V reportáži Jak se žije u jízdní policie jsme mimo jiné psali i o tom, že u Pražské jednotky sloužil i dvaadvacetiletý kůň. Jedná se samozřejmě o výjimku, do tak vysokého věku koně neslouží běžně. A právě proto v roce 2010 došlo k malé oslavě jeho narozenin. Koran slavil a jeho parťák Sante s ním. U příležitosti Koranova jubilea tehdy jeho jezdec o něm napsal malé povídání.

"Dědek"

Když se někde sejde víc policistů najednou, tak se občas stočí řeč na to, kolik má kdo odslouženo, za jak dlouho má nárok na výsluhu, případně se komentuje věk a schopnosti kolegů. Tak se dozvíte, kdo má v malíku papírování, kdo si je jistý v zákrocích, případně i kdo, co, kdy, kde, jak, s čím a proč. Pokud chce člověk také přispět svou troškou do mlýna, je pouze málo věcí, kterými se dají kolegové překvapit. O jedné ale vím. Stačí se jen tak mezi řečí zmínit o tom, že znáte kolegu, který v březnu oslaví 22 let. Ano, vím. Následuje ťukání si na čelo spojené s pochybnostmi o vašem duševním zdraví. „Ten člověk je cvok, to přeci není nic zajímavýho. Takových jsou u firmy tisíce!" Tyto a podobné hlášky jsou zcela na místě, pokud nestihnete včas dodat: „To by nebylo nic extra, ale teď v lednu má odsloužených 15 let." Tak je už zájem aspoň trochu probuzen? Nápovědou pro posluchače je fakt, že onen dotyčný nemá bohužel nárok na žádnou výsluhu. Tím už kolegům napovíte, o kom je vlastně řeč. Ale než jim to dojde... Těch pár chvil nechápavých a nevěřícných pohledů stojí za to. Rozluštění hádanky je přitom prosté, milý Watsone.

Koran. Před odchodem do penze v roce 2010 dvaadvacetiletý hnědák sloužící u Pražské jízdní policie (ano, oficiálně u Oddělení služební hipologie, já vím).

Narozen: 18. 3. 1988, do OJP Praha zakoupen 18. 1. 1995, momentálně díky svému vysokému věku familiérně přezdíván „Dědek".

Jeho osud je celkem zajímavý. Narodil se jako Korádo, ale vzhledem k přítomnosti koně stejného jména byl po zakoupení do OJP Praha přejmenován. Předtím, než v sedmi letech nastoupil, tak mimo jiné pracoval jako kůň pro moderní pětibojaře. Nicméně nepředpokládám, že by byl výjimečně dobrý skokan, který by vyhrával závody. V čem ale byl (a stále je) dobrý, jsou rychlé cvaly. To není nic udivujícího, když se podíváme na jeho původ. Ač na to Koran na první pohled vůbec nevypadá, jeho tatínek je anglický plnokrevník. Tedy rychlost sama. Jezdci s ním neměli lehkou práci, a tak nebyl nikdy ani příliš oblíbený. Koran není, a pokud jsem měl možnost zjistit od těch, co ho znají těch 15 let, ani nikdy nebyl příliš společenský. Pohlazení a podrbání mu nic neříká, když není doplněno nějakým tím dobrým úplatkem. I mě vítá jenom proto, že ví, že vždycky něco dostane. Aspoň ale zaregistruje mou přítomnost. Při příchodu velitele trucuje a postaví se hlavou ke stěně. Takže jsem na tom myslím ještě dobře.

Každý kůň je jiný, a tak mi Koran hned při prvním setkání dal jasně najevo, co si myslí. „Dej sem pamlsek, jinak si mě moc nevšímej a budeme spolu jakžtakž vycházet." Tolik ve stručnosti. Okamžitě mi taky ukázal, co dovede, a že jako jezdec se mám moc a moc co učit. Bylo léto roku 2002. Po povodních byli koně provizorně ustájeni v Čakovičkách u Nové Vsi. Boxy jsou mobilní, postavené v plechové hale. Jízdárna škvárová hned vedle v další hale, písková přes silnici vedle výběhů s mladými koňmi. Kolem výběhů byla pár metrů široká cesta kolem dokola, sloužící mimo jiné jako cvalovka. Jednoho krásného dne jsem měl na Koranovi na této cestě jezdit. Vyrazili jsme spolu s kolegyní a já si naivně myslel, že to bude den jako každý jiný. Omyl. Velký omyl. Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že mě čekají nějaké problémy. Krok bez problémů, s kolegyní si povídáme, zkrátka pohoda. Tak tedy naklušeme. Slunce svítí, není nijak velké vedro, koně v klidu jdou, není čeho se bát. Najednou Koran zastříhá ušima a zvedne hlavu. Koukám, co se děje. Na druhé straně dráhy je kolegyně Monika, která má podobný úkol jako my a hodlá opohybovat svého koně. Náhle můj „oř" zastříhá ušima a uvědomí si, že je vlastně stádové zvíře a že tedy musí to „stádo" na druhé straně dohnat. V ten okamžik jsem nebyl jen druhý v pořadí, ale počítám, že tak desátý.

