se o škodu nezaviněnou, ledaže by byla větev ve výběhu nepřiměřeně dlouho.
• f/ kůň se zraní poté, co uteče z výběhu vinou špatného zabezpečení, např. ohradník bez proudu, chatrné pevné ohrady - podle mého názoru se už jedná o hrubou nedbalost, zejména potom v případě, kdy k úprkům dochází opakovaně a ohradník je dlouhodobě bez proudu anebo pevná ohrada v dlouhodobě dezolátním stavu.
• g/ kůň se zraní ve výběhu vinou špatného managementu - např. byl omylem puštěn do jiného výběhu nebo s jiným koněm, nebo tam byl v době, kdy tam být neměl (např. pozdě večer "zapomenut") - je velmi obtížné definovat špatný management. Jiný výběh nebo jiný kůň pro mě osobně není porušení smluvní povinnosti, muselo by to být opět v intencích hrubé nedbalosti, např. dva hřebci, hřebec a kobyla, anebo výslovně ujednáno, že kůň chodí do výběhu sám. To, že kůň stráví noc ve výběhu, by také nemělo způsobit újmu na jeho zdraví. Tam už jsou opravdu tenké hrany, co je pro někoho zcela přirozené, je pro jiného úmyslné způsobení škody. Podstatné je, že ten, kdo se domáhá přiznání nároku, musí svůj nárok prokázat.
• h/ kůň dostane koliku poté, co strávil celý den ve výběhu bez vody nebo poté, co dostal jiné krmení, než měl dostat, ev. plesnivé seno - zde se jedná opět o minimálně hrubou nedbalost, ovšem opět bude obtížné ji prokazovat, že kůň dostal koliku právě z uvedeného důvodu.

Závěrem bych chtěla říct, že samozřejmě vše výše uvedené je můj osobní a profesionální názor, byť si myslím, že je podložen zcela jasnými odkazy na znění zákona. Samozřejmě jednoznačné není nic, výjimka potvrzuje pravidlo a sto lidí - sto názorů, tím spíše to platí pro právníky. Nezapomínejme však, že co nezakazuje zákon, zakazuje stud.

Budu ráda za komentáře, poprosím však, abyste si nejprve pozorně přečetli článek a aby míra případné kritiky byla v přímé úměře s erudovaností. Děkuji Vám.

1) DVOŘÁK, Jan. § 747 [Vymezení pojmu]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan, ELIÁŠ, Karel, NYKODÝM, Jiří, NOVOTNÝ, Marek, KRÁLÍK, Michal, MIKEŠ, Jiří, FIALA, Roman, DVOŘÁK, Jan, JEHLIČKA, Oldřich, LIŠKA, Petr, LAVICKÝ, Petr, MACEK, Jiří, PŘIB, Jan, HANDLAR, Jiří, SELUCKÁ, Markéta. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 2249. ISBN 978-80-7400-108-6.

2) odst. 1: "Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu." Odst. 2: "Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy."

Markéta Veselá je rekreační jezdec, má za sebou zkušenost v advokacii a nyní působí jako podnikový právník. Pokouší se skloubit práci právníka a hektický život v metropoli s láskou ke koním a zvířatům obecně, což se ne vždy daří, tak tato témata propojuje alespoň po odborné stránce.