První etapa: Vilémov- Chotěboř - Sobíňov

První fázi cesty nás doprovázel její stájový kolega Sethi, který měl v nohách 80kilometrový dostih v nesmírně obtížném terénu à la bahno místy po hlezna, voda někde po prsa (koně). Corinna sice jela s novicem vytrvalosti Robinem „jen" dvacítku, ale v jejím věku měla nárok být poněkud učvachtaná. V jejím věku (19 let) taky měla vědět, jak se co nejrychleji dostat do pohody vlastního domova. Tenhle algoritmus jí však byl momentálně cizí. S mapou, minerálkou, sušenkami v batohu a s chutí zmlátit a vytahat toho čtyřnožce pod mým zadkem za dlouhý trakénský uši jsme vyrazili po kopytě domů. Vilémovští nám poradili, kudy si zkrátit cestu - do Chotěboře.

S povzdechem vedu nic netušící Corinnu na trať včerejšího dostihu. Na sluníčku je skoro třicet, vlhkost vzduchu nám triko lepí na záda a je před námi přes třicet kilometrů, pokud nebudeme bloudit (samozřejmě, že budeme bloudit). Prvních tři sta metrů je pohoda, stačíme narvat do kapes pár švestek a uhýbáme z důvěrně známé trasy vilémovských dostihů na okraj pole, po kterém máme dojet k silnici třetí třídy. Koně zapadají v brázdě místy nad spěnky, zkratka je nechutně dlouhá a spíše vybízející k hysterickému návratu ke stájím. Koně nemají žádný názor, prostě jdou. Po dvou hodinách jízdy tak trochu pokus-omyl jsme kousek od Uhelné Příbrami, kde dobří lidé podají koním po kbelíku vody a ukáží nenápadný vjezd na turistickou modrou značku, po které se dostaneme do Chotěboře. Vzhledem k pokročilé hodině si mobilem zařizujeme pro Corinnu nocleh na Ranči 3D v Sobíňově, Sethi odsud již pojede přepravníkem. Občerstvení koně vyráží po pěkné lesní cestě, která se po asi půl hodině zužuje na opravdu dobrodružnou turistickou stezku, kde se musí překračovat balvany a místy se brodit v loužích. Koně raději vedeme. V této fázi je kobyla unavená, ale s chutí si dopřává občasné popasení a srká vodu i z těch nejtenčích potůčků, kterých bývá na Vysočině a zvlášť po dešti hojně.

Když jsme před Chotěboří, rozhodujeme se ji podjet a neprojíždět skrz město. Bylo by to dlouhé a vyhřátý beton bez možnosti průběžného utrhnutí trsu trávy nebo doušku vody pro koně zbytečně zatěžující. Objeli jsme po okraji půlku města, tráva se střídala s obilím, což se koním líbilo. Dost znuděně a otráveně a utahaně ovšem vypadali, když jsme projížděli kouskem klasického satelitu. Dokonalé trávníčky, luxusní auta, lákavé hladiny bazénů, ale docela normální, milí, upravení, čistí a relativně bohatí lidé. My, zpocení, unavení, absolutně chudí, na botách bláto z modré stezky, míříme k Sobíňovu. Štavnatá tráva na lesních cestách a na loukách v kombinaci s příjemným podvečerním chladem žene koně dopředu. Sethi by mohl jet celou cestu rychleji, ale Corinna je na zadní nohy naboso, je jí devatenáct a i když je to baba železná, chci ji dovézt domů v pořádku, neotlačenou, nepřetaženou. Na ranči v Sobíňově už na nás čekají. Sethi odjíždí přívěsem domů a Corinna si zde odpočine před závěrečnou cca 55 kilometrů dlouhou cestou po svých. Ranč 3D je jednou z mnoha jezdeckých stanic a musím říci, že funguje perfektně. Box byl připravený, sousední kůň přeložen jinam, aby prý měla kobyla klid, jádro, seno podle přání včetně elektrolytu. Majitelka ranče paní Dvořáková na nás čekala do půl osmé a taky pomáhala mobilem optimalizovat naši trasu. Za toto ustájení od nedělního večera do úterního rána jsme zaplatili včetně DPH 260,- Kč, což bylo více než přijatelné.

