Marcelko, známe se spoustu let a bez koní si tě vlastně ani představit neumím. Kde má tvá láska k plnokrevníkům kořeny?

Geny jsem zdědila jak po pradědečkovi (dragounovi z Moravy), tak po mamince. Ta mě jako malého caparta vodila všude, kde byli koně. Nejčastěji končily naše společné procházky (zpočátku jsem se vozila v kočárku, později ťapala po svých) za plotem u dostihové dráhy ve Dvorech.

Jak to pokračovalo dál? 

Další cesta ke koním už byla hodně podobná té, kterou absolvuje mnoho dětí kolem desátého roku života. Jako mrňavá a vyhublá holčička jsem začala navštěvovat jezdecký oddíl ve Staré Roli. První kůň, kterého jsem si tehdy směla pohladit a podržet za otěž, byla výborná drezurní klisna Nitka. V té chvíli jsem vůbec netušila, že pomáhám při čištění čtyřnásobnému republikovému mistrovi Vítu Čmolíkovi, který se o několik let později stal mým trenérem a že Nitka bude moje skvělá učitelka.

V září 1982 jsi začala jezdit a do tvého života vstoupili plnokrevníci.

Ti naši byli sice starší, z dráhy stažení nebo v dostizích neúspěšní, to ale vůbec nevadilo. Pro náš klub je zajišťoval trenér Ivan Janatka. První, kdo opravoval mé chyby, většinou rychlým cvalem k hnojišti kde mě odložil, byl Melas, syn Mely a koně století Masise. K těm dalším patřil někdejší výborný proutěnkář Pastel (Cejlon – Pastva) nebo Busó s Mágusem, kteří jako dvouletí patřili k nejlepším koním svého ročníku v Maďarsku. Ve stáji nechyběl ani Kolos, který podobou nezapřel svého tatínka, legendárního Koroka. V roce 1992 jsem v důsledku nepříjemného pádu byla nucena svou sportovní kariéru u koní ukončit a začala jsem se věnovat přípravě mladých jezdců.

Já si tě vybavuji až o několik let později a to v souvislosti s tochovickým týmem Václava Chaloupky.

Tochovice považuji doteď za svůj druhý domov. Díky někdejšímu zaměstnavateli, kterému se na podzim roku 1994 zalíbila netradiční forma reklamy v roli majitele/sponzora dostihového koně, jsem se na návštěvy našich svěřenců vždy strašně těšila. Ve stájích stálo plno zajímavých koní, a díky bezvadné partě se užilo hodně srandy. Ivan Kub, Petr Kubík, Zdeněk Machů, Libor Šindar, kluci Koplíci, Franta Mourek, Jirka Plzák, dnešní manželé Zuzka a Jirka Chaloupkovi, Pavlové Horčička a Mráz, Bára Schillová, vždy dobře naladěná Evička Ráczová… V barvách našich stájí LS Thermal a Twende běhalo v průběhu let 1995 až 2000 celkem jedenáct koní – Laurena, Scavage, Victory Bell, Banalita, Hedeta, Ville de Lumiere, Magie Rose, Lahti, Escend, Démona a Sacramento. Každý z nich nám dopřál mnoho krásných a nezapomenutelných zážitků, díky kterým je dostihový sport tak jedinečný. Kdo zažil, tak určitě potvrdí, že tochovické mítinky měly vždy krásnou a pohodovou atmosféru. Velká škoda, že už je vše minulost. 

Co však není minulost, je tvá podpora turfu v Karlových Varech.

Nejsem moc hrdá na to, jak se zachází s naším městem a co se tu děje. Ale na co hrdá jsem, je náš skvost – dostihové závodiště. Jsem velký patriot a za naši zelenou oázu s jedinečnými secesními tribunami bych dýchala. Od roku 2000 se všemožně snažím, kdykoliv mám jen trochu příležitost, závodiště prosazovat. V médiích i na fotografiích. Vlastně i z náklonnosti k Ivanovi Janatkovi. Je až neuvěřitelné, s jak neskutečným nasazením bojuje o to, aby dostihy ve Varech „jely". Obdivuji jeho elán a odhodlanost, s nimiž připravuje každou další sezonu.

Každou další sezonu, kterou ty neopomeneš zdokumentovat prostřednictvím fotografií. Sehrály i v tomto případě svou roli geny?

Dá se to tak říct. V žilách mi koluje krev fotomaniaků, kterými jsou můj dědeček a tatínek. V jejich stínu jsem jen nadšený fotograf amatér. Nikdy totiž nepochopím, jak je možné zachytit událost „tady a teď“. O to víc mě ale fotografování fascinuje.