Zkrátka Koran nacválal, přešel do trysku a veškeré mé snahy o jeho ovládání totálně ignoroval. Prostě jsem tam nebyl. Ze začátku mi nebylo moc dobře na duši. Kdo jezdí, ten to zná. Kůň náhle sníží podvozek, nabere rychlost a vy jste tam jen pro ozdobu. Dost slušný kalup, řekl bych. Naštěstí se Dědek projevil jako profík. Před zatáčkou se rychlost zmenšila, výška srovnala do původního stavu a mně zableskla naděje na znovupřevzetí kontroly. Hmmm, tak teda ne, no... Po pomalém korektním projetí oblouku se situace opakovala, já se zase jen vezl. Naštěstí ze mě díky jeho opatrnosti spadly veškeré obavy, že se vymlátíme. Koran si dával hodně velký pozor, aby si neublížil. Potíž byla jen v tom, že když dojel k zahlédnutému koni, tak si náhle všiml, že jiného opustil. „Přece tu nezůstanu jen s tímhle, rychle za tím prvním!" A tak dokola. Vzdal jsem se pokusů Dědka řídit. Marnost, marnost, nic než marnost nad marnost. Přísahám, mám na to svědky, nevymýšlím si - když jsem Moniku míjel poprvé, tak jsem jen stačil říct: „Vezeme vám mokré prádlo!" a strašně se u toho smát. Podruhé jsem se už zmohl jen na: „Rukulíbám" a neměl sil na nic víc. Naštěstí holky pochopily, že nemám šanci Korana ukočírovat a rozumně se obě zastavily na jednom místě. Tam jsme skončili. Koran celý šťastný, že je stádo pohromadě, já, že jsem přežil. Nikdy dřív, ani nikdy potom, jsem se tak necítil. Štěstí i hanba najednou. Teprve později jsem se dozvěděl, že jsem nebyl první, koho takhle povozil. A v současnosti už vím, že zdaleka ani poslední.

Pocta od mrzouta

Když jsem se s Koranem znovu potkal po ukončení školy a řízené praxe, bylo mi ho najednou líto. Za ten rok znatelně zestárl (15 let přitom není pro koně nijak vysoký věk). Aspoň mně se to tak jevilo. Protivný byl už předtím, ale najednou jsem neměl takové problémy s jeho ježděním a při pokusu mě odvézt při jedné hromadné vyjížďce na polích nad Drahání jsem vyhrál já. Neoblíbený, odstrkovaný, šklebící se, bez nikoho, kdo by s ním měl trochu víc trpělivosti. Takový mi po návratu připadal. Mám doma taky koně. Ano - to se už dá nazvat diagnózou. Ten můj není o moc mladší (narozen 1992) a mazel není stejně jako Dědek. Dokonce si jsou jejich povahy dost podobné. Snad právě proto jsem si Korana oblíbil a začal objevovat jeho kvality.

Na hlídkovou činnost to byl jeden z nejlepších koní na oddělení. Dalo se na něm v pohodě vypsat KO, uložit pokutu a když bylo třeba, nechal se uvázat a člověk se nemusel bát, že se pokusí odejít. Měl i jednu další fajn vlastnost. Pokud se nic nedělo a jen stál na místě, zapnul „spořič" a nevšímal si okolí. Pokud musí jezdec sesednout, tak je tato vlastnost k nezaplacení. V boxu reagoval promptně na vaše požadavky, a když jste náhodou zapomněli dobře zavřít, nic se neděje. Neodešel. Kování? Žádný problém. Drží a ani se nehne. Nakonec jsem zjistil, že umí být i společenský.

