Andreo, výběr koní asi byl a je velmi důležitou kapitolou...

Za nejdůležitější považuji kvalitní výcvik koně. Pokud sám nejste trenér, který dokáže naučit mladého koně vše potřebné, nebo dokonce napravit jeho případné zlozvyky, bude pro vás, když chcete s koňmi cestovat, zásadním úkolem výběr dobře vycvičeného koně. Chcete-li mít jistotu, že kůň je vhodný, vyzkoušejte ho v terénu a klidně vezměte s sebou ještě jiného jezdce. Nejlépe někoho zkušenějšího než jste vy. Koně vezměte na vyjíždku ideálně někam, kde to nezná. Já jsem nechala projet i děti z jezdeckého klubu, abychom si všimli případného problému. Víc hlav víc ví a víc očí víc vidí.

Dáváme přednost malým plemenům koní, která nejsou rychlá, ale zato mají jisté nohy a vynikají svou vytrvalostí. Plemena podobná původním koním, jako jsou huculové a fjordští koně, obvykle netrpí nemocemi a je snadné je po cestě krmit jen pastevně.

Samozřejmě je to otázka osobních preferencí. Někteří lidé dávají přednost velkým koním s dlouhým krokem a uznávám, že někdy může být demotivující jet na koni, který se pohybuje stejným tempem, jakým se pohybujete pěšky vy.

Doporučuji si vybrat koně, který byl chovaný pastevně, protože takoví koně obvykle poznají, které rostliny se hodí k jídlu a neplaší se v otevřeném prostoru. Většinou se také doporučuje vzít si jednoho koně navíc, který ponese náklad. My jsme ale byli často rádi, že máme koně jen dva – například při průchodu městy. Koním jsme na cestě dávali volno minimálně jeden den v týdnu (někdy mnohem častěji). Samostatným jezdcům určitě doporučuji vzít ještě jedno zvíře na nošení nákladu, protože koně jsou stádová zvířata a sami se dobře necítí.

Je pro tento typ cestování nutný specifický trénink?

Pokud máte koně zvyklé chodit dlouhé vzdálenosti, stejně byste s nimi měli trénovat specifické situace, se kterými se v západní Evropě budete hojně setkávat. Patří mezi ně například vlak, auta i kamiony a všechny možné typy zemědělské techniky. Dále pak tunely, nadchody nebo železniční přejezdy. Pokud pojedete v podzimních měsících, počítejte s tím, že můžete narazit na lovce.

My jsme cvičili koně ve všech výše zmíněných situacích. Například jsme je nechávali stát pod železničním mostem, když zrovna jel vlak. Trénovali jsme koně v Praze na Štědrý den s rachejtlemi a na čarodějnice jsme je vzali k ohni. Učili se přecházet silnice na přechodech se signály pro slepce a šlapat na přechod, který koním nejprve připadá jako jáma v asfaltu.

Je důležité naučit koně se pohybovat ve městě, protože tomu se dnes už nedá vyhnout. Minimálně dvakrát do týdne budete potřebovat nakoupit jídlo. Čekání před supermarketem koni zpříjemníte, když mu pokaždé přinesete mrkev nebo jablko. Dobrý trénink vám dá více možností v plánování cesty.

Plánování cesty je určitě také velká výzva?

Každý samozřejmě preferuje přírodní stezky s měkkým terénem, ale může být docela oříšek takové stezky najít. Jak se v posledních letech rozmáhá cyklistika, téměř všechny cyklostezky jsou zpevněné asfaltem. Pokud tedy sledujete cyklostezku, můžete zkusit jít aspoň po kraji a odlehčit tak koni, protože asfalt není ideální povrch pro kopyta.

České turistické značky napoví o typu terénu. Žlutá bývá nejtěžší, protože spojuje jiné stezky, může to být zkratka, která ale ne vždy je vhodná pro koně. Červená je vedoucí stezka, kterou můžete sledovat po mnoho kilometrů, v horách obvykle vede po hřebenu. Modré jsou regionální a zelené cesty lokální. Modrá a zelená také častěji následuje silnice, ale nikdy ne frekventované. A pokud narazíte na turistickou značku s kruhem uvnitř místo obvyklého pruhu, tak jste na správném místě - jedná se o symbol stezky pro koně.

V ostatních zemích je následování turistických tras obtížnější, protože mnoho tras jsou okruhy. Například v Německu mají všechny turistické trasy jednu barvu a liší se jen čísly. Zase jsou ale jasněji značené svatojakubské stezky, které však často vedou oklikou a zaručeně stoupají na každý kopec s kostelem.

