Lucie, proč právě Nizozemsko? Plán a cíl? Jak se vám v zemi tulipánů žije?

V Holandsku jsem skončila naprosto neplánovaně. Ozval se mi chovatel sportovních KWPN, který hledal jezdce pro mladé koně. Já jsem v té době už byla dva roky jako jezdec v zahraničí a jeho nabídka se mi moc líbila. A tak jsem ji přijala. Po roce práce pro něj jsem se rozhodla zkusit se realizovat jako „freelancer“ pracovat na sebe, založit si živnost. Doufala jsem, že mi to přinese svobodu v tom, jak koně chci dělat. Realita byla těžká, abych se uživila, brala jsem úplně každou práci. Potřebujete ošku na víkend na skokové závody s pěti koňmi? Zítra? Jasně, žádný problém. Onemocněl ošetřovatel a potřebuje za sebe někoho, kdo nakrmí, vyvede, vykydá třicet koní tento týden? OK…. Jezdila jsem skokové, westernové, drezurní, military a hobby koně. V té době jsme začali budovat vlastní malou stáj pro osm koní. To trvalo sedm let, protože to šlo jen tak rychle, jak byly peníze. Byla to dřina, spoustu práce jsme dělali sami a hlavně se to opravdu táhlo.

Jak se tady žije v jezdecké profesi? Jako všude u koní je to hodně o štěstí a o lidech, na které narazíte. Ale tady je to pro někoho, kdo není Holanďan, opravdu velmi náročné. Konkurence je obrovská, je tu strašně moc talentovaných jezdců se skvělými výsledky na mezinárodní scéně, spousta slavných trenérů a vůbec spousta všeho ve všem, co se koní týká, takže pokud se tady chcete uživit, musíte být buď top, nebo mít něco, co jiní nemají. Nabídnout jinou službu, jiný způsob, být kreativní, inovativní, jiný. Já nejsem a nikdy nebudu top, takže moje jediná šance je to dělat třikrát poctivěji, než ostatní a nabídnout jiný přístup. A i tak válčím a bojuju a někdy jsem v depresi! :D

Na druhou stranu neustálá konfrontace s tvrdou realitou mě posouvá dál. Jsou tu neskutečné možnosti jak, kde a co se učit, stále můžete poznávat nové věci, okoukávat skvělé jezdce, vzdělávat se na všech možných úrovních a polích. To mě moc baví a je to také důvod, proč jsem to nikdy nevzdala. Protože upřímně krizi, kdy jsem chtěla skončit, jsem měla před asi sedmi lety. Ale dnes jsem moc ráda, že jsem to nevzdala. Prosadit se zde ale může jen jezdec, který už jezdí opravdu výborně na mezinárodní úrovni a hlavně má dostatek financí. Bez těch se prostě neobejdete. Ne nadarmo tady staví areály jezdci z Kataru a kupují stáje lidé jako Bill Gates.

V čem jste jiná? Vypadá to, že v nizozemském světě kolem koní není problém umřít nejen vyčerpáním, ale i hlady? :)

Já jsem si své místo zde našla jen díky tomu, že se toho nebojím a nevadí mi jezdit mladé koně, obsedat a jezdit koně, kteří už mají nějaký problém. Mám spoustu trpělivosti a beru do tréninku úplně každého koně a věnuji tomu neskutečné množství času. Vím jistě, že na spoustu koní by se většina jezdců tady vybodla. Já dávám šanci každému a jsem chorobný optimista. Taky to dělám jinak než drtivá většina. Mám ke koním holistický přístup, dbám na management, krmení, práci ze země, důvěru a snažím se vytvořit si s každým koněm určité pouto. Nikdy mi nikdo nedal do tréninku kvalitního koně, který by byl už obsednutý a chodil jednoduše pod sedlem. Až na jednu výjimku a to byla příprava hřebce na IBOP a na prodej. Jinak mám koně buď jen na obsednutí, nebo koně s nějakým problémem nebo takového ne úplně talentovaného a jednoduchého:). Super koně, kterého si můžu pod zadkem chvíli nechat, si musím odchovat sama. Ale srovnávat svou pozici tady v ČR raději nebudu. To už mě jednou do problémů dostalo. Ti, co se zkusili živit jako jezdec v zahraničí a třeba tam i závodili, chápou, jak drsná je realita. Já to v ČR miluji a některé věci mi tu moc chybí. V Čechách je úplně jiná atmosféra, povětšinou se všichni znají a je to více kamarádské a osobní. Závody jsou také mnohem větší zábava, člověk si je více užije. Tady je to hodně neosobní, chladné, jezdci jsou více fanatičtí, velký tlak na úspěch, větší stres, je to náročné. Do ČR jezdím moc ráda, mám mezi koňáky spoustu přátel, sport se neskutečně rychle rozvíjí a úroveň zvedá. Přibývá skvělých koní a je tam mnoho talentovaných jezdců ve všech sportech. Spousta lidi v Čechách tvrdě dře a hlavně dělá koně opravdu srdcem a s citem.

