Kdo je veterinář

O tom, kdo a jak smí diagnostikovat a léčit vaše čtyřnohé svěřence, mluví dokonce i zákony. Konkrétně v zákoně na ochranu zvířat proti týrání (Zákon č. 246/1992 Sb.) je nařízeno, že pokud dojde ke zdravotnímu problému, musí být hospodářská i zájmová zvířata léčená dle veterinárního zákona. A právě podle veterinárního zákona (Zákon č. 166/1999 Sb.) smí provádět veterinární zákroky, diagnostiku a prevenci i předepisovat léky pouze certifikovaný veterinář a státní a krajské veterinární správy, státní veterinární ústav a certifikované laboratoře či vysoké a vysoké a střední veterinární školy v rámci své výuky. Určitou veterinární činnost (omezenou podle svého vzdělání) smí provádět také další osoby, jako veterinární technici (registrovaní!), laboranti apod. Veterinární lékař je podle tohoto zákona pouze ta osoba, která má patřičné vzdělání (úspěšné absolvování VFU Brno nebo jiné zahraniční uznané vysoké veterinární školy) a osvědčení o veterinární činnosti platné v ČR neboli „licenci". A už z tohoto zákona má veterinář své povinnosti a práva:

• může odmítnout poskytnutí naléhavé odborné veterinární pomoci pouze z důvodu ohrožení svého zdraví, kterému nelze účinně předcházet nebo bránit,
• může odstoupit od smlouvy o provedení odborného veterinárního úkonu, odmítl-li chovatel poskytnout potřebnou součinnost,
• jde-li o naléhavý úkon, nutný v zájmu předcházení, zamezení šíření a zdolání nebezpečné nákazy apod., nepotřebuje souhlasu chovatele k jeho provedení.

Veterinář musí dodržovat zásady profesní etiky, čili zbavovat zvířata bolesti a zbytečného utrpení, chovat se ohleduplně k majiteli ošetřovaného zvířete a podávat mu pravdivé informace, udržovat dostupnost veterinární péče a vůči kolegům musí dodržovat zásady kolegiality.

Aby mohl řádně vzdělaný veterinář vykonávat v naší republice veterinární činnost, tedy měl „lincenci", musí být členem Komory veterinárních lékařů (KVL) ČR; výjimkou jsou hostující zahraniční veterináři, kteří však tuto činnost na našem území musí KVL řádně nahlásit. Komora veterinárních lékařů ČR je dle zákona 391/91 Sb. o Komoře veterinárních lékařů samosprávná stavovská organizace sdružující veterinární lékaře, která mimo jiné dbá na odbornost a etické jednání svých členů, ale na druhé straně také hájí jejich zájmy a práva. Zajišťuje jejich postgraduální vzdělávání, stanovuje podmínky výkonu jejich činnosti, ale také přijímá a řeší, případně trestá stížnosti související s registrovanými veterináři a jejich veterinární činností. Každý člen KVL je povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným obecně závaznými právními předpisy. Ostatně o tom mluví i profesní řád KVL ČR, kde hned na začátku stojí, že veterinář musí dodržovat zásady profesní etiky, čili zbavovat zvířata bolesti a zbytečného utrpení, chovat se ohleduplně k majiteli ošetřovaného zvířete a podávat mu pravdivé informace, udržovat dostupnost veterinární péče a vůči kolegům musí dodržovat zásady kolegiality.

A začínají třenice: veterinář se může na mnoho situací dívat jinak než jeho kolegové či samotný majitel čtyřnohého pacienta. Jak uvádí Revizní komise KVL ČR, „vyplývá podstatná část nespokojenosti klientů s postupem veterinárního lékaře z nedostatečné komunikace mezi veterinářem a klientem, která má za následek zbytečné nedorozumění a nepochopení druhé strany." Kde jsou ty nejzásadnější chyby a jak je řešit?

Třenice 1: Odbornost

„Na koně se jen podíval a hned řekl, že má artrózu a potřebuje drahé injekce do kloubu", „nepoznal, že kobyla je březí", „nerozeznal odřeninu od kožní plísně", „léčil měsíční slepotu špatným lékem"... aneb po bitvě každý generálem!

