Zadržovací právo, o kterém bude dnes řeč, zákon řadí mezi takzvaná věcná práva k cizí věci a vedle zástavního práva nebo ručení představuje jeden z možných způsobů zajištění dluhu, případně jeho uspokojení. 

Zadržovací právo je upraveno v ust. § 1395 a násl. občanského zákoníku a dle jeho základního ustanovení obecně platí, že: „Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.“ Zadržovací právo tedy spočívá v tom, že věřitel nevydá určitou cizí věc, ač by k tomu jinak byl povinen. 

Zadržení věci zásadně připadá v úvahu tehdy, existuje-li splatný dluh, k jehož zajištění má zadržení věci sloužit. Pokud dluh dosud splatný není, je zadržení věci možné pouze v případě, že nastane některá z „kvalifikovaných“ okolností definovaných zákonem, a to: 

• dlužník nezajistí dluh jinak, ač podle smlouvy nebo zákona měl
• dlužník prohlásí, že dluh nesplní
• nebo je zcela zřejmé, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu

Zároveň je vyloučeno, aby věc zadržel ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (typicky zloděj). Zadržovací právo však nemá ani ten, jemuž bylo při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je s výkonem zadržovacího práva neslučitelný (například pokud by byla věc dána do úschovy s tím, že má být předána třetí osobě).

Zákon tedy za výše uvedených podmínek opravňuje věřitele (př. ustajovatele, trenéra) věc zadržet a nevydat ji oprávněné osobě (př. majiteli), vůči níž má (splatnou) pohledávku. V tom spočívá zajišťovací funkce zadržovacího práva.

A jak mám tedy postupovat, chci-li věc zadržet? 

Jsou-li splněny výše uvedené podmínky § 1395 občanského zákoníku, je na věřiteli, zda a kdy své právo uplatní a věc fakticky zadrží (nevydá); o zadržení věci a jeho důvodu je poté třeba dlužníka vyrozumět. Vyrozumění musí být nutně v písemné podobě jen v případě, má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy, která byla uzavřena rovněž v písemné podobě; v opačném případě by postačovalo i vyrozumění ústní. V praxi však lze rozhodně doporučit, aby k vyrozumění docházelo písemně vždy. 

A co se stane poté?

Je třeba si uvědomit, že se zadržením věci jsou spojeny i povinnosti. Věřitel je povinen o zadrženou věc pečovat jako řádný hospodář a má za to proti dlužníku (jen) právo na náhradu nákladů jako řádný držitel. Užívat zadrženou věc přitom může jen se souhlasem dlužníka (což v praxi nebude příliš obvyklé).

A když se se zadrženou věcí něco stane? 

Vedle možného vzniku odpovědnosti za škodu je zánik zadržené věci jedním z důvodů zániku samotného zadržovacího práva. To může zaniknout také zánikem zajištěného dluhu (zejména zaplacením), vzdá-li se věřitel zadržovacího práva, je-li věřiteli dána (jiná) dostatečná jistota nebo dostane-li se věc trvale z moci věřitele. 

A jak tedy dostanu zaplacenu svou pohledávku?

Vedle zajišťovací funkce má zadržovací právo i funkcí uhrazovací. Nedojde-li tedy k dobrovolné úhradě dluhu, je věřitel oprávněn zadrženou věc zpeněžit k přednostnímu uspokojení své splatné pohledávky, a to v nedobrovolné veřejné dražbě či soudním prodejem zadržené věci, nebude-li písemně dohodnut jiný způsob zpeněžení. 

Tolik tedy obecně k zadržovacímu právu k věci. Kůň ale přeci není žádná věc, je to živé zvíře. 

Ano. Živé zvíře má dle ust. § 494 občanského zákoníku zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Není to tedy věc, ustanovení o věcech movitých se na něj však použijí obdobně v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. 

Přestože tedy zvíře stále může být předmětem například vlastnického práva, je nesporné, že živá zvířata ze své povahy vyžadují jiné zacházení než věci běžné (neživé). Důraz je kladen zejména na to, aby nebylo vystaveno nadměrnému strachu, bolesti, úzkosti, utrpení, nebylo poraněno či usmrceno mimo režim připuštěný zvláštními právními předpisy. Jak uvádí odborná literatura, soukromoprávní koncept zvířete bere ohled nejen na samotné zvíře, ale i na jeho pána a chrání jejich vzájemný vztah a emoční vazbu. Výrazem toho je typicky závěr, že například pes, který je citově fixován na svého pána, nemůže být předmětem zástavy, protože by tím v něm mohl být vyvolán úzkostný stav. Obdobně zvíře, které člověku slouží jako společník, je vyloučeno z výkonu rozhodnutí a nemůže být exekučně zabaveno. 

A lze tedy konkrétně na koně zadržovací právo aplikovat? 