Máte zkušenosti s výcvikem a ježděním koní od obsednutí až do úrovně GP. Lze podle vás i na vysoké drezurní úrovni můžete mít svého koně jako kamaráda a partnera?

GP jsem na závodech nejela. Můj závodní level je ST / PSG a ve všech třech případech jsem si koně do něj nachystala sama. Cviky GP jsem měla šanci jezdit jen na koních svých šéfů v práci, ale díky tomu jsem tyto cviky mohla naučit i další koně. Nepovažuji se za jezdce vysoké drezurní úrovně, to bych chtěla dvakrát podtrhnout, a nikdy jsem to ani nikomu netvrdila. Myslím si, že umím solidně dělat mladé koně. Mám pro ně cit a trpělivost a na práci s mladými koňmi se vlastně zaměřuji po celou dobu, co se pohybuji kolem koní. Od PSG nahoru mám veliké problémy a spousta věcí mi vůbec nejde. Třeba se to jednou změní, ale teď se především pořád dokola bavím s mladými koňmi a ono to nejde tak úplně jednoduše skloubit s ježděním na vyšším levelu. Moc jsem to předtím nechápala, ale je to tak. Každá věc má svoje. Je velký rozdíl nachystat si jednoho jediného koně, vypiplat si ho do GP nebo jezdit sedm různých koní každý den, kteří se ještě občas mění.

Rozhodně si ale myslím, že koně lze mít jako kamaráda a partnera na jakékoliv úrovni v jakémkoliv odvětví jezdeckého sportu. ALE! Bohužel platí, že vzhledem k tomu, jak se aktuálně drezurní sport píská a hodnotí, je VELMI těžké se prosadit s přístupem, který je přátelský, neinvazivní, ne fanatický a úspěchem orientovaný. Člověk proto musí občas překročit jisté meze. Je škoda, že se sport dostal tam kde je a taky to, že bez milionů na účtu nemáte šanci se téhle hry ani účastnit. Ale je tam pořád pár světlých výjimek a je na každém, jakým směrem se s koňmi rozhodne jít. Třeba budete mít štěstí a i s tím přátelským a zdravým přístupem jednou uspějete i ve vysokém sportu. Pár lidem se podařilo!

Co by tedy podle vás ve výcviku koní nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Zní to jako klišé, ale já mám pořád pocit, že většinou chybí solidní základy! Kůň, který nemá ještě rovnováhu, se učí přeskok, kůň, co se ještě vůbec neunese a má problém cválat obrat, skáče metr. Je potřeba dát koním více času a trpělivosti a dbát na solidní základy. Pro mnohé je nuda jezdit pořád dokola a koně nejprve nasvalit. Každý by raději už chodil nebo skákal S. Ale podle mě to je jeden z velkých problémů, a i důvodů, proč koně končí zranění, přetažení a zkažení. Co naopak přebývá, je tlak na hubu. Přemíra vedení otěží a neustálého tlaku v otěžích, přílišné držení koně vpředu a to často i hrubou silou. Také mám pocit, že koně často nemají šancí být koňmi, chodit do travnatých výběhů, mít kontakt s jinými koňmi, chodit do terénu. Práce v terénu se už moc nenosí, a přitom je to podle mě základ.

Je každý kůň tak trochu zrcadlem svého jezdce?

Částečně to určitě platí, protože vidíte i u špičkových jezdců na vysoké úrovni, že jejich koně mají charakteristický typ projevu, pohybu, někdy i chování. Každý jezdec má svůj styl a přístup a podle toho také vypadají projevy jejich koní. Ale koně jsou také velmi různí a některé věci se ovlivnit moc nedají. Pokud je kůň apatický salámista a línější typ, těžko z něj bude raketa a z rakety těžko bude oslík „mouchy snězte si mě“. Velmi mnoho věcí je ale odrazem chování, přístupu a výcviku, managementu, prostředí a krmení.

Co považujete ve vztahu člověk kůň za to nejdůležitější?

Důvěru a respekt…vzájemnou. Pokud vám kůň nevěří a nerespektuje vás, bude tam vždy v jistých bodech problém. Hlavně na závodech, v terénu, cizím prostředí, nové situaci. Pokud jezdec nevěří svému koní, nikdy nebude jezdit uvolněně, bez tenze. Důležité je i respektovat potřeby svého koně, které někteří lidé vůbec nevidí a ani neřeší. Potřeby fyzické i psychické. Mnoho lidi si neuvědomuje, jak moc kůň vnímá i po mentální stránce, například jak škodlivý je stres a co všechno jim působí.