Na jedné straně je to jasné: pokud veterinář úmyslně nebo z nedbalosti poruší své odborné povinnosti, považuje se to za neprofesionální chování a může za to být stíhán. Neustále se vzdělávat a postupovat při diagnostice v souladu s nejnovějšími odbornými poznatky považuje KVL ČR u svých členů za jednu ze zásadních samozřejmostí a povinností.

Uvědomte si, že nikdo nemůže být odborník na všechno, a to se týče jak zdravotních problémů nejrůznějších druhů domácích zvířat, tak jejich jednotlivých tělesných (a duševních) částí. Přestože každý praktický veterinář by měl zvládnout základní úkony u všech (no, většiny) běžných druhů zvířat, zásadnější a speciálnější postupy a zásahy mohou jít zcela mimo něj. KVL ČR na toto pamatuje a na svých stránkách zveřejňuje veterináře, kteří se specializují jak na jednotlivé živočišné druhy (malá zvířata, koně, akvaristika...), tak i na jednotlivé lékařské obory (chirurgie, porodnictví...). Pokud tedy chcete skutečně odborníka na problém svého svěřence, kontaktuje odborníky či specialisty. Seznam odborných veterinárních lékařů najdete na této stránce. Ale i se svým „dvorním" veterinářem byste si měli ujasnit, jaké úkony jsou v jeho kompetenci a moci a na jaké si budete raději zvát někoho jiného. Pokud se veterinární lékař nepovažuje za dostatečně kompetentního pro stanovení diagnózy, jeho svědomí i profesní řád KVL ČR mu radí konzultovat vše s nějakým kolegou nebo klienta poslat po předchozí dohodě za jiným veterinářem.

A pozor! I mistr tesař se někdy utne. Dle profesního řádu KVL ČR veterinář nemůže být stíhán v případě, že provedl chybnou diagnózu, pokud se prokáže, že provedl odpovídající vyšetření. Stanovení diagnózy je někdy doslova detektivní práce a v některých případech bohužel je i moderní věda na choroby krátká. Veterináři by proto měli o svých postupech vést záznamy (včetně předpisů léků, výsledků laboratorních vyšetření atd.) a chovatelé/majitelé by měli od nich tyto záznamy chtít. V případě stížností je to často to jediné, co může posloužit jedné nebo druhé straně jako důkaz „neviny".

Nikdy si nenechávejte stanovovat diagnózu na základě telefonického hovoru.

Rozhodně myslete na jednu důležitou věc, proti které se mnoho majitelů neustále prohřešuje: nikdy si nenechávejte stanovovat diagnózu na základě telefonického hovoru - nebo nedej bože internetové diskuse! Veterinář dokonce ani nesmí ošetřit zvíře bez předchozího vyšetření - kromě předpisu či výdeje preventivních neinjekčních preparátů (například odčervení).

Třenice 2: Ceny

„Ten náš veterinář je hrozně drahý, musím si začít zvát toho vašeho", „Jak je možné, že se jen na koně podíval a hned si účtuje tolik peněz?", „To je divné, minule chtěl za toto vyšetření o polovinu méně, než dnes!" ... aneb peníze jsou až na prvním místě...

Každý majitel by si měl uvědomit, že veterinář pracuje vždy za smluvní honorář a stanovení výše honoráře je pouze a jen jeho věc. Samozřejmě - a na to by měl majitel zvířete myslet především! - je třeba si předem zjistit, jaká bude u zavolaného veterináře předpokládaná cena úkonu (čili žádné dotazy na internetových diskusích „kolik jste platili za kastraci hřebce" nebo „kolik stojí zrentgenování nohy koně?"). Počítejte i s tím, že při složitější diagnostice či léčbě se může cena nepředvídatelně navyšovat, například tím, že přijdou komplikace a bude například třeba problém léčit déle, jinými přípravky či vyššími dávkami léků. Je dobré, pokud se v takových případech oba aktéři předem domluví aspoň orientačně na maximální možné ceně, kterou je majitel schopen nebo ochoten za tento úkon dát.