Občas, výjimečně člověk i ve službě najde chvilku času. Tehdy, když ve stáji nikdo další není, sedal jsem si k němu na zem do dveří. Nic víc. Dědek vykoukl ven, aby zkontroloval situaci. Pokud byl klid a náhodou měl náladu, tak mi dal najevo, že o mně ví. Nezačal se mazlit, na to on není, ale nejdřív se pokusil mě prošacovat, jestli nemám něco dobrého. Většinou úspěšně. Pak ale zjistil, že už nic nedám. Když neměl náladu, tak udělal čelem vzad a šel si něco žvejkat ke žlabu či napáječce. Ale občas, vzácně mi dal najevo, že nejsem úplně cizí. To se (potom co zjistí, že už nejsou pamlsky) o mě opřel. Klidně o hlavu, o ruce, o kolena, jak zrovna chtěl. Někdy se opřel přímo zubama, ale ani náznak, že by chtěl kousnout či štípnout. Někdy mi zabořil hlavu mezi ruce a kolena, zavřel oči a (asi) dřímal. Netrvalo to nikdy moc dlouho, při prvním silnějším zvuku hlavu zvedl a šel zase pryč, ale občas se to stalo. Nesměl jsem to ale zkazit sám třeba pokusem ho pohladit. To šel pryč hned. Ač se normálně tváří jako starý nerudný dědek, tak má společnost rád, jen se mu nesmí vnucovat.

K ježdění patří spousta věcí. Zažili jsme spolu pády, štycování, útěky i neposlušnost, ale většinou Koran splnil to, co se od něj očekávalo. Fotbalové zápasy, demonstrace, hlídky, pátrací akce, všeho se zhostil se ctí. Není žádný velký hrdina, ale svou práci si odvedl. A mě čekal nelehký úkol najít mu hezké místo, kde by v klidu dožil a kde by někdo ocenil jeho nelehkou práci. Málo lidí ale chce živit koně, na kterém se nebude moct moc jezdit a není na hraní či mazlení.

Penze

Nová majitelka se s Dědkem seznámila při jedné návštěvě jízdní policie a okamžitě se jí zalíbil. Dá se říct, že se do něj zamilovala. Jak jinak si vysvětlit, že když se asi po roce a půl dozvěděla, že bude policie Korana prodávat, že se okamžitě ozvala a projevila zájem? Dokonce mu koupila kamaráda, aby nestál ve stáji sám. A tak se 9. června 2010 Koran dočkal a odjel na zasloužený odpočinek. Po dlouhých patnácti letech a pěti měsících ukončil svou nelehkou službu u policie. Penzi měl užívat na Svitavsku u malého domku, kde na něj čekal patnáctiletý kamarád. Okamžitě po příjezdu ochutnal trávu z cesty, po které měl chodit a v boxe se okamžitě pustil do připraveného sena. Také se hned seznámil s Áronem, svým novým parťákem. Vše bez problémů.

Podle pozdějších zpráv si Koran rychle zvykl, vlastně se choval, jako by k žádné změně nedošlo. Ihned první noc si klidně lehl. S Áronem byli kamarádi a dokonce dával najevo, že se mu po něm stýská, když se musí rozdělit. Ve výběhu se oba chovali jako staří dobří známí. Pod sedlem se prý choval naprosto perfektně a vyjížďky se mu líbí. Prostě to vypadalo, že bude mít penzi, jakou si zaslouží.

Leč člověk míní, osud mění. Koranovým životním kotrmelcům nebyl ještě konec. Koncem května 2011 jsem dostal zprávu od (tehdy) neznámé slečny, zda nejsem Koranovým bývalým policejním parťákem. V obavách, co se Dědkovi stalo, jsem to potvrdil a čekal, co se dozvím. Slečna mě naštěstí uklidnila, že je vše v nejlepším pořádku a že je Koran její velký miláček a má se dobře. Jenom se bohužel bývalá majitelka dostala do zdravotních potíží a musela ho prodat. Asi měsíc pobyl v jedné stáji poblíž Svitav, ale tam se mu nikdo moc nevěnoval. Potom ho koupilo občanské sdružení Bonanza z obce Vendolí. A tam si penzi spokojeně užívá do teď. Chodí do výběhu, starají se o něj děti a on je hodný a spokojený. Je vidět, že péče členů společnosti Bonanza mu svědčí. Ačkoliv letos oslavil už dvacáté sedmé narozeniny, má stále elánu a energie na rozdávání. Tak snad nakonec bude platit rčení: "Konec dobrý, všechno dobré". Koran si svůj důchod zaslouží. Vždyť jestli někdo většinu svého života „pomáhal a chránil", tak určitě on.