S touto otázkou se již musel v rámci insolvenčního řízení prakticky vypořádat Městský soud v Praze, který k věci uvedl:

„Kromě existence emoční vazby mezi zvířetem a člověkem je dle názoru soudu určující sama povaha úkonu, kterým se se zvířetem podle obecných ustanovení o věcech nakládá a způsobilost tohoto způsobu nakládání způsobit nadměrné negativní emoce (strach, úzkost apod.).

Pokud je tedy kůň sice chován pro rekreační účely, není ale součástí domácnosti (ze které by např. byl odveden) a je ustájen odděleně – např. v komerčních stájích, pak konkrétně uplatnění zadržovacího práva na takového koně pro zvíře nepředstavuje žádnou újmu, jelikož se jeho postavení a způsob života nijak nemění (uplatnění zadržovacího práva samo o sobě nemůže být na překážku styku majitele se svým koněm). Navíc obecně, dle názoru soudu, není-li kůň ustájený v domě svého majitele, místa ustájení se poměrně často mění, a to jak krátkodobě, např. z důvodu dovolené nebo účasti na závodech a soutěžích, nebo i dlouhodobě, z důvodu lepších podmínek ustájení, finančních důvodů, ukončení provozu ustájení, změny výkonnosti nebo zdravotního stavu koně nebo i sezónních změn (letní a zimní), proto ani změna ustájení pro takto chovaného koně nepředstavuje zacházení, na které by nebyl z předchozí doby zvyklý. /…/ Uplatnění zadržovacího práva nebylo způsobilé u koně vyvolat negativní emoce.“

V daném případě – po posouzení podmínek konkrétního případu a veden výše uvedenou úvahou – tedy příslušný soud shledal zadržení koně poskytovatelem ustájení možným, byť se jedná o svěřené živé zvíře, na které lze ustanovení o věcech použít obdobně jen v rozsahu, v jakém to neodporuje jejich povaze. V odborné literatuře se však objevují i názory, které možnost uplatnění zadržovacího práva k živému zvířeti zcela vylučují nebo nepřipouští možnost zadržení věci přijaté byť jen do „obecné úschovy“ (smlouva o ustájení koně zpravidla má i prvky úschovy). Přes výše citované soudní rozhodnutí tedy nelze vyloučit, že věc bude příslušným soudem v konkrétním případě posouzena jinak. 

Za zmínku stojí i to, jak se příslušný soud vypořádal s otázkou péče o koně jako řádný hospodář po vzniku zadržovacího práva. Byl odmítnut názor, že uplatnění zadržovacího práva na koně odůvodňuje jeho ustájení na podstatně vyšší kvalitativní úrovni včetně zajištění výcviku. Věřitel obecně může požadovat nutné náklady, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. V případě zadržovacího práva uplatněného na koně chovaného pro rekreační účely pak soud považoval za náklady, na jejichž náhradu má věřitel nárok, obvyklé náklady jako krmení, podestýlka apod., které jsou nezbytné pro to, aby život koně nebyl ohrožen; naopak náklady na zvýšení sportovní výkonnosti koně (jeho užitečnosti či hodnoty) neakceptoval. Při stanovení nutných nákladů tedy soud uvažoval minimální obvyklé náklady na ustájení daného koně a základní veterinární péči. 

To je zajímavé. A nebylo by jednodušší zadržet jen průkaz koně?

Zadržet lze jen zpeněžitelné věci, aby zadržovací právo mohlo plnit svou uhrazovací funkci. V judikatuře soudů již bylo v minulosti dovozeno, že např. technický průkaz vozidla, pasy nebo účetní knihy zadržet nelze. Dle mého názoru tedy obdobně nelze zadržet ani průkaz koně. 

A krátké shrnutí na závěr? 

Za výše popsaných podmínek může být zadržení koně východiskem. Uplatnění zadržovacího práva je však třeba dobře zvážit nejen s ohledem na povinnost pečovat o zadrženého koně jako řádný hospodář. Zadržíte-li koně neoprávněně, můžete nejen prohrát v případném soudním sporu o jeho vydání nebo být zodpovědní za způsobenou škodu, ale jednáte-li úmyslně neoprávněně s cílem vytvořit tlak na neplatícího majitele, může být takové jednání posouzeno jako vydírání a mít i trestněprávní důsledky.

 

 

Mgr. Lucie Krčmářová je advokátkou specializující se na právní vztahy týkající se koní, jezdectví a dostihového sportu. Po absolvování studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze získala více než desetiletou rozmanitou právní praxi v advokátních kancelářích v centru Prahy. Od roku 2020 provozuje vlastní advokátní kancelář a Facebook stránku @spravnikemnakoni zaměřenou na koně, jezdectví a dostihový sport optikou práva. V případě potřeby naleznete kontakt a další informace na webových stránkách www.krcmarova.com.