A proč jsou někteří veterináři drazí? Uvědomte si fakt, že než veterinář dostuduje, je mu minimálně 25 let a má skutečně jen ty nejzákladnější znalosti. Musí se dále vzdělávat, držet krok s novinkami, díky kterým bude své pacienty léčit o to lépe. A vzdělání bohužel není levné - navíc ve dnech, kdy se draze vzdělává, nevydělává... Další věc jsou investice do zařízení a přístrojů; pokud chcete, aby vašeho koně veterinář lépe vyšetřil, je třeba lepších diagnostických postupů, které mu často zajistí moderní přístroje a kvalitní diagnostické vybavení. A jejich zakoupení i provoz není levný. Veterináři, kteří se potřebují uživit (často i svoji rodinu a zvířata) a přitom mají držet krok s novými poznatky a zajistit vám moderní diagnostické vymoženosti, nemohou být levní. Naopak - pokud někdo neinvestoval už dlouhá léta do dalšího vzdělávání, pokud někdo pracuje se zastaralými přístroji, které už dávno splatil, může být levný; je otázka, zda bude vaše koně vyšetřovat a léčit skutečně dobře a podle nejlepších moderních poznatků. Nezapomínejte ani na to, že veterinář často používá auto - velké a silné, aby do něho naložil všechno nádobíčko a dojel i v zimě do odlehlých horských statků - které musel koupit, a mnohdy si pronajal ordinaci či prostory na uskladnění přístrojů a léků nebo provádění diagnostiky...

Třenice 3: Kolegové

„No jo, to řezal Pepa, on byl neschopnej už na škole!", „přijeďte, už dva doktoři před vámi na to koukali a nic nenašli", „váš kolega na to něco napatlal a píchl mu takovou bílou vodičku do krku"... aneb více hlav víc ví?

Veterinář se musí chovat eticky a slušně, a to vůči majiteli i vůči svým kolegům. Nesmí nijak snižovat jejich profesionalitu (negativně či dokonce pohrdlivě komentovat jejich postupy) a nesmí usilovat o přebrání jejich pacientů. Jinými slovy: pokud veterinář (například specialista) pomohl svému kolegovi v řešení nějakého problému, má mu pacienta opět „vrátit". Pokud se u jednoho pacienta vystřídá více veterinářů, musí si to navzájem sdělit a předat si důležité informace o svých dosavadních zjištěních a postupech.

Povinnosti vůči kolegům jsou tedy jasně dány, opět v profesním řádu KVL ČR. Ale mnoho chyb a problémů v této oblasti páchají samotní majitelé, když nechají svého čtyřnožce vyšetřit či léčit několika veterináři (někdy i najednou!), samozřejmě aniž by jim to oznámili. Uvědomte si, že každá léčba a mnohdy i diagnostika vyžadují svůj čas, různí veterináři mohou mít díky svým zkušenostem různé postupy a ty je nutné dodržovat, někdy je nelze kombinovat, protože si mohou odporovat a léčení se tak zpomalí či zkomplikuje. Pokud z nějakého důvodu voláte ke svému koni druhého (třetího...) veterináře, protože postupy těch předchozích se vám nezdály nebo nevedly k vyléčení, vždy jednejte slušně, informujte o této změně původního i nového veterináře a snažte se, aby nový veterinář dostal od předchozího o pacientovi co nejvíce informací. K tomu patří i to, že si vždy vyžádáte písemné vyjádření ošetřujícího veterináře o tom, co u koně zjistil, jaké prováděl zákroky a jaké léky koni podal či předepsal - nebo si to budete vy sami vždy důkladně zapisovat. Lepší je podporovat spolupráci mezi odborníky, než jejich řevnivost!

Třenice 4: Práva a povinnosti veterináře

„Nepřijedu, paninko, právě tu mám na stole otevřenou kočku", „už neordinuju!", „nezlobte se, ale vy spadáte pod mého kolegu, nemůžu mu jezdit do jeho rajónu", „tú - tú - tú - tú"... aneb když je malér, veterináře nedohoníš!