Druhá etapa: Sobíňov - Hamry nad Sázavou

Po pondělním odpočinku (Corinna) jsem v úterý ráno opět sedlala a vyzbrojena mapou vyrazila k domovu. Přestávka byla plánována v JK Na ranči v Hamrech nad Sázavou. Po deváté hodině a po půlhodince pastvy jsme vyrazily nejprve podél trati pod rančem po červené a dále nás mapa vedla na modrou značku - směr Ranská jezírka, Adamův kopec - no a to jsou oblasti, ve kterých se již orientuji dobře. Všechno klapalo, Corinna šla svižně a já ji začala podezírat, že si tahle nomádka cestování náramně užívá. Potkaly nás jen dvě nepříjemnosti - modrá značka křižovala hlavní silnici ze Sobíňova na Havlíčkův Brod, což na mapě vypadalo jednoduše. Přejezd k mému zděšení vypadal tak, že po úzké zarostlé lesní pěšince následovala hluboká škarpa před značně frekventovanou silnicí.

Podle hukotu je jasné, že na téhle rovince se šlape na plyn. Řidiči zřejmě netuší, že z křoví může vylézt i něco většího než srnka. Jediné, co jsem z netrpělivé kobyly viděla, bylo cca 5 metrů čtverečních hladkého lesklého asfaltu. Výhled na vjezd do lesa na druhé straně byl naštěstí široký - jen se tam dostat. Potřebovala jsem dvě věci - být si jistá, že auta a kamiony jsou dostatečně daleko a že zvládnu škarpu prolézt a zabránit klisně s duší skokana doskočit na hladký asfalt.

Corinně se do škarpy nechtělo a ladně ji přehoupla oběma předníma nohama těsně pod asfalt, jako kočka se tam zachytila a opatrně se pak přesunula na silnici. Mé ucho mě naštěstí nezklamalo, silnice byla prázdná. Podruhé bych tudy tímto způsobem nikdy nejela, pouze s doprovodem, který mi přesně řekne, co se na silnici děje. Prosím, tudy bez servisu nejezděte. Tak to byl asi zásadní kritický bod cesty. Následovaly nekonečné kilometry lesem. Nenudily jsme se. Mezi stromy se míhali nadšení houbaři s přeplněnými košíky a nebylo snadné najít kousek soukromí, když si člověk potřeboval odskočit, navíc někam, kde se kůň v průběhu akce zabaví trávou. Spustil se déšť, který nás doprovázel až do Hamrů. Neměla jsem na sobě nic suchého. Upozorňuji, že na vandr je třeba počítat se vším (třeba oblečení pro případ deště). Já vždycky počítám s tím, že všechno vydržím, ale svůj stav jsem byla ke konci etapy nucena označit přívlastkem „prokřehlá". Až v Hamrech jsem měla servis, věci na převlečení a Corinna chvíli v suchém boxe se senem a s vodou. Vyjely jsme odsud již po půl hodině.