Souhlasíte s názorem, že čím vyšší požadavky klade člověk na koně, tím vyšší požadavky by měl klást sám na sebe?

Lidé mají často pocit, že musejí něco změnit na koni, ale neuvědomují si, že nejprve musejí změnit sebe sama. Já o tom, zda dělám věci dobře, pochybuji neustále. Když mi něco s určitým koněm nejde, přemýšlím o tom PROČ a jedna z prvních otázek je, co dělám JÁ špatně. Definuji videa, konzultuji je s trenéry a lidmi, jejichž názoru si cením. Ne vždy je odpověď lichotivá a potěšující, ale člověk se přes to musí přenést, pracovat na tom. Vím jistě, že třeba můj hřebec už mohl být dávno mnohem dál a chodit líp pod lepším jezdcem. Není lehké si to přiznat, ale pokud si myslím, že jsem super, a všechno je to chyba koně, je to cesta do pekel. Jezdím s koňmi pod různými trenéry, jezdím na soustředění a snažím se vstřebat co nejvíce, ale člověk se nenaučí všechno přes noc. Ježdění je jedna z nejtěžších věcí na světě a není ostuda říct, že mi něco nejde. Trochu problém je to, že mít kvalitní trenéry a možnosti se učit, je dosti finančně náročné.

Je ale také spousta cest jak se učit, sebevzdělávat a pracovat na sobě a nemusí to stát moc peněz. Každopádně to ale stojí čas a energii. Dá se číst, sledovat videa, absolvovat online lekce a semináře. Také je podle mě třeba pracovat na vlastní kondici a fyzických schopnostech. Posilovat spodní břicho a stehna, mít správnou váhu vzhledem ke svému koni, pracovat na koordinaci těla. To vše lze i bez koně.

Jak vnímáte aktuální dění na světové drezurní scéně v souvislosti s welfare?

Špatně! Drezurní scénu jsem skoro přestala sledovat, protože mi to nedělá vůbec žádnou radost. Svůj volný čas proto raději věnuji něčemu, co mi radost dělá. :) Je ale stále pár jezdců, i na úplné špičce, kteří se mi moc líbí, a myslím, že drezuru dělají následováníhodně. Zbytek je trochu smutný. Nemůžeme ale vinit jezdce. Ti jsou díky dané situaci téměř nuceni jezdit jistým způsobem. Pokud se chtějí postavit na bednu, musejí dělat to, co chtějí mezinárodní FEI rozhodčí vidět. Ono není vůbec jednoduché zajet pěknou úlohu bez chyb a omylů, a to na jakémkoliv stupni. Závodění je opravdu těžké. Nároky na pohyb a předvedení jsou obrovské a bohužel ty základní principy, jako rovnováha, sebenesení, uvolnění, harmonie, prostupnost koně, nejsou preferovány. Je to naopak. Robotický pohyb, máchání nohama, tenze, hyperflexe, kývání hlavou ve snaze se „unést“, to vše je bráno jako standard a norma. O tom, že jméno jezdí už samo o sobě, ani nemluvě.

Já vidím problém ve FEI v jejím zaslepeném vedení tohoto sportu. Na základě peněz a ne principu. Je to o sponzorech, velkých jménech, investorech, megalomanech v jezdeckém průmyslu. Mám tak trochu pocit, že FEI si neuvědomuje, že hazarduje sama se sebou a pokud to takto půjde dál, je dost možné, že pod tlakem veřejného mínění a médií bude jezdectví vyřazeno z olympijských her. Když bude na každých druhých závodech typu Longines nějaká aféra, která se rozmázne ve všech médiích, vede to k degradaci jezdeckého sportu ve veřejném mínění. Začínáme být pomalu ale jistě všichni za tyrany. Mám pocit, že jezdectví dostává nálepku „není to sport, je to neetické, jde o špatné jednání se zvířaty“. Jen tak dál FEI! A ti, co doteď ještě měli pocit, že je lepší podporovat jezdectví než třeba fotbal nebo formuli 1, brzy také změní názor, protože tam bude jejich jméno nejen mnohem víc vidět, ale budou mít i jistotu, že nebudou obviněni, že podporují něco zvráceného.

Ti, co by chtěli závodit a jezdit dobře, podle správných principů, následovat správné vzory a jít dobrým příkladem, to často už vzdali. Za frustraci a bolehlav a nedoceněnou nekonečnou dřinu jim to nestojí. Jezdí doma, trénují koně na prodej, dělají show (jako třeba Alizee Froment a mnoho dalších). A to je právě škoda. To je ten uzavřený kruh.