Máte smutného koně, večeři nedožral a zdá se vám, že by to mohla být kolika. Čekáte, jestli to nerozchodí a pak v poněkud pozdější večerní hodinu vytáčíte číslo svého dvorního veterináře ze sousední vsi, ale není dostupný. Voláte tedy veterináři, kterého si zvete na skutečně „koňské" zdravotní specialitky, protože je holt dražší, i když lepší; mobil zvoní, ale nikdo nezvedá. Začínáte být nervózní. V záloze máte ještě jednoho veterináře aspoň trochu rozumějícího koním, který ale bohužel má jiného pacienta na druhém konci kraje. Přes známé proto seženete čísla na další dva veterináře. První vám do telefonu rovnou oznámí, že je mu líto, ale že nepoleze do zelí svému kolegovi a stejně není místně příslušný, v mobilu toho druhého se vám ozve neosobní hlas automatu oznamující všem klientům, že ordinační doba začíná ráno v 7:00 a končí odpoledne v 16:00. Nakonec po hodině objíždění okolních zemědělců doslova odvlečete od pozdní večeře jednoho staršího veterináře - i přes jeho ujišťování, že on fakt dělá hlavně krávy a prasata.

Jak je to vlastně s povinnostmi (a, ano i právy) veterinářů? Musí přijet na každé zavolání k jakémukoli případu?

Profesní řád KVL ČR ukládá svým členům, že musí poskytovat první pomoc v jakoukoli dobu a v době své nepřítomnosti zajistí klientům kontakt na zastupujícího kolegu nebo pracoviště, které se zástupem souhlasí. A o pár paragrafů dále v něm stojí: Veterinární lékař je ve svém povolání svobodný, čili může odmítnout ošetřit zvíře, a to především tehdy, když nabyl přesvědčení, že mezi ním a klientem není patřičná důvěra.

Je to tak, i veterinář je člověk, který má právo na určitou pracovní dobu, odpočinek, rodinu či své záliby. A to nemluvím o tom, že by měl mít i čas na papírování a ideálně i další vzdělávání! Skutečně nelze předpokládat, že jakýkoli veterinář přijede k jakémukoli případu kamkoli a kdykoli - a když navíc u tohoto klienta nikdy nebyl, popřípadě se jedná o živočišný druh, který běžně nedělá, nebo to vypadá na problém, který je mimo jeho kompetenci.

Jako majitel koně, tedy zvířete, kterého nelze jednoduše naložit do Fabie a odvést do nejbližšího okresního města na veterinární pohotovost, byste si měli zjistit a zapsat kontakty na několik místních veterinářů a informovat se od nich o jejich pracovní době, zda provozují i pohotovost, jaké problémy a jaká zvířata léčí, nebo jaké mají možnosti pro poskytnutí první pomoci. Je dobré mít v případě nouze také po ruce kontakt na přepravce, pokud by bylo lepší koně odvést rovnou na koňskou kliniku, kde je vždy zajištěná non-stop pohotovost. Zvýší se vaše šance, že na konkrétní problém skutečně přivoláte odpovídajícího odborníka, který bude schopen a ochoten v danou dobu koně ošetřit.

Není dobré problémy „sušit" hezky doma a odborníka shánět skutečně na poslední chvíli v tu nejméně vhodnou dobu.

A myslete i na to, že není dobré - jak pro zdraví a život koně, tak i pro vaše vztahy s veterináři - problémy „sušit" hezky doma a odborníka shánět skutečně na poslední chvíli v tu nejméně vhodnou dobu. Jakmile se vám zdá, že něco není v pořádku, volejte veterináře hned, nenechávejte to na večery, víkendy nebo svátky, protože zrovna vy máte konečně čas „to řešit"!

Veterinář - povolání nebo životní náplň?

A pro rozptýlení krátký rozhovor: MVDr. Lýdia Čačková je mladá, aktivní veterinářka, která se zabývá převážně koňmi. Zeptali jsme se jí, jaký má ona postoj ke svému zaměstnání a jak se dívá na veterinařinu obecně.