Fotkami to ale nekončí. Každý, kdo tě zná, ví, že přispíváš poutavými texty do různých tištěných i internetových médií. Co tě přivedlo k psaní? 

Kromě osobního potěšení z krásy, ušlechtilosti a rychlosti koní, napětí, emocí a všeho, co k turfu patří, jsem poznala i spoustu přátel, zajímavých osobností a měla možnost podívat se na hodně míst spojených s dostihovým sportem. A protože jsem si tohle všechno nechtěla nechat jen pro sebe, začala jsem psát.

I psaní má ve vaší rodině tradici.

To ano, dědeček byl knihovník a tatínek vydal dvě historické publikace o Staré Roli. U nás doma to vždycky vypadalo jako v archivu. Články, reportáže i postřehy z míst zasvěcených koním, které ráda spisuji a ještě raději fotím, mě vnitřně obohacují. A doufám, že stejně tak těší i ostatní. 

To mohu jen odsouhlasit. Škoda, že se této práci nevěnuješ na plný úvazek. Jaká je vlastně tvá profese? 

Pracovně je celý můj život spojený s hotelnictvím. Po dlouhých letech strávených v Thermalu jsem přešla do Richmondu, do jednoho z nejstarších a nejkrásnějších karlovarských hotelů. Jako milovník přírody si tady libuji, protože poloha hotelu na okraji města je prostě úžasná. Všude kolem lesy, kopce, zeleň, pod hotelem protéká říčka Teplá.

A kromě přírodních krás je tento hotel i tak trochu spojen s koňmi.

Kdybychom se vrátili daleko do historie, až na samý konec druhé světové války, tak v prostorách dnešní hotelové restaurace byli ustájeni koně generála Vlasova. A svou historii zde mají i kočárové povozy, které dříve rozvážely poštu a nyní v bezprostředním okolí hotelu vozí nadšené turisty. 

Koně se táhnou jako červená nit celým tvým životem, jak osobním, tak i pracovním. A tím nejznámějším ve spojení s tebou je bezpochyby ryzka Laurena.

Bylo by nejlepší napsat jen, že Laurena, kůň s nejkrásnějšíma a nejupřímnějšíma očima, byla mým životním koněm. Protože jinak budu psát romány a mluvit hodiny a hodiny.

Byla tvým životním koněm, přestože ani jednou jsi na její hřbet neusedla a roky jste se neviděly.

Patřila jinam než já. Mnoho let jsme od sebe byly stovky kilometrů. Osud nás ale nakonec svedl dohromady. Všechno začalo v roce 1991, kdy jsem v televizi zahlédla dokument o přílivu nové francouzské krve do Čech, do Tochovic k Václavu Chaloupkovi. Ve stádě rozdováděných klisen mně učarovala drobná roční ryzka se zajímavě přerušovanou úzkou lysinkou. Její podoba se mi vryla hluboko do paměti. Vyzařovala něco zvláštního, co mě k ní tolik táhlo. Sobecky si zabrala moje srdce na úkor ostatních koní a já si přála mít ji nablízku. 

Tvůj sen se začal plnit v roce 1994.

A to díky sponzorství. Když se nám na dvůr přišla představit, pan Chaloupka hned podle mojí nadšené reakce poznal, že právě na tuhle krásku ukážeme. Naše barvy hájila dva roky. Z rovin přešla na překážky, a když si v červenci 1996 zranila spěnku, zamířila do chovu. Naše cesty se rozešly na dlouhých dvanáct let. 

V roce 2008 se ale znovu střetly.

Z Napajedel přišla zpráva, že Laurenu vyřazují z chovného stáda a je na prodej. A protože kamarádka Hanka, vedoucí Hipocentra, mi nabídla ustájení, neváhala jsem. Zbývalo už jen vyřešit problém s dopravou z Moravy, čehož se ochotně ujali Zuzka Prokopová (lektorka Hosemanshipu) a Pavel Čechovský (Koňská sanitka). Laurena našla nový domov v Hipocentru Pá-Ja nedaleko Karlových Varů.

 

A právě tam, v zeleném ráji na úpatí Slavkovského lesa si užívala svobodu.