Ve Francii jsme nedokázali následovat svatojakubskou cestu, protože se na ní nacházelo mnoho malých dřevěných mostů a báli jsme se, abychom je s koňmi nepoškodili. Jedno odpoledne jsme brodili potoky šestkrát. A také nám cestování komplikovaly malé branky pro kola, kterými jsme koně museli protáhnout.

Používali jsme aplikaci mapy.cz v telefonu pro hledání cesty, preferuji je před papírovými mapami, kterých potřebujete svazek na 100 km a navíc se v sedle špatně rozkládají. Samozřejmě nevýhodou aplikace s mapami je zase skutečnost, že potřebujete mít stále nabitý telefon.

Ne všechno se dá naplánovat, okolnosti často měnily naše plány. Například když se zkazí počasí, nemá smysl se prát s větrnou bouří či lijákem. K příjemnějším ukončením dne patřila pozvání na večeři a přespání od místních. Často jsme rádi vyměnili teplou sprchu a pračku za možnost urazit ještě několik kilometrů.

Je počasí limitující faktor?

V jižní Francii a Španělsku se dá vyrazit už v dubnu. V severní Francii, Německu a v Čechách je lepší počkat do května. My jsme zažili květnové mrazy a tak jsme na naši pouť v roce 2017 vyrazili až v červnu. Po cestě jsme navštívili i místa, kde dlouhou dobu nepršelo (prý okolo 6 měsíců) a často se stalo, že déšť přišel zrovna s námi, takže nás uctívali jako bohy deště.

Kdekoli v Evropě vás může potkat silný déšť nebo bouře, takže buďte připraveni a ujistěte se, že vaše sedlové brašny jsou vodotěsné. Nebo aspoň kontrolujte, že důležité dokumenty a elektronika jsou v nepromokavém obalu.

V horách se počasí mění velmi rychle, buďte tedy připraveni na všechno. V Čechách a Německu se dají najít drobné dřevěné altány, v nichž se dá případná nepřízeň počasí přečkat.

Poslední otravná věc na naší cestě, kterou musím zmínit, byl silný vítr v údolí řeky Rhony (mistrál) a v okolí Pyrenejí (tramontana). Obvykle fouká 3, 6 nebo 9 dní v kuse.

Tipy na nezbytné vybavení?

Moje první rada je vzít si s sebou jen to, co nutně potřebujete a nic navíc. Určitě investujte do dobrých sedlových brašen a padnoucího sedla pro koně. Milan jel s westernovým sedlem, které je v mnoha ohledech praktičtější (například má hrušku). Já měla bezkostrové sedlo značky Barefoot, které váží jen 6 kilo.

Z dalších věcí budete určitě potřebovat pevné lano na uvazování koní, stan pro přespávání v přírodě za každého počasí, spacák - doporučuji péřový. Vařič jsme měli lihový, protože jsme se báli vést propan-butanovou lahev, která je v podstatě výbušninou umístěnou na koňském hřbetě. Líh do vařiče najdete v každém větším obchodě. V Německu se jmenuje Brennspiritus a Alcool a Bruler ve Francii. Dál budete jistě potřebovat nůž, lžíci a čelovku.

Z elektroniky za mě stačí chytrý telefon. K němu budete potřebovat powerbanku či dvě a taky vřele doporučujeme solární panel, který umožní nabíjení telefonu i mimo civilizaci. Později jsme si pořídili i armádní počítač. Ale to hlavně kvůli psaní knihy, jinak se bez něj na cestě obejdete.

Na spaní jsme si ve stanu rozkládali naše koňské deky, takže izolace šla do stanu rovnou vyhřátá a také jsme neustále voněli po koních. Když nad tím dnes přemýšlím, lehké samonafukovací matrace mohly plnit stejnou funkci. Doporučuji vám dávat pod stan skutečně nepromokavou celtu, i dobré stany se mohou po čase porušit a jakmile se udělá první dírka, začne voda pronikat dovnitř stanu.

A co stravování?

Pokud máte neomezený rozpočet, jistě vždy po cestě západní Evropou snadno najdete restauraci nebo pekařství. Cesta po západní Evropě vede neustále civilizací, takže není třeba vozit jídlo na pět dní v sedlových brašnách. Pro nás však rozpočet problém představoval, a tak jsme vyhledávali supermarkety, u kterých platí pravidlo čím větší, tím levnější. Obvykle jsme jedli těstoviny či kuskus s rajčatovou omáčkou. K snídani jsme měli müsli se sušeným mlékem, protože z obyčejného bychom měli brzy máslo, či moje improvizované palačinky. Chleba jsme jedli i toastový, obložený vším možným. Někdy i přímo před obchodem, aby se v sedlových brašnách nerozmačkal.