Máš někde zveřejněnou pracovní dobu?
Ano, na svých stránkách a ve většině inzerátů a odkazů na internetu.

Jezdíš i mimo tuto dobu?
Ano, mám nepřetržitou pohotovost a dojíždím za akutními případy. Jediná výjimka je, když jsem v zahraničí nebo na dovolené, to je na mém záznamníku odkaz na kolegu, který mne zastupuje.

Máš s nějakým klientem uzavřenou nějakou smlouvu o veterinární péči (například že přijedeš kdykoli, že budeš dělat bez jeho vyzvání prevenci, že upřednostníš jeho pacienta apod.)?
Nemám, většina mých klientů jsou majitelé koní a ošetřuji zvířata v jejich přítomnosti nebo v přítomnosti někoho pověřeného. Přednost vždy dostávají akutní pacienti.

Co děláš, když tě volají k případu a ty nemůžeš?
Když jsem u jiného případu a je to akutní natolik, že to nepočká, přeposílám je na kolegy z okolí. Když to snese třeba hodinový odklad, jedu hned, jak mohu. V případě, že jsem na dovolené, nebo se vzdělávám na kongrese, je vždy domluvený záskok.

Kolik míváš za rok dovolené a kolik volných víkendů?
Dovolenou jednu - 14 dní v létě. Jinak pak několik volných prodloužených víkendů a zhruba měsíc v zimě je vyhrazen na vzdělávání. Ale je to rok od roku. Tento rok jsem se vzdělávala jen o prodloužených víkendech na různých kongresech.

Jak se dá skloubit s terénní praxí rodina, zájmy, dovolené...?
No, velice těžce. Mám tolerantního přítele, ale i on už bývá někdy nevrlý, když o víkendu po x-té vyjíždím za případem, místo abych trávila čas s ním. Mám koníčky a snažím se je provozovat, co to jde, ale člověk musí počítat s tím, že by měl být v dojezdné vzdálenosti, kdyby se něco stalo, nebo mít alespoň zajištěný záskok. Ne vždy to jde. A často je to hlavně hodně vyčerpávající.

Má podle tebe veterinář nárok či „právo" na to, že řekne „padla" a od (dejme tomu) šesté neordinuji - vypne mobil a věnuje se rodině, svým dětem či svým koníčkům nebo prostě jen relaxuje po náročném dni?
Každý má právo určit si svůj pracovní čas, jak potřebuje. V případě, že má rodinu nebo jiné zájmy či povinnosti, je právo každého - tedy i veterináře, aby si určil, od kdy do kdy pracuje. Pokud jsou s tím majitelé zvířat oficiálně obeznámeni, např. vyznačením ordinačních hodin a poznámkou „pohotovostní službu nevedu", nevidím v tom problém. Lékaři mají také směny od do... Nikdo nemůže pracovat pořád a bez oddechu, jinak brzy skončí v nemocnici nebo v blázinci. A myslím, že by to měl každý respektovat.

Moc děkuji za rozhovor!

Webové stránky MVDr. Lýdie Čačkové: http://mvdrcackova.firemni-web.cz

Stěžuji si na svého veterináře...

Pokud nejste spokojeni s prací veterináře, ať už z hlediska odborného nebo etického, máte možnost stěžovat si na něho přímo u revizní komise KVL ČR. Formulář včetně důležitých rad a postupů najdete přiložený pod článkem. A já zopakuji větu, která už zazněla na začátku:

„Podstatná část nespokojenosti klientů s postupem veterinárního lékaře vyplývá z nedostatečné komunikace mezi veterinářem a klientem, která má za následek zbytečné nedorozumění a nepochopení druhé strany."

Než tedy stížnost napíšete, zamyslete se, zda vy sami v tom nemůžete něco udělat lépe a v klidu a věcně vše proberte nejdříve s dotyčným veterinářem - oni ti veterináři tady totiž skutečně jsou od toho, aby vašim zvířatům pomáhali!