Třetí etapa: Hamry nad Sázavou - Černá

Čekala nás naše vytrvalostní tréninková trasa Černá - Hamry nad Sázavou (28 km). Z Hamrů se po trase Hamerského okruhu a dále po modré jede úchvatnou scenérií rybníků u Matějova. Projdete Matějovem a zemědělská asfaltka, kde není žádný provoz, vás svede k lesu, kterým se dostanete po cca 7 kilometrech nad další vesničku Rudolec. Dá se objet nebo projet - já obvykle projíždím, je to sotva 500 m a cestou nad vámi visí švestky, černé jeřabiny, v červnu třešně. Když má člověk hlad, jsou to plody ráje. Jedno mínus tu je - musíte překřížit silnici II. třídy na Jihlavu, ale přechod je přehledný. Z Rudolce obvykle projedu kolem rybníků (další nádherný úsek) a vystoupáme kopec Křivá k Chroustovu. Nevjíždíme do vesnice, ale před pilou uhneme doprava a Chroustov podjedeme kolem stožáru lesem. Značka tu není, musíte to znát. Zbývá necelá hodina domů krokem. Krokem, protože je tu místy ostrý štěrk, kde s okovanými koňmi jedeme, jak potřebujeme, ale po 20 km dostihu plus 80 km Vysočinou vzniká důvod Corinně zadní bosé nohy šetřit. V půl šesté jsme v Černé u stáje. Pokud měla Corinna po dostihu oteklé nohy, má je nyní jak strunky, vypadá spokojeně a řekla bych dost sebevědomě. Žádné skoro podbízivé řehtání na koně. Vplula do boxu ke své hromadě sena a samozřejmě mi ani nepoděkovala. Ráno se jako vždy hystericky dožadovala krmení jako první, sežrala půl porce sena a své jádro, načež rázně kopla několikrát do dveří, aby mi dala najevo, že je čas jít ven. Vyklusala na louku, vyválela se a slastně se oddávala pastvě.

Pointa popisu našeho putování?

Léto je ideální, pokud jedete krajinou, kde není nouze o trávu a o vodu. Průběžně ukusovaná tráva a voda udrží koně v chodu po celý den. Když pochopila, že jí „žrát" dovolím, dopřávala si svačinky sama průběžně za pohybu. Tempo krok s občasným utrhnutím - klus a občas kousek cvalu na protažení dělá z koně perpetuum mobile. Jádro dostala jen večer, ráno před jízdou už jsem ji žádným nezatěžovala (její krmitelnost je ovšem skoro „huculí"). Sena na noc samozřejmě c.h.r. (co hrdlo ráčí).

Řízený pomalý pohyb z koně vyklepe únavu z intenzivní práce tím lépe, čím je delší. Některý kůň se po intenzivní námaze sám od sebe tak nevychodí ani ve stádě na pastvině, u valacha jsme toto jednou podcenili (režim 24/7) a byl třetí den po velké zátěži hodně zatuhlý. A ještě jeden poznatek ke kopytům. Zadní kopyta si zabrousila na tvrdých cestách (štěrk, asfaltky) do perfektního tvaru. Žádný otlak.

Pozn.: Profesionální pasažérka před třemi lety na přívěsu zřejmě klimbla a v nějaké zatáčce si sedla (svědek z auta za námi), vlastně upadla. Od té doby sice pokaždé ochotně nastoupila, ale okamžitě se začala silou opírat do stěny a podklouzávat zadníma. Letos jsme ji opět vytáhli na závody a do přívěsu - dvakrát bez problémů, pak si patrně vzpomněla a začala „to" dělat zase. Málem vylomila boční stěnu. Raději jsem ji vezla po noze, je vynikající učitelkou a hiporehabilitačním koněm. Nechtěli jsme experimentovat, přispávat nebo volat koňskou záchranku. A proč se nepřiznat, nakonec jsem si cestování užila (a ta potvora očividně též).

TIP na cesty Vysočinou:

• hustá síť turistických cest, které jsou až na výjimky velmi dobře sjízdné koňmo
• dostatečný počet jezdeckých stanic - jsou důležitější než stezky
• v okolí Velkého Dářka neexperimentovat mimo vyznačené trasy - zrádná rašeliniště, močálky
• pokud si cestu dobře naplánujete, nemusíte na kratších trasách prakticky vyjet z lesa
• na celodenním výletě dostatek přírodních vodních zdrojů
• vždycky vás znovu překvapí krása přírody, schované rybníky uprostřed lesů
• stezky a cesty nejsou nadužívané, většina cest kopyty nedotčená
• vstřícní lidé se vztahem k přírodě - ale také jak se do lesa volá...
• zvážit stav kopyt - s bosým koněm počítat se zpomalením na štěrkem zpevněných cestách a asfaltových cestách, které protínají lesy
• je třeba respektovat CHKO, kde je zákaz průjezdu s koněm a vůbec se snažit krajině nevadit - abychom tu mohli svobodně cestovat i nadále