Díky převýchově stáda se z ní stal uličník. První lumpárnou, kterou se naučila, bylo protrhávání ohradníku. Dokud to někdo na vlastní oči neviděl, nevěřil, že by tohle jemné stvoření bylo něčeho takového schopno. Prostě jen tak přišla k pásce a nenápadně na ni zatlačila a pokračovala do té doby, než páska povolila. Když to nešlo jednoduše, rozešla se a pásku probourala. Samozřejmě, že předtím zkušeně prozkoumala, jestli je puštěná elektrika. A aby v tom nebyla sama, pokaždé s sebou vzala na exkurzi po okolí některého z koní. 

Inu, byla to vynalézavá dáma.

Každý, kdo si ji z dráhy pamatoval jako rozumnou aristokratku, se musel smát tomu, co viděl v Hipocentru. Předváděla na oko svůj zasněný pohled do dáli, ale ve skutečnosti si opatrně vyměřovala vzdálenost, při které by mohla překročit nebo probourat ohradník. Když si byla jistá, že ji nikdo nepozoruje, vydala se vstříc dobrodružství. Uprostřed vzdálené louky si pak spokojeně plnila bříško. Na svobodě se jí tak líbilo, že většinou ji nenalákal zpět ani plný kyblík s krmením. Teprve když sama usoudila, že už má té příjemné změny dost, milostivě se rozvážným krokem odebrala zpátky k výběhu a nechala se zavřít. 

Zkrátka velká koňská osobnost, která neztrácela elán ani v pokročilém věku.

Navzdory problémům s kopyty se ráda předváděla ve cvalu. Ve výběhu často pořádala své soukromé dostihy a stejné nadšení z pohybu s ní sdílel jen málokterý z kamarádů. Ti si raději plnili pupky. Nadšený z ní nebyl ani kozel Vojta, kterého nutila k pohybu také. Milovala volnost, dobrou pastvu a bylo to na ní vidět (smích).

Vaše společné štěstí trvalo rok.

Odešla 2. ledna 2010, několik málo dní před dvacetinami. Byla výjimečná skvělým charakterem, bojovností a spolehlivostí v dostihu, vysokou natalitou a dlouholetým chovným využitím. A čím byla jedinečná pro mě, jako její poslední majitelku? Jednoduše tím, že existovala. 

Kromě rezavých koní máš i další rezavou náklonost, a to k irským setrům.

Asi jako každé malé holčičce, později větší holce, rozevláté slečně, mladé paní, ale i věkem odrostlé ženské se i mně líbili psi. V naší rodině jsem zažila vlčáky i křížence všech možných ras. Jenže v hlavě mám od nepaměti jedno jediné plemeno. Mým favoritem vždycky byl Irský setr. Je to plnokrevník mezi psy. Tenhle úžasný a nádherný pes, jak zjevem, tak pohybem, charakterem i chováním, mě nikdy nepřestane udivovat. Držím se hesla, že setr není pes, že je to lepší člověk. Do klubu pejskařů postižených setrofílií jsem se přidala v roce 2005. Společné soužití s našimi setřími holčičkami Bárou a Beauty stojí opravdu za to. Zocelily mi nervovou soustavu, vysvětlily, co v praxi znamená mít trpělivost a hlavně ukázaly, že v životě se má řešit jen to opravdu důležité, protože všechno ostatní nějak dopadne.

Prakticky celý život se pohybuješ v dostihovém prostředí, koho z tuzemských nebo zahraničních osobností uznáváš a komu fandíš? 

Nejraději bych řekla, že všechny, kteří se věnují tomuto sportu. Ale… Ze zahraničních osobností je to Frankie Dettori, z tuzemských není lehké vybírat, adeptů je hodně a smekám před těmi, kteří se prosazují i na zahraniční scéně. Určitě zmíním Václava Chaloupku, jako jezdce, trenéra i člověka s velkým srdcem. S radostí také sleduji úspěchy malých stájí, kde si piplají jednoho dva koníky jako členy rodiny a dělají maximum pro jejich wellfare. Z jezdců hodně fandím sympatické Jiřině Andrésové a příjemně se kouká na výkony Jana Vernera, kterému přeji po nepříjemném zranění rychlý návrat do sedla.

Máš ještě nějaký dostihový sen, který by sis ráda splnila? 

Můj dávný velký sen, být s Laurenou, se mi už splnil. Teď zase můžu snít o tom, že se jednou znovu potkáme. Taky moc doufám, že nás karlovarské závodiště přežije a svoji historii bude psát i po další generace. Když sleduji, kolik zdravotních průšvihů se všude kolem nás poslední dobou objevuje, přeji si zdraví. Často myslím na Ivana Kuba. Kdyby to šlo splnit, přála bych mému letitému kamarádovi a skvělému člověku úplné uzdravení.