Díky mnoha milým lidem, které jsme cestou potkali, jsme ochutnali také spoustu místních specialit. Ve Francii a Španělsku jsme si museli dát pozor na polední pauzu, kterou dodržují téměř všechny obchody. Často jsme jedli sezónní ovoce, které jsme sbírali přímo na kraji cesty. V Německu maliny a ostružiny, navíc byla kukuřice a houby. Ve Francii jablka a kiwi, ve Španělsku pomeranče.

Shánět pitnou vodu bylo v Německu a Francii složitější, ale najdou se i místa s pitnou vodou zdarma. V případě nouze jsme vodu brali na hřbitovech nebo jsme poprosili místní obyvatele. Za celou cestu jsme potkali jen jeden dům, který nám odmítl dát pitnou vodu. Ve Španělsku je to snazší, protože pítka jsou na každém rohu.

Péče o koně?

Jako obyvatelé Evropské unie můžeme libovolně překračovat hranice s našimi koňmi pod podmínkou, že koně jsou každoročně přeočkovaní. Naše papíry od koní nikdo nikdy nechtěl vidět, ale samozřejmě jsme pravidla dodržovali. Když jsme platili veterinářku při Stázčině zranění, vyšlo to na cca 200 euro.

Pokud se také chystáte na putovní výlet na koních, přeji vám, aby koníci byli zdraví a vás to nestálo další neočekávané výdaje. Počítejte s tím, že každé dva měsíce budete muset koně překovávat. Na kamenitých cestách jižní Francie a Španělska jsou podkovy skutečně nutnost.

Shánění kováře na cestě je trochu složitější, protože někteří kováři mají čekací dobu kolem dvou týdnů a za tu dobu se dálkový jezdec běžně přesune o 200 km. Je tedy třeba obvolat více podkovářů a někdy i několik dnů zůstat na místě. Podkovář se německy řekne Hoofsmith a francouzsky Marechal ferrand. Pokud budete vyloženě zoufalí, zkuste navštívit jeden z těch opravdu velkých jezdeckých klubů - často mají tolik koní, že kovář tam přijíždí každý týden.

Protože jsme cestovali s huculem a fjordským koněm, neměli jsme nikdy problémy s krmením koní - stačila jim pouze pastva. Dokonce i v zimě si na jihu Francie a ve Španělsku vystačili s místní vegetací díky tomu, že jsme každý den měnili místo. Později se naši koně stali velmi vybíravými a Matýsek nám probourával ohradník, když mu došla pastva na vyměřené louce. Naštěstí, zřemě i díky tomu, že celý život prožili na pastvinách, nikdy nesnědli nic jedovatého.

Camping. Problém?

Protože západní Evropa je hustě osídlená, nemůžete si postavit stan kdekoli vás napadne. Může se stát, že budete večer nuceni urazit ještě mnoho kilometrů, než se dostanete na konec města či obytné zóny. V Německu se nám dvakrát stalo, že jsme omylem skončili na něčím pozemku. Majitelé ale byli naštěstí milí a vůbec jim to nevadilo.

Plánování dopředu vás zbaví podobných situací, ale ne pokaždé z mapy rozpoznáte, jak bude krajina skutečně vypadat. Při dlouhé cestě na koni v podstatě není možné přesně naplánovat každou noc. Pokud sníte o nocích pod hvězdami pouze se svým koněm, asi byste měli vyrazit do jiné části světa. Na druhou stranu většina lidí, které na cestě potkáte, se na vás bude obdivně dívat a dost z nich vás například pozve na večeři a nebo vám nabídne nocleh. A získat na cestě nové přátele je to nejlepší, co vás může potkat.

Pokud se chcete o cestě Andrey a Milana dozvědět ještě více, můžete si přečíst rozhovor publikovaný v loňském roce anebo se můžete začít těšit na knihu, kterou Andrea o cestě napsala. Kniha je určena jak dobrodruhům, kteří by také chtěli cestovat v sedle, tak i lidem, kteří raději čtou o dobrodružství jiných z pohodlí domova... podrobnosti o plánovaném vydání knihy S koňmi do Santiaga naleznete zde.