Dlouho jste se věnovala primárně drezuře. Nyní je vás ale stále častěji vidět i v disciplíně working equitation. Co se stalo?

Já jsem chvíli i skákala, jezdila western a vlastně sednu na všechno, třeba i na dostiháka, jen ne v dostihovém sedle. :D Myslím, že ježdění je v základu jen jedno a vůbec nezáleží na tom, jaká je to disciplína.

Working equitation jsem objevila asi před třemi lety tady v Holandsku u jezdců a trenérů, kteří se věnují i drezuře a klasickému přístupu. A hrozně mě to zaujalo a líbilo se mi to. Začala jsem sledovat videa na youtube a facebooku různých zahraničních jezdců a byla jsem úplně unešená jejich dovednostmi a schopnostmi koní, které si připravili. Baví mě i ta různorodost a adrenalin ve speedu (rychlostní zkoušce). Moc se mi líbí, že se tato disciplína dá dělat, na rozdíl od drezury, i s celkem obyčejným (ale skvěle vytrénovaným) koněm, a to i na vysoké úrovni a že nepotřebujete být extra finančně vybavený a můžete se i tak účastnit mezinárodních závodů. Opravdu vám postačí dobře jezdit, mít dobře připraveného koně a trochu štěstí, abyste se úplně nešťastně nediskvalifikovali (což se stává i těm nejlepším). Ale o tomhle tenhle sport také je.

V čem vidíte přínos této disciplíny?

V její stále rostoucí oblíbenosti nejen mezi čistě jezdeckou veřejností. Ono se na to prostě dobře dívá. Je vzrušující sledovat (hlavně speed) výkony těch, kdo to opravdu umí. To je prostě WOW. A atmosféra na takových závodech je úplně jiná, lidé jsou veselí, žertují, neberou se tolik vážně a nepovažují se za polobohy jen proto, že už jezdi na jisté úrovni. Dokonce si lidé navzájem pomáhají, neváhají poradit i svým soupeřům a fandí si. Ohodnotí se navzájem upřímným a ne falešným potleskem a dekorování je plné skvělé atmosféry. Takže není divu, že stále více drezurních jezdců začíná závodit v této disciplíně, protože tyhle závody vám zvednou náladu! Není jednoduché na to koně připravit a ani najít koně, který je pro tuto disciplínu ideální (to jsou většinou lusitáni nebo iberijci obecně), ale určitě stojí za to si tuhle disciplínu zkusit. Je úžasná! Budoucnost má jistě v rámci celého světa, především Evropy.

Pravidelně vedete v Čechách drezurní kliniky. Můžeme se na vás těšit i letos?

Budu v ČR od 19. května na pár dní, takže kdo by chtěl jednodenní soustředění, můžeme ho ještě zorganizovat. Pak určitě aspoň dvakrát přijedu a nějakou kliniku vymyslím, ještě nevím termíny a jsem otevřena nápadům.

Pokud by se někdo chtěl pod vaším vedením vzdělávat, je to možné i ve vašem domovském areálu v Nizozemsku?

Určitě! V letošním roce se tomu chci více věnovat. Dělám to už od roku 2015, teď je to ale víc pohodlné, protože stáj je větší a hotová, mám víc koní a ti jsou teď už asi i v lepším stupni výcviku a zároveň jednodušší i pro pokročilé začátečníky. Nabízím celkový balíček, ubytování, stravu, program a lekce každý den. Navíc videa z tréninku, teoretické lekce a jeden den profesionálního focení. Snažím se lidem předat co nejvíce zkušeností a také tipů a triků, nejen ohledně ježdění, ale i všeho možného okolo koní. Je to individuální a hodně intenzivní. Vždy pouze pro jednu osobu v daný termín, maximálně dvě, když přijedou společně. Pokud máte zájem, stačí mi napsat nebo zavolat. Ještě máme pár volných termínů.

Otázka poslední! Co byste si přála, kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybu?

Téměř vše, co jsem od života kdy chtěla a o čem jsem kdy snila, už mám. Jediné nesplněné přání bylo jet na olympiádu. Sice jsem už od toho snění dost upustila, ale kdyby se zlaté rybce chtělo, tak by to asi stále ještě bylo aktuální! Ale asi víc bych si teď přála, aby se svět změnil k lepšímu co se týče přístupu ke zvířatům. Přála bych si, aby neexistovala jatka, týrání zvířat a aby prostě nikde žádná zvířata netrpěla. Rozhodne ale to největší přání je zdraví pro mě a všechny moje dvounohé i čtyřnohé miláčky. Ideálně, aby všichni byli nesmrtelní! :D